Osvobozené kino Mír
Ladislav Pecháček
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/7911/mid_osvobozene-kino-mir-jAr-7911.png
4
34
34
Začátek padesátých let ve městě L. Nedaleko chrámu Smrtelných úzkostí Páně se nachází ulice Marie Pomocné a v ní Villa Emma, kterou se svolením novopečených mocipánů obývají její původní majitelé: široká rodina krejčího Aloise Očenáška. I když mu nůžky, křídu a centimetr záhy po únorovém puči znárodnila neviditelná ruka režimu, takže zbývá jen pomlouvat tovární konfekci, společenské kontakty tohoto gentlemana ze staré školy vniveč nepřijdou. V kumbálku sousedního kina Mír přikládá ruce, jež dovedou odnímat bolest, na zmožená těla pucfleků komunistické epochy, a získává si tak nejen důvěru úderníků a zasloužilých umělců, ale i takzvaných "dělnických" prezidentů. Ani velký Josif Vissarionovič Stalin nepřijde zkrátka. Hořce pravdivou i neodolatelně komickou ságu o tom, jak dokáží se životem malého človíčka zamést Velké Dějiny, vypráví autor ústy Očenáškova mladšího syna: naivního malíře, který rodinnou historii líčí jako sled obrazů. Osvěžujícím Pecháčkovým vzpomínkám na padesátá léta pod psa, která dovedou být za jistých okolností neméně báječná jako tuhá, rozhodně nechybí kuráž dělat si psinu z toho, jací jsme tehdy byli. A v neposlední řadě je to také prvotřídní a suverénní jazyk autora, co z Osvobozeného kina Mír činí jeden z nejpodmanivějších románů současné české literatury.... celý text
Přidat komentář
Bible svobody, místy až svobodomyslnosti? Absolutní nadhled, krystalicky hořký humor i sebeironie, vše kořeněné špetkou cynismu?
Co mě zaujalo nade vše, byla tatínkova rozvaha a vnitřní klid, jež pramenil z jeho zdravého a zralého vztahu k nebesům. Kdykoli spadne na ústa z vůle mocipánů, okamžitě hledá způsob jak vstát. Asi proto jsem se téměř nepotkala se smutkem. Snad jen nad rozbitými vztahy a poničeným řemeslem.
S největším nadšením jsem opakovaně poslouchala naprosto boží a dokonalou kapitolu PRINCEZNA S RUDOU HVĚZDOU NA ČELE. Tam je krásně vidět zvrhlá hloupost časů minulých. U kapitoly 'Jiný kraj, jiný brav' mi hrozilo počurání smíchy. A vůbec, těch opakovaných a zamilovaných je tam spousty z důvodu geniálního a košatého stylu psaní.
"Cítil se obklopen hlenovitým smutkem...nebyl chytřejší, ale hloupější!"
"Doktoři lžou i když mluví pravdu!"
Jen na můj vkus páně Pecháčkovo ego o trochu víc putuje občas shora zase zpět dolů, (podobně je to u jeho Básníků) ale vím, že ne každý to vnímá podobně. Chvílemi je to obtížné, ale to je nepatrná šmouha na kráse tohoto neskonale luxusního dílka!
SEDM HVĚZD ❤️
A díky s poklonou pro mi+lary, oba vědí za co!
P.S. Pohled Pecháčka na Stalina dokonale koresponduje třeba s pohledem Kateřiny Tučkové na Hitlera v Žítkovských bohyních. Pověrčivost světem vládne.
5/4
Autor v této knize zachytil životy lidí obývajících vilu Emma na českém maloměstě. Zejména potom život krejčího a lidového léčitele Aloise Očenáška. Ten především díky svým léčitelským schopnostem, dokázal téměř bez úhony přežít budovatelskou éru našich dějin. Pan Pecháček tento román napsal velice netradičním způsobem. Celý příběh je totiž zachycen pomocí obrazů, které namaloval Aloisův mladší syn. Každá kapitola začíná popisem obrazu, který následně ožívá a s ironií a nadhledem nám tuto rodinnou historii plnou hořkých absurdností odvypráví. Ach jak mám ráda tyto zvláštní knihy. Na tuto budu ještě hodně dlouho a ráda vzpomínat.
