Pán much
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30600/bmid_pan-much-Pr4-30600.jpg
4
2938
2938
Románová prvotina anglického spisovatele (básníka, romanopisce a dramatika), která získala autorovi přední místo nejen v současné anglické, ale i ve světové tvorbě. Román, který autor (jako všechny své prózy) nazývá bájí nebo mýtem a pro který autor doslovu navrhuje termín symbolické podobenství. Příběh zasazený do utopistického rámce ne příliš vzdálené budoucnosti. Na pustém ostrově se zachrání část chlapců, kteří byli při letecké evakuaci z atomicky zasažené Británie vojensky napadeni. Chlapci čekají na vysvobození a pokoušejí se žít v nějaké životaschopné organizaci. Nejprve si vybudují jakousi ideální společnost na základě demokratických principů, vštípených rodinou a školou, ale vše se začne hroutit, jakmile je třeba, aby se vydělili „lovci“ symbolizující barbarskou živočišnou touhu po krvi. Autor zde předvádí svou vizi společnosti a odvěký svár dobra se zlem v lidském nitru.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Naše vojskoOriginální název:
Lord of the Flies, 1954
více info...
Přidat komentář
Knížka mě zaujala svým originálním tématem. Celou dobu jsem přemýšlela a říkala si: „Co by asi udělali dospělí?“ nebo „Tohle by dospělí neudělali“. Ale bylo by to tak? Ukázka charakterů, které se najdou v drtivé většině skupin, byly přesně ukázkou typických lidských povah. Bylo hodně deprimující číst, jak se snadno začali nudit, a když je něco nebavilo, tak to prostě nedělali, i když na tom závisel jejich život. Perspektiva dětského myšlení byla moc hezky vystižena. Trošku mě mrzí, že o Pánovi Much nebylo napsané více. Je zde spíše vyjádřena jeho symbolika, ale i tak bych uvítala více přímé interakce jako měl Simon.
Kniha pro mě byla asi do poloviny poměrně zdlouhavá, až nezáživná. Rozhodně jsem do ní šel s očekáváním něčeho trochu jiného. Autorovy detailní poetické popisy všeho na ostrově jsou sice krásné, ale po čase už mě začaly unavovat. Nicméně posléze se příběh konečně začíná rozjíždět, zlověstná a temná atmosféra se stupňuje a zbytek knihy jsem přečetl jedním dechem. Poslední kapitoly, kde se dostane k moci opravdové zlo, onen Pán much, číhající v každém z nás, jsou mrazivé. Hodně se mi líbil skvělý závěr, který jsem vůbec nečekal. Poselství knihy je jasné a zanechá ve vás velmi silné emoce. Co mě úplně neuspokojilo, byly postavy, které, byť prošly velkým vývojem, mohly mít o něco lépe propracované charaktery a chovat se uvěřitelněji. Knihu jako celek ale rozhodně hodnotím kladně.
Napínavé čtení o skupině chlapců z anglické internátní školy, kteří ztroskotají na malém ostrově. Zde se pak rozvíjí příběh, který začal téměř robinsovsky, ale časem se změní život některých chlapců na život na přežití, kdy vítězí nejsilnější "lovec" pocitem absolutní moci.
Sním či bdím ? Je to sen.Totéž ráno,tentýž den,ale ted už jsme jinde,je to jiná vesnice...
Ten ostrov zdá se zřejmě neobydlený.Ta cestovka nám docela jistě lhala.Prý ideální dovolená all inclusive pro celou rodinu.Máte rádi hojnost a bohatě prostřené stoly.Výhodně a hlavně levně.
Na pláž je to padesát metrů od posledního kokosáku.Má to jeden háček,jsou tu jen samé děti.Ztroskotali ? Havarovali ? Sestřelili je snad. Jsme ve válečném stavu ? Je to snad ba co dokonce blízká budoucnost ?
Jídla dostatek.Exotické plody,občas nějakej divočák.S tím opýkáním je to teda problém.Nejen že se nedá jen tak škrtnout.Když nemáte navíc sebou sirky,ale navíc se o něj nechce nikdo starat.To je tak,když jste nechodili do Pionýra.
