Pohádky (26 pohádek)

23.10.2024

Severské pohádky světoznámého spisovatele. Některé jeho vlastní, některé sepsané dobové z vyprávění jeho otce. Knihu jsem si připomněla díky dořešení starší čtenářské výzvy 2020 (téma Kniha od dánského autora), ale popravdě to nebylo hezké vzpomínání. Knížku jsem si v dětství v knihovničce našla sama v době, kdy jsem ještě věřila, že pohádky jsou všechny krásné a hezké a malebné, jako ty od Disneyho nebo od Drdy. Začetla jsem se a vyděsila se. Děsily mne příběhy, kdy vrah s klidem získá království a manželku, protože všem vyhrožuje a ji navíc unese. Děsil mne Kai se střepem v oku, který si s klidem jde za jinou dívkou. Děsil mne nešťastný příběh mořské ženky. Děsily mne samotné Trnkovy ilustrace a některých jsem se i bála. Knihu doposud považuji převážně za velmi depresivní a ponurou a rozhodně tyto pohádky svým synům nečtu, to ani omylem. Netoužím číst si o tom, jak se cítí umírající vánoční stromek, ani o pohřbech, osamělosti, nešťastných láskách, ztracených věcech, zničených umírajících hračkách. Hvězdičkami oceňuji čistě přínos autora světové literatuře, nikoliv to, že by se mi kniha líbila. Právě naopak, velmi ji nemám ráda a nebýt čtenářské výzvy, nikdy bych se k ní nevracela.

14.04.2024

Klasika, některé jsem milovala, ale ty s neživými věcmi jako hlavními postavami se mi jako děcku nelíbily a ani teď mě nijak neuvádějí v úžas.

01.06.2023

Říkala jsem si, jestlipak ji tady najdu. Jedna z pohádkových knih mého dětství. Nejvíce se mi líbily ilustrace pana Jiřího Trnky.
Tato kniha byla pro mě jako dítě zvláštní tím, že pohádky nebyly pohádky jaké jsem znala z ostatních knížek, z filmového zpracování, z ústního vyprávění. Tyhle byly takové neurčité a pohádkového neměly nic. Byly ale poučné. Je to jedna z knih, kterou jsem si raději prohlížela než četla. Pro mě to byl skicák Jiřího Trnky.
Někdy v databázi knih s melancholií vyhledávám ze zvědavosti, zda zde najdu to, co obohatilo roky, které už dávno setřel čas. Kupodivu, je zde celá řada knih.

05.02.2023

Génius. Neznám lepší povídky než Smrček, Císařovy nové šaty nebo Ošklivé káčátko. Některé jeho pohádky jsou docela drastické, přesto se jim co do kvality nic nevyrovná.

(Píši obecný komentář k autorovým pohádkám pod tento výbor, protože souborné české vydání dosud nemáme. Snad to nikoho nepohorší.)

Jak podotýká postava pohádkáře v Bezové matičce, pohádku či povídku dovede šikovný autor vyprávět o čemkoli, ovšem ty nejkrásnější přicházejí samy od sebe. Je asi jasné, že mezi těmi, které panu Andersenovi „zaklepaly na čelo“ z vlastní vůle, byly pohádky klasické a dodnes tištěné: Slavík, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Statečný cínový vojáček... Mimochodem Slavík podle mě patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo napsáno.
Nicméně i mezi těmi, které se už netisknou a které asi uváznou ve vydáních z 19. století, lze najít klenoty. Já bych k nim zařadila Matku, Růži z hrobu Homérova, Hocha o berličkách a Starou čajovou konvici; to všechno je „krása nesmírná“.

Zato přežívání jiných pohádek osobně nechápu (o čem je, probůh, Princezna na hrášku? :D). A řada z nich je jaksi povšechně podivná. Autorova básnická fantasie, jinak požehnaná, občas přechází až k surrealismu: viz rozhovor „Staré lucerny“ s hlavou slanečka, trouchnivějícím dřevem a světluškou na ulici.
Část téhle zvláštnosti by se snad dala vysvětlit tím, že některé „pohádky“ pohádkami vůbec nejsou. Alespoň já jsem mezi nimi našla čistokrevné pověsti (Starý náhrobní kámen, Borglumský biskup), náboženská a filosofická podobenství (Kalamář a pero, Zvon, Kapka vody), básnické obrazy (Růže z hrobu Homérova, Dvanáct z dostavníku), historické anekdoty (Dětské řeči) nebo morality (Dítě ve hrobečku). A třeba takový Malý Ťok, Bezová matička či Holger Dán jsou spíš krásnou vlasteneckou fantazií než příběhem. Ne že bych chtěla děti podceňovat, ale mám takové tušení, že by tuhle žánrovou rozmanitost nemusely úplně kvitovat.

