Oprátka za osm mrtvých
Roman Cílek
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379207/bmid_opratka-za-osm-mrtvych-Mqx-379207.jpg
4
316
316
Hlavním námětem této knihy je kauza, jejíž podstatu lze vyjádřit jediným souvětím: Dne 10. července 1973 poblíž pražského Strossmayerova náměstí stočila dvaadvacetiletá Olga Hepnarová kola nákladního vozu na chodník plný chodců. Učinila tak s cílem co nejvíce lidí zabít. Následky tragédie: osm lidí zemřelo a řadě dalších byly způsobeny újmy na zdraví. Po složitém soudním přelíčení byla pachatelka přes námitky obhajoby odsouzena k trestu smrti a roku 1975 popravena. Pro zkušeného autora literatury faktu se tento ojedinělý případ v historii naší kriminalistiky a justice stal nejen východiskem k cestě za osudy mnoha lidí, ale také jej nečernobíle zasadil do koloritu tehdejší totalitní doby a nabídl prostor k úvahám o právních, psychologických a společenských souvislostech.... celý text
Přidat komentář
Povědomí o Olze Hepnarové jsem měl, takže jsem tušil čeho se dopustila, ale chtěl jsem znát její příběh. Proč....
Netvrdím, že její čin schvaluji, ale chápu ji. Mívám též mizantropická období a je docela těžké z toho opět vylézt. Když nepomůže rodina ani přátelé, dopadá to přesně takto. Vynikající kniha plná hněvu, nepochopení, bezmoci a pomsty. Jediné co mě unavovalo bylo to neustále opakování již vyřčeného. Proto ne za plno, ale 90% v pohodě.
Další hezká kniha od českého autora.
Autentický příběh vražedkyně Hepnarové. Smekám před autorem. Rešerše musely dát praci, příběh je odvyprávěný moc zajímavě.
Obžaloba společnosti, masakr nákladním autem a trest smrti. Detailní pohled do života masové vražedkyně Olgy Hepnarové je v audioknize Oprátka za osm mrtvých plný očitých svědectví a hlavně obrovského množství autentického materiálu, z něhož často mrazí.
Hepnarová totiž byla, co se týče výpovědí o svém životě a motivace k hrůznému činu, nesmírně otevřená a Roman Cílek pečlivě rozkrývá zásadní okamžiky Olžina života a její osobnosti. Osobnosti nesmírně komplikované, chladnokrevné a chvílemi i vzbuzující lítost. Tady Cílek vše pečlivě vybalancoval - drží se faktů, nehodnotí a nechává promlouvat nejen vražedkyni, ale také lidi z jejího okolí - od lékařů, kolegů, policistů, svědků události až po její nejbližší. A podává tak komplexní obraz poslední popravené ženy v Československu.
Z popisů systematických příprav na úterý 10. července 1973, kdy po půl druhé najela vypůjčeným nákladním autem na předem vybranou tramvajovou zastávku, je naplno cítit touha se pomstít společnosti která Olze, dle vlastních slov, systematicky ubližovala. Nedostalo se jí pomoci, o kterou usilovala, ovšem ve chvílích přemítání, zda lidí neměla přejet mnohem víc, veškerá lítost mizí. A momenty, kdy vypráví jak zvažovala i střelbu do kolemjdoucích na Václavském náměstí, pak potvrzují, jak moc byla Hepnarová pro společnost nebezpečná.
Olga Hepnarová byla nešťastný člověk, který řešil své problémy podle sebe racionálně, pro společnost však zcela nepřípustně. Autor si dal velkou práci a sepsal román, který trošinku připomíná Americkou tragédii od Dreisera. Obsahuje tedy mnoho detailů ze života masové vražedkyně a přivádí na myšlenku, zda byl trest smrti pro tuto šílenou ženu i na tu dobu zcela obhajitelný. Posuďte sami.
Hodně zajímavá knížka. Viděla jsem i film, ale myslím, že nedokázal pojmout všechno. Hepnarová byla zajisté psychicky nemocná a zároveň oběť. Nedostalo se jí pomoci, všechny kroky rodiny i okolí vedly spíše k tomu, že se její stav zhoršil. Přitom podle toho, jak uvažovala, byla inteligentní. Žádná tupá blbka. Těžko říct, jak by se její život vyvíjel, kdyby se narodila do milující rodiny a dostalo se jí správné péče.
