Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151943/pan-prstenu-i-spolecenstvo-prstenu-151943.jpg
5
9089
9089
Pán prstenů série
< 1. díl >
Je tomu již více než půl století od chvíle, kdy poprvé vyšel Tolkienův Pán prstenů. První díl se objevil roku 1954, poslední vyšel v Anglii roku 1956. Dočkal se vesměs pochvalných recenzí, ale čtenářský úspěch přišel až v uvolněných šedesátých letech, kterým snad více konvenovala fantazie, s jakou profesor Tolkien jakoby odnikud vyčaroval svou Středozemi. Pán prstenů je sága volně navazující na Hobita, který vyšel už v roce 1937. Teprve v této fascinující trilogii autor odkryl, kolik toho vlastně ví o tajemném světě, který tolik připomíná ten náš, a přece je něčím zvláštní. Dramatická historie spjatá s prstenem temné Moci by asi nebyla tak účinná, kdyby se neodehrávala ve světě s vlastní historií, osídleném mnoha národy s vlastními jazyky, s osobitým viděním světa, a především vlastními příběhy. „Historie války o prsten", tvrdí stvořitel Středozemě, „je jen jedním z těchto příběhů, sice důležitým, ale přesto zůstává jen epizodou v tisíciletých dějinách světa, v němž lidé ještě nehrají tak podstatnou roli a dělí se o historický i životní prostor s elfy, trpaslíky, hobity, skřety..." Snad právě tušení hloubky Tolkienova světa čtenáře na jeho knihách tak fascinuje. Do nového tisíciletí sice vstoupil Pán prstenů ve velkorysé filmové podobě, která však nemohla zachytit důkladnost, s jakou autor svůj svět vybudoval, ani jeho hloubku. Ovšem čtenářům Hobita, Pána prstenů i Silmarillionu tato možnost zůstává. Nechme se tedy pohltit Středozemí, obdivujme se zoufalému hrdinství malého hobita, který jediný se může pokusit donést temný prsten tam, kde bude možné ho zničit, strachujme se, že by snad svůj úkol splnit nedokázal a nezachránil Středozemi před přílivem tmy, která by její obyvatele uvrhla do otroctví a beznaděje. Nechme se okouzlit - Pán prstenů nám tu možnost dává, nezávisle na tom, jestli jsme seriózní dospělci nebo dychtivé a naivní děti.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2002 , Mladá frontaOriginální název:
The Fellowship of the Rings, 1954
více info...
Přidat komentář
Krásný a nadčasový dobrodružný příběh, úžasný svět. Když si uvědomíme, v jaké době Tolkien dokázal vytvořit tuto sérii. Neskutečný rozsah fantazie, úžasné postavy. V knihách nalezneme všechny povahové rysy, přátelství, lásku, nenávist, chamtivost, boj, válečníky, elfy a další a další mystické a magické postavy.
Knižní zpracování mám mnohem radši než filmové.
(SPOILER)
Kniha se mi velice líbila.
To jak Frodo cestuje k elfům, jak potká Toma bambodila a jak utíká se svými přáteli před černými jezdci. Kniha se mi velice líbila.
Co napsat ke knize, kterou zná každý čtenář?
Miluju Toma Bombadila, jeho lehkost, jak má rád Zlatěnku a to, že nad ním prsten nemá moc.
Mám ráda Sama. Líbí se mi, jak je na konci knihy jasně řečeno, že Sam není jen hloupý sluha, který sevleče za svým pánem anižby vlastně věděl proč. Dělá svoje rozhodnutí racionálně a s láskou. Jako jediný dokonale rozumí Frodovi a hrozně se mi líbil argument, že ví, že v Mordoru pravděpodobně umře, ale pokud nepůjde s Frodem, umře okamžitě.
Takhle bych mohla psát o každé postavě. Aragornovi, o tom, jak se postupně zrodilo nevídané přátelství mezi Legolasem a Gimlim. O Smíškovi a Pipinovi a samozřejmě o Gandalfovi.
