Odpusť mi, Leonard Peacock
Matthew Quick
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/314681/bmid_odpust-mi-leonard-peacock-gDs-314681.jpg
4
645
645
"... kľúčové je urobiť čosi, čo vás v mysliach normálnych ľudí navždy vyčlení z priemeru. Čosi, čo zaváži." Dnes má Leonard Peacock narodeniny. Dnes si vloží do školského batoha pištoľ P-38 - zbraň istého nacistického dôstojníka, ktorú zdedil po starom otcovi - a zastrelí svojho bývalého najlepšieho priateľa a potom seba. Už sa nevie dočkať. Ale najprv musí povedať zbohom štyrom priateľom, na ktorých mu záležalo: svojmu susedovi Waltovi posadnutému Humphreym Bogartom; spolužiakovi Babackovi, husľovému virtuózovi; veľkej kresťanke Lauren, do ktorej bol tak trochu zaľúbený; a herr Silvermanovi, ktorý ho na strednej škole učí o holokauste. Leonard sa s každým z nich porozpráva a postupne - ako hodiny tikajú a prichádza okamih pravdy - odhalí svoje tajomstvo.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Ikar (SK)Originální název:
Forgive me, Leonard Peacock, 2013
více info...
Přidat komentář
I když jsem čekal něco úplně jiného, kniha mě bavila a zaujala.Sednul mi styl psaní i to, jakým způsobem nastavuje dnešní společnosti zrcadlo.Není to kniha pro každého,to ostatně dokazují i rozdílná hodnocení zde,ale mě se někde hluboko dotkla.Odnáším si z ní myšlenku,že někdy k tomu abyste zachránili život stačí docela málo.. třeba jen zvednout telefon.Pro mě silná kniha.
Knížka mě neuvěřitelně zklamala, na trhu najdete mnohem lépe pojaté knihy o této tématice
(SPOILER) Kniha moc dobré hodnocení nemá a to kvůli závěru. Samozřejmě, že nezastřelí svého "kamaráda" a ani sebe. Nejde o závěr, nejde ani o příběh jako takový. Knihu člověk nepochopí, pokud se neodlišuje od ostatních. Je to kniha, která má za úkol zanechat za sebou určité pocity a důvod k zamyšlení a to přesně udělala. Do postavy jsem se dokázal dokonale vcítit a sympatizovat s ní. Navíc krásně ukazuje, že náctiletí nejsou méněcenní, že jsou naprosto na stejné úrovni jako lidé např. o 10 let starší. I náctiletí mají své problémy a I přes to, že neví jak je pořádně řešit, nakonec se s tím poperou a stávají se z nich silnější lidé - o tomto je tato kniha. Za mě skvělá kniha!
Připadám si trochu nepatřičně, když po těch kritizujících komentářích přijdu já, ale už to tak holt bude.
Kniha mě bavila. Čtivá, zajímavá a emotivní. Už je to sice delší dobu, co jsem ji četla, ale pamatuji si, že jsem dlouho poté stále cítila atmosféru příběhu. Klidně mě ukamenujte, ale mně se prostě líbila. Pěkné
Přečetl jsem, protože kniha byla součástí výzvy. Jinak bych ji rozhodně odložil. Už od lživé anotace až po neustálé fňukání Leonarda. Pokud knihu z nějakého důvodu chcete číst, přeskočte anotaci. Potom nebudete mít očekávání něčeho jiného než ve skutečnosti kniha nabídne.
Nešlo to... Od prvních stran mě to přišlo nudné, nezajímavé a hlavní hrdina mi byl děsně nesympatický... Jen u Bylo nás pět jsem hodně přeskakoval. Teď po letech to bylo zas
Knížka byla velmi čtivá a vžila jsem se do hlavní postavy, celý příběh byl velmi poutavě napsaný proto mě poté konec knížky zklamal.
Nečekaně svěží, později nečekaně vážné. Upřímné. Cynické, místy dojemné. Celkem originální.
Dobré to je.
Kniha se velmi dobře čte, ale její slabinou je hlavní postava, protože to na mě působí, jako by tu byli vlastně Leonardové dva - jeden vyzrálý, schopný vidět pod povrch věcí a brilantně je komentovat, a druhý zmatený kluk plánující zkratovité řešení své situace. Dohromady mi úplně neladili, takže i když jednotlivé situace byly působivé, celek mě trochu míjel a nemohla jsem mu věřit.