Osobité zpracování československých dějin 2. poloviny 20.století, jak je vypodobnil na svých obrazech syn hlavního hrdiny Aloise Očenáška lidového léčitele, podává ironický pohled na přežívání obyčejných lidí za komunismu. Pan Alois prvotřídní krejčí léčí komunistické pohlaváry Gottwalda, Zápotockého i Svobodu a během svého ročního pobytu na Urale položí své léčivé ruce i na Stalina, po němž je pojmenována dcera jeho synovce Stalinka. Autor přináší hořkoúsměvný příběh, který by si měl přečíst každý, koho zajímá, jak se žilo po roce 1948.
Ty škatulky… Ale už jsem Ladislava Pecháčka (s tichou omluvou jemu a poděkováním milary) přendala z té s názvem „Nostalgický, trochu spotřební humor“ do jiné: „Chytrohumorné smutnění“. Je to další skvělý kus z „tatínkovských“ próz, kam řadím třeba vzpomínkové knížky Oty Pavla či Haklovo O rodičích a dětech.
Seznámení s „místním“ tatínkem začíná v době, kdy deptá své okolí, zvlášť pečujícího syna, na sto způsobů. Protože to je u starého člověka (kterému odchází tělo i mozek) přirozenost. Přichází retrospektiva. Tatínek prožívá svůj život v 50.–80. letech a je státem deptán na tisíc způsobů. Protože to je u komunistického režimu (u něhož nejen o mozek, ale hlavně o člověka nikdy moc nešlo) přirozenost. A my starší (viz věkový průměr komentujících) se u toho smějeme a zároveň cítíme tíhu. Tak tak.
Výborné.
Při čtení jsem si připadal jako bych se díval na grotesky s Chaplinem. Místy jsem se řehtal smíchy jak kůň, místy mi bylo smutno. Jsou to taková jakoby Podivuhodná dobrodružství rodiny krejčíkovy od padesátych let do konce dvacátého století, vyprávěná originálním způsobem.
Dočetla jsem "Kino Mír", a páni, to teda byla pecka!!! Zajímavý nápad s hlavičkami kapitol, nevídaně krásně napsané - člověk tam slyšel Cimrmany a ozvuky Velinského, a nacházel v klučičích pasážích Poláčka - a hlavně, hlavně to celé úplně dýchalo Hrabalem... A kompletně to byla obrovská absurdní sranda - a zároveň z toho mrazilo. S komentem moc nevím; z důvodu četných skrytých odkazů, o kterých nemám důstojné povědomí (i strejda Google se chvílemi zapotil), jsem text louskala k úplnosti dosti pracně, a myslím, že to bylo na pokraji mých intelektuálních hřiven :). Ale velká paráda. Jsem nadšená, jako už dlouho ne.
… (náčelník) Povzdechl.
- Boha jeho, co já jsem se natrápil s tou relativitou...Příště vám půjčím Vlast elektrotechniky. Potřebujete trochu materialismu, abyste se nám tu nemodlil před spaním.
- Včera jsem se skoro nemodlil, přiznal se otec.
- Časem vás to přejde. Jen co si přečtete Ruské světlo. Boha nikdo neviděl.
- Atom také nikdo neviděl, namítl otec.
- Je vidět, že vám to myslí, řekl náčelník, - ale atom nám exploduje, když potřebujeme, to nemůžete popřít.
Otec nepopíral.
- A co dělá ten váš bůh?
- Bůh si dělá, co chce, připustil smutně otec.
- No vidíte. Boha neovládnete, boha jeho.
- Myslím, pane náčelníku, řekl otec - že v tom je právě ten vtip.
...
Krásně napsaná a velmi čtivá knížka.Četla jsem ji už několikrát,moc mi baví ta jeji zvláštní atmosféra.
