Pán much
William Golding
Již klasický příběh chlapců z britské internátní školy, kteří se ocitnou na opuštěném ostrově. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , MaťaOriginální název:
Lord of the Flies, 1954
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Bylo to dobré, ale že bych to musela číst dvakrát. Myšlenka je rozhodně prvotřídní a zpracování tak půl na půl, což není vina autora, jen mě ne pokaždé sednou knihy s dětským obsazením, oni jsou tak hluční, nepořádní, neskromní a smrděj! Dobře, to bylo lehce na odlehčení. Kniha nám krásně ukazuje krach společnosti a návrat k primitivním pudům, kde vládne pouze touha po krvi a zábavě. Osobně by mě zajímal finální dopad na psychiku všech zúčastněných po jejich záchraně, jestli se Ralph kdy dokázal vrátit do svého dětského já, o čemž pochybuju, když souhrou okolností byl donucen dospět a stal se tím jediným živým a rozumným skoro dospělým, akorát s dost silnými výpadky slov. A jak pak by se se životem popral Jack, který se stal králem divochů a naprostým bláznem? Spolu s jeho pravou rukou Rogerem, který se stal ještě něčím horším, ale prakticky málo ukázaným. Sameric byli poslední, co s Ralphem zůstali, ale ti byli prakticky donuceni krutou tyranií ke zradě Ralpha. Dále tu je Čuňas, jehož pravé jméno jsme se bohužel nedozvěděli. Prakticky jediný rozumný od samého počátku, sice trošku zbabělec a nemakačenko, ale jediný, co věděl, co je potřeba. A pak jako poslední Simon, který je spíš takovým stínem, kterému hrábne o něco dřív než ostatním, akorát méně a jinak.
Celkově největší a nejzajímavější změnou projde Ralph, od usměvavého ztřeštěného kluka, co dělal stojky po vůdce s lasturou až po vyvrhela, kterému vypadávají slova. Jack byl prakticky mocí posedlý magor od samého počátku, jen se víc rozjel, když dostal tu příležitost.
Kniha je dost na zamyšlení a jednou určitě za přečtení stojí, pro jiné i víckrát.
(SPOILER)
Neuvěřitelně ponuré dílo. Nečekala jsem to. Zprvu to vypadalo na nevinnou robinsonovku, chlapci se octnou na pustém ostrově a musí se o sebe postarat, ale pár narážek dalo tušit, že se stane něco nečekávaného a krutého. A stalo se. První polovina knihy se ještě dala číst, a všechno začalo zabitím prasete. Kvůli obyčejnému zdroji obživy... Jenže potom...přišla vražda. Vražda chlapce chlapci. A já jenom koukala a celou stránku jsem přečetla znovu, jestli jsem se náhodou nezmýlila. Bohužel ne. A potom už to šlo s kopce. Nestačila jsem se divit, kolik se v těch malých, nevinných dětech vzalo krutosti. Lačnosti po krvi a zabíjení.To už nebyli lidé, ale zvířata. Lidé, kteří ze zoufalství klesli na úroveň zvířat a byli schopni zabíjet. Jen tak, z potěšení...
Běhal mi z toho mráz po zádech. Chtěl-li Golding naznačit že v každém z nás je kus takového projevu barbarství prozatím utlumeného kouskem mravu a cti, tak...
Je nutné si uvědomit, že pokud nad námi nestojí nějaký vyšší zákon nebo moc, máme i my tendenci stát se něčím podobným jako oni chlapci z ostrova. Asi budu muset opravdu uvěřit tvrzení, že má člověk kdesi hluboko v sobě zakořeněnou zvířeckost která jen jen čeká, kdy se jí dovolí prodrat se na svět...
První 3/4 neskutečná nuda, nereálné a zmatené rozhovory, do čtení jsem se vyloženě musela nutit. Jakmile se to trochu rozjelo, tak to v nejlepším skončilo. A že lidstvo trpí touhou po moci a stádovitostí, není nic nového, celé lidské dějiny jsou jen o tom. Prase a tanečky, chléb a hry a najednou platíš "obrannou" válku kdesi v Afgánistánu ani nevíš jak.
Zpočátku je děj až neúprosně pomalý, lenivý,odpovídající horku ostrova,který je dokonale popsán. Měla jsem velké problémy s tím, abych autorovi uvěřila, že hlavními postavami jsou děti (možná jsem v tomto směřu jen negativně ovlivněna současnou generací stejně starých chlapců,které si v podobné situaci neumím představit ani pod vlivem silné sugesce :-) Každopádně, přerod nevinnosti až naivity v touhu po moci, nemorálnost a krutost je epochální. Zase jedna z knih, k níž se už- v tomto případě i díky Bohu - nemusím vracet, protože toto zapomenout nelze.
KONEČNĚ to mám zasebou. To byla jedna z nejhorších knih co jsem četla. Totálně jsem se ztrácela v čase. Byla noc a dalši věta byla za světla. Musela jsem občas číst odstavec několikrát. Četla se tak težce a řešila se tam víc příroda než samotní chlapci. Ani nevím v čem to bylo tak brutální jak všichni tvrdí. Tak moc jsem se na ten příběh těšila, vždyť to má famózní hodnocení. Divim se, že jsem to dočetla do konce.
Ne že by se mi kniha nelíbila, je hezky napsaná ale působila na mě děsivě, nedokázala jsem předvídat, co bude dál a o to víc mne překvapil její konec.
Většinou čtu klasiky kvůli škole. Pán much je proto čestnou výjimkou. Lákaly mě přívlastky často skloňované s tímto titulem - drsné, syrové, kruté, atd.
