Pěna dní
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/178370/pena-dni-ayI-178370.jpg
4
1386
1386
Nejpůsobivější román o lásce napsal pařížský provokatér Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , OdeonOriginální název:
L'Écume des jours, 1947
více info...
Přidat komentář
Já vám nějak nevím.
Ta knížka je svým způsobem úžasná, některé surrealitky jsou úplně boží, jiné bohužel pro mě znepokojivé i tam, kde by být nemusely. Ani některé postoje, třeba ten k práci, mě moc neoslovily, té dekadentní bohémy má v sobě Vian na moje gusto kapku víc, než aby mně byl příjemný.
Byl jsem několikrát na divadelní hře touto knížkou inspirované, a ta mě zkrátka vzala za srdce víc.
Je to pár minut, co jsem "Pěnu" zaklapl za její poslední stránkou a jednou z mála věcí, kterou mohu s klidným srdcem konstatovat je, že jsem nic podobného nikdy nečetl. Do knihy jsem se nořil jen stěží a jedním z důvodů asi byl i masivní příděl surreálna, který jsem, nikým předem nevarován, opravdu nečekal. Nyní však už ale nemůžu tvrdit, že bych byl do té neznámé vody hozen nerad, jen jsem se prostě ve fantaskní Paříži plné charakterních myší a živoucí architektury nějak dlouho rozkoukával.
Druhá část knihy však ve mně přeci jenom vyvolala zvídavost nad osudy Colina, Chloé a dalších postav, žijících v jejich pitoreskním světě a čím dále jsem knihou postupoval, tím více jsem nacházel paralel se skutečným světem, kterým jsem sám obklopen. A právě ona přehnaná potrhlost Vianova světa možná nejlépe poukazuje na podivnosti našich životů a na zvrácenosti skutečného světa, které už často ani nevnímáme jako nějaké negativní aspekty, možná právě proto, že už je máme příliš zažité. A ve chvílích objevování těchto paralel pro mě surreálný svět Pěny dní získával na opravdovosti. Ale možná to už zase beru příliš vážně...v každém případě teď už se můžu, opět s klidným srdcem, těšit na film.
Nebudu lhát, že jsem Pěnu dní úplně pochopila - možná to ani nejde?! Přesto to byl pro mě fantastický čtenářský zážitek, i když čtu literaturu úplně jiného typu. Nezapomenutelná přirovnání, provokující postavy, nadhled - svět sám pro sebe, do kterého se musí vstoupit, o něm se nedá vyprávět.
Tak toto byla rána do palice pořádně velkou holí. Některá přirovnání neměla chybu, jinak občas trochu hloupé. Celkově hodně hloupé, ale svým způsobem pěkné vyjádření autorovo. Jen docela lituju toho překladatele a zajímá mě jak z toho provedli film.
Kniha, která mi naprosto nabourala všechny představy o inovacích a experimentech ve vypravěčství. Na úplném začátku knihy jsem si uvědomila, že vlastně nečtu, ale přemýšlím, jestli je to vůbec možné, aby tak moc jiná kniha existovala. Postupem jsem do světa myšek a leknínu v plíci naprosto zapadla a na další knihu jsem se skoro nemohla soustředit, protože jsem hledala neustále prvky Pěny dní.
Teda musím se přiznat, že chvílemi mi při čtení už ani nestačila fantazie. Ale knížečka jako taková se čte na jeden nádech a přestože to skoro na začátku vypadá, že se bude jednat pouze o jakýsi výčet všech možných šíleností vymyšleného autorova světa, nakonec v ní čtenář najde mnohem více. Obzvláště pak potěšily chvilky, kdy se knížka stylem lehce blížila až ke kafkovinám (pracovní pohovory).
Podruhé jsem se do Pěny pustil a podruhé jsem nebyl zklamán. S odstupem let jsem začal chápat určité narážky jinak a celkové vyznění bylo mnohem procítěnější než při prvním čtení. Absurdní situace, neskutečné věci, ale v konečném důsledku, kdy člověk zapojí fantazie, představivost a dokáže pospojovat pár věcí se skutečností, tak nic z toho tak absurdní není. Není to kniha pro každého a každý ji bude chápat jinak, ale kdo ji dokáže přečíst, tak myslím, že v něm něco zanechá. Lásku, ať už ke sbírání knih či k druhému člověku. Novou verzi světa plnou myšek, květin a měnících se pokojů. Určitě nelituji přečtení a bojím se filmu.
Moja druhá skúsenosť s Vianom. Po Srdcerváčovi som otvorila Penu dní a musím povedať, že zo začiatku ma kniha až tak nezaujala.