Jediný, kdo mi z celého Společenstva nepřirostrl k srdci byl Boromir. To byl ale asi jeho účel...
Takže kdo by nemiloval Pána Prstenů?
óóó to bylo úžasný vysloveně nemám slov. knížka je hodně napínavá, zajímavá naštěstí není ani tolik strašidelná jak jsem čekala. musím vás ale upozornit: velmi pomalu se čte (hlaně kvůli nekonečným popisům přírody mě to ale ani tolik nevadilo) a když se na to 100%. nesoustředíte máte z toho veký kulový. doporučuji spíš pokročilejším čtenářům.
Nádherná kniha. Inspirace pro další vlnu fantasy: zde to všechno začalo.
Bohužel však jiní autoři její myšlenky též rádi vykrádají :-) Milionkrát lepší než film - četla jsem předtím, než filmy uvedli do kin, abych využila většinu své fantazie /jenom ten Frodo měl podobu toho kluka, který ho ve filmu tak krásně hrál/ :-)
Každý zde najde to svoje, jak děti, tak i dospělí. Též smekám :-)
Filmové verze miluji nadevše, ale knihu jsem zvládl dočíst asi na 20. stránku. Neskutečně natahované popisy mě prostě a jednoduše ubíjely.
Jak je mým zvykem, nejdřív jsem viděla film, teď jsem četla knihu. Samozřejmě je kniha košatější, mnohem více výpravná a také mnohem více vysvětluje mnoho věcí, které mě ve filmu zaujaly, ale nebyly vysvětleny. První polovina se mi četla lépe, nicméně druhá byla stejně skvělá
Detská láska. Nedá sa neporovnávať s filmovou adaptáciou, ktorá ma taktiež v mladosti formovala. Nechcem sa tu venovať dejovým "výpustkám", hoci aj mňa mrzela absencia niektorých scén - najmä Mohylových vrchov, starej vrbice a Toma Bombadila. Do Grófstva a priľahlého okolia som sa skrátka zaľúbil.
V prípade filmového Pána prsteňov však došlo k omnoho výraznejšiemu ochudobneniu pôvodného diela. Filmoví diváci neznalí predlohy mohli nadobudnúť dojem, že Tolkienovo dielo je akousi výpravnou a akčnou fantasy, v ktorej sa neustále ozýva rinčanie zbraní a v ktorom hrdinovia vlastnou udatnosťou prekonávajú prekážky. Lenže tak to nie je.
Hoci sa Tolkien ostro vyhraňuje voči alegóriám akéhokoľvek druhu, je zrejmé, že knižný Pán prsteňov je o veľkom dejinnom zlome. Odchod vznešených elfov, maiarov a s nimi spätej “mágie”, je v podstate koncom “metaforického obdobia”, ako ho pomenúva Northrop Frye a načrtáva Owen Barfield v Básnickej reči (Tolkienov kamarát z krúžku Inklings). V metaforickom období bolo slovo i myslenie pevne prepojené s telesnosťou. Verilo sa napríklad, že slovo má schopnosť ovplyvňovať realitu a práve preto vznikali rôzne magické formulky a šamani sa snažili vyvolávať dážď. To vidíme napríklad aj v Návrate kráľa, kde šéf Nazgûlov pomocou temného zaklínadla pomáha útočníkom rozboriť bránu. Slovo vyvolané mocnou bytosťou môže v Pánovi prsteňov rozrumiť hradby a zdvihnúť vrchy. Práve preto je odchod tých najmocnejších zo Stredozeme taká veľká strata. V podstate s nimi odchádza aj mágia. Končí sa vek zázrakov.
