Strašidlo minulosti
Jaroslav Velinský
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/105886/strasidlo-minulosti-105886.jpg
5
113
113
Zájezdový autobus n. p. Pragokov zastaví v osamělém hostinci, v němž Ota Fink s překvapením pozná někdejší brigádnickou ubytovnu, kde kdysi, krátce po válce, prožil svou první nešťastnou lásku ke krásné Lucii. Vzpomínka mu nedá, aby po návratu do Prahy nešel po jejích stopách, které se ale záhy změní v noční můru... Jako by obracení listů v knize minulosti přivolávalo další a další neštěstí - až do katastrofického závěru, v němž má Ota sám (jako obvykle) na kahánku... ... celý text
Přidat komentář
Moje první setkání s autorem i bezděčným detektivem Finkem a pozitivní: čtivé, napínavé, nutilo přečíst na jeden zátah. Jakkoli zdánlivě pomalé a poklidné, pár mrtvol se objeví a Ota zavzpomíná na svou poválečnou klukovskou lásku na brigádě u západní hranice. Po 12 letech si stále ale užívá domácí péče a oblažuje jiné krásné děvy, však připomíná Fanfána, ale i tak se jeví jako sympaťák. Se vším si ví rady, slov se mu nikdy nedostává (tj. vždy dostává), povětšinou se snaží (příliš) nelhat, informace vytáhne z kohokoli, i si pro ně zajede, jinak to ani nejde, když jsme v roce 1959 a všechny informace "jsou tam někde" (na papíře), často ale nedostupné (např. v análech ČSM/SSM). Vtip a nadhled je v příběhu a zejména v Otově provedení všude. A styl psaní jakoby odpovídal těm 50. letům (jen mi připadalo, že jsou líčena o něco volněji než byla jejich skutečná tuhost).
Ovšem na novém vydání mne vytáčel formát a výprava knihy: obsahem, žánrem a stylem je to v dobrém slova smyslu jasná braková literatura, tudíž předurčena ke spotřebě v podobě paperbacku, s pěknou návodnou obálkou. Namísto toho se to po dvaceti letech vydává jako tlustá vázaná kniha, na kterou se spotřebovalo o takovou třetinu více materiálu kvůli zcela zhůvěřile zvoleným začerněných stránkám mezi nesčetně kapitolami, a obálka je rovněž ničemná... Nevhodné, neekologické, protivné vydání, vskutku.
Jak poznáte kvalitní dílo? Tak, že v souboji s časem obstojí na výbornou a když ho vezmete do ruky po 16 letech u příležitosti dalších vydání, tak je to jako kdyby vyšlo včera. A Strašidlo minulosti takovým dílem vskutku je. Kdyby žil Jaroslav Velinský dneska, byl by za hvězdu český detektivky na hraně thrilleru a noiru (který píše Martin Goffa nebo Štěpán Kopříva), na kterou by se na veletrzích stály dlouhý fronty a televize by se přetahovaly o právo na natočení Oty Finka... žel Jaroslav Velinský se narodil do blbý doby, naštěstí pro nás ale po sobě ze svého díla zanechal dost, takže je se na co těšit... Na téhle knížce je sympatické několik věcí. 1) práce s jazykem (slang, hlášky), která v člověku okamžitě vyvolá vzpomínky na drsnou školu Raymonda Chandlera, které se Velinský díky svému umu na maximální možnou míru přibližuje. 2) na to je pak navázaná práce s atmosférou začáku 60. let Československa, kterou Velinský znal jak svý boty, stejně jako myšlení lidí, to vše autor bere a rámuje to tvaru páně Chandlera 3) uchopení žánru jako takové, potažmo jeho hrdiny. Ota Fink není žádný soukromý detektiv ani policajt, ale obyčejný chlápek, co pracuje jako soustružník, žije u svých rodičů, jezdí na kole... má tedy zhruba stejnou výchozí funkci jako čtenáři/čtenářky - obyčejný člověk, který se stává "Supermanem" "Jamesem Bondem", (zažívá dobrodružství, hraje hru na hrdinu, což je naprosto bombózní nápad), zde doslova, protože v rámci vyšetřování Fink na sebe bere identitu jiných lidí (ať už těch, s nimiž se během vyšetřování setká nebo si říká Vodsloň), jakož to takový svádí ženy, navazuje s nimi kontakt, aby se posunul v případu dál Do téhle hry pak Velinský zapojuje vedle osamělého pistolníka další atributy typické pro žánr: křivdy minulosti (sociálního ražení), femme fatale (zde vlastně spouštěč celého vyšetřování), ale taky prvky politického thrilleru (zde zastoupené vysokým komunistickým kádrem). A nesmím zapomenout pointu, která mě zvedla ze židle a knížku tak odpálila někam do stratosféry v jejím hodnocení. Za mě jediná detektivka, kterou si letos musíte přibalit do batohu na dovolenou. PS. ta vizuální stránka je úžasná. Jaromír 99 se vyřádil
Nejak som mal obdobie ze som sa zrazu nevedel dostat k citaniu knih. Ota to schytal v polovici, a ked som sa ku knihe po troch tyzdnoch vratil, uz to nebolo ono, ako ked trosku stratis nit. Ale za mna standardne kvalitne odvypravana Finkovka. Uz menej "pubertalne nahlaskovana", nuz ale asi aj Ota uz starne a dozrieva a uz sa mi zdalo ze nie je tak rozjuchany :)
Inak ak pisem v pripade Velinskeho standardne kvalitna... tak to znamena za 5 hviezd.
