Pan Gwyn
Alessandro Baricco
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/270566/bmid_pan-gwyn-OBQ-270566.jpg
4
80
80
Jasper Gwyn, úspěšný spisovatel, uveřejní v novinách článek, kde vyjmenuje padesát dva věcí, které už nemíní nikdy dělat. Poslední v pořadí je psaní. Namísto toho chce dělat kopírovače. Nechce však kopírovat spisy, ale lidi. Na jedné výstavě si uvědomí, že portrét se dá namalovat i tak, že model nepozorujeme, ale pochopíme. Začne psát portréty a brzy je jasné, že se najdou zájemci, kteří mu ochotně zaplatí za pár stran textu. Tak jako všichni umělci i on nakonec podlehne a zhotoví to, co ho láká nejvíce – autoportrét, který pod pseudonymem uveřejní. Když se však o jeho činnosti začne psát v novinách, Gwyn se rozhodne všeho nechat a ztratí se. Alessandro Baricco zvolil poutavé schéma záhady a jejího postupného odhalování, které vrhá světlo i na vzájemný vztah reality a fikce, autora a jeho díla a položil si otázku, v čem spočívá smysl a poctivost umělecké tvorby.... celý text
Přidat komentář
Brilantní kniha. Zcela absurdní, přesto brilantní. Kdykoli jsem ji musela odložit, myšlenkami jsem byla stále u ní. Ani nevím, proč na mě tak zapůsobila, ale bylo tomu tak. Bariccova kniha Třikrát za svítání mě rovněž zaujala, ale ne tak jako tato. Pan Gwyn, jeho příběh, jeho neortodoxní chování a rozhodnutí... Kniha ve mně vyvolávala naprosto nepopsatelné pocity. Prostě... mě dělala šťastnou, jinak to říct neumím. A její závěr byl... dokonalý.
Baricco mě opět přesvědčil o svém výjimečném umu napsat zajímavý a umělecký text s lehkostí jemu vlastní. Tentokrát vypráví příběh pana Gwyna, spisovatele jenž se rozhodne přestat psát knihy a místo toho portrétovat lidi. Nebyl by to Mistr Baricco, aby nezvolil nevšední a tajuplnou formu.
Před hodně dlouhou dobou jsem od téhož autora četla knihy Oceán moře (2001), Hrady hněvu (2003) a Hedvábí (2004). Styl psaní a způsob vyjadřování se mi hodně líbil. Hlavní postavy bývají, řekla bych, tak trochu "fantasy" (?)...
Nedávno jsem náhodou narazila na Pana Gwyna (2015) a se zvědavostí se dala do čtení. Líbila se mi i tato útlá knížka, ale pravdou je, že tento styl asi neosloví každého, pokud ale Alessandra Baricca znáte a jeho knihy se vám líbí, doporučuji.
(Hledáte-li knížku do kabelky, tedy takovou, kterou můžete pohodlně nosit stále u sebe a číst kdekoli se vám zamane, je tenhle kousek formátu cca A6 ideální.)
Neviem, či je nosná myšlienka natoľko objavná, aby stála za toľké kváziumelecké a pseudointelektuálne omáčky. Nezbavil som sa pocitu, že je to plytké a autor sa nevie dostať hlboko do podstaty, až na dreň. Napísané je to však pekne, citlivo, oceňujem, že bez náznaku vulgárnosti. Čo mi však zvrhlé príde, je neuveriteľné rýpanie sa v sebe samom, hľadanie až mikroskopicky nepodstatných pocitov, od ktorých závisí naše šťastie, či život; a to z pohľadu Gwyna, ale najmä postáv, ktoré si dali zhotoviť portrét. Príde mi to ako choroba našej doby.
Hodnotenie? Ak si neviete rady, predstavte si, ako by hodnotila vaša prababička. Tá to mala v hlave ešte v poriadku.
