Piknik u cesty
Arkadij Strugackij , Boris Strugackij
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468037/bmid_piknik-u-cesty-boH-468037.jpg
4
1555
1555
Román Piknik u cesty je zřejmě nejslavnějším dílem bratrské dvojice. V tomto dnes již klasickém románu hraje ústřední úlohu Zóna – oblast plná tajemství a záhadných jevů, kterou po sobě zanechala mimozemská Návštěva. V Zóně může nebezpečí přijít odkudkoli a každý krok může znamenat smrt. Přesto však stalkeři, ilegální hledači mimozemských artefaktů, noc co noc riskují životy, aby získali zázračné poklady, jež nepochází z našeho světa. Daň, kterou si Zóna vybírá, je vysoká. A platit musí všichni – bez výjimky. Ale možná, že se někde hluboko, velmi hluboko v Zóně za desítkami vražedných pastí nachází něco, co dokáže zcela změnit osud nálezce a s ním i celého lidstva... Nový překlad románu vychází z úplného, zrestaurovaného textu originálu. Po téměř padesáti letech si tak čeští čtenáři mohou přečíst Piknik u cesty přesně takový, jaký ho autoři chtěli mít.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2021
,
Triton
Originální název:
Пикник на обочине (Piknik na obočině), 1972
více info...
Přidat komentář
Zajímavá kniha a skvělý příběh, který by si zasloužil více děje, nebo další části. Konec ale mohl být trochu konkrétnější.
Bála jsem se, opravdu jsem se bála tu knihu číst! Říkala jsem si, že nic tak skvělého jako film Stalker už nikdy nepoznám... mýlila jsem se...
Piknik u cesty je jeden z nejlepších sci-fi příběhů, jaké jsem kdy četla. Co to říkám, nejen sci-fi, jakýchkoliv.
Ovšem když nad tím tak přemýšlím, jak moc je Piknik u cesty sci-fi? Je to skutečně jen dobře propracovaný příběh o Návštěvě mimozemšťany? Já vám nevím, na to se mi to zdá až moc hluboké, moc metaforické.
Pásmo... lidská mysl - se všemi nástrahami i užitečnými věcmi kterým nerozumíme, které nám tu někdo zanechal, někdo koho neznáme.
Stalkeři, ti odvážní, ti co se i za vysokou cenu nebojí Pásmo/Mysl prozkoumat a něco z toho vyzískat…
Piknik u cesty je jen pouhý průzkum lidské duše a mysli, hold svobodě a odhodlání žít...
"Ti s vysokými čely se musí bát ještě víc než my, obyčejní smrtelníci. S námi je to jednoduché: my zkrátka a dobře ničemu nerozumíme. Ale oni vědí, jak moc ničemu nerozumí."
Nejzajímavější na tom je, že přes znepokojivý, depresivní a fantaskni námět je Piknik u cesty vlastně jen o lidské bytosti. A je to tak správně. 85%
I dnes velice potěší, že na knize není vůbec znát, že je napsaná v roce 1971.
Děj má spád, rozdělení do kapitol, která má každá svoje kouzlo.
Čtenář má vždy prostor použít svoji fantazii, nic není vnuceno, takže spokojenost.
Konec přišel z ničeho nic, trochu mě překvapil, ovšem co se stalo potom, je už jen na každém z nás... :o)
A samotná myšlenka by se dalo říct... vyrazila dech :o)
Co když to bylo opravdu jen tak triviální a byl to celé jen "Piknik u cesty" :o)
"Já už dávno přestal uvažovat o lidech jako celku, protože lidstvo je příliš konstantní veličina, než aby si dalo říct."
Vynikajícím stylem napsáno. Čtivější knihu aby jeden pohledal a to i pokud sledujeme jen filozofický hovor dvou postav. Krom toho celá zápletka je velmi originální. Atmosféra by se dala v knize chvílemi doslova krájet. Zóna je fascinující a přitom vražedné místo. Mimo vynikajícího zážitku musím této knize také poděkovat za to, že díky ní vznikla neméně výborná počítačová hra a film.
Sci-fi veľmi nemusím, ale Piknik u cesty je kniha, o ktorej nejaký ten rok viem, ktorú veľmi veľa ľudí chváli, ale ja som si cestu k nej našla až teraz.
Dokonca som bola prekvapená tým, že som ju prečítala za pár hodín a nešla sa odtrhnúť. Dovolím si tvrdiť, že táto kniha by bola ešte lepšia, keby mala aspoň sto stránok naviac, veď len samotné Pásmo, veci v ňom a javy, ktoré sa tam vyskytujú by si zaslúžili širší popis.
Z konca tejto krátkej knihy som bola trošku sklamaná, ale napokon som si uvedomila, že jeho otvorenosť vlastne dáva priestor našej predstavivosti a presne tak to má byť.
"Čert vás byl tady dlužen, Hosté. Nemohli jste si uspořádat svůj piknik někde jinde - na Měsíci nebo na Marsu? Jste úplně stejně bezohlední všiváci jako všichni ostatní, Hosté, i když umíte zmáčknout prostor tak, že je z něho malinká černá kulička. Piknik jste si uspořádali, všiváci! U cesty!"