Jaké sny zjevují se po smrti? Ptal se zřejmě Hamlet a ptal se Leonard Peacock. Středoškolák, který vyráží na (sebe)destruktivní pouť, jež má za cíl vymazat ponížení, trauma, zradu. Ta vendeta prodchnutá myšlenkami o smrti a sebevraždě je hamletovskou značkou - umocněno tím, že nejoblíbenější knihou hlavní postavy je právě Hamlet. Leonard měl pocity a la Anne Frank („nikdo mě nevidí, nikdo mi nerozumí“) – není ale vidět snahu o porozumění ostatním. Ten zdůrazňovaný pocit nedoceněnosti je otravný, svým způsobem trochu elitářský – na druhou stranu jde možná o autorovo zdůraznění absolutní nenávisti k „cizímu“ světu, která postupně graduje k vražedné střelbě.
Psychologie dopisů budoucnosti je nicméně zajímavá, jímavá – ve chvíli, kdy je jasně řečeno, se jedná o Leonardovu fantazii a ne o paralelní vesmír, je o to dojemnější. Přátelství s učitelem holokaustu zapadá do příběhu, zvlášť v tom smyslu, že je naplněno řadou pochybností a místy je přemýšlení o něm zahanbující – což přesně koresponduje s věkem vypravěče. Zmatenost a trapnost tam ale není až v takové míře, Leonard je téměř hotová osobnost, s vyzrálými hodnotami, přestože zrovna přemýšlí nad tím, že prostřelí hlavu nejlepšímu příteli. Tím to trochu ztrácí na autenticitě – na rozdíl třeba od Ten, kdo stojí v koutě nebo Kdo chytá v žitě.
„Bojím se (…), že se zatváří znechuceně a já pochopím, že my dva nemůžeme mít nic společného a celou dobu jsem si něco nalhával.
Myslím, že to by mě zabilo.“
"Jestliže Bůh stvořil všechno, proč stvořil hříchy, kterými nás svádí, a potom nám vyčítá, když jim podlehneme?"
Tahle kniha ve mně vyvolala takovou nepopsatelnou bouři emocí, že jí můžu s naprostým přehledem a bez výčitek zařadit mezi desítku nejlepších počinů, jaké jsem kdy vůbec četla. Leonarda jsem si zamilovala a s každou otočenou stránkou jsem ho čím dál tím víc chtěla pozvat někam na dobrý kafe, nejlíp na dvojitý espresso, a říct mu, že mám taky ráda podnětný otázky a taky mě celý dny baví přemýšlet nad jejich odpověďmi a že jestli to z nás teda dělá úchyly, tak jsme úchylové dva, a že mě taky štvou rodiče a že mi náboženský kecy přijdou taky jako blábol a že taky furt jen protáčím oči nad záplavama a záplavama überdementů, který mě sužujou, a že si spolu můžeme dát klidně banánový lívance s čokoládou a kouknout se na nějakýho Bogarta, když mu to alespoň trochu zvedne náladu, a poslechnout si houslový koncert, ještě jednou, a že to bude fajn a dobrý a lepší a tak.
Jsem hrozně ráda, že jsem si o Leonardovi přečetla zrovna v tomhle období svýho života (a zase jsem do toho byla ponořená až do noci, nemohla jsem to jen tak v půlce zaklapnout a jít spát), protože jsem si jistá, že je to jedno z těch děl, který musíte číst v určitým věku nebo určitym citovym rozpoložení...
"Nedovolit světu, aby tě zničil. To je každodenní boj."
Bohužel nedočteno, v půlce jsem to vzdala. Kniha mi nesedla, přišla mi o ničem a nechtěla jsem zbytečně ztrácet čas. Kdyby nebyla za zlomek ceny v akci, tak ji nekoupím.
Moc pěkná knížka, trošku jsem čekala jiný vývoj událostí, takže pouze a jen za toto strhávám hvězdu... Ale rozhodně stojí za to si ji přečíst, protože je dobrým obrazem toho, že každý má své tajemství, obavy a "problémy", ačkoliv to na první pohled není vidět.
Čekala jsem víc. Vždycky si vybírám knížku podle (...obalu...) anotace doufajíc, že „to bude dobrý“, protože „ta anotace je docela dobrá“. Jenže to úplně nevyšlo. Zase...
