Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546383/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1217
1217
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Osobně si myslím, že zde autorka ukázala, že neumí moc psát. Téměř se mi nestává, že bych nějakou knihu nedočetl tak záhy, ale tuto jsem raději prodal těm, kterým amatérský způsob vyprávění nevadí. S jinými jejími knihami zkušenost nemám.
Těžká doba, tři generace žen, hodně smutné vyprávění. Tahle knížka mě hodně zasáhla,nejvíc asi příběh Emílie. Paní Poncarová to napsala skvěle.
Byla jsem na besedě s autorkou, která mě uchvátila. Když čtete takovou autobiografickou knihu a mate před očima toho, kdo ji psal, je to úchvatný zážitek. V knize bylo několik momentů, které se mě bytostně dotýkají. Moc pěkný!
Tři generace žen v podhůří Brdských kopců. Vláčené životem, těžkou prací, nesplněná přání a manželé, kteří život neulehčovali.
Nejzásadnější je v knize příběh Mirka a Emilky, jejichž osudy sledujeme už od dětství. Právě Emilčin osud, mohl vypadat možná úplně jinak, kdyby měla sílu něco změnit. S její rodinou přežijeme druhou světovou válku, osvobození Američany, nástup komunismu, kolektivizaci zemědělství se ztrátou vlastní půdy a obživy, i srpen 1968. Přiznám se, že poslední stránky s Emilkou se mi četly sakra těžko, hmatatelné, bolavé..
kniha pro mě mohla končit vyprávěním dcery Jany, pohled Johanky mě, přiznám se, vůbec nezajímal. I přesto je to jeden z lepších familier románů.
U takových vícegeneračních románů bych byla ráda za nějaké časové vymezení kapitol.
“Doufala jsem, že když uteču, ulevím všem těm ženám, které tam stojí v zástupu, které nemohly utéct a něco změnit, že když uteču, bude všem nějak dobře”.
Čteno jako audiokniha s velice příjemným obsazením.
Zklamalo mě to. V necelé polovině jsem přeskakovala odstavce. Je to natahované. Příliš zbytečných vět, slov. Chybí tomu spád, šmrnc a nezachrání to ani bezpočet erotických syrových scén. Nad některými slovy hlavních postav pronesenými k sobě vyloženě kroutím očima. . Takové staromladé.
Kniha, která nejen dojme, ale i donutí se zamyslet.
Mně bavila pouze část Anny s Emilkou, ten zbytek nebyl už tak zajímavý a něco mi prosté nesedělo.
Hodně jsem se zamýšlela nad postavením žen ve společnosti, nad dědou a Mírkem jsem se rozčilovala a říkala si jakou mám chuť vzít je pánvi po hlavě... Což bych na místě Emilky jistě neudělala, ale ruka by mě svrběla, třeba by se jim potom rozsvítilo. No jsem ráda, že žiju tak jak žiju.
Smutné, depresivní, ale poučné.
Nejen ženy, ani muži to v životě ani v tomto románu nemají lehké...a
všichni v sobě neseme otisk našich předků a to jak se chováme je někdy prostě jen proto, že to jinak neumíme...nebo kolik trápení jsme museli unést.
Knížka Podbrdské ženy se mnou zacloumala. Četla jsem předchozí komentáře....že se vlastně v té knize neděje nic světoborného. Možná, že hrdinové knihy měli sílu žít dál všemu navzdory právě proto,že věřili, že už musí být líp, že válka skončí, nemoc se vyléčí, nevěry přestanou, neúspěchy a útlak přestanou.
Vím že se k této knížce budu vracet a moc děkuji, paní Poncarová, za dva úžasné dny, které jsem při čtení prožila.
Líbila se mi hlavní myšlenka, poukazující na to, jak se zažité stereotypy a vzorce chování v dalších a dalších generacích opakují a jak je těžké (až nemožné) se z tohoto koloběhu vymanit. Ale jak už psali někteří přede mnou - něco tomu prostě chybělo. Pro mě bylo hlavním problémem asi to, že příběh byl tak nějak předvídatelný a ničím mě vlastně nepřekvapil (a asi ani neobohatil). Ty zajímavé události se spíše netýkaly hlavních postav a rychle se přešly (příběh Amálky, Věrky...). Hlavní postavy vlastně jen dřely, stěžovaly si a nechaly se vláčet svým osudem... A jejich příběhy tak nakonec působí vcelku banálně a zaměnitelně s příběhy jiných lidí žijících v téže době.
Zajímavý, netradiční styl. Příběh několika generací žen z jedné vesnice. Není to zas tak zaměřené na místo a čas, ale hlavně na samotné ženy. Zajímavé sledovat příběh od prvopočátku až po finále. Sledovat jak to všechno začíná počátkem minulého století, nabaluje se a finálně končí v současnosti. Samozřejmě pro lepší představu časové osy nás minou i dějiny a 2. světová válka, kolektivizace, srpen 1968 až po současnost.
