Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546383/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1273
1273
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Smutná a bolestná knížka, kterou však v závěru jako sluneční paprsky prosvitne jiskřička naděje na osvobození. Moc se mi to líbilo!
Smutná kniha. Emílie - Jana - Johana. Příběh 3 žen, které žijí těžké životy, kde chybí láska, něha, pochopení, zájem o druhého a tato negativa si předávají generačně. Pro mě byla nejlepší část o Emílii, celkově se kniha dobře četla. Jsou to kratší kapitoly, což mi vyhovuje.
Zajímavá, čtivá kniha o těžké době a těžkém osudu několika generací žen. V knize je dobře popsána realita dřívějších časů a vyobrazena rodinná zátěž předávána z generace na generaci. Až poslední Johana najde vnitřní sílu a snaží se rozetnout začarovaný kruh. Jediné co mi tam chybělo, bylo bližší určení časového období do kterého byl zasazen děj. Někdy se to dalo odvodit od historických událostí , ale někdy jsem se v tom trochu ztrácela.
Příběh tří generací žen,které prožívají svůj život a chtějí se z něj vymanit. Ovšem realita života je drží na místě v drsném prostředí bez lásky a pochopení což se pak na následujících generacích také odráží. Až poslední se svému osudu vzepře. Moc krásná kniha !
Trudno až to bolí.
Šťastných chvilek jen v pocitech zamilovanosti.
I hořký život musí mít berličku - touhu, naději, vizi.
Audiokniha osudová.
Opravdu krásná kniha. Oceňuji, že jsem se při čtení dozvěděla více z tehdejší doby. Kvalitní kniha, která určitě stojí za přečtení.
Začnete číst a vypadá to jako přítomnost a pak najednou další blíže nepopsaná kapitola a už jste v úplně jiné době. Rok uvedený není. Po chvíli čtení ho zařadíte někdy po 1. sv. válce. Čtení takové posmutnělé a ponuré v neutěšené době plné zmaru a nevidíte a necítíte žádnou naději.
Od knihy jsem očekávala hodně a až na pár výtek mě nezklamala. Ocenila bych kdyby na začátku kapitol bylo časové rozmezí, někdy jsem se ztrácela (ale rok osvobození a rok okupace sověty jsem poznala). Občas kvůli těžkopádnému stylu psaní se mi kniha nelehko četla.
Příběh je smutný, melancholický a provází ho pochmurná atmosféra.
Je škoda, že nerozvinula osudy dalších ženských postav, protože by mě to velmi zajímalo. Ženské protagonistky to vůbec neměly lehké, obdivuji je, že to dokázaly zvládnout. Měla jsem nutkání skoro všechny muže přetáhnout lopatou po hlavě!
Neřekla bych, že se mi líbila, ale jsem ráda za příležitost, si ji přečíst.
Jde vidět, že kniha je velmi postavena na emocích, proto tak dlouhý příběh - ale tak silný!
Zvěrstva doby minulé tady budou stále, o to smutnější je, že v dnešní době stále hnijí a rozšiřují se dál, aniž by tahle generace věděla, co v minulosti způsobila...velmi smutné
Osobně si myslím, že zde autorka ukázala, že neumí moc psát. Téměř se mi nestává, že bych nějakou knihu nedočetl tak záhy, ale tuto jsem raději prodal těm, kterým amatérský způsob vyprávění nevadí. S jinými jejími knihami zkušenost nemám.
Těžká doba, tři generace žen, hodně smutné vyprávění. Tahle knížka mě hodně zasáhla,nejvíc asi příběh Emílie. Paní Poncarová to napsala skvěle.
Byla jsem na besedě s autorkou, která mě uchvátila. Když čtete takovou autobiografickou knihu a mate před očima toho, kdo ji psal, je to úchvatný zážitek. V knize bylo několik momentů, které se mě bytostně dotýkají. Moc pěkný!
Tři generace žen v podhůří Brdských kopců. Vláčené životem, těžkou prací, nesplněná přání a manželé, kteří život neulehčovali.
