Odstíny smutku
Saigjó
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/164290/bmid_odstiny-smutku-164290.jpg
4
44
44
V bohaté škále Saigjóových motivů je pomíjivost života postavena do kontrastu s krásou přírody, smuteční žalozpěvy se střídají s básněmi milostnými, verše oslavují božstva pozemská i nebeská. Vybrané básně z klasické japonské sbírky Šinkokinšú a Saigjóovy sbírky Sankašú do češtiny převedli japanoložka Zdeňka Švarcová a básník Zdeněk Gerych... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 2013 , VyšehradOriginální název:
Kanašimi no kage / 悲しみの影
více info...
Přidat komentář
"Jaký můj odkaz bude
už dneska vím:
že pohrdl jsem světem nestálým.
Zda někdo věnuje mi vzpomínku,
to sotva stojí za zmínku."
Japonsky neumím a proto nemohu posoudit kvalitu překladu a kolik hloubky se ztratilo. To, čeho se mi však dostalo, překonalo má očekávání. Poezie obecně mi není blízká, většinou mám problém ji porozumět. Saigjóova sbírka mě však velmi oslovila, zejména svou srozumitelností (která však na někoho může působit povrchně a primitivně) a pohledem na svět. Dokonalá dávka melancholie, oslavy přírody, znechucení společností a touhy po samotě.
Nad světem přemítám,
a vše připomíná mi
třešňové květy opadané.
Nevím, kam poději se sám,
co se mnou jednou se stane?
Me se to teda upřímně nelíbilo. Verše byly "přebásněné", coz vubec neodpovida japonske poezii, ktera se nerymuje. Tim padem se vytratilo kouzlo japonských veršů a dilo na me pusobi nejaponsky. Doporucuju si radsi přečíst Manjóšú.
Sbírka básní, kde je cítit sepětí s přírodou, mě nemůže neoslovit. Jak jsem básně pročítala, napadalo mě, že autor řeší svůj vztah ke světu, oprávněnost či správnost své cesty. Řeší, co svým rozhodnutím ztrácí, a nechává řečené mezi řádky, co získal. Za své rozhodnutí přebírá odpovědnost a zároveň lidsky a otevřeně sděluje své pocity. Napsat báseň znamená předat poselství, zkušenost, prožitek, sdílet je. Jako čtenářce mi tyto básně daly možnost pocítit souznění s někým, kdo je sice stovky, možná tisíce let a stovky, možná tisíce mil daleko, ale koho potkávám na části své cesty, po které v jednom okamžiku oba kráčíme.
Minimalisticky poňaté básne skladajúce sa bez výnimky len z 5 veršov ma zasiahli dojmom absolútnej formálnej čistoty. Saigjó nepoužil ani jedno zbytočné slovo, všetky udalosti z jeho života či stavy jeho mysle sú opísané nanajvýš stručne a priamočiaro. Básne na veľmi malom priestore dokážu vyjadriť nesmierne veľa, aj keď sa na prvý pohľad niekedy môže zdať, že opisujú len banálne, všedné udalosti z autorovho života, takmer všetky majú aj hlbšie, symbolické posolstvo ktoré je v nich ukryté. Napriek tomu, že dielo po formálnej stránke oceňujem, je nutné povedať, že veľmi jednoduchý jazyk ktorým sú básne písané je ich najväčšou silou, ale zároveň aj najväčšou slabinou, aj keď častejšie tým prvým. Výhodou je, že básňam tento štýl dodáva nádych autentickosti, skromnosti, ľudskosti a úprimnosti, ktorý u takých Prekliatych básnikov rozhodne nenájdete (aj keď to samozrejme u nich ani nebolo zámerom). Ako človek ktorý má ale rád výrazne barvitý, originálny, umelecký básnický jazyk musím povedať, že niektoré básne na mňa nezapôsobili tak silno, ako by mohli, keby boli opísané viac osobitým a nápaditým spôsobom. Uvedomujem si ale, že práve tento prostý sloh je to, čo robí Saigjóove básne unikátne, krásne a dojemné.
Palčivých trnů v srdci svém
bezpočet mám,
o to nic, s tím se vyrovnám.
Pokud však vyznat bych vše měl,
raději bych se neviděl!
Krásné... V těch verších bych se klidně mohla utápět i celé dny a stejně by mě neomrzely.
Odstíny smutku
Verše budhistického mnicha z dávných časů .....
Když nahlédl jsem do své duše .....
Stalo se světlem, co dlouho bylo tmou.
Vidím své srdce a lunu průzračnou,
jež po jeho nebi k Západním horám pluje.
Zdá se, že k obzoru už sklání se
a blízko svému západu je .