Píseň o Rolandovi
neznámý - neuveden
Nejslavnější epos francouzského rytířského středověku oslavuje hrdinství účastníků legendární bitvy v pyrenejském Ronceveaux roku 778 za tažení Karla Velikého proti Arabům. Z francouzského originálu přeložil a doslov napsal Jiří Pelán. První vydání v tomto překladu.
Literatura světová Poezie Historie
Vydáno: 1986 , OdeonOriginální název:
La Chanson de Roland, 1100
více info...
Přidat komentář
Určeno pro ústní podání, pěkný přednes, proto taky čtení jsem moc nedala.
Nicméně i tak mne nesmírně mrzí, že zrovna takový starobylý epos vyšel skoro po tisíci letech (v druhém a posledním vydání) jako ohavný paperback, s mizernou tuctovou obálkou, a ještě bez ilustrací. Zatímco většina nanicovatých moderních knih, za nimiž se zavře voda během týdnů po vydání, pokud se vůbec vynoří na dosah čtenářů, kteří po nich sáhnou, vychází na tlustém křídovém papíře, samozřejmě v pevné vazbě, s mnoha kudrlinkami uvnitř i vně....
Těžká rytířská propaganda:-) Samozřejmě v kontextu doby vzniku je to naprosto v pořádku. Čte se to docela rychle, jelikož je to psané ve verších a já jsem si to samozřejmě musel přečíst, neboť jsem jedním z mála jmenovců titulního hrdiny. Bohužel v knize se velice brzy dostaví repetitivnost slok a popisy co má který rytíř na sobě a jak se jmenuje se celkem brzy začnou zajídat. V první třetině sledujeme zradu a přípravu k bitvě, ve druhé půlce poté následuje opravdu sáhodlouhý popis bitvy, kde všichni muslimové jsou samozřejmě podlí a umírají spravedlivou rukou francouzských rytířů všemi možnými kreativními způsoby. Roland sám padne již někdy v půlce knihy ale následuje ještě příjezd Karla Velikého a slavné vítěžství v poslední třetině. Sice mě to tolik neoslovilo ale musím uznat, že by z toho byl opravdu dobrý historický film.
Karel Veliký a jeho věrný paladin Roland se vydávají do války proti Arabům, kteří jsou ale zrazeni Ganelonem z vlastních řad. Příběh přibližuje čtenářům typické války mezi křesťany a muslimy, kdy jsou zde různé principy dané do přímého kontrastu. Dílo hojně pracuje s archetypy, což bylo pro svou dobu běžné, ať to byli právě král, hrdina nebo zrádce. Píseň má samozřejmě vyzdvihovat hrdinské rytíře, neboť je to také chanson de geste, což dále inspirovalo další bojovníky ve službách krále nebo víry.
"Prostředkem pole hrabě Roland cválá, / Durendal třímá, bije zleva, zprava, / rozsévá zkázu v saracénských řadách. / Hle, za sebou jen mrtvé zanechává / a v širé pláni krví rudne tráva. / Ruce i pancíř skrápí mu krev jasná, / a jeho koni třísní plec i záda." (55. zpěv, verš 1338-1344)
A o tom to je - jedna velkolepá bitva mezi bělobradým Karlem a zaragozským emírem snad proběhla v 8. století a ještě v 11.-12. století symbolizovala střet křesťanství a islámu. V tomto tzv. chanson de geste (písni o skutku či skutcích) je zachycen hodnotový žebříček rytířské literatury skrze jednotlivé postavy a jejich osudy: Roland bojuje do posledního dechu a přivolání pomoci panovníkova vojska považuje za čin pod úroveň své cti (padne jako poslední, předtím prochází bojištěm plným mrtvých vlastních lidí - a jeho utrpení ho údajně očišťuje); moudrý Olivier, který by dal přednost včasnému přivolání pomoci, ale oddaně nese následky Rolandova činu a rovněž, bez jediného slova stížnosti umírá; zrádný Ganelon, jehož osobní antipatie vůči Rolandovi vyústí v zradu krále a ta je potrestána oběšením nejen viníka, ale i třiceti jeho příbuzných... Podstatná informace ze skvělého doslovu Jiřího Pelána - tyto písně se nečetly, ale recitovaly a poslouchaly. A tak i když se pro mne četba rychle stala stereotypní, umím si představit provedení Písně o Rolandovi v podání několika hlasů, houslí a perkusních nástrojů...
Je libo knihu, která vám zvládne zazpívat? Říkáte, že je to nesmysl? Není, já ji měl v ruce. Avšak svému slibu nedostála a žádnou píseň o Rolandovi jsem z ní neslyšel. Nedoporučuji.
