Ostrov
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487669/bmid_ostrov-8bK-487669.jpeg
3
121
121
Místo, kde příběhy jsou pravdivější než skutečnost. Kniha, jakou byste od oceňované autorky Jezera, Sentimentálního románu nebo Mony nečekali: román Biancy Bellové Ostrov skrývá tajemství i zámlky, věrnost a zradu, touhu i laudanum. Dva nehrdinští hrdinové, kupec Izar a kněžna Núrit, se předhánějí v rozličných škodolibostech — on jí vypráví příběhy staré jako svět, ona je hltá jako dítě. A pokud jde o děti, tak tu máme i hovnařova kluka, vinou svého páchnoucího zaměstnání chudého a osamělého, tichého a pokorného, a přesto bojujícího s osudem i s předsudky ostatních Ostrovanů.... celý text
Přidat komentář
Líbí se mi styl paní autorky, to, jak pracuje s náznaky, jakou umí nastolit atmosféru pomocí pár slov. Je to povětšinou tíživé, nejde o lehké čtení, takže asi chápu rozhořčení lidí zde, ale Bellovou je potřeba číst jinak. Nepíše kvůli příběhu, ale kvůli sdělení - zde je hlavní message lidskost a její pojímání.
Sice jsem to přečetla, ale nějak nevím co k tomu říct. Takové zvláštní, hlavně ten konec, tam jsem se dost ztrácela.
Moje první kniha od této autorky. Děj mě vůbec nebavil, chvilkami jsem se v něm ztrácela a celkově mi přišel celý divný. Po této knize nevím, zda zkusit i jiné od této autorky.
Za mě výborné. Trochu divné, hodně chytré, je třeba číst pomalu a hodně “žvýkat. Bavily mě do jedné ujeté postavy, popisy prostředí, všechno mi to tak nějak sedlo. Už asi víc ocením, že je kniha něčím divná, než co jiného. Česká produkce mi jinak (až na výjimky teda) přijde nějak na jedno brdo
Knihy Biancy Bellové si cením zejména pro originalitu, jistou neuchopitelnost, nedoslovnost. I v její novince Ostrov se mi tohoto dostalo vrchovatě, možná však až moc. Osobně nemám ráda motiv příběhů v příběhu a ani tentokrát výjimka nepotvrdila pravidlo. Bez mučení přiznávám, že na mě tahle kniha byla příliš komplikovaná. V rozklíčování toho, zda je Ostrov pro svou mnohoznačnost, trochu nejasné téma i pojetí dílem spíš geniálním nebo pózerským, mi příliš nepomohla ani dvojrecenze v magazínu Tvar @tvarmag , protože se každá z nich přiklání vlastně právě k jednomu tvrzení. Určitě bych Ostrov nedoporučovala čtenářům, kteří s Bellovou teprve začínají a i ty, co autorku dobře znají, bych upozornila, že se v tomhle středověkém? vyprávění mohou ztrácet tak jako já. Složitější texty mi většinou pomáhají lépe vstřebat audioknihy, bohužel ale v tomto případě nemůžu tenhle formát moc doporučit. Taťjana Medvecká mi jako narátorka prostě nesedí, což jsem si po delší době jen potvrdila a ani pan Vlasák, kterého normálně můžu, to moc nezachránil. Z (audio)knihy si zkrátka odnáším celkově rozpolcený dojem a nedokážu se rozhodnout, jestli je to geniální a já to prostě jen nepobrala, nebo je to překombinované a pro běžného čtenáře nevstřebatelné
Nadšená zpočátku, ale časem jsem se nějak rozpustila v ději. Sledovala jsem příběh, ale moc mě nebavil.
"I já se často křižuji. To je ten pohyb, který nám zaměstnává ruce, když už jsme příliš staří na samohanu a počítáme, co jsme v životě udělali a neudělali."
Není to Bellová, a přitom to je Bellová. Změna žánru a stylu nezakryla to, co romány BB prostupuje beznaděj, duševní bažiny, zlo, zoufalství, smrt. Bere na milost projevy naděje, radosti a lásky, ty však nemají dlouhého trvání. Ostrov se taky jeví jako typické, neurčité umístění jakéhokoliv příběhu, podobně jako Jezero nebo Mona. Na rozdíl od dřívějších románů však jeho obyvatele nelze ani náznakem ztotožnit s některou z kultur, náboženství, mentalit. Esence lidství v jeho odvrácené straně. Což je nejspíš to, co čtenáře odrazuje. Nebo přitahuje. Protože tohle je BB, která neservíruje chody pro každého. Když odhlédnu od občasně, v jejím světě však nevyhnutelně, nevybíravého slovníku, který do literárního světa BB už jaksi patří, nutno ocenit její práci se slovem, působivé ideové uchopení i stylistické zpracování. Román je do detailu promyšlený, střídá pohledy, servíruje poutavé příběhy, mýty a pohádky, i když ne se šťastným koncem, které provází přízračná osudovost. To vše ukazuje na sečtělého autora, tedy autorku, která disponuje šíří vědomostí, jazykem, má představivost a dobře zná své řemeslo.