Konečně hoří.Jeden z největších vynálezu lidstva.Tak jako v době neandrtálců ohen je samozřejmě problém a nejenom ten.Život je boj a kokosy nebudou stačit.Kdo ho má vítězí a vládne.
Ty máš svaly,já mám čáry !
Podivuhodná utopie.Dětské tlupy se dělí na různé frakce.Boj a nebo se boj ! Demokracie je věčnááááá.Ale mušli mám já.Takže se jednomyslně do toho pustíme, at už ta dovča stojí za to.
At už je to možné a nebo ne,zde o myšlénku jde.
Golding na první dobrou.O všem možném vypráví.Neuspává jen tiše tiká.Hlavně je to o tom,máme to v sobě.Jde jen o to,kdy to vybublá na povrch.
Ale jinak se tu máme všici náramně rádi.
Synáčku ! No co ještě ? Bud opatrný.Dobrá.A nezapomen na mě.Dobrá.
Vždycky pomáhej slabším.Dobrá.A starším ustupuj ! Dobrá.
Na prvotinu naprosto vynikající. Ze začátku trochu nudné, ale to se asi jen buduje scéna a od půlky to je nářez. Děsivý.
Perfektne vygradovaný príbeh, ktorý začína vcelku nevinne, no postupne sa zvrháva a slučka okolo celého ostrova sa sťahuje. Od začiatku je jasné, že to nemôže dopadnúť dobre, bráni tomu stádovitosť, chuť po moci, nevôľa spolupracovať, nekomunikácia.. Občas to je pomerne čiernobiele, ale tu mi to tak nevadí. Vyústenie a záverečná pointa sú silné, situácia sa môže obrátiť o 360 stupňov a môže nastať happyend, ale škody sú už napáchané a žiť so sebou treba ďalej. Otázka je, ako a či sa človek aj ľudstvo dokáže poučiť. Kolektívna a často aj osobná história skôr ukazuje opak.
Keď som to čítal pred 15 rokmi, dostalo ma to oveľa viac. Napriek tomu velmi kvalitné dielo.
Jsem zklamaný, protože jsem čekal něco více. Kniha je hodně vyzdvihovaná, a tak jsem měl zřejmě jiná očekávání. Děj se mi sice líbil, protože je děsivé si číst o partě dětí, které si hrají na slušnou společnost, jenž se zvrhne. Bohužel psychologie postav mě nepřesvědčila k lepšímu ohodnocení.
Trochu nereálné chování dětí. S trochou faktů by byla kniha zajímavější a poutavější.
Určitě zajímavý nápad a pěkné zpracování. Kniha byla o zamyšlení se nad společností a zlem, které číhá v každém z nás.
Světový věhlas této knihy mě přiměl k přečtení. Ale spíš mě zklamala. Takové povídání o dětech na opuštěném ostrově - ve stylu Robinsona Crusoea. Chování (a celková psychologie) dětí mi jaksi nesedla a chyběly mi postavy něžného pohlaví. Popis prostředí se mi nelíbil, je takový krkolomný (což tedy může být chyba překladu). Čekal jsem, že nezodpovězené otázky okolo "ztroskotání" jsou záměrné, či nepodstatné. Příběh nepůsobí reálným dojmem. Tedy jsem byl připraven na nějakou hlubší myšlenku. A ono úplně ne. Ano, poukázání na fakt, jak se dokáže šířit strach a co všechno dokáže, to je přínosné. I vyjádření toho, že ve světě bez civilizace v lidské podstatě stejně vede násilí. Ale v konečném součtu jsem se do knížky spíš nutil. To pro mě není znak dobré knihy.
Přiznávám zcela otevřeně, že kniha mě děsila ještě před samotným otevřením (protože jsem asi jako většina věděla, nebo spíš si myslela, o čem bude). První dvě třetiny knihy, je zlo jen jakýmsi nevyřčeným náznakem, neuchopitelným šumem mezi stromy, napětím. Těžko říci, kdy chlapce přemůže. Oslavný tanec po zabití prasete? Příchod Pána much? Nebo až tanec v dešti?
Velmi by mě zajímalo, proč se příběh odehrává v ryze mužském prostředí. Pochybuji, že by přítomnost dívek na vývoj této malé společnosti vliv neměla.
