Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477886/bmid_petrolejove-lampy-T3b-477886.png
4
1325
1325
Psychologický román Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy vyšel v roce 1935 pod názvem Vyprahlé touhy a měl se stát součástí rozsáhlejšího cyklu zachycujícího osud hlavní hrdinky Štěpky Kiliánové, dcery bohatého stavitele a selky, žijící v Havlíčkově rodném městě Jilemnici. Děj románu popisuje velký úsek jejího života od dětství až do dospělosti, kdy se jako stárnoucí žena vymykající se maloměstským poměrům na přelomu 19. a 20. století vdá za svého bratrance Pavla Malinu, důstojníka rakousko-uherské armády. Ten si ale z fronty přivezl nejen dluhy, ale i syfilidu a je jí postupně paralyzován, takže máme možnost sledovat přerod Štěpky paničky v těžce pracující a obětující se ženu.... celý text
Přidat komentář
Skvělý psychologický román z historie. Úžasný námět, dramatický spád a psychologické zpracování. Jako povinná školní četba pro střední školy dokonalé. Filmové zpracování díky hvězdnému hereckému obsazení také nemá chybu.
Jen velmi rámcově jsem věděl, do čeho jdu, ale příběh mě naprosto uchvátil. Děj je postupně, až zlověstně vybudovaný, a všemu kralují výborně napsané postavy. Úžasný nadčasový román.
Velice zajímavá a podnětná kniha. Štěpka je výborně napsaná, komplexní a jedinečná postava. Její touhy i trápení jsou podány velmi uvěřitelně. Motiv zmařené naděje a hledání smyslu života je zpracován velmi dobře, s hrdinkou jsem velmi soucítila. Pozorovat fyzický i duševní rozklad Pavla bylo bolestivé a velmi silné. Dílo mohu určitě doporučit.
Štěpka bude nejspíš jedna z prvních silných ženských postav české literatury. Její charakterový vývoj je impozantní, při čtení mi opakovaně padala brada. Ostatní postavy, ačkoliv zdaleka ne tak výrazné, jsou také vykresleny pečlivě a umožňují rozehrát zajímavou maloměstskou loutkohru.
Mnozí z nás v sobě zřejmě nosí vizuální obraz Ivy Janžurové coby Štěpky Kiliánové a Petra Čepka představujícího Petra Malinu z Herzova filmového zpracování. Jelikož uplynula drahná doba od okamžiku, kdy jsem film shlédla, nebyla jsem příliš spoutána vizualitou Herzovou a mohla jsem se plně ponořit do vizuality, barev a rytmiky, kterou ve mně vyvolal samotný autorův text. Štěpka Kiliánová, ta živoucí osobitá a nespoutaná postavička, která vzbuzovala tolik pobouření v úzkoprsých Jilemnických obyvatelích konce 19. a začátku 20. století, mě neskutečně bavila, a to jak v podobě energické dcerky představitele místní jilemnické honorace, stavitele Kiliána, zevlující po náměstí s místní omladinou, plná dychtivé touhy po ženichovi, dítěti, vlastním rodinném životě, zapojující se s veškerým zápalem do místního ochotnického divadla, tak v podobě praktické, rázné a zároveň tiše trpící selky připoutané do Velrychovského statku nešťastným svazkem s paralytickým hejtmanem, který vlastně nakonec netouží po ničem jiném, než si umírání zpříjemnit vyženěným majetkem. Jelikož jsem viděla kdysi film, neměla jsem potřebu číst knihu, jsem ale ráda, že jsem se k ní nakonec dostala.
Skvělý psychologický román, ve kterém je úžasně popsané myšlení a pohnutky hlavních postav. Člověk se dokázal snadno vžít do děje a prožívat příběh s hlavními postavami. Zrada, víra, nemoc, trpělivost a ochota, feminismus.
Přestože je ta kniha víc jak sto let stará,je naptosto skvěle popsán charakter postav.Kniha v podstatě o všem, o lásce, hledání smyslu života, naplnění, o zklamání a smutku,o vlivu choroby na psychiku člověka. Naprosto nadčasové.
Celý život mě zajímá psychologie, přetrvává to už z dob studií a tak je samozřejmé, že jsem často ve výběru knih sahala po tzv. psychologické próze do které patří Petrolejové lampy. Je to vynikající román v němž se uplatňují vlivy učení Sigmunda Freuda, jeho pojetí podvědomí, pudové stránky člověka a další aspekty hlubinné psychologie. V dramaticky gradovaném příběhu vitální Štěpky toužící po smyslovém a citovém naplnění života, v nešťastném manželství s paralytickkým bratrancem vytvořil obraz rozpadajícího se světa. Kdo hledá kvalitu, určitě by tenhleten román neměl minout.
Já mám pro tyhle romány z maloměsta přelomu minulého století slabost . Kdysi jsem viděla film, z kterého si pamatuju fenomenální výkon P. Čepka, ale knížka se mi líbila o hodně víc, akorát že Štěpka je tam vykreslena vizuálně jinak a mně to tam v myšlenkách pořád házelo tu Janžurovou. Jinak škoda, že Havlíček zamýšlenou trilogii už nedokončil.
Tohle je jeden z nejlepších českých románů, které kdy byly napsány. Je v něm všechno, po obsahové i formální stránce mu z mého pohledu není co vytknout.
(SPOILER) Ne nadarmo se tomu říká psychologický román, zvolil jsem raději knihu než filmové zpracování. Štefka chce zoufale dítě ale od nevěrníka Maliny se jí ho nedostává.
