Osmašedesátý

04.10.2023

Kniha vznikala v 70. letech minulého století a je to velmi znát. Kdybych to tušil před zapůjčením, asi bych jí nečetl. Takto jsem se těžce prodíral skrze seznamy různých osob a hlubokomyslné filosofické úvahy a spekulace o smyslu dějin a národů v Československu a přilehlých zemí. Nemám ovšem tolik informaci, abych posoudil, nakolik je kniha objektivní nebo subjektivní dojmologie autora. Hlavně mi však chyběly fakta o samotném roku 1968. Hodně se předpokládá, že čtenář celou situaci zná a předkládají se spíše názory autora, než přehledný nástin událostí doby. Pro mne tedy velké zklamání z mého špatného výběru pro mne nezajímavé historické knihy.

Tisk šílené blechy

22.07.2021

Nezbývá mi než plně souhlasit s komentářem Chajdy 69, lépe bych to nevystihla . Zejména s tou pasáží, že se jedná o poměrně
smutnou a nepříliš lichotivou sondu do duše českého národa.
Pana profesora Petra Pitharta si velice vážím , kromě řady pořádů v rádiu i televizi jsem měla možnost jej sledovat v živém rozhlasovém vysílání věnovaném roku 1968 v rámci programu MFF v K.Varech .
Dalšími hosty byli mladá slovenská režisérka Nvotová a Jan Kačer. Pořad bravurně moderoval Michael Rozsypal , zapojovali se svými dotazy i přítomni diváci.

11.11.2020

Kniha Petra Pitharta mi rozšířila obzory, za což jsem ráda. Přečetla jsem tedy komentované vydání z roku 2019, které má přes 500 stran. Nejvíce mě z celé knihy zaujala kapitola Češi a ,,soudruzi ze Slovenska". Domnívám se, že rozdělení bylo nevyhnutelné, že to k tomu spělo od začátku Československa. Vynikající a oprávněná je i kritika A. Dubčeka a dalších ,,politický hvězd" roku 1968 a nejen jich. Jediné, co se mi na knize nelíbí je, že poznámky pod čarou jsou často přes 3 stránky na úkor textu.

20.10.2020

Pithartovy knihy mám moc rád. Není nutné s ním vždy souhlasit, ale je třeba smeknout před jeho skvěle vyvinutým instinktem pro pozorování spodních proudů a jevů, které nejsou na první pohled vždy patrné. Zároveň je mi sympatická jeho kritičnost ke společnosti, jakkoliv chápu, že nemusí být vždy dobře přijímána.
Tato kniha vlastně obsahuje vše řečené. Nejvíce mě zaujala kritika představitelů Pražského jara a jejich politiky. Zatímco obvykle bývají Dubček a spol líčeni jako svobodomyslná skupina jdoucí za jasným cílem demokratizace, Pithart ve své eseji tuhle iluzi cupuje na cáry. Nepřipravená skupina, která neví ani odkud, ani kam, nemá žádný plán, žádný udržitelný koncept. Vycházejí z toho jako skupina vezoucí se na vlně popularity, řešící problémy jejich přehlížením. A dle toho dopadli.
Petr Pithart si všímá i rozdílů mezi českou a slovenskou cestou, vnímá i odlišnosti mezi českými zeměmi, a vlastně předjímá i události budoucí.
Není opravdu nutné číst tuto knihu jako literaturu faktů. Jedná se o názory, jakkoliv dobře jsou podepřené, a je možné se k nim postavit po svém. Mělo by ale patřit k dobrému vkusu, aby se každý intelektuál pokusil s touto knihou alespoň vyrovnat.

08.10.2020

Velmi hutná kniha, která vypadá, že není dlouhá, ale drobné písmo v mém vydání způsobilo, že jsem ji četl téměř měsíc.

Pithartova analýza je všeprostupující a zaměřuje se snad na všechny myslitelné oblasti (nejen) politického života v Československu. Pithart na příkladech dokazuje, že základ pro události roku 1968 byl dán již mnohem, mnohem dříve. Jedná se o velmi zajímavou, poměrně smutnou a nepříliš lichotivou sondu do duše českého národa.