Tieň neustáleho zániku, toho prastarého a vznešeného sveta prvorodených, sa melancholicky niesol celou knihou už od prvých strán, keď Frodo stretol Gildora pri odchode z Hobitova. Ako povedal aj Elrond vo Vododole: “Keď bude preč Veľprsteň Trojica stratí moc a mnoho krásnych vecí vybledne a upadne do zabudnutia. To je moje presvedčenie.” A ako povedala aj pani Galadriel: “Lebo naša jar, aj leto už prešli a na tejto zemi ich už nikto nikdy neuvidí, iba ak v spomienkach.” Rozdiel medzi knihou a filmom tak vidím najmä v tom, že ten smútok z obrovskej straty, ktorá Stredozem postihne, či už sa príbeh skončí dobre, alebo zle, skrátka ten tieň neodvratného zániku, sa Jacksonovi do filmu preniesť nepodarilo. Zatiaľ čo v knihe bol priam esenciálnou súčasťou celého rozprávania, rovnako dôležitý ako súboj dobra a zla, Jackson ju odbil niekoľkými scénami, v ktorých sa navyše zameriaval takmer výlučne na Arwen a jej intímny vzťah s Aragornom. A tých pár, už tak oklieštených scén, sa navyše stratilo v tom neustálom behaní a rinčaní zbraní a nezostala po nich ani spomienka. Jackson proste vymenil melanchóliu a nostalgiu za akciu.
Zaujímavý je však aj samotný mýtus ako žáner, ktorý je charakteristický najmä tým, že zobrazuje hrdinu ovládaného vyššími silami. Takýto hrdina nie je pánom svojich činov, silnou individualitou, ale figúrkou. Na to vidíme narážky v celom Pánovi prsteňov. Množstvo náhodných stretnutí, únikov a záchran je tu vysvetlených práve prostredníctvom akejsi sily, ktorá hrdinov niekam ťahá. Všetko je skrátka predurčené vo Veľkej hudbe vytvorenej Ilúvatarom a uvedomuje si to predovšetkým Gandalf.
Kým knižný Pán prsteňov je teda mýtom, ten filmový postupuje presne opačne. Hrdinovia si všetko musia vybojovať pomocou svojich individuálnych schopností. Sú to skrátka silné individuality, ktoré vyhrávajú bitky, žiadni bohovia. V Jacksonovom svete sa mágia nikdy nenachádzala. Iba ak mágia potulných kúzelníkov znázornená niekoľkými lacnými trikmi a bojovými scénami. Nič, za čím by bolo treba smútiť.
Kým kniha je teda esejou o konci jedného veku – veku mýtov, božstiev a mágie, prítomných všade vôkol nás, a nástupe veku nového – veku ľudí, vo filme sa tento rozmer nenachádza. Filmového Pána prsteňov skrátka nevidím ako to osudové, nostalgické a melancholické dobrodružstvo, akým boli knihy, ale len ako výborne vyrozprávaný veľkofilm.
Co napsat na margo díla, které je etalonem žánru, co je jeho základním kamenem? Co napsat a neopakovat superlativy, už stokrát psané? Málo se vracím ke knížkám, který už jsem četl, ale tahle trilogie si to privilegium zasloužila.
Díky fenoménu audioknih, se ty návraty konají častěji a já pořád žasnu nad tím, jak nadčasový dílo JRRT vytvořil. Dnes to celý působí až neskutečně archaicky, a přitom je každá věta, každý slovo tak krystalicky čistý a neskutečně silný. Pokud bych chtěl srovnávat s aktuální tvorbou, tak se může jít např. GRRM bodnout. Tam kde musí tlačit na pilu slovníkem, násilím a sexem, tam mu Tolkien dává lekci z produktivity s grácií mistra řemesla..."sedni, hošku, a já tě provedu mým světem, jako když Stromovous provází půlčíky z Kraje" .
"A pak zalez do kouta a drbej si tam pupek, troubo"... říkám já.
Před panem Tolkienem smekám!
Tolkien...Pán, ke kterému si musíte najít cestu. Jeho knihy nejsou nic lehkého, ale když jim příjdete na chuť...je to neskutečná nádhera. To jak se všechny příběhy prolínají, úžasná jazyková zdatnost, neskutečná evaluace reálného světa ve světe fantasy. To všechno a ještě mnoho dalšího by se dalo říct.