Po Jezere, ktere se mi líbilo...jsem z tehle knihy rozpacita. Mozna jsem ji nepochopila. Na jedné straně dobrodružný příběh, laska, bojivnici, poutnici. Na druhe nějaké skryte metafory na morálku, náboženství, spolecnost (?)...
Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že jsem ve snu - trochu neuvěřitelném, tajemném, místy nedávajícím smysl, ale přesto ve snu, ze kterého se nechci probudit... :)
Kniha mě zaujala, od autorky jsem zatím nic nečetla. Postmoderní přístup k vyprávění, dekadentní postavy, zajímavý pohled na středověk. Vůbec jsem netušila, kam příběh povede...
Příběhy v příběhu a tak trochu jiný styl vyprávění. Bellová umí vybudovat temnou atmosféru a její divnostyl mi kupodivu sedí. Ovšem chápu, že není šálkem čaje pro každého.
„“Vyprávěj o té morové ráně,“ pronesl jeden z můžu od dvora. Všude na jeho cestách chtěli o moru slyšet a často mu v hospodách platili poháry medoviny. Izara už to omrzelo, vyprávění bylo příliš teskné, příliš se mu dostávalo pod kůži a zábly ho z něj kosti. Ovšem posluchači si rádi nechávali nahánět hrůzu nebezpečím, které se jim vyhnulo, avšak pokosilo jiné, třebas i bohabojnější a ctnostnější.“
"Příběhy nás přece zachraňují před bídou a ošklivostí tohoto světa."
Nádherná kniha o těch největších a nejmenších věcech.
Odposlechnuto jako audiokniha. Zároveň to bylo mé první setkání s autorkou. Musím přiznat, že mě Ostrov přijemně překvapit a bavil. Nevědela jsem do čeho jdu, a tak jsem se nechala unášet příběhem, který ve mně vyvolával podobné pocity jako četba Cesty snězných ptáků nebo poslech Tajemného Etruska. Nemluvě o asiociacích, které mi vytanily na mysl pokaždé, když byl zmíněn Isfahán, to jsem byla rázem u Ranhojiče. Pravděpodobně jsem totálně nabořila autorčin záměr, ale za mě osobně velká spokojenost.
Od Biancy Bellové jsem nic nečetla a pro většinu z vás je tahle kniha v její tvorbě něčím ojedinělým. Já jsem si příběh, který v sobě mísí báje a tajemnou atmosférou, celkem užila. Není to dlouhá kniha, přesto se jí daří od prvních řádek zaujmout jakousi zvláštní směsicí pohádek, mýtů a exotičnosti.
.
Děj se odehrává na Ostrově mezi kněžnou zchátralého království Nurit a kupcem Izarem, který má zjistit, co se stalo v zapomenuté osadě. Děj odbíhá ke vztahu Iraza s otcem, k hledání bájného ptáka a k jiným bájemi šmrcnutým příběhům.
.
Bylo to literární osvěžení, spočinutí v říši pohádek a mýtů. Ta bezčasovost je na knize to nejlepší. A aspoň jsem se dozvěděla, co je viatikum, glatisant a caladrius....
Ostrov je kniha, kterou jsem viděla u spousty lidí a strašně jsem se těšila, že si ji přečtu. Konečně na mě vyšla v knihovně řada a já děkuju. Je to kniha, ze které byli čtenáři na jedné straně naprosto unešeni a na straně druhé zklamáni, protože čekali od příběhu úplně něco jiného. Já šla do knihy naslepo, nečetla jsem anotaci, nezjišťovala jsem o co se jedná a musím říct, že to, co jsem dostala naprosto předčilo moje očekávání čehokoliv. Je to kniha, ve které se prolínají nejen příběhy, ale i postavy. Láska a nenávist, odhodlání, zrada, smutek a naděje. Je to kniha místy pohádková, místy velmi nepříjemná. Ostrov je místo uzavřené, na kterém ožívají pradávné legendy a jejich postavy. Některé jsou skutečné, jiné ne. Kdo ale ví, co je pravda a co lež? Rozhodně to není kniha pro každého a já naprosto chápu, že je to kniha, kterou mnoho čtenářů odloží. Pro mě je to ale skvost a nutnost přečíst si všechny knihy od Biancy. Děkuju za tuhle nádheru, kterou jsem dala na posezení, protože se od ní nedalo odejít.
Moje hodnocení: 10/10
Já jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Kdyby to nebyla Bianca Bellová, určitě bych si takovou knihu nevybrala. A to by byla chyba. Neustálé střídání vypravěčů, skákání z přítomnosti do minulosti a její postupné odkrývání mě pěkně drželo v pozoru. Délka je na víkend taky optimální. Navíc svou atmosférou mi kniha připomíná Jezero a tuhle tajemnou, neukotvenou a exotickou Bellovou fakt můžu.
Z textu vyzařuje cosi odrazujícího. Dějové linky naznačené v úvodu nejsou tak lákavé, aby stálo za to, se s tím poprat. Takže knihu zařazuji mezi těch několik málo, které jsem odložila nepřečtených.