AB jsem si oblíbila díky Nevěstě a Hedvábí. Tentokrát mám ale podezření, že kniha se tváří více intelektuálně a umělecky, než ve skutečnosti je. Vytváření „portrétu“ v průběhu dlouhých hodin, které portrétovaný tráví nahý v myšlenkách sám se sebou, má nejspíše vést k usebrání nad vlastní osobou. A dokonalý popis (co jiného by to mohlo být ?) – portrét od pana Gwyna pak měl proces sebepoznání dokonat. Text je doplněný o řadu poetických pasáží, trefných poznámek jdoucích bez oklik k jádru věci („Manžel ji poznal na trase Londýn - Dublin. Seděl na sedadle 19D a bylo mu tehdy o jedenáct let víc než jí. Teď, jak se tak často stává, byli stejně staří.“). Ale podstata románu je myslím takto jednoduchá a tak z něj ani překvapivý závěr neudělal dílo, které by mi mělo šanci uvíznout na dlouho v paměti.
Moje zamyšlení nad závěrem knihy. Portrét v tištěné podobě je vzpomínka, zachycení výrazu osobnosti v daném čase. V každé knize vzpomínek bude několik chybějících kapitol. Při vzpomínce na rodiče známe jejich druhou polovinu života, ale po jejich smrti k té jejich první polovině ztratíme přístup. Podobně je to s dětmi. Tam prožíváme společně první polovinu jejich života. V té druhé si žijí svůj život, na který již nedosáhneme. Nechal jsem běžet čas, aby přese mne přešel a odnesl si hromadu věcí. V závěru mi dal ale možnost se k některým vrátit. Nejsou to ucelené příběhy, ale záznamy v několika řádcích. Zůstávám součástí krajiny svého dětství. Jsem ten příběh, jsem jeho zvuk, rytmus i atmosféra. Také postavy mají stále svůj stejný věk. Stromy a moje řeka stojí a plyne tak jako dřív. Naše postavy se mění na příběhy. Všichni jsme stránky z nějaké knihy. Pokud knihu nikdo nenapíše, marně jí budeme hledat v regálech své mysli. Když je člověk malý, svět dospělých nechápe. Vydává se na velkou cestu objevitelů a hledá svůj svět. Někteří z nás zůstávají jako novecento.
Poeticky ladené krátke dielko. Od Baricca som čítala Oceán moře a neprestáva ma udivovať, že to bolo také snové, podobné a predsa rozdielne.
Alexandro Baricco je jeden z mých oblíbených spisovatelů. Mám moc ráda jeho styl psaní a překrásnou stylizaci postav. Každá postava je samostatnou osobností, na které je často něco trochu divného - třeba ze porad spí nebo si hraje s míčem i v noci a tak. Svět Alexandra Baricco mě moc baví!
no... písanie o (ne)písaní. nejako som tomu nevedel prísť na chuť.
samozrejme, je to perfektné remeslo, ale stále som mal pocit, že lížem zmrzlinu cez celofán. ako hovorí česko-slovenská klasička: toto nie je moja šialka kávy...
„Dělat opisovatele má co do činění s opisováním něčeho, ne? zeptala se. - Pravděpodobně. - Vida. Ale ne notářské akty nebo čísla, prosím vás. - Pokusím se tomu vyhnout. - Podívejte se, jestli najdete něco jako opisovat lidi. - Ano. - Jací jsou. - Ano. - Půjde vám to dobře.“
Věřím, že se právě tady, na DK, asi shodneme v tom, že příběhy, ale hlavně všechno to kolem nich, tedy jejích vyprávění, představují jednu z důležitých, možná až zásadních součástí lidského života. Pokud je to tvrzení, se kterým můžete souhlasit, tak možná i Vás Alessandro Baricco v příběhu Pana Gwyna zaujme.
Baricco totiž dal příběhům v Panu Gwynovi nově zajímavý rozměr – „příběh už není jen součást lidského života, ale … v příběhu se odráží lidská bytost jako v zrcadle, člověk jako takový je příběhem. Příběhem, který touží být vyprávěn, aby mohl sám sebe pochopit“
.