Tak konečně došlo i na starý francouzský epos, přiznávám že jsem to odkládala dlouho, a teď tak nějak nechápu proč. Četlo se to skoro samo. Na jednu stranu je pravda, že válečnou tématiku nijak nevyhledávám, takže z tohoto úhlu pohledu to nebyl zrovna můj šálek kávy, ale na tu druhou... děj pěkně odsýpal a forma byla lákavá.
Čemu se ale nemůžu ubránit je srovnání s Iliadou, přijde mi až neuvěřitelné, jak moc jsou si tyto dva eposy podobné. Ať už archetypy postav nebo stylem vyprávění. Roland - Achilles, Olivier - Patrokles atd. Podobný je i způsob představení postav a zabíjení protivníkú, až na to, že tady se autor přece jenom trochu krotí, zatímco v Iliadě vyjmenovává rodokmen snad až k velkému třesku (ne že bych si stěžovala). Podobný je tu - překvapivě - i vztah mezi protivníky, překvapivě proto, že zatíco Trójané a Heléni (nebo Achájové, nebo jak jim mám říkat...) jsou (víceméně) stejného vyznání, tak saracéni jsou přece jen pohané, a přesto jsou vylíčeni jako důstojní protivníci, a někteří z nich jsou popisováni vyloženě pochvalně - pokud vynechám to jedno (?nebo jich bylo víc) uprchnutí z boje. Narozdíl od Iliady je ale jasně vidět, na čí straně autor stojí. A navíc - to mě obvzlášť upoutalo - stejně jako v Iliadě, i tady se objevuje přímá Boží intervence. Pravda, v Iliadě jí je daleko víc a od více bohů ale... Je to zajímavé... Další zajímavost oproti Iliadě je, že tady je příběh téměř kompletně ukončený a nejedná se o pouhý výsek z obrovské fresky... (dobrá, i o tom by se dalo polemizovat, ale... Rolandův příběh je ukončený kompletně)
Co ale nechápu je, že saracéni uctívají - mimo jiné - boha Apollóna... To mi přijde podivné, vzhledem k tomu, že Islám je monoteistické náboženství. Zajímalo by mě, jestli se jednalo o autorovu chybnou invenci, nebo jestli to má nějaké reálné základy...
Uf, to jsem se rozepsala... Měla jsem ale potřebu si svoje postřehy zaznamenat (než je zas všechny zapomenu) a říkala jsem si, že by to snad i mohlo někoho zajímat... :D
P.S. Jinak Roland je stejnej idiot jako Achilles... to jako vážně? Takhle zbytečná smrt? Která navíc mohla ohrozit i celý zbytek armády, která by nevěděla, že její zadní voj už neexistuje? Ach Bože, ta mužská pýcha... :D
Sladká Francie... asi bych nevypočetl, kolikrát se toto spojení v knize objevilo, ale co knihou prostupuje jako celek je oslava rytířstva "do mrtě". Statečný a sličný mladý rytíř, který se vrhá se svými věrnými druhy vstříc jisté záhubě, dokonce ani nezatroubí na roh o pomoc, když proti nim jde ohromná přesila, jen aby jméno jeho rodu nezůstalo zahanbeno. Pro nás asi trochu pohádkové, leckdy až úsměvně naivní, ale pro lidi tehdejší doby opravdu smrtelně vážná záležitost. Kniha se velmi pěkně čte, i když veršovaným příběhům běžně neholduji.
Nebylo to špatný. Ronald byl klasický hrdina a rytíř, zase smutný konec, jen škoda, že to bylo ve verších. Byl by z toho skvělý román nebo film.
Zajímavá historicky fantaskní knížečka plná úžasných bojových scén ve stylu: "ťal mečem s takovou silou, že rozetnul jezdce i s koněm ve dví" a také obsáhlých popisů rytířů a jejich zdobeného brnění, které jsou tak repetitivní, že jsem až podezříval, zda se autorovi nezasekla deska. Zřejmě už tenkrát znali kombo Ctrl + C, Ctrl + V.
Čte se to parádně a především detailní popisy brutálních scén z bojiště jsou humorně děsivé ;)
Autorovy další knížky
2001 | Bible |
1997 | Epos o Gilgamešovi |
2013 | Z rodinné kroniky Lady Fuckingham |
1986 | Píseň o Rolandovi |
2003 | Béowulf |
Moc pěkně se tento epos četl,dobře popsané bitevní scény.