Skvělá kniha - skutečný skvost tvorby bratří Strugackých. Pásmo, všemi považované za invazi mimozemšťanů se nakonec skutečně ukáže jako invaze mimozemšťanů, ale za mnohem absurdnějším účelem, než se původně zdá - "jako když se parta mladých lidí zastaví v lese u cesty a když odjede, zanechá po sobě obaly od potravin, staré baterie, prázdné lahve...". I když bratři vždycky nechávají prostor pro vlastní závěry - každý knihu pochopí podle svého.
Pri klasike, základných kameňoch nejakého žánru je hodnotenie pre mňa vždy obtiažne. Tak je to aj v prípade tejto knižky. Invenčnosť autorov a ich predstavivosť je úžasná. Ich nápady po nich prežulo viacero iných, často aj s dobrými výsledkami, takže hodnotiť Stalkera z hľadiska deja a nezrovnávať ho pri tom s novšími a prepracovanejšími dielami s obdobnou tematikou nedokážem. V každom prípade, okrem nových nápadov, s ktorými Strugackí prišli (postapokalyptický svet, čarovné mašinky, javy a živly v Zóne a Zóna samotná) je kniha pozoruhodná najmä svojou atmosférou. S ohľadom na obdobie vzniku nie je možné hodnotiť inak ako piatimi hviezdami.
Jedna z prvních sci-fi a musím říct, že jsem byla nadšená, když jsem knihu zaklapla. Taky mi chybělo větší popsání některých přístrojů, ale to se dá přežít. Nevím, jak bych se na to dívala teď s už většími zkušenostmi s četbou vědecko-fantastické literatury, ale myslím, že ne o moc hůř ani líp. Stalker se mi svou atmosférou opravdu líbil.
Tohle sci-fi mě příliš nenadchlo, a pokud je to nejlepší knížka od Strugackých, asi už po žádné další nesáhnu. Nebudu zapírat - asi jsem byla líná nad knihou víc přemýšlet, takže mi přišla jaksi nedodělaná. Vysvětlení po celou dobu v podstatě veškeré žádné, takže závěr je vlastně jen logickým vyústěním toho všeho. Na druhou stranu ale uznávám, že fantazii tvůrci měli, a hodně oceňuji i nápad s členěním a uvedením kapitol.
Skvělá práce bratří Strugackých. Opět typické vynikající pojetí kombinace "ich" a "er" formy. V podstatě základní kámen pro hru Stalker a tím i nové odvětví literárního "post apo" žánru. Rozhodně mohu doporučit všem milovníkům sci-fi/fantasy, ale i Stalkera jako takového.
Perfektní příběh,člověk se dokáže do knihy vžít ještě lépe,když si někdy předtím zahraje počítačovou hru S.T.A.L.K.E.R. která byla na motivy této knihy stvořena.Ale konec mě trošku zklamal.Byl takový nějaký "neurčitý".Ale v každém případě,pro mne nejlepší kniha bratrů Strugackých.
Ze začátku se mi to zdálo poněkud dotěrný, ale řekl jsem si že dál už to bude určitě lepší (já naivní blbec). S každou kapitolou (a ony tam byly všehovšudy čtyři) jsem tu knihu četl s větším a větším anti-intusiasmem. Ke konci už jsem k ní choval takovou nenávist, že jsem měl chuť ji vyhodit z okna a zapomenout. Co jsem si uvědomil pak bylo, že za její nudnost a hloupost (a taky až příliš velkou cenzurovanost) může překlad. Proklínám překladatele. Čtěte originál, je asi 1000x lepší než tenhle opus. P.S.: Jedna hvězda je za ten překlad.
jedna z mála knih, kterou jsem přešetl za den. Nejvíce mě asi upoutala atmosféra. Pro mně vážně silná věc!
No očekávál jsem od knihy víc. Vadilo mi, že jednotlivé "stalerské hračky" nebyly popsany detailněji... u některých jsem si nedokázal představit, co znamenají. Co se týče děje místy zaujal, ale víc míst bylo, kde to vázlo.
Sami autoři by tu asi leckoho vyvedli z omylu. Kniha - protože každá kniha má nějaký ten tajnosnubný podtext - je svěží ukázkou jejich schopnosti udělat si z člověka vyloženou legraci. Takového potu a mravenčí práce nad kromobyčejnými odpadky, to suveréní ukázka že se nic nemá přehánět. Osobně si myslím že nepsali žedná filozofické dílo, dokonce netvořili ani střed nějakého "myslitelského hnutí", prostě uměli jen dobře psát, současná literatura takto vypadat nebude, protože se chováme často vůči knihám příliš vědecky, příliš kriticky ( co je možno hodnotit je slovem odpad) a moc si každý myslí že na vše kápl.
Kdo četl Futuristický kongres od Lema a Hvězdné deníky, sám musí uznat že člověk si ze sebe musí občas udělat legraci, jinak by to ze sebou nevydržel.
Někdy jsem ráda že ještě přisluhuji autorům tu vlastnost že psali z prosté radosti a vidím je jako lidi a ne jako roztřesené dušičky nemající jinou možnost ve svém životě nežli psát.