Poslední dobou jsem měla špatnou ruku na knihy v knihovně. Spoustu z nich jsem přečetla celé, přestože jsem to měla chuť vzdát po třech kapitolách, nakonec to ale stejně byla ztráta času a samu sebe jsem tím akorát naštvala.
Ale Petrolejové lampy byly sakra kousek, který si pořídím do svojí domácí knihovny. Vzhledem k tomu, že jsem filmový barbar (a knížek jsem přečetla za celý život mnohonásobně více než viděla filmů), šla jsem do čtení s "čistým štítem". A užila jsem si každou větu, se kterou si spisovatel pokaždé vyhrál. Byla to opravdu lahoda pro ten vnitřní hlas v hlavě, který vám předčítá. Přes těžký život a i špatná rozhodnutí hlavní hrdinky jsem jí nepřestávala fandit a při odkládání knihy se těšila na každou další kapitolu.
První část je do tří čtvrtin trochu méně atraktivní než zbytek příběhu, ale knihu jsem neodložila právě kvůli slohu a tomu, že jsem prostě chtěla vědět, co se bude dít. Od druhé části děj plyne a plyne, že není problém jej za jeden delší večer dočíst.
A pravděpodobně to bude letos i první (a na dlouhou dobu zas i poslední) film, na který plánuju se podívat!
... přitahují komůrky. Jen štiplavé, sychravé plamínky. Trpký, prázdný stav. Švestkový nach, a pak už je(n) tma. Polámané plaňky. Pád pláňky. Pod stínidla zlomyslné pohádky. Zdobné košilky do proutí mžitek. Zpod jabloňového oparu po proudu zrádných, rozštěpených světel. Klamný, plavý zápal uhasíná v popel.
nebudu nosit dříví do lesa. jenom malou perličku:
z pořádné knihy se člověku dostane pod kůži nějaký drobný postřeh, třeba z Hugových Bídníků si odnese zájem o budování kanalizačních sítí velkoměst. zadře se mu tříska zvědavosti a už nepustí. zde jsem si odnesl postřeh, že stavíme-li módní dům, stavíme jej vlastně ve špatném vkusu poplatném okolí a poplatný době, když současní bohatí rozum brali, a postavíme něco zastaralé a pitomé v čem se žije strašně špatně.
Samotný příběh je dobrý a zajímavý, jen by nemusela být kniha tak dlouhá a některé popisy mi hlavně zkraje přišly zbytečné.
Začátek byl dost nezáživný, ale vše vynahradila druhá a třetí část. Rozklad osobnosti (psychické i fyzické) syfilika i psychologický vývoj jeho ženy je tu mistrovský. Musíte se prokousat dětskými roky hlavní ženské postavy, pak už bude mít děj rychlý spád k nevyhnutelnému konci.
Filmové zpracovacování bylo úžasné a výkony herců Petra Čepka a Ivy Janžurové excelentní. V této roli mě Iva mile překvapila.
Moc psycho mi to nepřišlo, neříkám však, že je to špatnej příběh. Je to hodně dobrý. Ze začátku je to takový docela jednoduchý, ale jak ta malá bandaska roste, trošku přituhuje.
Neviděl jsem filmovou verzi, tak jsem si ty statky, hulváty a lidi, co by hned z minuty na minutu mohli šéfovat těm prodavačům hrnců, co obrážej vesnický kulturáky, představovat. Mohl jsem se se Štěpkou kolíbat Jilemnicí, kde jsem nikdy nebyl střízlivej a o tom druhým stavu nemám zaručené informace, takže tu toho nemůžu moc vyprávět o kymácejících se chalupách a rozmazanejch stromech. Mohl jsem si všechno představovat podle toho, co čtu a hlava mi to převádí na obraz. Na rovinu, Štěpku jsem viděl jako takovýho neforemnýho otesánka, kterej patří na statek mnohem víc, než do městečka. Na statku když se jde kolem hnoje, tak se pak těžko pozná, kolik much kolem tebe lítá kvůli místu kde stojíš, a kolik jich tam lítá kvůli tobě.
Zhruba lehce za půlkou se dějou věci. Věděl jsem, že Štěpka je takovej parní stroj, jak do síly, tak do hmotnosti. Kdyby měla někoho zachránit před přejetím vlakem, vystrčila by na ten vlak zadek, a nechala ho celej v klidu vykolejit. Každej má ale svoje limity a zbytek knížky mi tý bandasčičky bylo líto.
Po dlouhý době to byla kniha, která mě nenechala jen tak sedět. Musel jsem se ošívat a občas si zanadávat, jak ten, co za ním choděj lidi do kostela může dopustit, aby po světě chodil takovej odpad, kterej už měl dávno někdo vykydat. Někdo mi říkal, že je to za naše hříchy. Já bych řek, že jsou to kecy. Abych to uzavřel, Hrozně bych chtěl umět psát třeba jako ten Havlíček tady. Tak, že když to člověk čte, tak ho to vtáhne a cloumají s ním emoce a má ten příběh nějakej čas v hlavě. Nicméně je čas na trošku reality. Stačilo by mi, kdybych uměl psát gramaticky správně a umisťovat čárky ve větách přesně tam, kam patřej. Tečka
Štítky knihy
zfilmováno psychologické romány nemocní Rakousko-Uhersko maloměšťáctví nešťastná láska sňatky z rozumu český venkov české romány klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Znovu jsem se po letech k ní vrátila. Objevila jsem ji náhodou v knihovně. Patří přesně k těm knihám, které si člověk za život rád přečte víckrát.