Největší nedostatky vidím v charakteristice postav, které na mě působily dost šablonovitě. Například postava Čuňase, který představuje zastánce zdravého rozumu, je až tak typická, že se mi zdála téměř neuvěřitelná. Na to jakou pozornost věnoval Golding popisu prostředí, zanechal aktéry příběhu tak nějak okleštěné. Pořád jsem se ptala sama sebe, proč například skupinka sboru, kterou vedl po moci lačný Jack, zůstala po celou dobu uzavřená a slepě následovala svého vůdce - spíš jsem ji vnímala jako jednu jednotku.
I když má příběh docela dost nedostatků - již zmíněná chybějící charakteristika postav, absence stesku po domově většiny trosečníků, neschopnost se spočítat apod., poselství této útlé knížky je mrazivé. Člověk má v sobě zlo. Stačí jen velice málo (kus žvance, hrozba) a zábrany toho, co představuje lidství a důstojnost padnou.
Nejsilnější moment pro mě nastal, když Ralph zuřivě bojující o život vyběhl na pláž a zcela nečekaně se opět setkává se ztracenou civilizací.
"Vyhrabal se na nohy, celý strnulý v očekávání dalších hrůz, zvedl oči a uviděl ohromnou čepici se štítkem."
Skvělá sociologická studie na téma "člověk pod tíhou strachu" zabalená do celkem dobrodružného a čtivého hávu.
Čtenář musí vědět co chce, pokud chce syrový dobrodružný román, není na správné adrese. Pokud chce psychologickou sondu do změny člověka/společenství v těžkém prostředí, dostane navrch i ono "dobrodružství".
O Pánu much bylo napsáno mnoho a proto budu, když ne stručný, tak aspoň...hmm, duchaplnější, než třeba národa pastýř Soukup ve své zpravodajské stand up šou. (INTERPRETAČNÍ SPOILER) Zlo v nás je ustanovujícím východiskem Pána much, nikoli otázkou. Tou je spíš, vzhledem k zde obnažené člověčí přirozenosti, nanejvýš podivuhodný a pozorovatelný fakt vynoření se existence něčeho lepšího ve stávajícím světě kolem nás; respektive jak je vůbec možné, že jsme se už dávno nepožrali navzájem? Budu evolučním cynikem a i ve světle Goldingova názorného myšlenkového experimentu (kde v rámci pochybného teambuildingu vyklopí na opuštěný ostrov jednogenerační mužskou prototlupu né ještě tak docela hotových myslí {rozuměj těch neviňátek přezíravě okupujících schodiště druhého stupně základní školy} čímž vlastně simuluje počátky formování lidských společenstev vůbec) si odpovím, že společnosti nesoustředěné kolem etických hodnot a mechanismů jejich dodržování (jak jsem Nietzscheho nactiutrhal, tak si teď jeho z kontextu vytrženým, ovšem příhodně kousavým postřehem „...jsme opravdu dobří, nebo se jen bojíme trestu? {trest dle litery zákona si dovolím rozšířit o trest společenského odmítnutí, zavržení, zostuzení a hlavně pak o ten nejrafinovanější, a sice vlastní odsouzení se skrze vinu pomocí duševní praktiky svědomí....aneb co se stane, když je trest viny slabého svědomí nedostatečný, moci se chopí psychopat a nově ustanovená společenská norma trestá staré hodnoty vyloučením a smrtí}?“ po hříchu rád pomůžu) se ani společnostmi nestanou, neboť dají plný průchod svému nižšímu já, rozpadnou se, sítem dějin propadnou a výběrem projdou ty, co činí opak.