Pan Gwyn se tak pokusil „přivést lidi zpátky domů“ … právě, skrze psaní portrétů …
A Alessandro Baricco se tak pokusil o trochu jinou, a pro mě zajímavou, perspektivu – na místo rozumu a logiky postavit intuici a cit, a vyprávěl tak příběh neobvyklým způsobem.
Pro mě se stal celkem zajímavým objevem loňského roku, po třetí přečtené knize si ho řadím mezi spisovatele se zajímavým, originálním rukopisem, skoro bych si troufla říct, že má určité rysy, které umožňují jeho texty rozpoznat, jsou hodně poetické, občas se pohybují na hranici mezi realitou a fikcí, mezi bdělým stavem a snem, využívají více různých stylů – žánrů, jako by z nich byly poskládané, ta skladba má ale svůj vnitřní význam a důvod, tím mi připomíná mého oblíbeného Eca, taky si se čtenářem "hraje" – nechá ho bloudit textem a hledat v něm pravidla – a to mě baví :-).
„Jasper Gwyn mě naučil, že nejsme postavy, ale příběhy …“ ... zajímavé, že?
Ta pasáž se žárovkama je čirá a nesmyslná fikce. Ale ta hlavní postava je taky vlastně naprostá fikce, takže proč ne.
Pan Gwyn je další Bariccova knížka, která jde pod povrch věcí. Líbilo se mi i jeho Hedvábí a Oceán moře. Velmi osobitý styl.
"To nikdy nezvládnu," řekl v jisté chvíli.
"Ale žádný takový," řekla paní v nepromokavém šátku. "Dejte si předtím whisku, jestli se na to vážně necítíte."
"To by nemuselo stačit."
"No tak dvojitou."
"Vy to zlehčujete."
"Copak, máte strach?"
"Ano."
"To je dobře. Když člověk nemá strach, nic kloudného nesvede."
Když jsem začínala číst, říkala jsem si: "No uvidíme..." A opravdu jsem viděla! Strašně ráda bych se nechala také portrétovat, a to nejsem žádný exhibicionista :-) Pan autor opravdu rozehrává naše nitky fantazie, úplně jsem vše viděla před sebou jako v reáliích. Ztotožňuji se s mnoha pochvalnými komentáři přede mnou...
Do třetice v krátkém čase A. Baricco, tentokrát tajemný spisovatel Jasper Gwyn. Být svědkem zrodu jeho lidských portrétů - od vykrystalizování nápadu přes jeho postupnou, až "hračičkovsky" detailní přípravu po samotnou realizaci - bylo pro mne milé, těšily mne všechny ty drobnůstky a nuance, vhledy. Druhá část knihy, vyprávěná už pohledem Rebeccy, má zase trochu jinou, tajemnou, obtížně popsatelnou a melancholickou atmosféru. Pojetí, v čem vlastně ona podstata lidských portrétů podle Gwyna spočívá, určitě ve čtenáři podnítí nejednu myšlenku, zabrnká na fantazii... také by se mi líbilo být hotelovou halou:)
Knihy A.Baricca mne okouzlily, pro jejich schopnost vytvořit jemnou, a přesto velmi silnou atmosféru, pro představivost, kterou umí vyvolat, pro všechny ty podkreslující, obrazotvorné i hudební motivy, které z jeho knih dělají komplexnější zážitek.
Mám ráda jeho postavy, které jakoby nebyly zcela z dnešní doby... podivínské, ale neškodně mile, něžné, přesto ne slaboši... kreativní hledači vlastních jedinečných cest, přesto bez potřeby zahltit čtenáře svými alchymistickými moudry.
Jeho knihy jsou pro mne pozitivní, vkusnou a citlivou literární pochoutkou.
