Opravář osudů
Robert Fulghum
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356505/mid_opravar-osudu-oIZ-356505.jpg
3
280
280
Opravář osudů série
1. díl >
George Novak přijede do Prahy, aby pátral po svých českých kořenech. Nakonec ale zjistí, že vlastně hledá odpověď na jinou otázku: Kdo jsem? Kdo si myslím, že jsem? A kdo je Vera, sousedka a přítelkyně plná pochopení, ale i tajemství? Georgeovi v jeho hledání nejvíc pomáhají nová setkání – s trochu záhadnou mladou ženou Luci Milenou nebo s bytostí, která mu předloží naprosto nečekanou nabídku. V hospodě U Devíti draků a ovce, místě pro rozhovory, otázky a odpovědi přímo stvořeném, najde pak nejedna zápletka rozřešení.... celý text
Přidat komentář
Jsem v polovine knihy a kazda dalsi stranka je doslova utrpeni. Hlavni myslenka knihy je hezka, ale nevyuzita. Pouze z ucty k autorovi a jeho predchozimu dilu nedavam jako odpad...
Začátek knihy a nápad "opraváře osudů" mě bavil a donutil přemýšlet. Od poloviny knihy mi ale připadalo, že autor vypráví už úplně jiný příběh a na původní myšlenku těžko navazuje.
Autorovy knížky miluju. I tahle mě zaujala a nutila k přemýšlení. Četla jsem ji dvakrát, abych napodruhé zachytila více detailů příběhu a stále si nejsem jistá, jak ji hodnotit..
Je jiná než Třetí přání, což je má nejoblíbenější. Tak se teď vrhám na druhou část zamýšlené trilogie a jsem hodně zvědavá, jak to bude dál.
Nemohu být lhostejný vůči enormní laskavosti. Občas se dojmu, místy skutečně uvažuji nad sebou samým, což je určitě vypravěčovým záměrem. Lehce skřípu zuby nad infantilním rozborem situací. Vadí mi, že jinak citlivý autor má potřebu kádrovat prostřednictvím padoucha příběhu. To, že je Rus, bych ještě přešel. Praha je Rusů plná, a z nějaké země to "zlo", jak jej Fulghum nazývá, být v zájmu příběhu musí. Proč ale musí kladný hrdina při zásahu na záchranu milé bytosti vykřikovat "Ty ruskej šmejde!" (Připomíná mi to: "Ty zloději cikánskej!")? Nechápu. Autor je schopný vidět a zcela tolerovat evropské poučení "o svobodě sexu a opravdové lásce". Jakmile však narazí na hranice svých možností chápání lidství, je konec. Rusa si dokáže vybavit jen jako svini.
Ještě k onomu pojetí sexuality: Je psáno spíše pro amerického čtenáře trpícího prudérní naivitou. Pro Čecha se jedná o přitroublé "objevování Ameriky", o souhrn poměrně přihlouplých banalit. Megalomansky navrstvené sadomaso zakrývá samotnou prostotu amerického sexuálního problému.
U více zámořských autorů (Ne u všech! Nebudu kádrovat!) narážím na nešvar, že na triviálnost svého poselství nabalují spíše nevědomě ze strachu přeplácané či předimenzované pointy, aby unikli nařčení z bezobsažnosti. A dále: Jakmile otevřu knihu amerického autora, mám pocit, že sleduju film v televizi. Pořád mě někdo rozmazluje patosem a přehnaným množstvím dějových zvratů a senzací, a to například i v tak minimalistickém románovém celku, jako je tento.
Myslím si také, že Fulghum tak úplně nerozumí významu Kafkových děl a že dělá z Česka zemi kouzelných trpaslíčků.
Jednu věc ale nemohu přejít. Ve chvíli, kdy se do "Opraváře osudů" začtu, cítím klid a porozumění, a toužím být ihned lepším člověkem (Knihu se hodí přečíst o Vánocích.). Chci být smířlivý, takže zdejší řádky berte spíš jako protivně věcný komentář než jako opovrhování dílem. Spíše opak je pravdou.