Příběh měl slušně našlápnuto, ale postupem času byl čím dál nudnější a tuctovější. Místo toho, aby to alespoň ten konec nějak zachránil, tak to spíš zabil P-38 a utopil v jezeře. Takže jen další průměrná knížka díky zmrvenému zpracování.
„Sním o überničem.“
Okey, máme tu vážné téma... A já se jak pitomá tlemila od ucha k uchu sotva po otočení první stránky. Jsem si jistá, že jsem nebyla sama, kdo tak někdy reagoval na Leonardovy smutné avšak dobře mířené poznámky. Ale nebojte se, někde u 60. stránky jsem s hrůzou zjistila, že se o mě pokouší deprese (ještě, aby ne, když jsem si k takové knížce pustila film, ze kterého se vyklubala depresivní tragédie podle skutečných událostí) a hlavou mi probleskla modlitba, ať už mám tohle čtení (nejlépe bez psychické újmy) za sebou. Na druhý den už jsem naštěstí byla cajk a za vyloženě pohodové melodie random rockových písniček jsem knihu bez problému dorazila do konce.
„Baví v dnešní době přemýšlení ještě někoho dalšího, nebo jsem totální úchyl?“
Mám tady nějaká skromná upozornění a doporučení:
Citliví lidé se sklony k hlubokým depresím - raději si přečtěte knížku, jako je třeba Muffin a čaj, ze které dostanete cukrovku a bude Vám hej, ať Vás Leonard náhodou předčasně neinspiruje k neveselým aktivitám.
Vy ostatní, kteří se pustíte do Leonarda - přečtěte si nejdříve Hamleta, ať má ten kluk radost aspoň z něčeho.
No a teď už bych se mohla pořádně začít věnovat hodnocení samotné knihy.
Je vyprávěna z pohledu Leonarda a proložena značným množstvím jeho poznámek pod čarou, které ne jen že text ozvláštňují, ale i perfektně fungují např. jako výpady do minulosti nebo trefné zajímavosti, bez kterých by kniha mohla fungovat, ale o hodně bychom přišli.
Příběh je podaný čtivým způsobem, kdy mě bavily ve své podstatě i nudné pasáže o náboženství (to téma mě nebaví, ale ta knížka rozhodně jo - takže žádnou paniku, je to dobrý). Děj nám postupně graduje s tím, jak se hrdina blíží k rozbalení svého posledního dárku ve slušivém žužovém obalu. Takže když už pro nic jiného, tak knihu dočtete proto, že prostě chcete/potřebujete vědět koho a jestli vůbec Leonard tou magickou P-38 odpráskne.
Už fakt nevím, co bych tu ze sebe ještě vydojila za řeči. Ta knížka je prostě dobrá. Jo vlastně! Dopisy z budoucnosti - dobrý nápad. A nezapomeňte na ty veselý songy! ;P
„Vsadím se, že kdyby Hamlet přistihl tátova vraha, jak si leští tágo, jen by se tomu zasmál.“
Z počátku jsem byla skeptická a nebyla si jistá svým výběrem, chvíli jsem si i myslela, že knihu nedočtu.
Ve finále je to kniha, u které jsem prostě musela vědět konec.
Vědět, co Leonard udělá či neudělá,vědět zda nakonec svůj život prožije na majáku nebo ho pohltí kouzlo temnoty.
Kniha má buď velmi negativní a nebo naopak velmi pozitivní recenze. Čtenářům se často nelíbil konec nebo třeba hlavní postava Leonard.
Mně osobně Leonard svým, někdy potrhlým, přemýšlením přirostl k srdci téměř okamžitě. Když se nad ním zamyslím, ano, je to cvok, ale při čtení jsem ho tak vůbec nebrala.
Styl psaní se mi moc líbil. Četlo se mi rychle a kdybych si knihu "nešetřila", tak bych ji přečetla jedním dechem asi za půl dne.
Chápu, že se lidem konec moc nezdál, mně přišel takový trochu neukončený, ale vůbec mi to u téhle knihy nevadilo.
Líbil se mi autorův nápad s dopisy z budoucnosti a poznámky dole na některých stranách.
Řekla bych, že to dopadlo dobře, ale vlastně se nedá říct, jestli to tak opravdu je.
Bála jsem se kvůli špatným recenzím zklamání, ale to se nedostavilo. Spíš se stal přesný opak - rozhodně odteď patří k mým nejoblíbenějším knihám a v budoucnu si ji přečtu znova.