Tak tohle bylo dost drsné. Lucka, napřed chudák a oběť, a nakonec... no, nebudu spoilerovat. Ještěže Ota stojí oběma soustružnickýma nohama na solidní zemi.
Tentokrát už to bylo vážné, zločincům šlo o hodně a podle toho byli odhodlaní ke všemu. Otovi šlo o život a čelil hlavni zblízka. Vedle toho obvyklá linka obyčejného pracujícího ve zblbujicim výrobním procesu, kolotoč směn a pocitů při odpoledních a nočních velmi výstižný, fuj. Humor Ota neztrácí, ale tentokrát jsem se jen tiše usmívala. Mírně se mi nelíbilo, jak se nechal smýkat vášněmi a trošku na úkor své cti lhal, nicméně vše napraveno! Kde jsou ty casy, kdy zeleným údolím jsem si ji téměř platonicky ved... A kdo z Vás si taky pamatuje na alpakové poháry na zmrzku a nedělní cukrárnu šedesátých let? Třínohé bruselské stolečky, kleštičky na cukr, krajkové čelenky na drdolu! Mě do ní brával děda (což o to, brával mě i do pivnic typu U dvouch stehen!), do alpaky mi poručil dva kopečky zmrzliny se šlehačkou, sám si dal kafíčko a laskonku _ vždy s dezertni vidličkou!, do staré válcovité termosky nakoupil další kopečky a letěli jsme dom, než to nám i odpolední návštěvě roztaje. A někdy jsem směla dozadu do výrobny, protože paní Koutná, vedoucí, byla bývalá majitelka a s dědou se znali ze starých dobrých prvorepublikových časů, kdy jí děda s bábinou prodávali boty. (Měla, jako Jituš, hodinky na tenounkém řemínku zařezaném do faldíku na zápěstí...) Vy, co to pamatujete _ taky máte pocit, že ty zákusky byly tenkrát nedostižné? A tak nejen Otův příběh, ale příběhů mnoho běží při čtení mou myslí a čerta se starám, jestli logika je dokonalá a napětí vyvážené, je to prostě nádhera. Apetitlich Jituš a House s kaťanem a ten její fantastický poloněmý něžně drsný
brácha, máme se pořád na co těšit!
Případ z roku 1959. Klasická finkovka. Čeká nás ve vzpomínkách setkání s Otovou první láskou Lucií, nějaká ta vraždička a typický Velinského humor. Nejvíce mě pobavily pasáže s holkou Housetem a jejím bratrem Bimbem. Obrázek z obalu by mohla z fleku použít nějaká blackmetalová kapela na svoje album.
Citace: Já na to, aby mi to přimáz; vytáh tužku, dvakrát škrtnul, připsal čtyři pade a zase dvakrát škrtnul. Čínskej písař by čuměl, jak jednoduše se u nás v Čechách daj písemně vyjádřit dvě piva a dva velký rumy.
Ota Fink bájí víc než obvykle, v tom roce 1959, což mi občas vadilo, ale k správnému amatérskému vyšetřovateli to nejspíš patří. Je mu už 27, bydlí u rodičů, vypadá na dvacet, chová se jako dvacetiletý, pěkné slečny a dámy se k němu stále slétají ze všech stran, on ale tentokrát nejvíc vzpomíná na dobu, kdy mu bylo patnáct a půl a jeho velká láska z brigády v roce 1947 se někam vypařila.