Prvnní díl triologie mě naprosto uchvátil. Moc mě mrzí, že ve filmu chybí tolik věci, ale chápu, že by to asi bylo na škodu. Přece jen filmy Pána prstenů jsou asi nejlepší filmovou adaptací knihy. Moc jsem si užívala postavu Toma Bombadila, která mi na jednu stranu ve filmu chybí nejvíce a na druhou stranu to dodává mnohem větší tajemství k jeho postavě. Tahle postava je pro mě největší záhadou, byla jsem si 100% jistá, že je to Ilúvatar. Po delším hledáním jsem však zjistila, že to tak být úplně nemusí....a že Tom Bombadil je jedna velká záhada, která má zůstat záhadou.
P.S.: Ať si říka každý co chce....pro mě je to Ilúvatar.
Po prvním přečtení jsem knihu nedokázal tolik docenit, asi jsem měl příliš velká očekávání na základě filmů, které jsou za mě skvělé, i když se na tom neshodne každý fanoušek Tolkiena. Před druhým přečtením jsem si přečetl několik komentářů a rozhodl jsem se ke knize přistupovat trochu jinak. Byl jsem rád za každou dodatečnou informaci o Společenstvu a užil jsem si i zdlouhavý odchod hobitů z Kraje.
Pána prstenů jsem četla, viděla jako film i poslouchala audio. Naprosto souhlasím, že verze načtená Alešem Procházkou je skvělá. Ve filmu je vynecháno několik částí (dopis od Gandalfa, Tom Bombadil, Mlžné hory). Je mi to trochu líto zvlášť u Toma Bombadila. Děj je napínavý a popisy dokonalé. Líbí se mi i písničky které si zpívají jak Elfové, tak hobiti. Moje asi nejoblíbenější postavy jsou Sam, Smíšek a Pipin.
Musím říct, že je to celkem těžké čtení. Nedokážu říct, čím to je, ale pro mě, jakožto dvanáctiletou čtenářku, která by podobně obsáhlou knihu přečetla za tři dny ale tuhle knihu četla více než týden...
Ale kniha sama o sobě je krásná. Opravdu moc se mi líbila.
Všechny "hlavní" postavy jsou vykreslené do hloubky a dovídáme se o nich nové ( a mnohdy nečekané) věci, což oceňuji.
Líbí se mi popisy míst. Jsou sic obsažné, ale napsané tak, že si toho pomalu nevšimnete.
Ale to, jak pořád něco zpívají... Katastrofa. Kvůli tomu strhávám jednu hvězdu. Jsem jediná, kdo to prostě přeskakuje??? Abyste z toho něco pochopili, musíte to číst alespoň třikrát (minimálně v mém případě) a většinou je to úplně k ničemu. Skoro nic se z nich nedozvíme. Úplně nejvíc by mě zajímalo, proč jsou zde přepsány některé písně i v elfí řeči, když v této knize ani není překlad run a slov!?
Na rozdíl od některých se mi první poloviny knihy velmi líbila. Tom Bombadil, Mohylové vrchy, Větrov... To vše mě velmi zaujalo. (Pokud se divíte, že se mi líbil Tom Bombadil, a přitom opovrhuji písničkami, tak vězte, že písně mi sice taky nedávají smysl, ale jeho postava jako taková je pro mě úžasná.)
Kniha a film jsou opravdu hodně rozdílné, takže pokud jste viděli film a řekli jste si, že ani nemá cenu číst, určitě zkuste alespoň první díl.
Upřímně jsem byl překvapen rozdíly mezi filmem a knihou. A musím přiznat, ze výjimečně hodnotím kladněji film, jehož autorům se podařilo vynechat pasáže (zejména z první poloviny knihy), které nebyly příliš záživné a děj moc neposouvaly. Zároveň mě nepotěšily dialogy, doplněné o časté prozpěvování. Někdy mi přišly takové hloupoucke, nudné a zápletku knihy či charakter postav nerozvíjejíci. Ano, vím, že je to kacířské, ale nemohu si pomoci. Nicméně příběh ve své podstatě je krásný a jeho kouzlo dokázal film podtrhnout.