Nejzásadnější je v knize příběh Mirka a Emilky, jejichž osudy sledujeme už od dětství. Právě Emilčin osud, mohl vypadat možná úplně jinak, kdyby měla sílu něco změnit. S její rodinou přežijeme druhou světovou válku, osvobození Američany, nástup komunismu, kolektivizaci zemědělství se ztrátou vlastní půdy a obživy, i srpen 1968. Přiznám se, že poslední stránky s Emilkou se mi četly sakra těžko, hmatatelné, bolavé..
kniha pro mě mohla končit vyprávěním dcery Jany, pohled Johanky mě, přiznám se, vůbec nezajímal. I přesto je to jeden z lepších familier románů.
U takových vícegeneračních románů bych byla ráda za nějaké časové vymezení kapitol.
“Doufala jsem, že když uteču, ulevím všem těm ženám, které tam stojí v zástupu, které nemohly utéct a něco změnit, že když uteču, bude všem nějak dobře”.
Čteno jako audiokniha s velice příjemným obsazením.
Zklamalo mě to. V necelé polovině jsem přeskakovala odstavce. Je to natahované. Příliš zbytečných vět, slov. Chybí tomu spád, šmrnc a nezachrání to ani bezpočet erotických syrových scén. Nad některými slovy hlavních postav pronesenými k sobě vyloženě kroutím očima. . Takové staromladé.
Kniha, která nejen dojme, ale i donutí se zamyslet.
Mně bavila pouze část Anny s Emilkou, ten zbytek nebyl už tak zajímavý a něco mi prosté nesedělo.
Hodně jsem se zamýšlela nad postavením žen ve společnosti, nad dědou a Mírkem jsem se rozčilovala a říkala si jakou mám chuť vzít je pánvi po hlavě... Což bych na místě Emilky jistě neudělala, ale ruka by mě svrběla, třeba by se jim potom rozsvítilo. No jsem ráda, že žiju tak jak žiju.
Smutné, depresivní, ale poučné.
Nejen ženy, ani muži to v životě ani v tomto románu nemají lehké...a
všichni v sobě neseme otisk našich předků a to jak se chováme je někdy prostě jen proto, že to jinak neumíme...nebo kolik trápení jsme museli unést.
Knížka Podbrdské ženy se mnou zacloumala. Četla jsem předchozí komentáře....že se vlastně v té knize neděje nic světoborného. Možná, že hrdinové knihy měli sílu žít dál všemu navzdory právě proto,že věřili, že už musí být líp, že válka skončí, nemoc se vyléčí, nevěry přestanou, neúspěchy a útlak přestanou.
Vím že se k této knížce budu vracet a moc děkuji, paní Poncarová, za dva úžasné dny, které jsem při čtení prožila.
Líbila se mi hlavní myšlenka, poukazující na to, jak se zažité stereotypy a vzorce chování v dalších a dalších generacích opakují a jak je těžké (až nemožné) se z tohoto koloběhu vymanit. Ale jak už psali někteří přede mnou - něco tomu prostě chybělo. Pro mě bylo hlavním problémem asi to, že příběh byl tak nějak předvídatelný a ničím mě vlastně nepřekvapil (a asi ani neobohatil). Ty zajímavé události se spíše netýkaly hlavních postav a rychle se přešly (příběh Amálky, Věrky...). Hlavní postavy vlastně jen dřely, stěžovaly si a nechaly se vláčet svým osudem... A jejich příběhy tak nakonec působí vcelku banálně a zaměnitelně s příběhy jiných lidí žijících v téže době.
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Kniha, ktera vypravi i tichem. Nekdy ZEJMENA tichem a tim, co neni receno.
Fascinujici zachyceni nejen udalosti dvacateho stoleti, ale taky promeny mentality lidi, vnimani roli, ducha doby. "Mestskych" knih uz mam na konte dost, prvorepublikovych romantickych/romantizujicich taky, ale tahle ma velkou pridanou hodnotu - pohled na vesnici, jak taky mohla vypadat a vypadala.