Prva kniha od Baricca. Knihu v kniznici som vzala vlastne len preto, ze som kedysi videla film podla jeho knihy -lebo tam hrala Keira Knightley :-)
Jemne snovy pribeh o panovi Gwynovi, spisovatelovi, ktory sa jedneho rozhodne (alebo si uvedomi), ze uz nechce pisat knihy. Uci sa zit bez tejto prace a pomaly si hlada nove zamestnanie... alebo skor zmysel zivota. Ako mu v tom pomoze priatel Tom, jemna Rebecca, stara pani v satke ci starcek remeselnik, to sa dozvieme.
Podvedome som hladala nejaky moment, kedy si aj v tejto knihe uvedomim nejaku spojitost s Hodvabom, sice filmovym, ale predsa len dielom od Baricca, ktore ma kedysi dostalo.
Prisiel.
Ked zhasla prva ziarovka.
Baricco píše akoby mu patril všetok čas na Zemi. Jednoducho sa odosobní od nášho uponáhľaného sveta, a zavedie nás do krajiny kde je všetko akosi detsky vysnené, a nepodliehajúce skaze budúcnosti. Sem tam mi vadila prílišná snaha o expresívny umelecký prejav, ale na druhu stranu v každej knihe je niečo pre všetkých a niečo iba pre niekoho. Príbeh je pre mňa pekný svojim kľudom, svojskosťou. Hlavný hrdina akoby krásne ignoruje všetko súčasné, a aj keď je zaručene potrhlý exhibicionista, oslovil ma svojou filozofiou vlastnej cesty, ktorou búra klišé moderného sveta všemožne preplneného. Z knižky si len málokedy niečo duchovné odnesiem, ale z tejto som si vzal akési ponaučenie že inšpirovať sa dá čisto len vnútorne a motivovať maličkosťami. Pekný uzatvorený svet!
Určitě stojí za přečtení. V průběhu dní, kdy jsem se knihou prokousávala jsem narazila na ne jednu pasáž, kdy jsem si už říkala, že knihu odložím a pustím se do nějaké jiné, záživnější... tolik knih a autorů a tak málo času, tak proč se do čtení nutit. Leč setrvala jsem a rozhodně nelituji...Rada závěrem pro všechny, kdo mají stejné zaječí úmysly jako já: Vydržet! Vyplatí se:-)
Italský týden, kdy jsem snědl tři pizzy a tři knihy Alessandra Baricca je tímto hodnocením ukončen a to pravděpodobně navždy, páč číst Pana Gwyna bylo utrpení.
Na začátku se Gwyn, velkej to spisovatel a mizantrop rozhodne, že už nebude psát. Místo toho, aby si jako správný angličan koupil vilu ve Španělsku a při štelování nymfiček psal potají Obratník burrita, tenhle Gwyn dostane nápad zařídit si ateliér a tam psát portréty lidí. Tahle fáze je ještě docela dobrá a trochu mě zajímalo, co z toho vyleze, i když se z Gwyna každou stránkou stával čím dál větší pablb a nesnesitelný charakter. No a pak to šlo do kopru úplně, protože Baricco z toho udělal sentimentální a otravný bibliofilní kýč, přihodil k tomu platonickou lásku k boubelce a vše to popsal, jako by se jednalo o nějakej super thriller. Ke konci jsem se na to už chtěl vysrat, ale nemohl jsem - měl jsem pořád zácpu!
V pizzovém hodnocení uděluji za tento nabubřelý dojímavý příběh jednu spálenou Diavolu.
Hodně zajímavé je to, že - i když už třetí přečtená kniha od autora - je to pořád jiný typ příběhu.
Ale ve všech třech knihách (předtím Třikrát za svítání, Emauzy) se mi líbí, jak Baricco píše. Nedokážu říct přesně, co se mi líbí, ale něčím mě to vtáhne. A to jsem jednu četla česky, jednu slovensky, a jednu ještě jinak ... Ale ani různým překladem dílo, zdá se, neutrpělo. Zbývá mi ze série ještě Mladá nevěsta, kterou mám zase česky, tak uvidíme. Těším se.