Parížsky spleen
Charles Baudelaire
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/128707/bmid_parizsky-spleen-128707.jpg
4
151
151
Sbírka Charlese Baudelaira Malé básně v próze je zákonodárným archetypem žánru, umělecky snad nejrafinovanějšího druhu básnické tvorby, který se pohybuje na pomezí poezie, filosofie, intelektuálního vtipu, bonmotu, zhuštěné anekdoty či hudby myšlenky a ticha.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1965 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Oeuvres, 1869
více info...
Přidat komentář
Snivé, přemítavé, soucitné, někdy až filozofické poetické texty "oslavující" metropoli Paříž a její - pro většinu lidí - méně interesantní tvář chudoby, špíny, podsvětí, nevěstek a jiných vyvrženců, se kterými básník soucítí a svým způsobem je jedním z nich.
Epilog:
Se srdcem pokojným jsem stanul na Paříží,
na hoře, odkud lze se dívat na ten svět
špitálů, hampejzů, očistců, pekel, mříží,
kde všechna obludnost vždy vzkvétá jako květ.
Satane, patrone mé bídy neskonalé,
ty víš, že nešel jsem tam darmé žalmy pět.
Já jako chlípný bloud své milostnice zralé
však chtěl se opojit tou děvkou mocných vnad,
jejíž vděk pekelný mě rozněcuje stále.
Nechť ráno na lůžku z mlh mdlá dřímeš dosavad,
nechť večer vznešeně se zvedáš nad okolí
v svých rouškách zlacených, já mám tě stejně rád,
ty zrádná, hanebná, ty mrzká metropoli !
Hetéry, bandité, skýtáte rozkoše,
jež tupost prosťáčkům však chápat nedovolí.
Zatím na to nedošlo, ale umím si představit, že bych zrovna tuhle knížku nosila s sebou nějaký čas v batohu a občas bych si našla příležitost, kdy bych do ní mohla na pár minut „nořit svůj pohled“ a pak ji zase zavřít a vědět, že se brzy zase potkáme. Třeba tady:
... „Eh, co tedy miluješ, zvláštní cizinče?“
„Miluji oblaka… oblaka, jež táhnou… tamhle… ta zázračná oblaka!“
str. 8
…
... Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti!
neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje
intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.
Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota,
ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru!...
str. 9
….
... Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vykoupil
a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch,
jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzdalujte
ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj!
dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů...
str. 17
…
... U cesty, za mříží rozsáhlé zahrady, na jejímž konci svítila v slunci bělost hezkého zámečku, stálo krásné a svěží dítě, oděné tím venkovským oděvem, tak plným koketerie. Přepych, bezstarostnost a zvyk vidět kolem sebe stále bohatství, to vše činí ty děti tak hezoučkými, že by se mohlo myslit, že jsou z jiného těsta než děti středních vrstev nebo chudiny. Vedle něho na trávě ležela skvělá hračka, právě tak svěží jako její majetník, lesklá, pozlacená, oděná nachovým šatem a pokrytá chocholy a cetkami. Ale dítě nevšímalo si své oblíbené hračky a hle, nač se dívalo: Za mříží, na silnici, mezi bodláčím a kopřivami, bylo jiné dítě, špinavé, vyzáblé, ukoptěné, jeden z těch fakanů – pariů, na nichž by nestranné oko odkrylo krásu, kdyby, jako oko znalce uhodne ideální 31 malbu pod lakýrnickým nátěrem, z něho smylo odporný škraloup bídy. Skrze tuto symbolickou mříž, oddělující dva světy, silnici a zámek, chudé dítě ukazovalo bohatému svou hračku, již ono si dychtivě prohlíželo jako vzácný a neznámý předmět. Nuže, tato hračka, kterou ten malý špindíra škádlil, zmítal a potřásal v zadrátované krabici, to byla živá myš! Rodiče, patrně ze spořivosti, vzali tu hračku ze života. A ty děti se na sebe bratrsky smály, a obě měly zuby stejně bílé.
str. 30
„Básník se těší neobyčejné výsadě, že ze své vůle může být sebou samým i někým jiným. Zachce-li se mu, vstoupí do každé lidské bytosti – jako ony bludné duše hledající schránku těla. Jemu jedinému první poslední je otevřeno dokořán; a zdá-li se, že jsou některá místa pro něj uzavřena, je to tím, že jeho zrakům nestojí za návštěvu.“ (Davy)
Tato slova bezesporu fatálně zasáhla mladičkého Rimbauda, který je pak geniálně shrnul do magické formule: „Já, je někdo jiný!“
Rozbít metrum pravidelné poezie a dát slovům svobodu!
Po Baudelairovi to dokázal právě Rimbaud a poté, co to učinil, ho už poezie nezajímala. Zdá se, že cítil, že není kam pokračovat…
Koupil jsem si tohle vydání, když vyšlo (1967), táhlo mi na 17 a už surrealistické ilustrace mě ohromily. Jel jsem na vlně prokletých básníků a hledal sám sebe. Když se s nimi setkávám nyní, po více než půlstoletí, cítím ten jejich tlak, který do mne zapadal a přetavoval mou každodennost.