Za první půlku by celkové hodnocení nebylo kdovíjake, ale závěr knihy jej vytáhl na 75 %.
Návrat domů - přesněji cestou od Tolkiena, přes Pratchetta, Sapkowského, LeGuin, zpět k Tolkienovi. Po letech mě fascinuje, jak je vlastně tempo vyprávění pomalé, jak je příběh vyšperkovaný mnoha vnitřními příběhy ve verších i próze, jak jsou postavy vlastně málo poznatelné (alespoň v prvním dílu), ale geografie a vlastnosti zobrazovaného světa propracované - a jak největší devizou je tajemství, které se ukrývá zdánlivě pod každým řádkem...
Pán prstenu je moje životní láska. Líbí se mi, že každá rasa je jiná, a přesto jsou všechny nádherné. Trochu jsem se ztrácela v popisu krajin a míst neboť to není zrovna můj obor, což mi pochopitelně kazilo dojem z celé knihy. Ovšem byla to má vina. Nechápala jsem, jak můžu jít na jih a mít po pravé straně západ, když napravo od jihu je východ. Ale holt každý vyniká v něčem jiném, v orientaci zrovna já ne.
Trochu se příběh vlekl, než se ocitl na Větrově. Pasáže u Toma Bombadila a přes Mohylové vrchy mě zrovna moc nebavily a jsem ráda, že je ve filmu vynechali, ale bohužel jsou nedílnou a důležitou součástí příběhu.
Nemůžu jinak než doporučit.
Normálně se do čistého klasického fantasy nevrhám, tohle je ale zásadní výjimka. A i když jsem knihu (resp. celou sérii) vlastně četl celou jen jednou, filmy jsem viděl v jejich různících se verzích mnohokrát. V tom ideálním věku, kdy prostě nejde zapomenout. Po letech jsem si tak Pána prstenů chtěl znovu připomenout v originále a audioverze se ukázala jako ideální. Kdybych totiž Společenstvo prstenu četl jen jako text, na to nejvyšší hodnocení by nedosáhlo - obsahuje totiž milion různých jmen, rodokmenů, historií a názvů. Jenže verze, která je načtená Alešem Procházkou je úplně jiný kalibr. Hlas filmového Snapea jako by ve zdech Bradavic vyprávěl podmanivě historii kouzelnického světa a dobře tak vynikne bohatý Tolkienův jazyk, který dokáže z popisu každého zvadlého listu udělat starobylý čarokrásný les a z krátké procházky mezi dvěma městečky dobrodružství zahrnující několik ras, čarodějných tvorů a historky, které se budou vyprávět po mnoho generací. Vše navíc doprovází dobře zvolené hudební předěly. Tomuto zpracování tedy velmi zaslouženě patří pátá hvězdička a každému fanouškovi Pána prstenů rozhodně doporučuji.
Pátá hvězdička pak patří i ilustrované knižní verzi, které jsem neodolal a se kterou se jednou za čas listováním těším...
Štítky knihy
elfové magie zfilmováno putování Středozem, Středozemě (Tolkien) bitvy rozhlasové zpracování fantasy Pán prstenů hobitiAutorovy další knížky
| 2006 |  Společenstvo Prstenu |
| 1991 | Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky |
| 2007 | Návrat krále |
| 2006 | Dvě věže |
| 2007 | Húrinovy děti |
(audiokniha) Rozsáhlý epický fantasy svět asi nebude nic pro mě. Prvních několik hodin jsem slyšel jen docela nudný, ale hlavně nesmírně rozvleklý popis světa Hobitů, Trpaslíků, Elfů a nevím čeho všeho ještě. Při představě rozsáhlosti díla jsem si raději pustil jinou audioknihu.