Bohužel se taky přidávám k těm, které kniha zklamala. Za mě to postrádá lehkost, nadhled, které mám s Fulghumem spojené...je to příliš rozumové, a zasahuje to do oblastí, které rozumem uchopit nejdou - tudíž mi spousta těch spekulací přijde takových prázdných, marných, a navíc nedokončených. Hodně nevěrohodné mi přijdou dialogy (obzvláště to neustálé se oslovování celým jménem), a i ty příběhy - jasně, jsou zvláštní, jasně, dokážu si představit i neuvěřitelné, ale to podání mě nepřesvědčilo, vůbec, vůbec. Chybí mi gradace (když už teda příběh) - nemám potřebu se k tomu vracet prostě. Něco možná bude i překladem, v aj to určitě vyzní přirozeněji.
A přitom opravář osudů - geniální myšlenka.
Ale já se těšila, že poznám Česko a Čechy Fulghumovým pohledem - a to se nekonalo vůbec. Stejně tak jako mnozí jiní, nedokázala jsem se ztotožnit s pojetím toho, že toto je české - hospoda u Draka mi přijde silně přehrávaná - ačkoliv vlastně mnoho takových hospod znám - ale jinak, jinak. Jako pocta Čechům - to prosím ne, to ne.
Na rovinu se přiznám, že jsem vlastně žádný román zatím nečetla, pouze povídky - takže pro mě pan Fulghum zůstává mistrem krátkých povídek a úvah. Ale po komentářích zde si tedy přečtu Třetí přání.
Zatím jediná kniha od Fulghuma, která mě bohužel zklamala. Humoru je tam poskrovnu, děj vlastně taky takový nijaký a přitom téma je tak zajímavé. Škoda, že ho autor ani pořádně nerozvinul. Po dočtení jsem vůbec nevěděla, co si o knize myslet, nějak mi prostě nic nedala. Přesto tam je ale pár míst k zamyšlení i k úsměvu ... ale není to prostě Fulghum jak ho znám.
Pro mě nepřekonatelná nuda. Vše moc sluníčkové, bez jiskry a hlavně bez humoru, na který jsem u autora zvyklá. Dialogy byly nerealistické, jaksi unylé. A ani mi nesedla posloupnost děje a všech situací... jak kdyby to celé bylo poslepované narychlo izolepou a mně se kniha při čtení rozpadala před očima a nutila jsem se otáčet stránky jen silou vůle a rozhodně ne nadšením. Pokračování mě neláká a myslím si, že by pro mě ani nebylo.
První kniha od toho autora kde jsem se musela přemlouvat abych ji dočetla. Nelituji ale kniha nevzbudila žádné nadšení.
Kniha je psána velice čtivým stylem tak, jak to Robert Fulghum umí. I její struktura je nápaditá, jak ji znám např. z Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Přesto však musím napsat, že pro mne byla kniha zklamáním. Přitom téma je velice zajímavé a má svůj potenciál. Přijde mi ale, že ho autor nevyužil. Ovšem co bylo pro mne nejzásadnější, tak byl fakt, že mne kniha nutila ke srovnávání se Třetím přáním (svým pojetím i charakterem hlavních postav mi ji v mnohém připomínala, což je dosti nešťastné, protože Třetí přání je autorovým „majstrštykem“, kterému se hned tak něco nevyrovná). Po Alici se mi také trošku přejedlo téma záhadných a nevšedně osobitých žen, které ona naplnila více než po okraj (postava Very a hlavně Luci Mileny). U strejdy Petra jsem zase měla pocit, že jde o přehrávání a byl mi vyloženě protivný – chyběla mi přirozenost a lehkost. Moc se mi líbil příběh policisty Marcuse. Ten byl báječný. Také musím říci, že jsem se v „českém prostředí“ knihy cítila jako cizinka. Nedokázala jsem se s knihou jako Češka ztotožnit (výjimkou byla zmínka o Karlu Mayovi a o tom, jak máme rádi Vinnetoua). Celkově pro mne vykreslení českého prostředí vyšlo jaksi mlhavě a do ztracena. Když jsem přečetla Třetí přání, tak jsem měla obrovskou chuť cestovat a navštívit všechna ta místa, která autor v knize tak nádherně vykreslil a jednoduše tu atmosféru zažít na vlastní kůži (ten pocit se mne drží dosud). U Opraváře toto nenastalo. Kniha mi přišla plytká. Autora mám velice ráda, ale tento příběh mi prostě nesedl.
