Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546383/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1217
1217
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
to je teda síla! Výborně napsaná, já jí přečetla za jediný den jedním dechem. Střídaly se mi slzy v očích s naštvaností. Už dlouho se mnou žádná kniha takto nezacloumala! Je to neuvěřitelně opravdový příběh, ve kterém já viděla svou babičku, mámu i kousek sebe.
... od začátku hezky napsaný čtivý příběh několika generací, vesměs neradostný, smutný. Právě tahle doba se mi hodně dostala pod kůži, hodně jsem hlavně se ženami soucítila, když byly na sklonku života.
Úžasná kniha, realistické a smutné osudy. Nutí přemýšlet nad generacemi před námi a člověk si uvědomuje, že by si měl více vážit toho, co má.
to byl tedy nářez! Jsem fakt ráda, že mám tuhle knížku za sebou! Výborně napsaná, smekám před autorkou, trefně vystihla: starší generace se vůbec nepitvají v pocitech, tahají tu káru života dál až do konce, kdežto teď si každý hýčká ty svoje mindráky a utíká před strachem, před bolestí, před .... naštěstí ty poslední dva životy autorka zkrátila, nestačily by mi kapesníky a nebýt výzvy, nesáhla bych po ní, ale čas a život zahojí všechny rány a hlavně jde dál
Příběh žen z oblasti Brdy se mi moc líbil, hodně se mě to dotýkalo, i slzy ukáply, tak trochu jsem si představovala svou babičku, která byla také hodně nemocná a maminku, která musela se svým tatínkem zvládat celou domácnost od deseti let. Ráda jsem si to přečetla a budu si to dlouho pamatovat. Doporučuji.
Román z rodného kraje. Krásně vystižená místa i osoby. Ano, tak se žilo a žije v podbrdských vesnicích.
Při čtení téhle knížky mi bylo strašně moc smutno. Tolik hořkosti a bolesti předávané z generace na generaci bez možnosti nebo snahy cokoliv změnit. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla takhle žít.
Nádherná knížka. Příběh je sice smutný ale nejde se od čtení odtrhnout. Doufám že se brzy dočkáme od této spisovatelky nějaké další knížky.
Kniha mě zaujala anotací, a už její název mi napovídal, že by to mohl být můj šálek kávy. Rodinné ságy a hlavně možnost sledovat osudy žen po dobu několika generací je přesně to co mám ráda a čeho je v naší literatuře žalostně málo.
Příběh hned z kraje naznačoval, že by to mohlo být to pravé, ořechové. Bohužel při čtení jsem padala do stále hlubší deprese, smutku a zoufalství, stejně jako hlavní hrdinky. Uf, už dlouho jsem se u knihy tolik nenaplakala!
V každém podobném příběhu očekávám aspoň malinkatý kousek pozitivní energie, sluníčka a radosti. Naši předkové se totiž dokázali radovat z maličkostí, z každého krásného východu slunce, odvedené práce a zdravé rodiny! Setkávali se se smrtí, dřinou a chudobou od malička a uměli se sní úplně jinak vyrovnat. Také rodina měla úplně jiný status než je tomu v dnešní době!
Jak už tady bylo napsáno v předešlém komentáři, tyhle bezkrevné loutky nejsou pro mne.
Mám ráda rodinné ságy, prolínání osudů lidí a historie. Podbrdské ženy se odehrávají v jakémsi ponurém bezčasí – jen tu a tam se na pár stránkách objeví krásný oduševnělý americký voják, pak ruský zlotřilý voják, o 24 let později projede ruský tank…. A podbrdské ženy? Ty zatím stále oddaně rodí, dojí, okopávají a hlavně „trpí“… Jejich životy plynou den za dnem, bez citu, emocí, radosti jen v neustálém smutku a odevzdání. Tak tyhle bezkrevné loutky tedy nejsou hrdinky pro mne. Z historie (což u podobných knih očekávám) jsem se nedozvěděla prakticky nic. Taková ufňukaná červená knihovna. "Esoterickou" přítomnost vlčice jsem nepochopila.
Kniha se velmi dobře četla, občas mě nebavil až příliš barvitý popis, osudy hlavních hrdinů jsou velmi smutné a po dočtení ve mně zůstala spousta otázek, které mě provázely několik dní - když byl život Anny a Emilky tak těžký, jak teprve musel vypadat život Marušky a její mladší sestry Amálky po smrti jejich maminky, proč Mírek tak lehce dovolil synovi opustit rodný statek, když on na něm tolik sám lpěl, proč když vydělával slušné peníze, tak si ničím neulehčili život (oprava stavení, technické vymoženosti apod.), a přesto, že neutrácel, tak měnová reforma se ho nijak tragicky nedotkla atd. Kniha je určitě poutavá, emotivní člověk si popláče, ale závěr se mi úplně nelíbil a také mi chyběly časové souvislosti, pomohl by i nějaký rodokmen, stalo se mi, že mi tam nějaké časové údaje neseděly (např.sousedka p.Vaňková a její syn, ale možná jsem jen něco špatně pochopila).
Kniha je opravdu velmi chytlavá. Nešťastné osudy žen z hospodářského stavení mi byly neobyčejně blízké. Nejvíce mě dojal život Emilky; její soužití s tchánem, nenaplněné sny, těžkou válečnou dobu a následné zakládání družstva a těžkou nemoc jsem s ní prožívala tak, že mě až rozplakala. Kniha je důkazem toho, že i místo, ve kterém žijeme, nás ovlivňuje víc, než si myslíme. Kolik hořkých slz spolykala chalupa, v níž se odehrává celý příběh.
Kniha je napsaná tak poutavě, až mi bylo líto, když jsem dočetla poslední stránku. Oceňuji i kapitolku v níž byla "vypravěčkou" na začátku několikrát zmiňovaná brdská vlčice.
Kniha jejíž příběh chytne a nepustí. Měla by to být povinná školní četba, krásně vykresluje dějiny dvacátého století viděné očima obyčejných lidí. Od války přes násilnou kolektivizaci, obsazení československa Rusáky v 68. Roce, až po současnost.
Úžasný příběh. Drsný, smutný a tolik dojímavý. Možná mě sebral i proto, že i já jsem původem "podbrdská žena". Nejvíc mě zasáhl život Emilky, je jí také věnován největší prostor. Ten rozpor mezi mládím, sny a realitou, ve které nakonec žila, je opravdu krutý. Ale ani ostatní ženy rodu nemají lehký život a snaží se jím proplout jak umí. I když mnohdy nevolí správný směr.
Podbrdské ženy vás zasáhnou do duše. Po dočtení vám lehko nebude.
Tolik tragédie v jednom domě a rodině. Po celé generace naprostá bezohlednost mužů vůči ženám , na kterých leží veškerá dřina bez lepších vyhlídek do budoucna.
Krása. Přečetla jsem jedním dechem. Dlouho jsem nečetla tak vynikající knihu!!! Těším se na další tituly od Jany Poncarové.
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny rodu
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
No tak já nad knihou nejásala. Ze začátku se mi celkem líbila, ale s přibývajícím počtem stránek to bylo horší a horší. Ke konci už jsem se vyloženě nutila do čtení a litovala, že jsem se s nákupem knihy unáhlila a nepočkala až bude k dispozici v knihovně. Příběh je sice zajímavý, ale podle mne by knize prospělo zkrácení textu a proškrkání některých popisů např. přírody či co uchopila do které ruky a co pak... A to jinak miluju tlusté bichle. Holt Mornštajnová to není...