Pěna dní
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/178370/pena-dni-ayI-178370.jpg
4
1386
1386
Nejpůsobivější román o lásce napsal pařížský provokatér Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , OdeonOriginální název:
L'Écume des jours, 1947
více info...
Přidat komentář
Odnáším si následující:
Lekníny nosí smrt
Všechno je živé, ale něco má přeci jen šanci být živější
Světlo lze přenášet a kouskovat
Zabít lidskou bytost vyžaduje podstatně menší úsilí, než se zbavit květiny...
a...
všechny kočky jsou vypočítavé.
"Lovil jsem ve svém kohoutku celou noc, abych se přesvědčil, jestli v něm není také nějaký úhoř. Ale mám tam jenom pstruhy." Pěna dní mě prostě bavila. Neustále jsem byla něčím překvapována a celkový dojem mi zanechal úsměv na tváři. Jsem si jistá, že až se ke knize za čas vrátím, zcela určitě v ní naleznu něco zcela nového.
Kniha se mi velmi líbila po stránce imaginativní - bylo fascinující představovat si ty výjevy... Nemůžu ale souhlasit s těmi, kteří vyzvedávají ústřední pár coby ukázku "pravé lásky" - naopak mi ten vztah připadal poněkud povrchní. Ale asi to patří k Vianovu světu. Nicméně četby nelituji, pro ty estetické kvality to stálo za to.
Pěna dní je další knihou, kterou jsem si chtěla přečíst už neskutečně dlouho a díky pražskému metru a půlhodinové cestě do školy na ní už konečně došlo... Co k ní říct... Tahle malá knížka jednoduše hraničí s genialitou, vytváří spletitý iracionální svět, kde smrt znamená nic a všechno a kde je jakýkoli princip postavený na hlavu. Je prošpikovaná drobnými detaily, u kterých se prostě musíte zasmát, protože jak někoho může něco tak absurdního napadnout? Celé prostředí přitom ale vůbec není centrem děje, to je křehký milostný příběh, který je také značně naivní. Ta naivita bude asi jediná věc, která mi na té knížce trochu vadí. Ale jinak samozřejmě miluju Jean-Sol Partra!
sebesvět, neudržitelnost, nechuť dospět, magie já, strach z odpovědnosti i průměrnosti, vlastně i rezignace, bolest, myšky, poslední kapitola
Měla jsem velká očekávání. Po kamarádčině doporučení, že to "četla snad desetkrát a pořád v tom nachází něco nového" jsem si představila úplně jiný knižní žánr, což byla asi hlavní chyba. Protože její definice na Pěnu dní sedí, Vianovy imaginace nepřestávají udivovat a jeho svět je opravdu líbivý - i ze zbraní tu rostou květiny.
Kromě té surrealističnosti (což je asi slovo, které se k Pěně dní hodí úplně nejvíc a ne nadarmo se tu vyskytuje v každém druhém komentáři) jsem tam nespatřila žádnou hloubku. Béčkový příběh o naivní lásce zasazený do hodně originálního světa. Jenom Alisino vraždění a pohřeb Chloé moji cynickou duši uspokojil, abych z celé knihy neměla zase tak tupě sluníčkový dojem.
Asi jsem tento příběh o povrchní lásce protkaný metaforami, absurdními situacemi a surrealismem také neocenila. I když, k mému velkému překvapení, jsem ji snad i pochopila. Přidávám se tedy do skupiny těch, kterým kniha výrazně nesedla (dočíst ji a neumřít u toho byl nadlidský výkon) a k těm, kterým se zásadně změnil pohled na lekníny :-)
Krásné. To je asi hlavní popis knihy. Je především, alespoň já to tak vnímám, postavena na krásném jazyce, který dokáže úžasně popsat nepopsatelné. Čtenář si tak dokáže představovat věci, které by ho v životě nenapadly ani v tom nejmenším koutu mysli. Je opravdu zážitek číst něco takového. Obsah už však tolik krásný není. Pokud nejste milovníky Shakespearovských konců, pak konec vůbec nečtěte (pokud se to dá nedočíst). Ale kniha rozhodně stojí za to!
Nic takového jsem ještě nečetla. Nádherný svět plný fantazie, ale i hlubokých myšlenek ukrytých pod vrstvou metafor. Krásné.
Jak již bylo řečeno, Pěna dní není pro každého, ale člověku s citlivou duší, fantazií sobě vlastní, velkodušnou empatií a avantgardním smýšlením se líbit bude. I když je to kniha smutná, mám z ní krásný hřejivý pocit. Láska v nejčistší podobě.
Jedna z nejsilnějších knih mé rané surrealistické dospělosti. Boris Vian, Julio Cortazár, Borges, Allendeová, Márquez i premilý Émile Ajar - Romain Gary a mnozí další. Magie snů. Obzvláště pak mám na čestném místě v knihovně Můj život s Krajtou a Příslib úsvitu
Pokaždé, když mám pocit literární prázdnosti, vrátím se k Vianovi. A Pěna dní je kouzelná. Její svět vás uchvátí. A přestože celou knihu vlastně čtete tragický příběh, přijdete si šťastní, jakoby do všech temných koutů svítily paprsky Vianova neotřelého, krásného vyjadřování a hravých obratů. Jste šťastní a o to více pak otřesení při dočítání, které je ledové.
Ale nemám to Vianovi za zlé, právě naopak. Vytvořil mistrovské dílo.
Pěna dní mě opravdu zasáhla. Číst ji bylo jako plout po klidné veselé řece, nemyslet na nic jiného než na přítomný okamžik a najednou se začala přibližovat bouře, až...
Vianovo psaní mě okouzlilo, baví mě jeho neotřelá nerealistická přirovnání, absurdní krátké události... a to, co kniha svým osobitým způsobem vyjadřuje, je opravdu výstižně. Rozhodně nestačí tuto knihu přečíst jen jednou!
Vian navždy vyléčil všechny nemoci plic. Odteď na nich už budou kvést jen lekníny.
Musela jsem přečíst jako povinnou literaturu. Jsou tam asi i hezké momenty - třeba továrna na zbraně, ale jinak mi to přišlo poněkud myšlenky prosté. Asi jsem se na to nedokázala naladit.
Je to taková "krasokniha". Chodba, do které z obou stran svítí slunce, myšky, piano, leknín... taková zvláštní křehkost. Pak ale továrna na zbraně a srdcerváč. Uznávám, že je třeba být správně naladěn. Mě to uchvátilo.
Naprosto nádherá kniha. Boris Vian vytváří úplně nový svět, pohrává si se všedností, normálností. Autor píše velice svižně a vtipně. Pěna dní je zkrátka moje srdeční záležitost, považuji tuto knížku za jednu z nejlepších a nejhezčích knih, které jsem kdy četla. Boris Vian mě prostě baví! Na druhou stranu chápu, že někomu kniha sednout nemusí, jedná se o hodně specifickou záležitost. Každopádně, Pěna dní rozhodně za přečtení stojí.
Nějak mě tato kniha nechytla. Asi jsem zrovna neměla surrealisticko-existenciální náladu... Možná si ji zkusím přečíst ještě jednou v příhodnější dobu.
Štítky knihy
láska zfilmováno surrealismus francouzská literatura smrtelné choroby existencialismus rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Knihu jsem moc nepochopila