Tím nechci nijak zlehčovat její čin, to byla chladně vykalkulovaná vražda.
Knížka se dobře čte, je přehledná, není nudná. Ale je to depka.
Pamatuju si, že jsem si kdysi pustila film a co si vybavuju, tak se mi tato knížka zdá jako předloha. Hezky se mi to doplňovalo s tím, co jsem viděla. A je to fakt šílenost, že se to stalo. Číst ty její myšlenkové pochody. Zdá se díky těm odpovědím jako inteligentní osoba, ale s pokroucenou osobností. Taková literatura faktu mě baví.
Trochu se mi doma rozšiřuje sbírka ženských vražedkyní a Olga Hepnarová teď zaujme čestné místo vedle Kathrine Knight a Belle Gunnessee. Ale mezitím co Kathrine and Belle jsou spíše tragikomické postavy, Olga je depresivní samotář bez empatie. Kathrine Knight byla svině, utiskovala všechny okolo, šikanovala svoje partnery až na konec jednoho vykuchala, stáhla z kůže a uvařila z něho guláš pro děti. Olga je mezitím psychotik, kterej se neumí vypořádat se společností - je tak kompletně zaměřená na sebe a svoji bolest, že docela nelogicky plánuje mstu na nevinných. Konkrétně na přejetí co nejvíce lidí s dodávkou. Je to prostě takový teroristický výkřik do tmy – touha být viděna. Spousta lidí bojuje s depresí a nepochopením, jenom Olga se rozhodla to vyřešit po svém.
Musím uznat že Roman Cílek udělal dobrou práci a jde vidět že se prokousal tunama důkazního materiálu, aby čtenáři přinesl hutnou verzi jejího života. Celý Olžin příběh je docela zajimavý, ale celé to pachtění za pomocí, uznání a nebo jenom za společností je velká kondenzovaná deprese. Takže doporučuju jenom pro otrlé jedince.
Špičková kvalita od autora! Literatura faktu by měla být plná ověřených faktů, časově a věcně setříděná, napsaná nezaujatě, aby si čtenář mohl udělat vlastní názor a případné dozvuky či ohlasy na knihu. To vše tam je a děkuji autorovi. Přidávám i svůj názor: podobných případů je po celém světě spousta, kdy přicházejí o život nevinní - buďme rádi, že u nás podobných případů není tolik!
Absolutní masakr. Knihu jsem četla několikrát, vždy jedním dechem, a vždy mi při čtení vstávala husí kůže a běhal mráz po zádech. Její život i odsouzeníhodný čin, který spáchala, byl tak mistrně psychologicky rozebrán, že nemám absolutně co vytknout. Byť se mi příčí napsat, že to bylo výborné čtení, tak opravdu bylo. Má to spád a byť je to literatura faktu, postrádá prvky jakéhokoliv soudu a zároveň čtenáře nenudí. Plus mu nechává prostor pro vlastní názor a pochopení. Jedni její čin odsuzují bez možnosti hledání nějakých "polehčujících okolností", druzí se nejdříve snaží najít a poznat všechny aspekty a důvody, proč se tato tragédie stala. Jen se nedokážu zbavit jedné otázky. Dalo se tomu předejít nebo zabránit?
Čtivá kniha, ale obsahuje nemálo fikce a fabulací. Nicméně o případu a životě Olgy si uděláte aspoň nějakou představu.
Olga Hepnarová byla ztrápená duše. Není možné obhajovat co provedla, ale je možné ji soudit?