Goldingovi lze vyčítat leccos (přinejmenším by mě zajímalo, jestli ženský element eliminoval schválně - vždyť jak ohromný vliv by musela mít na podobu jeho experimentálně se rodícího/hroutícího kmene možnost biologicky podmíněných, trvalejších vztahů s nevyslovenou možností potomstva {a následným koloběhem zažehnutí/předávání jiskry rodičovské lásky se všemi důsledky této hybné síly/emoce pro všechny zúčastněné...nebo si to tak aspoň naivně maluju...ostatně o něco podobného šlo, myslím, Mc Carthymu v jeho naruby pojaté, námětem ale vlastně docela úzce spřízněné Cestě} rodiny, potažmo vize budoucnosti a z nich vyplývající potřeby stability?) Faktem ale zůstává, že svůj argument potřeby etického řádu ztělesnil natolik zřetelně a současně dostatečně otevřeně na to, aby řetězil otázky další. Ve zkratce se ale asi dá prostě říct, že Pán much ničemu nepanuje - svému základnímu určení se cele odevzdává, neboť jeho přemožení vyžaduje úsilí; tak ztrácí vládu nad sebou samým a sestupuje v područí otroctví vlastní divokosti a vnějších okolností. Ano, slupka civilizace možná tenká je. Možná ji ani nelze ztotožňovat s dobrem a jde stále „jen“ o volání instrukcí šému sobeckého genu, jenž si, bloudíc džunglí závitů našich myslí, našel rafinovanější a méně krátkozrakou cestu (což je vůči plus mínus čtyřem miliardám let fungující praxi života velkohubé tvrzení) k vlastnímu přežití. (Na druhou stranu, co už jiného považovat za dobro, než respekt k volání života... snad respekt nad rámec skupiny, národa, k životu jako takovému - co já vím, třeba se jednou, až budou mít lidi na větší televizi a dovolenku u moře, dostane iniciativám jako EU, OSN, BIO, či nedejbože EKO, konstruktivní pozornosti, kterou by, namísto exhibicí influencerských hlásných trub hrdinné nekorektnosti, či naopak popudlivého bečení fanatických aktivistů za čistší duhu, zasluhovaly) Buď jak buď, stejně je úžasné, že se nějakou slupkou vůbec šatíme a dobro, nedobro, filozofie nefilozofie, psychopat nepsychopat, na konci dne budu spolu s ostatními kolem ohínku radši dřepět oblečený. (KONEC SPOILERU) No, jestli jste dočetli až sem, tak si udělejte radost, zavřete hezky oči a v duchu poděkujte svým nejbližším za to, že do vás otiskli něco, od čeho se vůbec odpíchnout lze.
Pán much za pět prstů a pár minut strachu stojí...zvlášť když je umělecké zprasení obálky jeho jediného, v současnosti fyzicky dostupného vydání (Naše vojsko 2010) kriminálním přestupkem samo o sobě.
5 po dočtení (poprvé před mnoha lety a podruhé před pár týdny) zprvu možná zklamaných ***** které ve vás, v závislosti na vážnosti jakou se jim rozhodnete připsat, ale zůstanou...jo, a popisy přírody jsou naprosto uhrančivé: „Břeh byl porostlý palmami. Některé stály rovně, jiné se opíraly o sebe, nebo se přikláněly k světlu a jejich zelené péřovité listí se vznášelo třicet metrů nad zemí.Půda pod nimi, srázný násep, pokrytý hrubým drnem, byla rozervána kořenyvyvrácených stromů a poseta zahnívajícími kokosovými ořechy a palmovými výhonky. V pozadí se rozkládal temný prales a otvírala brázda polomu.
Doplněna další cihla do děravé zdi mnou přečtené klasiky. Notoricky známý příběh o bandě děcek izolovaných na ostrově jsem kdysi dávno viděla v televizi, přesto mě pár věcí překvapilo - především negativně. Bez mírných spoilerů to nepůjde. Kluci se na místo dostali blíže neupřesněným nouzovým přistáním či havárií letadla... a všichni jsou v pohodě. Ani slovo o případných obětech mezi pasažéry, nikdo neutrpěl zranění. Rozrušení, pláč, stesk po rodině? Kdepak. Nezletilí robinsoni se chovají bezstarostně, spokojeně až nadšeně, jako by právě vystoupili z autobusu na prázdninovém táboře. Proč autor takhle podkopal uvěřitelnost hned ze startu?
