Oprátka za osm mrtvých
Roman Cílek
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379207/bmid_opratka-za-osm-mrtvych-Mqx-379207.jpg
4
316
316
Hlavním námětem této knihy je kauza, jejíž podstatu lze vyjádřit jediným souvětím: Dne 10. července 1973 poblíž pražského Strossmayerova náměstí stočila dvaadvacetiletá Olga Hepnarová kola nákladního vozu na chodník plný chodců. Učinila tak s cílem co nejvíce lidí zabít. Následky tragédie: osm lidí zemřelo a řadě dalších byly způsobeny újmy na zdraví. Po složitém soudním přelíčení byla pachatelka přes námitky obhajoby odsouzena k trestu smrti a roku 1975 popravena. Pro zkušeného autora literatury faktu se tento ojedinělý případ v historii naší kriminalistiky a justice stal nejen východiskem k cestě za osudy mnoha lidí, ale také jej nečernobíle zasadil do koloritu tehdejší totalitní doby a nabídl prostor k úvahám o právních, psychologických a společenských souvislostech.... celý text
Přidat komentář
Kniha, na kterou se dá nahlížet jako na životopis, i jako na příběh, jenž je bezesporu zajímavý, a proto je dobré se o něm dozvědět. Roman Cílek seskládal dohromady asi všechny dostupné informace na téma Olga Hepnarová a myslím, že vytvořil dobré dílo. Jako jiné, i mne nenechala tato kniha chladným.
Po přečtení knihy jsem se utvrdil v názoru, že si trest smrti zasloužila. Neříkám, že jí nikdo neubližoval, ale to není důvod k takovému zločinu, co provedla. Jednoznačně se jednalo o zajímavou, ale také společensky nebezpečnou osobu. Četl jsem vydání z roku 2014 (nakladatelství Marie Tum), kde Cílek zmiňuje i Viktora Kalivodu. V případném dalším vydání se může zmínit o Zdeňku Kovářovi, poněvadž ten se Hepnarové přiblížil počtem obětí (vlastně ho vyrovnal, pokud jde o mrtvé) a jeho pohnutky byly podobné (i když na rozdíl od Kalivody na Hepnarovou možná nemyslel). Zaujala mě poznámka doktorky z Opařan, jež se zmínila, že Hepnarová byla krutá k nejslabším - oligofrenikům. Bohužel není zmíněno, zda se jí na to u soudu ptali. Sama zdůrazňovala, že před 10. 7. 1973 nikomu neublížila (vyjma toho, že požár ze srpna 1970 se v rodině svedl na její sestru a ona se nepřiznala ke svému autorství). Pár měsíců před popravou byla možná již trochu mimo - tvrzení o tom, že je Sandy Winiferová (nebo se to snažila jen hrát, aby se vyhnula popravě, o kterou před tím tak stála). Podobné činy se mohou stát v každém režimu. Howgh!
Slušný přehled událostí kolem případu Olgy Hepnarové. Biografie, svědecké výpovědi, záznamy z výslechů. Vše uspořádané tak, aby se čtenář pohodlně seznámil se vším, co by jej mohlo zajímat.
Kniha je nesporně zajímavá a podrobně zpracovaná, hodně mě zaujaly především svědecké výpovědi a vzpomínky. Ještě nikdy jsem se ovšem nesetkala s knihou, ve které by bylo tolik chyb (vydání z roku 2014). Množství překlepů a chybějících písmen je opravdu do nebe volající. Další knihu z nakladatelství MarieTum už si tedy rozhodně nepořídím.
Ta žena měla být léčená. Ale nebyla, a pak to všichni projeli. V první řadě psychiatři té doby, oběti, justice, ona. Skvělá kniha.
Chvílemi jsem měla až depresi, co strašnýho se děje na světě, chvílemi jsem si říkala, jaká to byla vlastně neskutečná kráva, chvílemi mi jí bylo až líto......:/
Příběh je napsán velice dobře. Očekával jsem dokument, ale je to napínavý krimi příběh, umocněný tím, že vlastně víme, jak to dopadne. Výpovědi lidí kolem případu, různá hlášení a spisy, jsou dokonale včleněny do příběhu. Trochu slabší je závěr knihy-soudní zprávy jsou dlouhé a hodně se opakující.
Pokud bych měl vyslovit názor na tento možná zbytečný čin, tak nemalou roli v tom hrála nezralost české psychiatrie a možná i společnosti, která nedokázala pomoci této ženě začlenit se do života, když to nedokázala sama.
Od úplného počátku dost neveselé čtení. Příběh jedné životní ztroskotankyně, kde bylo vlastně už od samého jeho počátku, od nejútlejšího dětství O. Hepnarové něco špatně. Těžko říct, kdo za to mohl, pokud vůbec někdo, ale už od prvních stran knihy je z výpovědí samotné Hepnarové zřejmé, že byla velmi složitou osobností, která evidentně nebyla duševně úplně v pořádku a je poněkud zvláštní, že její matka - doktorka, i když "jen" zubařka, ale přece doktorka, to na ní nepoznala... nebo tedy asi poznala, ale jak sama uvedla, nedařilo se jí s tím cokoliv dělat. Tuto mozaiku povahy velmi složité a uzavřené osobnosti na prvních několika desítkách stran knihy velice trefně a výstižně dokreslují výpovědi osob, které s ní přišly hlavně po jejím vyučení a nástupu do zaměstnání do nějakého kontaktu.