Olga Hepnarová… IQ 119… Pocházela z rodiny, kde hodně lidí mělo vysokoškolské vzdělání, ona sama měla na začátku školního vzdělávání dobré výsledky, které se později zhoršili v důsledku toho, že nevycházela se svým okolím. Nedosáhla vysokého vzdělání, ale hodně četla i odbornou literaturu, hlavně z oblasti psychologie a psychiatrie. Její chování bylo později často iracionální a náladové. Začarovaný kruh jejího „nespolečenského“ chování a chování lidí k ní (o němž si možná domýšlela více, než byla pravda). Byla počáteční chyba u ní, nebo jen v tom, že nezapadala? To, co spáchala bylo bezpochyby hrozné a nechci to obhajovat. Ale ještě horší mi, ale přijde představa, že alespoň v části svých úvah mohla mít pravdu… Její přítel uvažoval o založení komunity, která by podobně odlišným lidem pomáhala. Je škoda, že Olga se nerozhodla více energie věnovat takovémuto směru místo toho, který zvolila. Ale možná na to jen neměla sílu nebo ten nápad přišel pozdě… A připadalo jí, že něco prostě udělat musí. Za jejím činem stála nejenom (iracionální?) pomsta, ale také logická úvaha. A její čin z tohoto hlediska částečně uspěl. Lidé se dozvěděli o problémech těch, jako byla ona, ovšem za cenu, životů a toho, že lidé jako je ona budou spojování s vraždami, i když myslím, že vyhrocený čin jednoho nemůže odsuzovat všechny, kteří mají podobné problémy zapadnout do společnosti. Zabíjela, protože neuměla žít – ale neuměla žít vůbec, nebo jen ve světě, ve kterém žít musela? Staráme se o etnické menšiny a omlouváme je, protože mají ve většinové společnosti problémy. Vznikají centra, která jim mají pomáhat. Ale pokud nezapadá někdo z naší etnické skupiny, pomoci se i dnes domůže mnohem hůře – paradoxně možná právě proto, že trestní činy jsou zde méně časté, a proto jsou tito lidé méně viditelní. To ale neznamená, že mají menší problémy.
(SPOILER)
Super četba, o případ Olgy Hepnarové se zajímám už nějakou dobu a tahle knížka mi pěkně rozšířila obzory. Je zde dopodrobna rozebrána Olgy dětství, minulost, ale i její běžné chování vůči lidem; jsou zde posudky psychologů a psychiatrů a její těžce schizoidní, hysterické, agresivní a anetické rysy. Najdeme zde různé dopisy (i grafologický rozbor jejího písma), ale i přímá svědectví k Olze (ať už ze stran blízkých, tak méně blízkých lidí). Autor si dal opravdu záležet, knížke opravdu podrobná a poučná.
Prakticky se jedná o jednu a tu samou knížku jako je Olga Hepnarová: Zabíjela, protože neuměla žít. Ale, druhá jmenovaná knížka se mi mnohem více líbila ze strany vizuální, jiné písmo autora/dopisů tomu dodávaly na větší přehlednosti a čtivosti. Až teda na to, že v druhé jmenované knížce jsem nějak nemohla najít grafologický rozbor Olgy písma + některé poznámky na konci (např, i poznámka astrologa, numerologa, jisté právničky).