Měl jsem tuto knihu ve své knihovničce, až tento týden jsem se pustil do jejího čtení, jsem mile překvapen podáním autora s pohledem do 50.let minulého století. S nadsázkou a humorem líčí osudy krejčího Aloise Očenáška a jeho rodiny. Plně mě to zaujalo a pak také autorovi znalosti z tohoto období v naší Evropě v začátku budování socializmu v naší zemi.
Moc krásná, i když v podstatě velmi smutná kniha. Takový Stařík po Česku, tragikomický krejčík, který šil pro Kalandru, Horákovou, léčil Zápotockého. Dějiny Československa po válce ve zkratce, včetně osobních zákrut. Mnoho smíchu, ale vlastně toho k smíchu bylo dost málo. Jsem velmi rád za tuto knihu. Autorovo vidění velmi sympatické.
Jakmile jsem začala číst první kapitolu, kde se na WC připravuje pan Očenášek připravuje volit, v tu chvíli jsem se stala členem jejich rozsáhlé rodiny. Jeho mladší syn - hoch pod stolem, který celé dění v těch, pro nás dnes skoro nepochopitelných padesátých létech, pečlivě sleduje; starší bratr, ve vytahaných rajtkách major Radkovič s paní majorovou a jejich synové, inteligentní bratranec a slabomyslný Živan, spolubydlící Broňa s malým Počuránkem. Občas jejich společenství doplní přítel Ihnás Babinčák - Fago. Jsem s nimi u stolu, s krejčím Očenáškem při braní míry, zkoušení, v prádelce, ba i před vyšetřovatelem i na Sibiři. Jsem s hochem pod stolem při jeho pozorování i při jeho dospívání.
Je to krásný příběh podaný s trochou ironie, trochou nadsázky a trochou nostalgie.
S pozdravem "Bory šumí po skalinách."
Příběh mě pohltil a o to víc, že jsem v době čtení byla třikrát za sebou pracovně v Litoměřicích. Nedalo mi to a procházela jsem městem a pokoušela se přenést do doby, kdy krejčí Očenášek přikládal své uzdravující ruce v prádelce, v nedalekých Křešicích (kde ostatně ve stejnojmenné Ville Emma sídlí obecní úřad a pošta) se oligofrenici obávali, že jim rafík ukousne pindíky a čas plynul a státníci opouštěli svět. Pro mě mimořádná knížka!
I když Pecháček zachytil 50. léta z pohledu dospívajícího chlapce vtipnější formou, tak dokonale vystihl bezbrannost obyčejných lidí proti tehdejší moci.
Štítky knihy
léčitelství Československo komunismus Josif Vissarionovič Stalin, 1879-1953 prezidenti poválečná doba znárodnění osvobozeníAutorovy další knížky
| 2009 |  Dobří holubi se vracejí |
| 1980 | Amatéři aneb Jak svět přichází o básníky |
| 1988 | Vážení přátelé, ano |
| 2004 | Jak básníci přicházejí o iluze |
| 2004 |  Jak básníci neztrácejí naději |
Český způsob vyrovnávání se dějinným osudem - absurdní humor.
Ale nejen to, v Alosi Očenáškovi se Pecháčkovi podařilo vytvořit zvláštní typ postavy, která bere, co život přináší, ať je to cokoli. Naivita, tradičně spojována s křehkostí, je zde projevena v účinnou zbraň proti nespravedlnosti, tuposti a beznaději.
Skoro bych řekl, že je to do jisté míry polemika se Švejkem. Tam kde Švejk odhaluje absurditu systému, války, monarchie apod. tím, jak nezapadá, Očenášek dělá totéž tím, že zapadá, že se poctivě snaží naplnit ideál, jenž se komunistické mašinérii samotné ztrácí.
Tam, kde Švejk popisuje češství, představuje Očenášek výzvu pro češství: nefňukat a snažit se. Toto poselství je ale umně mezi řádky, plnými skvělé zábavy.