Jo, když nám bylo patnáct a půl…
Krásnou Lucii hledáme s ním a samozřejmě u toho nesmí chybět moudrý major SNB Moldánek. Objeví se pár obětí i náhod, ale i tak je to příjemné hledání, spojené s exkurzí do konce let padesátých a výstižnými chandlerovskými hláškami.
Brzy znovu na shledanou, ty ukecaný Oto.
85 % (zatím 39 hodnotících s průměrem hodným obdivovatelů Oty i Kapitána Kida – 94 %).
…
„Tak pojďte dál, nebudem se přece bavit mezi dveřma. Jestli vám teda nevadí, že zrovna nemám uklizíno.”
Já na to, že je mi to fuk, a nejspíš jsem si ji tím získal, protože jí to taky bylo fuk. Přinejmenším už pár let.
…
„A co bys řek jahodovýmu závinu?”
„Co bych mu tak asi řek? Ke mně, kamaráde.”
„A co k němu, kafe nebo čaj?”
„Kafe, slečno. Tři cukry.”
„Tak si ještě chviličku polež, jo? Já musím napřed do koupelny. Nebo tam chceš jít se mnou?”
…
„Napiš si moje číslo sem, kdybych zapomněl; to víš, mám toho pořád spoustu a bejvaj to kvaltovky…”
Nevypadal na to, že by něco dokázal zmáknout rychlejc než škeble se zlomenou nohou.
Strašidlo minulosti potřetí
Zajímavý příběh. Všechno do sebe hezky zapadalo, že bych tomu byla schopna uvěřit, že se to stalo.
Jasně... pokulhávalo to, ale i kdyby to chodilo o berli, tak se mi to bude líbit.
A jak se píše v anotaci, že Otovi šlo málem (jako vždy) o život, tak to je pravda:
[SPOILER]
"Šláp sem na indiánka, uklouz a málem sem sebou švihnul.."
Tak tady jsem se doslova chechtala.
Ale pozor! Tady byla situace opravdu vážná.
Byli tam nepříjemní, zlí a nebezpeční lidé s bouchačkami v ruce.
Měla jsem k dispozici pět verzí, které jsem si mohla stáhnout. Ty mně ale nešly otevřít.
Šla mi otevřít jen jedna verze, ale ve slovech, kde má být š č ž a ť , tak tam tato písmena chybí.
Bylo to nepříjemné, špatně se to četlo, ale nechtěla jsem čekat, až mi to přide někdo opravit. (Myslím to stahování)
Chtěla jsem číst hned. Teď.
A takhle to vypadalo:
"Tak s tebou můu poítat?"
"To se ví e jo"
A el jsem do atny.
......
Ale první slovo, u kterého jsem se zarazila, byl ofér. Oféf, ofér... co to je tohle zase za slovo. Už jsem chtěla začít hledat jeho význam, když mi došlo, že tam mám dosadit slůvko š.
Pak už to šlo docela dobře. Zvykla jsem si, ale stejně jsem to louskala tři dny.
........
Můe mu říct, e ho pozdravuju.
.......
Já se jetě musím naprtat pátou sloku Písně práce.
...........
Já myslel, že je to manelka.
.......
Ona si zakládá na tom, e ví vecko líp, jeliko má maturitu.
.......
"Co bych dělal? Soustruníka." A napřáh jsem k němu svý zjizvený dlaně se zadřeným mírem.
........
Jí nejspi blailo, e jí eru.
.....
Jéi nechal jsem kolo venku..
..........
Pak jsem se zasekla u slova roáku. Tak jsem tam dosadila ť, ale v rozhovoru nebyla zmínka o vojně, ani o hodnosti. Vůbec. Nic takového. Tak jsem si tam dosadila š. Jako.. šroťák, čímž chtěl svého kamaráda označit jako velkého makáče.
"Nakecal jsem strážnejm, že někam letím a doklady mám v aktovce a aktovku v kufru auta. Pustili mě nahoru.
Nahoře jsem si vyřídil to, co jsem chtěl a sešel dolů, do vestibulu.
Dole jsem velebně pokynul strážnejm.
Popřáli mi příjemnej let.
Poděkoval jsem jim a letěl do práce."
Tísnivé téma podané s přesně odměřenou lehkostí. Lidská ubohost v reálných konturách. To mi asi nejvíc na Velinském baví.
Nic není přehnané, příběh si poklidně plyne, přibylo soudruhů, ale nikde se netlačí na pilu.
A když trošku, tak v nádherném humoru, který dává atmosféře doby to správné koření.
Třeba jako architekt Kočár.
Tento díl byl zvlášť milým putováním v Otových stopách.