Myslím, že lehce navážete spojení. Čtěte v autobusu, metru, vlaku – pohyb dává do pohybu myšlenky. (Krásně to napsal Vindur. Tx.) Možná nejste zrovna básníky, ale dokážete vstoupit do lidské bytosti, která se jmenovala Charles Baudelaire.
Podařený výtvor, jehož důmyslnost není lehkovážná.
Citace :" Pes a flakon
"Můj krásný pes, můj dobrý pse, můj drahý pejsku, pojď sem blíž a přičichni si k výtečné voňavce, koupené u nejlepšího voňavkáře v městě.
A pes vrtě ocasem, což jest tuším, u těch ubohých bytostí znamením odpovídajícím smíchu a úsměvu, přiblíži se a položí zvědavě svůj vlhký čenich na otevřený flakon, načež náhle a s hrůzou couvaje, zaštěká proti mně jakoby s výčitkou.
"Ach bídný pse, kdybych ti byl podal balíček výkalů ,byl bys jej s rozkoší očmuchával a snad i ....Tak i ty nehodný druhu mého smutného života podobáš se obecenstvu jemuž nelze nikdy podávat delikátní parfumy, které je přivádějí v zoufalství, ale pečlivě vybrané nečistoty."
Nadčasovost.
"Můj Bože! Pane a Bože můj! Dej, ať mi Ďábel dostojí v slovu!"
Jediný ďábel tady v tomto světě je Charles Baudelaire, který ďábelsky krásně psal.
Nosil jsem v letech Stříbrného větru po kapsách bund a četl na zastávkách, před a po (a snad někdy i během) rande, když jsem se šel projít se západem slunce, když jsem měl radost, když jsem zadržoval slzy...
"Ale co záleží na věčném zatracení tomu, kdo v jen jediné vteřině zažil pocit neskonale blaživý!" A já jej zažívám s každým dalším čtením této skvostné knihy, s kterou jsem měla tu čest začít před osmi lety objevovat Baudelaira. Mé dospívání by bez něj nebylo tím, čím bylo.
Díla, která tento úchvatný básník představuje v Malých básních v próze, jsou úžasnou sondou do zákoutí přemýšlivé poetovy mysli. Jeho úvahy mohou být zlomené, zamilované, depresivní či choré, ale vždy jsou odrazem nezměrného talentu a přirozené vnímavosti. Jestliže Charles Baudelaire hledá slova v básních tak, aby se rýmovala a měla rytmus, v prozaickém vyjádření nimi proplouvá bez omezení, což mu umožňuje hovořit s pravdivou otevřeností, lépe si hrát s příběhem, gradací i tóny smyslů, a tím přivodit čtenáři neklidnou a hloubavou náladu, rozvíjet obrazotvornost a milovat dekadenci. Vždy jsem Charlese Baudelaira považovala za nejlepšího ze všech prokletých, a touto pozoruhodně krásnou knihou mi mé mínění jen potvrdil.
Pane Baudelaire, proč jsem se narodila tak pozdě a nemohla si vás vzít?
Některé "básně" překrásné, jiné ne. Každý si zde jistě vybere to své, nicméně toto dílo se mi pod kůži nevrylo tolik jako Květy zla.
Tyhle zajímavé miniaturky jsou pro mne snad i cennější než opěvované Květy zla. Jsou to maličkosti, drobnůstky, ale tím víc zasáhnou svou trefností. Malé může být někdy zatraceně velké.
Vydání z roku '46 skrz naskrz vyplněné archaismy (čeho je moc, toho je příliš) asi nebyla nejšťastnější volba, ale nějak jsem se s tím poprala.
Ne všechny "básně" mě zaujaly, ale obdivuji styl Baudelairova myšlení a způsob, jakým myšlenky vyjadřuje, takže by mě jen těžko mohl zklamat...
Štítky knihy
francouzská literatura básně v próze prokletí básníci flanérství, flâneurství
Část díla
Autorovy další knížky
| 1997 |  Květy zla |
| 1999 |  Báseň o hašiši |
| 1979 | Malé básně v próze |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
| 2001 | Umělé ráje |
Charles Baudelaire vytvořil v tomto cyklu básnických próz dílo zcela mimořádné, jež zůstává i po 160 letech dílem svěžím a nadčasovým.
Proč tomu tak je?
Inspirován dílem A. Bertranda - Kašpar noci spojil v rámci konvolutu krátkých básnivých próz texty ze života se sny, s vidinami, s představami, s příběhy, s úvahami. Všechnu tu zdánlivě neslučitelnou matérii pak zabalil a oblékl do pláště svého básnického génia.
Vedle známějších a asi i populárnějších Květů zla tak vytvořil Dílo neméně dobré, však dle mého názoru snad lidštější.
Mí favorité z knihy:
Nářek staré ženy, Každý je osedlán svou chimérou, Hračka chudiny, Hrdinná smrt, Opíjejte se!
,,Nechcete-li být otroky-martyry času,
opíjejte se, bez ustání se zpíjejte!
Vínem, poezií, ctností-čím vám je libo!"