Velmi čtivá kniha, se všemi výpověďmi si připadáte, že koukáte na dokument. Velmi čtivá a depresivní... Mně Olgy prostě bylo líto. Ona otloukánkem byla, ať si kdo chce tvrdí, co chce. Pokud je dítě v jednom kuse odstrkováno, přehlíženo a šikanováno, nemůže od něj nikdo chtít, aby z jedince byla v dospělosti veselá, společenská a vstřícná osobnost. Všichni víme, co provedla, ale jedno svědectví mě "tak trošku pobavilo", spousta lidí tvrdí, že dnešní společnost je prohnilá, všichni žijí na sociálních sítích, když je někdo svědkem nepravosti, neudělá nic jiného než že vytáhne telefon a fotí nebo natáčí, a to přesně udělal jeden svědek "nehody". Takže nejen dnešní dobu lze viděti pouze přes čočku fotoaparátu. Už jen na výpovědích rodiny je mrazivé s jakým odstupem, s jakým chladem a lhostejností vypovídali o Olze při výsleších bezprostředně po činu. Ta rodina v pořádku nebyla. Nejvíc mě rozčilovala její starší sestra, jako starší sestra přece po té mladší nemůžu chtít, aby ona jevila zájem, když si představíte dvě malý holčičky, která by se měla zajímat víc? Ta mladší? Nevíme, jestli třeba Olga nebyla nechtěné dítě, a z toho by vyplývala ona lhostejnost a odstup rodičů. Další věc, která mě v příběhu Olgy Hepnarové zaráží je odborná péče. Do léčebny ji její matka poslala už ve dvanácti letech, poté v dospělosti sama chtěla vyhledat lékařskou pomoc, což jí moc nevyšlo a nakonec soudní lékaři i přesto, že jí zjistili psychopatické rysy, schizoidní rysy, agresivitu, neříkejte mi, že netrpěla depresemi, ji prohlásili za duševně zdravou, a to několikrát a stáli si za tím... I když po nějaké době o sobě začala tvrdit, že ani není Olgou. A pak byli schopni do posudku napsat, že "převýchova" není možná, potřebuje "psychicky zdravý" člověk převýchovu? Tak za takovými lékaři bych rozhodně jít nechtěla. Navíc mi ta sezení s psychiatry přišla celá taková podivná, ty otázky, co jí kladli, jak s ní komunikovali - to byl prachobyčejný výslech, jen tam chyběla lampička... V závěru jsem trochu začala litovat i jejího právníka, tak moc se chudák snažil a Olga mu jen "házela klacky" pod nohy, nebyla mu vděčná ani za mák. Teprve až když bylo moc pozdě...
Kniha určitě stojí za přečtení, autor se snažil být objektivní, je čtivá, podrobná a splňuje své poslání, pokud ovšem nejste "Lesní vrah".
Medializovaný příběh Olgy Hepnarové zpracovaný velmi zajímavou a čtivou formou. Obešla bych se bez konečných mnohastránkových dodatků, které pro mě už nebyly tak přínosné, co se informací týče, a které postrádaly také předchozí čtivou podobu příběhu. Jinak rozbor osobnosti Olgy Hepnarové opravdu velmi podrobný a z psychologického hlediska opravdu velmi zajímavý.
Olga Hepnarová podle mě postrádala jakýkoliv cit. Řešila věci po svém a bez ohledu na to, jestli někomu ublíží. Naopak její poslední čin svědčí o tom, že se snažila ublížit a pomstít se, bohužel úplně nevinným lidem. Nevím, jestli bylo zapříčiněno částečně výchovou. Spíš se jednalo o člověka, který měl divnou povahu už od narození. Byla psychicky nevyrovnaná a nemocná. Možná, že v dnešní době by jí dokázali lépe pomoci, ale v té době byl přístup lékařů na jiné úrovni. Každopádně její chování svědčilo o tom, že je nebezpečná a škoda, že to někdo víc neřešil. Ona si vlastně vůbec nepřipouštěla svoji vinu, neměla absolutně žádné svědomí a to co se ji dělo, dávala za vinu všem okolo. Sebe a svůj přístup prostě neřešila. Z toho příběhu úplně mrazí.
Nechtěla bych, aby to vyznělo nějak divně, ale krom toho, co udělala a sexuálních preferencí, jí docela rozumím...
Nezapadala do společnosti. Co nezapadá, je divné.
Rodina podle všeho nejevila zájem. Dlouhou dobu neměla nikoho, komu by věřila.
Na mě působí jako chodící zoufalství.
Smutné a výborně podané. Film byl také dobrý.
Pan autor je mistr slova. Dovede podat složité věci velmi srozumitelnou formou i pro naprosto věci neznalého čtenáře. Zde jsem samozřejmě věděla, o čem budu číst ,ale nebyla to pouhá strohá literatura faktu, kterou čtu málokdy. Je to velice smutný příběh o osudu jedné mladé ženy a naprosto nevinných jejích obětí. I já si myslím, že kdyby se Olze dostalo větší a lepší lékařské péče, snad by se i dalo zabránit tomuto neštěstí.
Kdo byla Olga? Proč se to stalo?
Je mnoho otázek a v této knize je i hodně vysvětlení.
Společnost možná některé věci nepochopí, ale tak to bylo.