Když jsem četla, že se jedná o vícegenerační román, tři ženy, tři osudy, tak jsem doufala, že to bude něco ve stylu Slepé mapy od Aleny Mornštajnové, i proto, že se to odehrává přibližně ve stejné době, ale očekávání se nenaplnila a přiznám se, že jsem z toho zas tak unešená nebyla. Hlavní postavy Emilky mi bylo od začátku líto a knihu jsem v podstatě četla dál, abych se dozvěděla, zda se ji někdy bude dařit lépe. Stejně jsem to pak měla i s Janou, a když přišla Johanka, tak mě její osud už vlastně ani nezajímal. Nemůžu říct, že by to bylo špatný, ale něco mi tam prostě chybělo.
Prečo len sa tu všetci chlapi chovajú ako hulvátski a bezcitní neotesanci? Žiadny prejav lásky… k manželke, k deťom, voči nikomu… len drina a drina a sem-tam sa ukojiť a je jedno na kom… Aký otec, taký syn. A život žien generáciu za generáciou taký bezútešný, bez štipky radosti. Akoby tento dom bol zakliaty a ktokoľvek doň vstúpi, už sa z neho nevymotá. Príšerný životný údel. Zasiahlo ma to a som vďačná, že žijem dnes a tu a nie vtedy a tam. Veľmi dobre napísané.
V knize poznáváme několik generací žen z jedné rodiny v minulém století. Nečetlo se to lehce, osudy těchto žen byly těžké a vlastně ani neměly možnost něco změnit. Nebo pokud by se o to pokusily, asi by skončily v opovržení. Prostě taková byla doba, žena jen rodila děti, starala se o ně a hlavně o manžela, a samozřejmě ještě o domácnost a zvířata. A být v té době bez manžela? Asi by ji čekal ještě horší úděl, než být s ním. A do rodinného soužití ještě zasahují problémy válečné a politické.
Skvělé bylo intermezzo vlčice. Ona opravdu za nic nemůže, za vše si můžou lidé sami.
Sociální román a ženách v generační linii, se kterými prožíváme řadu životních útrap. Je to již několikátá kniha, kde popisuje autor soužití manželů v I. polovině 20. století tak, že muž si přivedl domů za manželku - matku dětí a hospodyni a sám udržoval mimomanželské vztahy. Faktem je, že autoři popisují i tuto dobu v obdobných rysech.
Jinak opět zajímavý román, který se, ač poměrně silný, čte velmi rychle.
Nádherná kniha která vás nenásilně vtáhne do děje .Příběh tří generací a jejich osudy na velkém statku , začíná na konci první světové války až po současnost. Zažívali zde různá těžká období -nejhorší doba ,ale pro ně byla když jim komunisté zabírali pole a dobytek , byli přinuceni vstoupit do družstva pod pohrůžkou ,že přijdou i o statek. Autorka skvěle vylíčila pocity lidí v té době, děj je opravdu pestrý a poutavě psaný. Knihu doporučuji k přečtení.
Silny pribeh. Chvilema se mi chtělo hodne brečet. Jak na sebe lide byli prisni, tvrdi k detem, mozna i sobě. Jak to nemeli lehké. Zajimava sonda do lidských životů a traumat, co si neseme skrz generace. Urcite si od autorky neco dalšího prectu
Generační román, kus historie, pomalé tempo, téma rodinné zátěže, kterou si s sebou více či méně táhne každý z nás. Moc hezký jazyk a styl vyprávění. Podbrdské ženy budou bavit ty, kteří si oblíbily Šikmý kostel.
Pokračuji v krasojízdě s touto autorkou. Tentokrát jsem se dostala do prostředí vesnice v podbrdské nížině a k příběhu několika generací žen (i jejich mužů), které sužovaly všemožné režimy.
S Emilkou a její maminkou prožíváme druhou světovou válku s Janou potom okupaci a komunistický režim a nakonec s Johankou všechny následky a břemena, která si její rodina s sebou donesla a přenesla na ni až do (téměř) současnosti. Tyto ženy to neměly vůbec jednoduché. Nejenže prožívaly život v opravdu někdy až otřesných podmínkách, ale zároveň jim životy bohužel neusnadňovali ani jejich partneři.
Tato kniha rozhodně nebyla lehké čtení, ale dala mi možnost nahlédnout do způsobu života, který si neumím představit a možnost uvědomit si, že i naši předkové takto podobně museli žít. A to mi opět ukázalo, jak dobře se vlastně máme. ️
Jana Poncarová umí životní osudy dokonale vystihnout, i když nepopisuje detailně všechny části života těchto čtyř generací, tak na ty podstatné se zaměřila.
Knihu vám moc doporučuji a hodnotím 4,5⭐️/5⭐️
Cyklistka se mi asi líbila o ždibec více.
Tvorbu autorky si ale rozhodně nenechte ujít!
Je mi z toho teskno..nejvíc asi proto, že je to zobrazená realita dřívějších časů...
Nicméně kniha je výborná...
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny rodu
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Jde vidět, že kniha je velmi postavena na emocích, proto tak dlouhý příběh - ale tak silný!
Zvěrstva doby minulé tady budou stále, o to smutnější je, že v dnešní době stále hnijí a rozšiřují se dál, aniž by tahle generace věděla, co v minulosti způsobila...velmi smutné