Partě šesti až dvanáctiletých smradů lze jistě odpustit hloupost, nezodpovědnost, lenost atd., ale nebýt se schopni ani přepočítat? Reakce na občasná úmrtí byly zoufale vlažné, hodné davu psychopatů a ne (převážně) duševně zdravých dětí. Otrávilo mě omílání stejných věcí stále dokola, zbytečné byly rádoby poetické popisy přírody, uvítala bych spíše přiblížení jednotlivých charakterů, jejich minulost, co je formovalo? Také závěr je rozpačitý - nikoliv samotné události, jen styl jejich podání ubral finiši na působivosti.
Prostě a jednoduše: líbil se mi nápad, ta ústřední idea “Pána much”, kdy se čtenář stává svědkem morálního rozkladu zdánlivých neviňátek. Zpracování mě však nenadchlo. Kdybych knížku četla jako školou povinná Metlička, jistě by v mé paměti skončila mezi kultovními záležitostmi. Takhle váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. 70%
P.S.: V rámci guilty pleasure jsem absolvovala socialistický doslov, plácající páté přes deváté a na zřídkavé slušné postřehy vršící hromady páchnoucích budovatelských exkrementů. Až mě z toho otřepalo...
Jedná se o nejpopulárnější autorův román. Knihu jsem četl před mnoha lety. Je to filozofická alegorie, která využívá motivu robinsonády. Na opuštěný ostrov se po havárii letadla dostává skupina žáků anglických soukromých škol. Mezi hlavní postavy patří RALPH, který je zvolen jejich náčelníkem a JACK, kolem kterého se soustředí studenti, kteří s ním sympatizují.
Pokud člověk žije normální život, dodržuje společenské normy, ale jakmile se ocitne na neznámém místě, daleko od civilizace a bojuje o přežití, veškeré společenské normy jdou stranou a především se snaží zachránit svoji vlastní kůži. Je schopen vykonávat činy, které by za normálních okolností nikdy nedělal. Příčiny narůstajícího zla jsou v samotném nitru člověka. Román může být interpretován jako varování před sebezničením civilizace.
(SPOILER)
Bylo to dobré, ale že bych to musela číst dvakrát. Myšlenka je rozhodně prvotřídní a zpracování tak půl na půl, což není vina autora, jen mě ne pokaždé sednou knihy s dětským obsazením, oni jsou tak hluční, nepořádní, neskromní a smrděj! Dobře, to bylo lehce na odlehčení. Kniha nám krásně ukazuje krach společnosti a návrat k primitivním pudům, kde vládne pouze touha po krvi a zábavě. Osobně by mě zajímal finální dopad na psychiku všech zúčastněných po jejich záchraně, jestli se Ralph kdy dokázal vrátit do svého dětského já, o čemž pochybuju, když souhrou okolností byl donucen dospět a stal se tím jediným živým a rozumným skoro dospělým, akorát s dost silnými výpadky slov. A jak pak by se se životem popral Jack, který se stal králem divochů a naprostým bláznem? Spolu s jeho pravou rukou Rogerem, který se stal ještě něčím horším, ale prakticky málo ukázaným. Sameric byli poslední, co s Ralphem zůstali, ale ti byli prakticky donuceni krutou tyranií ke zradě Ralpha. Dále tu je Čuňas, jehož pravé jméno jsme se bohužel nedozvěděli. Prakticky jediný rozumný od samého počátku, sice trošku zbabělec a nemakačenko, ale jediný, co věděl, co je potřeba. A pak jako poslední Simon, který je spíš takovým stínem, kterému hrábne o něco dřív než ostatním, akorát méně a jinak.
Celkově největší a nejzajímavější změnou projde Ralph, od usměvavého ztřeštěného kluka, co dělal stojky po vůdce s lasturou až po vyvrhela, kterému vypadávají slova. Jack byl prakticky mocí posedlý magor od samého počátku, jen se víc rozjel, když dostal tu příležitost.
Kniha je dost na zamyšlení a jednou určitě za přečtení stojí, pro jiné i víckrát.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Pán much - ukazovat zlo, zlo, které manipuluje s davem, ukazovat to na dětech . . .
Nemohu si pomoci, ale mně se to nelíbilo. Děti dokážou být kruté, ale co je moc, to je moc. Je to kniha, tak snad až se z toho příběhu trochu oklepu, budu to brát jako dobrou četbu, která do poloviny románu nenaznačovala žádné veliké drama. Druhá polovina mě srazila na kolena.