Je pravda, že štýl akým Vian píše, je viac než zaujímavý, a čo sa týka Peny dní, jej mataforickosť je skutočne úžasná.
Tak, ako sa mi na prvý pohľad zdal príbeh Colina a Chloe všedný, tak som postupom otáčania stránok nachádzala fantastický svet, chvíľkami drsný, jednoznačne nevšedný, tak trochu zvláštny a predsa plný lásky.
Je to jedna z kníh, ktoré môžete prečítať viac krát a predsa v nej vždy nájdete niečo nové, či nepoznané. Síce som ju prečítala len raz, viem, že mi veľa vecí uniklo a pri opakovanom čítaní by som objavila zas niečo nové, čo by možno doplnilo moje hodnotenie o tú jednu chýbajúcu hviezdičku.
Cosi něžně krásného a sarkasticky tragikomického. Neuvěřitelně silný příběh obetkaný pavučinou naivity, lásky, krásna a bezstarostnosti. Nedostává se mi slov k řádné charakteristice, ale budu se snažit popsat aspoň dojem.
Nevěděla jsem moc, do čeho jdu, když jsem po Pěně dní sahala a o to milejší mě čekalo překvapení. Ta nádherná absurdita všech detailů, mohdy i textu samotného mě dostala už sama o sobě. Nehledě na to, že vtipné pojetí s notnou dávkou sarkasmu tomu dodalo jen šmrnc. Tak, jak mě bavil každý fyzikálně propracovaný popis kdejakého nesmyslu, mě bavily i názory stylem mi připomínající bohémského Wildea. Nad ubíhajícími řádky se nešlo neusmívat. V okamžiku, kdy příběh začal nabírat tragického rozměru, se dostal do úplně jiné roviny, kdy mě začal naplňovat něhou a smutkem. V jistých momentech, a že to byly asociace a přírovnání jo abstraktní, mi ten příběh a popis přišel reálnější než cokoli jiného. Na mrazivou scénu s výrobou pušek asi dlouho nezapomenu. Srdcervoucí závěr s pachutí octa už tomu dodal jen korunu.
Za mě tedy jednoznačně ano, ano a ano. A klidně znovu. Mám i za to, že tohle je jedna z těch knih, ve kterých lze najít při každém dalším čtení vždy něco nového, objevného, chápat ho z jiné roviny.
Pozn.: letos v létě by se měla Pěna dní dostat zfilmovaná do kin, na což se opravdu velice těším :-)
absurdita, šílenství, tréning představivosti - prostě Vianův svět. Sám si ho vytvořil a sem rád, že si to nenechal jen pro sebe. Dle mého názoru rozhodně jeden z nejlepších románů! Vian je génius. Pouštím si jeho nahrávky a čtu jeho knihy a to je to, co mně nesmírně naplňuje.
Rozhodně nelituju, že sem to přelouskal. Vian mě touhle knihou hodně oslovil a hned jsem začal číst další jeho věci. Velkej záběr na představivost!
kniha se mi četla poměrně špatně. způsob, jakým je napsána je velmi zajímavý a pokud se člověk dokáže uvolnit tělesně i duševně, tak ho taková četba pohladí. mám ale za to, že způsob, jakým je kniha napsána není dostačující a pro příjemnou četbu nestačí. byl bych raději, kdyby tam byl i poutavý příběh. příběh jsem ale shledal jako velmi nezáživný - prakticky o nic tam nešlo. osobně na takovou literaturu nemám zřejmě v hlavě škatuli, proto jen 2 hvězdy
Dobrá kniha. Surrealisticky znázorněný život skupiny lidí z vyšší vrstvy. Skvěle symbolicky popsaný jejich postoj k životu (nechuť k práci, posedlost sbíráním knih, nihilismus...). Přimělo mě to zamyslet se nad svým životem, hlavně jestli se v něčem hlavním hrdinům podobám.
Asi tak 15 stránek, někde v polovině, mě bavilo a dokonce jsem vzdáleně zažívala podobné pocity jako při četbě Kafkova Zámku. Bohužel to zase přešlo a nakonec jsem tu knihu ani nebyla schopna dočíst.