Štítky knihy
ženy psychiatrické léčebny Československo soudní procesy normalizace (1969-1989) popravy masové vraždy, sériové vraždy vražedkyně skutečné kriminální případy podle skutečných událostí
Cílkovi patří velké uznání za sesumírování všemožných dokumentů, výslechů, posudků, které v knize cituje. Pohříchu nejslabší je jeho vlastní invence, spojovací pasáže, psané patetickým, často sentimentálně přitroublým způsobem. Mně z knihy vyplývá:
1. Hepnarová v době činu nebyla psychicky nepříčetná, takže rozsudek smrti si plným právem zasloužila. Milióny lidí měli, mají a bohužel budou mít horší dětství, horší dospívání a dospělost než ona, a přesto něco takového neudělají. Jistou logiku v jejím počínání jistě nalézt lze (zejména v socialismu s jeho důrazem na kolektiv a společnost a potlačováním individuality, takže pomstu na společnosti lze logicky vykonat skrze zabití anonymních lidí, protože jsou nedílnou součástí této společnosti). Ovšem stejnou jistou logiku lze nalézt např. i ve vyvraždění židů nacisty, ale to neznamená, že to je ospravedlnitelné
2. Co mě v rozsudku zarazilo, bylo tvrzení, že ona svoje okolí provokovala, takže se nemohla divit jeho reakcím. To jako provokováním se myslí to, že chodila nahrbená, nemluvila atd.? Že tedy k takovým lidem jako ona se pak člověk může chovat špatně?
3. Hepnarová se po odsouzení zbláznila, začala mít pocit, že je Winiferová a že s původní Hepnarovou nemá co do činění. Těžko říct, jestli měl být potom z hlediska práva trest smrti vykonán. Z hlediska morálního mě nijak nepohoršuje, že vykonán byl.
4. Nepochopil jsem, proč obhájce Topič stáhl několik měsíců před vykonáním rozsudku žádost o obnovu procesu, kde chtěl argumentovat jejím současným stavem. Celou dobu ji energicky brání, ale poslední šanci takhle nechá promrhat. Mimochodem, přijde mi laciné automaticky spojovat jeho sebevraždu dva roky poté s tím, že měl kvůli procesu s Hepnarovou výčitky. Možná to pravda je, možná ne. Co jsem tak hledal, je to jenom teorie, žádný důkaz pro to není, nikde jeho dopis na rozloučenou citován není (pokud vůbec existoval).
5. Spory o její konec - na jednu stranu je citován kat z Hrabala, podle kterého se měla zuřivě bránit a pozvracet, počůrat, pokálet. Na druhou stranu Cílek a autor webových stránek pantarei citují protokol z popravčí místnosti, který žádný zuřivý boj v této místnosti nepopisuje, pouze potvrzuje ty tělesné vyměšovací projevy (které jsou ovšem logické, pokud se člověk čtvrt hodiny dusí ve smyčce). Já myslím, že pravdu mají obě strany. Podle svědectví bachaře, když pro Hepnarovou přišli do cely, ona se zuřivě bránila. Což je v souladu s tím, že se cítila jako Winiferová, tj. proč by měla trpět za Hepnarovou? Navíc věřila, že pro ni Winifer přijde a osvobodí ji, a teď poznala, že ne, že je doopravdický konec. Plus existují svědectví, že její agresivita v posledních měsících vězení neustále rostla, takže těžko předpokládat, že v této chvíli zůstane ledově klidná. Takže řvala a zuřivě se bránila celou cestu od cely do popravčí místnosti. Po vstupu do ní se ale podle svědectví bachaře najednou úplně zklidnila, nechala si navlíct smyčku a oběsit, načež jí povolily ty všemožné svěrače. Takže protokol o jejím klidném chování z popravčí místnosti nevylučuje její agresivní chování při cestě do této místnosti.
6. Československo používalo při výkonu trestu smrti dost barbarský způsob, nechalo odsouzeného spadnout do propadla pouze o půl metru, takže si nezlomil vaz, ale dlouhé minuty se dusil na smyčce. Proč? Proč neudělali to propadlo hlubší, aby si odsouzený zlomil vaz a okamžitě zemřel?