A to bych nebyl já, abych se něco takového nechal ujít. Po dočtení se ale z téhle stránky dostavilo malé zklamání. Ano, bylo to chvílemi docela drsné. Ano, poslední kapitoly jsem četl se zatajeným dechem. Ale přeci jenom jsem očekával malinko víc.
U každé klasiky musím ocenit, když je čtivá. To Goldingův Pán much splňuje na sto procent. Hlavní myšlenka je tu jasná a nemilosrdně na vás po přečtení dýchne. Dialogy jsou skvělé. Ale stejně jsem rozpolcený. Jedna část mi říká, že Pán much je naprosto bezchybné dílo, co si zaslouží pozornost v každé době. A ta druhá není úplně spokojená, protože někdy se jí příběh o chlapcích na ostrově zdál příliš natahovaný. Jenže právě o ten postupný vývoj přeci jde!
Co z toho tedy plyne? Tohle dílo si rozhodně zaslouží pozornost a nové čtenáře. A já jsem rozmazlený z těch všech ostatních nadupaných příběhu, tudíž ho nedokážu plně docenit! :D
Stojí za to přemítat, v jaký moment došlo k takové změně v chování postav. Který moment tak určoval jejich pozdější chování? Je to snad první vynucený pokus o pořádek, když se dohodnou na používání lastury? Je to až odtrhnutí dvou skupin? Nebo podivný tanec v dešti?
Pro mě jedna z kultovních knih co byly napsány. Chlapci z internátní školy ztroskotají na ostrově a musí se o sebe postarat, aby přežili. Na kulturní prostředí, z kterého vzešli, určitý sociální rámec brzo zapomínají a přichází stav, kdy silnější vítězí. Prostředí formuje člověka a pokud se dostane do primitivních podmínek, začíná boj o přežití a vůle silnějšího jedince ve smečce je upřednostněna.
Alegorický příběh skupiny chlapců, kteří si po ztroskotání na pustém ostrově snaží uchovat lidskost, principy demokracie, čestnost a férové jednání. Jejich nejlepší úmysly ale rychle berou za své tváří v tvář děsivé skutečnosti v podobě tyranie, zla a mocenského násilí. Nepřichází však zvenčí, ale vyrůstá přímo uvnitř jejich společenství. Prospěchářství, touha po moci, strach, tyranie a násilí mění slušně vychované hochy v divochy a vedou k totální ztrátě dětské nevinnosti. Cesta, ze které není návratu. Děsivé, mrazivé, skvěle propracované, zneklidňující.
Na jednu stranu si řikám, že "zas až tak hroznej člověk přece neni", ale pak si zas vzpomenu na Zimbardův vězeňský experiment, a ...
Když jsem se do knihy pustila, nevěděla jsem, co čekat a byla jsem mile překvapena. Kniha se zabývá chováním malých chlapců, kteří se ocitnou na ostrově bez dospělých a podle mě to autor zvládl skvěle. Místy byla kniha opravdu drsná a rozhodně není pro každého.
4,5*
Dobrodružný příběh o malých chlapcích ztroskotaných na ostrově z pomyšlením nad lidstvem jako samotným.
Hned od začátku se kniha čte velmi dobře a těžko se od ní odchází. Pořád se ale nejedná o nic výjimečného. Teprve od druhé poloviny, spíš od dvou třetin, začíná jít do tuhého a román nabývá na intenzitě a síle. Vyvrcholení je silně působivé. 90% a 5*, 3. 5. 2020.
Ze začátku jsem měla problém se začíst. První polovina knihy je plná příliš dlouhých (a podle mého názoru zbytečných) popisů krajiny, které dnešního čtenáře už moc neosloví. Druhá polovina ale stála za to a od knihy jsem se naopak nemohla odtrhnout. Kniha právem spadá mezi doporučenou četbu na většině škol. Zároveň ale dokáže zaujmout i daleko starší čtenáře. Knihu tedy doporučuji všem bez ohledu na věk a celkově dávám 4*/5.
Kdo ví jak by vypadal život nějakého kolektivu na ostrově po ztroskotání.Jak tenká je hranice o ovládání slabých a pocitu moci nebo podřízení?A myslím,že by ani nemuselo jít o děti,jako v tomhle případě.Drsné téma.Velmi zajímavá kniha
Moc. Strach. Dav.
Zdravý rozum. Ľudskosť. Tolerancia.
Veľmi tenká hranica.
Teraz potrebujem nejakú romantickú hlúposť, ktorá skončí svatbou :)
Jedna z nejdůležitějších knih, protože pomocí jednoduché fikce ukazuje mechanismus moci a vzniku násilí. Psychologové potvrzují, že jednotlivé stupně sestupu do pekel, přesně takto fungují (masky, zvířecí názvy, odlidštění). Není to o dětech ani o škole, ale o společnosti a každém z nás. Někde tam, mezi těmi žáky elitní školy, se nacházíme.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
2003 | Pán much |
2010 | Věž |
1996 | Dědicové |
2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
1997 | Dvojí jazyk |
Jedná se o nejpopulárnější autorův román. Knihu jsem četl před mnoha lety. Je to filozofická alegorie, která využívá motivu robinsonády. Na opuštěný ostrov se po havárii letadla dostává skupina žáků anglických soukromých škol. Mezi hlavní postavy patří RALPH, který je zvolen jejich náčelníkem a JACK, kolem kterého se soustředí studenti, kteří s ním sympatizují.
Pokud člověk žije normální život, dodržuje společenské normy, ale jakmile se ocitne na neznámém místě, daleko od civilizace a bojuje o přežití, veškeré společenské normy jdou stranou a především se snaží zachránit svoji vlastní kůži. Je schopen vykonávat činy, které by za normálních okolností nikdy nedělal. Příčiny narůstajícího zla jsou v samotném nitru člověka. Román může být interpretován jako varování před sebezničením civilizace.