Na druhou stranu, pokud budeme předpokládat, že texty z jejích výslechů jsou víceméně doslovnými přepisy z protokolů, tak nelze říct, že by O. Hepnarová byla člověkem nějakého nižšího intelektu, některé její odpovědi jsou až zarážející, počínaje už dopisem, který sepsala jako 16tiletá jednomu z pracovníků léčebny v Opařanech, kde pobývala a kde, pokud se jejím historkám dá věřit, se jí asi dostalo ne zrovna příjemných zážitků. Do všech jejích problémů s rodiči, v zaměstnáních se časem ještě přidala poněkud nejasná otázka její sexuální orientace, což tenkrát nebylo zvykem veřejně probírat a v její dosti labilní mysli to jistě na pořádku také nepřidalo.
Nemá asi cenu vypisovat tady podrobně chronologicky všechno to, co se v knize dozvídáme, to by nebyl komentář, ale dost obsáhlá recenze/úvaha/esej, jak kdo chce. Každopádně kniha je zpracovaná velice zajímavým a citlivým způsobem, mnohá svědectví z různých stran dotvářejí celkovou mozaiku, jak už jsem uvedl.
Když jsem došel až na konec, tak to na mě celkově působilo nějak tak, jak to autor uvedl v závěru. V této kauze nebylo vítězů, ale jen poražených. Byly to jednak oběti jejího šíleného činu, samozřejmě ona sama, ale koneckonců asi i její rodina, a v tomto případě se nedá považovat za "vítěze" ani justice jako nástroj spravedlnosti a psychiatrická věda; nevím, nejsem odborník, ale z dnešního pohledu by se asi o její normálnosti a příčetnosti dalo pochybovat.
Po přečtení musím konstatovat, že jsem právě dočetl jednu z nejzajímavějších, nejsilnějších knih (příběhem), co jsem za poměrně dlouhou dobu četl. Každopádně se mi nestává často, abych se mezi čtením přistihl, jak jen tak nepřítomně koukám do zdi a přemýšlím nad tím, co jsem si právě přečetl.
Její nazírání na svět bylo nevybíravě kritické, odsuzující, pohrdavé a vyvrcholilo 10. července 1973, kdy se vřítila na chodník plný lidí. O záchranu životů postižených svedli zápas lékaři, o záchranu života Olgy ustanovený obhájce. Buď jí ke cti, že se svůj čin nesnažila následně zakamuflovat třeba jako dopravní nehodu a odhodlaně prohlásila:
,,Neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.“
Výtečně napsané, čtivé. Když se podíváme pod slupku celého příběhu, těžko ještě někdy dokážeme nalézt oběť či viníka.
Ohromující kniha u které jsem nemohla přestat číst...zajímavý příběh ženy, která nenáviděla společnost...
Kniha o životě ženy, která spáchala to nejhorší co mohla. Bohužel ji nikdo nedokázal včas pomoci a tragédii odvrátit. Byla duševně nemocná a takovej člověk si nepřipouští, že by mu něco bylo, a že potřebuje pomoc. Tu odmítala a posléze se utápěla ve vlastní křivdě, která vyvrcholila tragickou nehodou . . .
Podrobne vyrozprávaný príbeh Olgy Hepnarovej, ktorá ako 22-ročná v roku 1973 vykonala svoju osobnú pomstu spoločnosti a nákladiakom zabila osem ľudí na električkovej zastávke.
Taký čin sa nedá ospravedlniť, ale po prečítaní mi bolo jednoducho ľúto, že to muselo takto dopadnúť.
Kniha byla zajímavým pohledem na hrůznou událost, která v té době, a vlastně ani v jiné době, neměla obdoby a sondou do duše pachatelky. Akorát nechápu názory některých lidí, že čin provedla proto, že jí při jejím utrpení nic jiného nezbývalo. Jaké utrpení? Jsou lidé, kterým se stane skutečná životní tragédie, přijdou o partnera, o dítě, nebo třeba "jen" přijdou o práci, jsou finančně na mizině .... kdybychom všichni měli řešit svoje trable tím, že budeme vraždit náhodné lidi, tak je polovina národa po smrti. Její utrpení bylo vsugerované, bylo to v její hlavě, kdy si situace, se kterými se člověk v životě setkává, mylně interpretovala jako útoky proti své osobě. Samozřejmě, že určitě zažívala od lidí nepřátelské jednání, ale to byla odezva na její chování. Názory, že jí nikdo nepomohl - vždyť ona vlastně o žádnou pomoc nestála, ji bavilo se zaobírat sebou samotnou a svými křivdami. Možná za to nemohla a byla skutečně duševně nemocná, ale jak jí pomoci, když nechce? Četla jsem, že v roce 2015 bude mít premiéru film o Olze Hepnarové, jsem na něj zvědavá.
Zajímavý dokument, který doporučuji k shlédnutí v TV či na youtube - z cyklu Osudové okamžiky.
Olga Hepnarová měla nepochybně nejen inteligenci, ale i na ženu velmi rozvinuté schopnosti, a hlavně byla to osoba činná, třebaže její neradostný život se rozhodla řešit značně nezvyklým způsobem.
Štítky knihy
ženy psychiatrické léčebny Československo soudní procesy normalizace (1969-1989) popravy masové vraždy, sériové vraždy vražedkyně skutečné kriminální případy podle skutečných událostí
Ke knize jsem se dostala po shlédnutí filmu. I když kniha sloužila jako předloha, stavím je vedle sebe v dokonalé simbióze. Kniha je ucelená, svižná a hlavně nezaujatá, u takto těžkého námětu překvapivě.