nejkrasnejsi kniha (a take jedna z tech podmanive smutnych)..cetla jsem poprve a dostalo me to..cetla jsem podruhe a zase me to dostalo a budu cist klidne znova a znova protoze tahle dokonala kniha se mi nikdy neomrzi
Cítím léto 2010 a 2011, na tom nesejde, to období vnímám stejně. Byt. Saténové povlečení peřin, dvě matrace rozložené na parketách a sluneční záře z velkých oken mě probouzí a oslepuje, vždycky jsem byl zvyklý mít zatažené žaluzie a žít ve tmě, nejsem zvyklý na tolik světla, připadám si jako kdybych se probouzel v nebi. Zní to tak. Ona spí vedle, většinou spí déle, než já. Jakmile se probudí, otevře okno a dovnitř začne proudit slabým vánkem svěží vzduch. Lehne si zpátky, přitiskne se ke mně a zahříváme se někdy bez peřin, někdy pod peřinami navzájem, proplétáme do sebe vzájemně naše nohy, Někdy znovu usneme, zatímco slyšíme hlasy lidí z venku, z náměstí. Vidím se, jak tam ležím, kluk bez sebevědomí a chuti k životu, co potkal holku, která mu dá oboje. Kdykoliv jsem byl s ní, nemusel jsem přemýšlet, nemusel jsem nic. Poprvé jsem nemusel nic, než existovat a poprvé jsem byl milován jen za to, kdo jsem.
Kniha si mě našla velice čerstvě, měsíc po rozchodu dvouletého vztahu, v tomhle období, kdy jsem po dlouhých letech dekadentního dospívání a drsné pózy, brečel jak holka do polštáře, věděl, že se to už nedá vrátit. Taky jsem si potom slíbil, že tohle už se nikdy nebude opakovat. Přemýšlel jsem nad nejlepším způsobem sebevraždy (mám dva, kdyby někdo chtěl poradit, ať to nezvoráte, když už jste se rozhodli, jsou relativně humánní. Taky není na škodu si poslechnout příběh Billa Burra o sebevrahovi z vrtulníku). Ale když jsem si v létě 2012 četl Pěnu dní, Slunce v pokoji na mě taky zářilo a já vzpomínal na ty dva předešlé roky a cítil s tou dvojící v knize tak moc, ty paralely. Toho roku jsem ztratil velký kus sebe sama ale taky velký blok přebudoval a přidal k němu něco navíc. Po rozchodu jsem se naučil během dvou let víc, než za předešlých dvacet dohromady. Je to zvláštní stádium.
Teď ke knize a proč se lidem nemusí líbit: Absence představivosti. Lidé jsou dnes zvyklí na sáhodlouhé a přesné popisy, Vian dává naopak šílenou volnost a prostor ohledně vašich představ všech detailů v knize - má to svůj účel, podporuje to náladu příběhu. Existenciální žánr a absurdní žánr dohromady někomu jednoduše nesedí. Člověk hltá a hltá, až mu nakonec zaskočí, aniž by věděl proč a kazí si zážitek z knihy, kterou mylně považuje za spotřební produkt. Pěna dní je krásně absurdní příběh o jedné lásce, plný nezapomenutelných obrazů, patrně první milostný příběh, který jsem ocenil, co naplat že v době, kdy jsem byl tvrdý asi jako nerozbitná sklenička z NDR. Hořké to je taky určitě, ale hlavně krásné. A komentář, že "Pěna dní je nesrozumitelná." mě vážně baví. Ať to psal kdokoliv, definitivně ještě nečetl Joyce, Becketta nebo třeba Pynchona, to by byla exploze mozku.
Dnes, tj. 6. 5. 2013, jsem si na to vzpomněl v práci a ihned musel napsat zprávu svému kamarádovi (dal jsem mu knihu před nedávnem přečíst a on tak nějak nepochopil o čem je a vůbec, protože prakticky nečte), a napsal jsem mu: "A kdyby ti už nic jiného ta kniha nedala, alespoň ses naučil jak dívkám léčit leknín na plicích."
Není to špatná věc, po které sáhnout, když je vše bez barev. Ale nevím, jak bych reagoval dnes. Četl jsem to v době, kdy jsem krvácel, takže to s člověkem všelijak cloumá doleva i doprava. Dnes by mi to třeba už nic neřeklo.
Pokiaľ čakáte príbeh plný zvratov, román ani nečítajte. Predtým ako začnete čítať Borisa Viana, je potrebné si čo to o autorovi a jeho živote prečítať, aby ste pochopili jeho písanie, výrazy ako patafyzika, surrealizmus, existencializmus, experimentálna próza a idey jeho tvorby...Ja som sa vyžívala v tejto krásnej voľnomyšlienkárskej knihe so surrealistickými scénami a absurdnými scénami.
Štítky knihy
láska zfilmováno surrealismus francouzská literatura smrtelné choroby existencialismus rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Po dobu čtení jsem byl s knihou spokojený. Nyní, rok po přečtení, musím bohužel říct že si nevybavím žádnou silnější část, která by ve mně rezonovala. Formálně zajímavá, hravá a barevná kniha, bohužel s mělkým obsahem.