Podolí
Jonáš Zbořil
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/172762/bmid_podoli-CSv-172762.jpg
4
51
51
Básnický debut pětadvacetiletého autora a hudebníka (nar. 1988) je zralým literárním počinem. Umně komponovanou sbírkou, které nechybí dávka osobního nasazení a životní i smyslové autenticity. Vzácná koncentrovanost a sevřenost i subtilní práce s obrazy je vedena tématem, kolem kterého rotuje takřka celá knížka – matčina blízkost a její smrt, nárazy a záchvaty samoty, vyhnání z jinošského „zázemí“, ohledávání místa domova i „vnitrobloků“; hmatání do minulosti, do ztráceného dětství, které existuje a současně se definitivně ztrácí pod tiše přítomným tlakem smrtelnosti. Sbírka se tak stává básnickým svědectvím o iniciačním probouzení a čtenář jejím světem prochází s vědomím, že se jedná o text, který básník může napsat jen jednou za život. Podstatné se ve Zbořilových verších odehrává na pomezí: vytržení z dosavadního a proražení do nečekaných souřadnic života. Závažné se potkává s banálním, intimní s otevřeností, interiérové zátiší s hlučnou městskou periferií. Zbořil sbírku přitom nerozmělňuje prázdnými lyrickými ornamenty, ani si nehraje s apartní jazykovou rafinovaností. Jeho básnická výpověď je takřka přímočará, místy prozaizovaná, ale přitom střídmě kladená, často s prudkými zámlkami a pointami. Může připomínat techniku akvarelu, kdy se jednotlivé barevné skvrny do sebe jemně vpíjejí a přitom vytvářejí jak souhru, tak napětí. Také ve Zbořilových verších je přítomen jistý druh něhy a existenciálního chvění, o čemž mj. „svědčí“ magický (ústřední) obraz celé sbírky – „bazén v Podolí“. Metafora ponoru, noření se, „prenatální“ plavání k mateřskému bezpečí i vyhnání z něj.... celý text
Přidat komentář
Přečteno pro splnění posledního chybějícího tématu Čtenářské výzvy 2020. Nemám tento žánr ráda a jednotlivé básně se mi nelíbily ani mě ničím nezaujaly.
Nejsem zrovna ten, kdo by měl bodovat, přečteno pouze díky ČV 2020. Některým básním jsem nerozuměl, ale celkově jsem pochopil, že se autor formou básnické sbírky vyrovnává se smrtí maminky, aniž bych četl anotaci. Ty tři mikropovídky se mi líbily, měly v sobě poetiku.
Přečteno jako e-kniha.
Zasáhl mě příběh matky v několika dílech na bazénu v Podolí... jinak mě to neoslovilo.
Už dlouho jsem nečetla knížku, která by tak působivě a nehledaně zjevovala složité a jemné pocity – z míst, ze vztahů, z plynutí času (v nich). Velká úcta.
Podolí
Musím říci, že jsem se obával, že po skvělé druhotině budu u Podolí zklamán, neb intimní oddíl mi tolik nevyhovoval - ale zde mi to vůbec nevadilo. Reflexe vztahu k rodičům (zejména k matce, která se dotýká velké části textů), dětství, drobné civilní postřehy člověka obklíčeného městskou čtvrtí ("někam se vozíme nevíme kam / všechny ulice vypadají stejně"). Samota, přechod z dítěte do rané dospělosti. Z toho se stává docela široký okruh motivů, ale vše je poskládáno do oddílů, které dodávají sbírce ucelenosti, stejně tak tři krátké prózy z prostředí podolského bazénu.
I tady se ale sem tam blýskne nějaká touha po objevování, zvídavost po jiných světech, která se rozvíjí ve Zbořilově další knize ("i mraky se občas kouknou / skrz / za oknem tak jako tady / defilují galaxie").
Krásné zacházení s jazykem, při čemž dominuje vizuální stránka - doopravdy neotřelá obraznost ("jsme od pasu dolů / pohřbeni v zemi / střílíme obočím" nebo "domy si obřadně předávají / sluneční brož"). Občas mi přišlo, že se autor nechal trochu strhnout tou obrazností na úkor nedostatečnosti indicií - přestože jsou básně čtenářsky přívětivé, tak jsou jisté momenty příliš osobní, aby je čtenář dokázal rozklíčovat - ale to může být spíš mojí čtenářskou nekompetencí. Naopak je ve sbírce pár básní, které pokládám za mimořádně silné (kontinent, bez názvu na straně 25, rodiče, černý most).
Trochu mě rušila obecná čeština (v těch prózách byla pravidelná, ale občasné výskyty v básních mi přišly zbytečné). To však v žádném případě není velkou překážkou. Melancholická záležitost, ale svou něžností mě vlastně naplňuje klidem. O to silnější, když si ji přečtete v ten správný moment.
mikrofon
než usneš
pod tíhou zeměpisných fakt
naposledy zasténáš
nakoukne to vesmírem
studeným –
jako když na mě čekáš
před domem a smráká se
ve svém pokoji tiše chodím
někdy omylem šlápnu
dovnitř tvé tmy
(s. 46)