Přiznám se, že od R.Fulghuma jsem četl i lepší věci. Tahle kniha mě příliš neoslovila, i když nebyl to vyslovený propadák.
Fulghuma mám moc ráda, je skvělý ve svých postřezích a kratších útvarech, ale romanopisec to není. Námět zajímavý, člověk se navnadí na zajímavý příběh. ALE. Postavy jsou ploché, děj nerozvedený skoro nedokončený, utnutý tam, kde by se měl rozvíjet, zasazení některých motivů mi přišlo nelogické, dialogy taky těžko uvěřitelné - řekla bych až nevyužitý potenciál. Škoda. Chápu, že to měla být pocta Čechům, já Fulghuma taky miluju, takže mu to odpustím. Nějak však nemohu souhlasit s vyzdvihováním Kafky jako významného autora pro Čechy - pro poznání Čechů, tak mi to tedy nepřijde. Ale což, Kafka je hutný a těžký, třeba ho správně nechápu. Tak mne aspoň Fulghum inspiroval ke znovupřečtení Procesu a Proměny.
Jedinecna kniha, pri ktere se zasnite... staci si rict "Tak ma se stat" a stane se to, ze muzete kousek po kousku opravit osud kohokoliv. Verim, ze ta knizka kazdemu prinese podprahove informaci o pozitivisticke psychologii a o tom, ze ma clovek zit a milovat hlavne sam sebe a pak vyzaruje tu spravnou energii. Libi se mi filozoficke uvahy Fulghuma v knize
Se vší úctou k laskavému panu Fulghumovi... je to taková, s prominutím, laskavá blbina. :) Řádkování nemuselo být jedna a půl, ne-li víc, mezery mezi odstavci... kniha by se smrskla o polovinu a ušetřil by se papír.
Z této knihy jsem velmi zklamaná. Plytký příběh, poslepované kapitoly, nerozpracované, tak nějak psáno na povrchu. Jakoby to ani nebyl Fulghum. A nebo jsem to nepochopila...
Odloženo. První kniha tohoto autora - mého milovaného, kterou jsem nedočetla do konce, asi nebyl správny čas..
Milé a příjemné čtení. I když tam není úplně všechno, co autor umí. Určitě je to taková pocta jeho českým čtenářům, zvláště - spoiler ;-) - bitva u Little Big Hornu. Musím se donutit přečíst Třetí přání a Sýrovou uličku, dlužím si to. Nejlepší je ale v těch drobných postřezích o tom, co život přináší, odnáší a protáhne se kolem nás.
Námět to byl pěkný, ale zpracování takové jen průměrně zajímavé. Celý příběh mi připadal příliš schematický a prvoplánový, kromě podivného příběhu Very ani nedošlo k žádnému většímu zvratu či završení. Navíc se mi to celé zdálo takové dost uměle naroubované na Prahu... ani nemohu napsat na prostředí Prahy, protože tam to prostředí nehraje vůbec žádnou roli. Příběh by se mohl odehrávat prakticky kdekoli, působí více americky než česky a mimo epizodní role Luci a strejdy Petra (v hospodě, kterou si jde v Praze jen těžko představit) v příběhu ani nevystupuje žádná jiná česká postava. Pak ani nepřekvapí, že těch pár odkazů na českou kulturu, které jsou v knize zmíněné, se dost míjí s realitou, jako by vycházely spíše od nadšeného turisty než od znalce místních poměrů. Ale co, i tak je hezké, že napsáním tohoto "českého" románu Robert Fulghum odměnil své oblíbené Čechy :-)
Od Fulguma jsem čekala víc. Je to příběh psaný pro nás, Čechy, protože nás má autor rád a rád se sem vrací. Je to ale velice jednoduché. Kniha neurazí, neodradí, ale také nijak zvlášť nenadchne.
Štítky knihy
americká literatura psychologické romány
Pan Fulghum byl jistě v minulém životě Čech, jak sám o sobě říká. Neznám žádného jiného nečeského autora, který by tak dobře vystihoval to dobré, co je v nás. Občas mi jeho vyprávění připomnělo pábení pana Hrabala, občas Saturnina. Jeho styl se vyznačuje lehkostí, nadhledem a pozitivním myšlením a v tom všem dokáže sdělovat hluboká moudra. V jeho dílech se po naladění, prostě vznáším.