Po přečtení jsem měl dojem, že ten poslední, kdo mohl být překvapen z rozdělení Československa, byl právě Pithart. Na 50 stranách z různých úhlů ukazuje problematičnost vztahu Čechů se Slováky a když jsem kapitolu četl, říkal jsem si, že rozdělení snad bylo zcela nevyhnutelné.

"Budoucnost záleží vždycky spíše na nás než na těch u moci, ať jde o kohokoliv. Záleží na tom, nebudeme-li odkládat, co se dá promyslet a udělat - i tou 'drobnou prací' - už dnes."

"Jsou natolik mocí fascinováni, že takové nuance, jako jsou nepsané zásady politické etiky - čili jakési ne vždy kodifikovatelné zásady 'politické zdrženlivosti' - jsou jim upřímně nepochopitelné, naivní." Kdo by si myslel, že Pithart psal vizionářsky o Babišovi a Zemanovi, ne. Psal o šíbrech KSČ.

20.09.2020

Trošku smutné bilancování krátké historie našeho státu od bývalého člena KSČ a dalších stran a hnutí, pozdějšího předsedy vlády. Ve své knize je P.Pithart velmi kritický skoro všemu i ke všem účastníkům naší nedávné minulosti. Vzdělaný určitě je a věřím, že i natolik chytrý a sebekritický, když se vzdal kandidatury na prezidenta a do budoucna už o ní neuvažuje. Knihu jsem četl skoro již před dvaceti lety a dávám jí pětku, neboť ve mně vyvolala zájem přečíst si další literaturu z naší předválečné a poválečné doby.

15.09.2018

Pro mě to bylo úžasné čtení, nejen o roce 1968. Petr Pithart rozebírá a analyzuje mladou historii našeho státu a pokládá stále aktuální otázky o smyslu našich dějin, našeho národa. Trpké roky 1938, 1948 a 1968 ukazuje bez růžových brýlí. Podrobně se věnuje rozdílnosti Čechů a Slováků. Rozebírá spoustu dalších většinou smutných skutečností a souvislostí naší historie. Proč je tolik kritický, vysvětluje jasně, jestliže si chceme jako národ vážit sami sebe, musíme nejdříve dokázat nastavit zrcadlo sami sobě a až poté hledat zlo kolem. Nejpřísnější je ovšem k aktérům pražského jara - sám k sobě. Četba je to dost napínavá, co vlastně si máme o tom bolavém roce myslet? Snad po přečtení této knihy je člověku líp, ne že by mohl být na něco pyšný, ale už má jasno a necítí takovou bolest z roku 1968. Petr Pithart je podle mě největší polistopadový politik, vzdělaný a poctivý. To by byl prezident, kterého bychom si mohli vážit, ale v kontextu s touto knihou, máme, co jsme si zasloužili...

Nejsem profesionální literární kritik, ale i přesto jako laik musím říct, že tohle je asi jeden z nejhorších výplodů národního flagelantsví, který jsem kdy četl. Literární a analytické schopnosti panu Pithartovi upřít rozhodně nelze, ale skrz všechny jeho analýzy a úvahy nelze vidět nic jiného, než co to opravdu je: zpráva plná zoufalství a národního sebepohrdání, která nenabízí žádnou naději do budoucna, ale soustředí se (snad záměrně) jen na bahno minulosti a bagatelizuje cokoliv pozitivního, co se tehdy odehrálo.

Snad nikdo nemůže popřít, že kdyby ty největší jména a osobnosti naší novodobé historie (Masaryk, Beneš, Baťa, Horáková, Havel!...) přemýšlely stejně jako pan Pithart, těžko bychom dnes mluvili o říjnu 1918, prosperující první republice nebo jiných úspěších tohoto národa. Ve skutečnosti: Masaryk by se styděl! Kritika a sebereflexe je určitě žádoucí a vždy na místě, ale ve formě, v které ji pojal pan Pithart, je naprosto k ničemu, ba kontraproduktivní.

Pro zanícené aroganty pohrdající svým národem úžasné čtení!