"Nemám čas," řekl jsem. "Za dvě hodiny mi letí letadlo do Moskvy. Všechny doklady mám v zamčený aktovce a aktovku v kufru. Kufr je v tom druhým autě, co jelo napřed..."
Tentokrát pořádně tísnivé téma. Přes většinově poklidné Otovo „doptávání se“ napětí graduje jako hrom. A znovu má všechno své místo. Přesné líčení atmosféry dané chvíle. Prostředí, které vidíte. Týpkové, které navíc i slyšíte. Posloupnost. Logika (pro mě v dostatečné dávce :) ). A - jen tak mimoděk, - opět místy bránice strhaná smíchy. Ale nikdy se ta velehravá psina nepřetlačuje s momenty, kdy trnete nad tím, co si my lidi fakt za rámeček nedáme. A toho je ve „Strašidle minulosti“ nepříjemně hodně.
Skvela detektivka. Celou dobu jsem se bavila a byla jsem napnuta az do konce, ktery pro me byl velkym prekvapenim. Urcite si prectu i dalsi ze serie s Otou Finkem.
To teda byla paráda! Hodně jsem se nasmál, teda až na ten konec, který byl poněkud vážnější. A ta scéna u paní Nádvorníkový, když promlouvala k Johance, že přijeli hasiči – prostě nářez.
V této části série se Ota přesvědčí, že šťourat se v minulosti se nemusí vyplatit. Je to příběh z r. 1959, kdy ještě stále byly patrny dozvuky válečných a poválečných událostí. Už se moc nenapracujeme, ale zato si hodně zamlsáme (Jen mám takový pocit, že větrníky se objevily až kolem poloviny 60. let. Ale možná v Praze byly dopředu, nebo naši tehdy na ně neměli peníze.)
Jako vždy si říkám: tahle byla skvělá, ne-li nejlepší. A jestli ne, tak určitě nejvtipnější. Mám sklon Velinskému cimrmanovsky "počítat pomaleji", ale on to nepotřebuje. Jeho knížky jsou pro mě oázou plnou slovního vtipu, a pokud je ještě doplněn zajímavou zápletkou, jsem maximálně spokojena. Svým typicky ženským čtením - ať mi ženy odpustí – se nechám nést a neřeším, pokud něco zaskřípe v logice, protože způsob psaní mi vše vynahradí. V tomto dílu se mými favority stali holka House a její bratr Bimbo; kdo by řekl, že jeho role bude tak důležitá?
"Měls bejt u jeho svědecký výpovědi:
Spartak. Modrej, ne? Vidím. Kamarád, průser, jedu. Tam chlap, revolver. Seberu, jo?
A tak pořád. Starej povídal, abych to radši zkusil s jeho motorkou."
Po každém přečteném dílu Oty Finka jsem trochu smutná, že mi další ubyl. Musím s nimi začít šetřit. Nemám nikoho jiného, kdo by mě spisovatelsky zaručeně pokaždé potěšil.
Tradičně báječná detektivka především díky nádherné práci s jazykem, postavami a dobovou atmosférou. Jaroslav Velinský nemá v tomhle ohledu příliš silnou konkurenci, protože tuzemských autorů, kteří by se mu mohli řemeslně rovnat, spočítáte na prstech jedné ruky. Až mi dodnes přijde jako strašná škoda, že se mu nikdy nedostalo zasloužené pozornosti.
Mladý Ota Fink se opětovně zamotává do bezděčného vyšetřování, ke kterému přišel jak slepý k houslím. Tentokrát je to pro něj ale osobnější - holka, se kterou nedlouho po válce málem strávil jednu moc pěknou noc, zmizela. Trable je ovšem v tom, že zmizela právě tu inkriminovanou noc, a ta se odehrála před dvanácti lety. Ota neváhá a okrývá jedno strašidlo minulosti za druhým, aby se dopátral, co se s jeho letní láskou vlastně kdysi stalo...
Nebýt toho, že jsem brzy odhadl ústřední zvrat, užil bych si vyprávění na plných sto procent. Takhle to bylo - kvůli zdlouhavému čekání, než Otovi naskočila ta správná kolečka - na „pouhých“ devadesát.
Další díl série detektivek z 50. let, stavba příběhu (jako u všech detektivek obecně) není zcela logická, je ale mistrně vyprávěn tradičním Velinského odlehčeným způsobem.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány české detektivky a krimi zmizení lidí nevyřešené případy soukromý detektiv lebky, kostiAutorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Moje první setkání s tak zvláštní a velmi zajímavou svéráznou osobou.Úplně vás to dílo přenese zpět v čase.A řešíte s Otou případ.