Nejvíc jsem skřípala zuby nad pohádkami, jež H. Ch. Andersen převzal z lidové slovesnosti (tj. které mu vyprávěl jeho tatínek) a on je pak sepsal, případně drobně pozměnil: Dva přátelé, Hloupý Honza, Velký Klaus a Malý Klaus... U klasických pohádek já odjakživa trpím. Každopádně většina ukrutností, jako jsou uťaté hlavy, zpeněžování vlastních zavražděných babiček či princeznina zahrada oběšených nápadníků, v tomhle případě spadá na účet pohádkářské tradice, a nikoli autora.

Množství dílek je hluboce křesťanských a ústí do zbožnosti, jíž se Evropa možná už odrodila (Matka, Dítě ve hrobečku, ale i Sněhová královna). Hodně jiných zase nese étos dánského vlastenectví (Malý Ťok, Bezová matička, Holger Dán), který mě osobně rozradostnil, ale nevím, jak účinkují na lidi poněkud modernější. A, ačkoli je možná kruté to říci, i společenské poměry se změnily, v důsledku čehož působí motivy mrtvých dětí a sociální bídy poněkud morbidně nebo naopak sentimentálně (Děvčátko se sirkami). Samozřejmě, že za to autor nemůže.

H. Ch. Andersen považoval pohádky za druhořadou součást svojí tvorby. Já ho vnímám (ve shodě s jeho sebepojetím) prvořadě jako básníka. I v pohádkách se ostatně dostává ke slovu čirá poesie — totiž poesie obrazů a obratů (Slavík! nebo pohádky květin ve Sněhové královně).
Mám na jeho vyprávěnkách ráda všechno, co vypovídá o autorovi: o jeho citlivosti, lásce k dětem, cestovatelské vášni, melancholii, zbožnosti, dánském nacionalismu, zkušenostech s chudobou. Obdivuji, jak se dovede vcítit do věcí, připodobnit je k našemu světu a tím je oživit: trochu jako J. Wolker nebo K. Biebl. Občas mě fascinuje náročnost textů: rámcové vyprávění, alegoričnost, rekurzivnost (Bezová matička).

Pardon za tenhle sumarizující komentář. Já vím, měla bych pohádky radši komentovat zvlášť..., což v některých případech i dělám, ale nějaký démon akademismu mě pořád nutká k zobecňování. Takže: jsou to divné pohádky, nad mnohými jsem si mumlala „wtf“, ale pár z nich je naprosto geniálních a já miluji autora. Miluji ho stále stejně, jako když jsem před deseti lety, přesně na spisovatelovy narozeniny, poprvé otevřela jeho autobiografii a zjistila jsem, že H. Ch. Andersen patří k mým životním literárním láskám. Byť ne primárně jako pohádkář.

16.02.2022

tato kniha je opravdu nudná. mě se moc líbil jen příběh "Malenka"

09.01.2022

Moje od dětství oblíbená kniha. Tím, že tyto pohádky jsou odlišné, umožňují opakované čtení a stále jsou zajímavé. Není v souboru jediná, kterou bych vynechala. Výborný překlad přidává na hodnotě a ilustrace? U Trnky je to jistota.

07.11.2021

Tyto pohádky všichni známe, ale ne každý je dokáže dostatečně docenit. Sám jsem je třeba docenil až teď jako teenager. Pět pohádek se mi líbilo z celé knihy nejvíc a já bych vám o nich něco rád řekl:

1. Křesadlo - Je to delší příběh, ve kterém vystupují postavy jako voják,
čarodějnice a princezna. Pohádka je docela brutální a to tak, že voják
usekne čarodějnici hlavu a pak unese princeznu z hradu. Mně se ale
líbila.

2. Sněhová královna - Jedná se o soubor na sebe navazujících sedmi
pohádek, ve kterých jsou hlavní hrdinové malá holčička Gerda, její
kamarád Kaj a pochopitelně sněhová královna. Je to příběh o velkém
přátelství mezi Kajem a Gerdou, kde sněhová královna unese Kaje a
Gerda se jej snaží zachránit.

3. Hloupý Honza. Dnes již zlidovělá pohádka o hloupém Honzovi se
umístila na třetí příčku mého seznamu. Tuto pohádku jsem slyšel v
mnoha variantách a tato se mi líbila nejvíce. Když se nad touto
pohádkou zamyslím, tak mi Hloupý Honza nepřijde vůbec hloupý .

4. Uspávač - Jedná se o sérii sedmi mini pohádek pojmenovaných
podle dní v týdnu. Každou z pohádek vypráví takzvaný Uspávač a
myslím že pohádky vypráví opravdu dobře. Každá z pohádek je moc
pěkná a líbila se mi.

5. Princezna na hrášku - Klasická pohádka u které si člověk kolikrát
ani neuvědomí, jak je to krásná a humorná pohádka. Osobně jsem
nikdy nezažil Princeznu na hrášku nějak převyprávěnou, vždycky byla
stejně jako v originále. Tato pohádka se mi také velmi líbila.

Celá knížka má moc krásné ilustrace pana Trnky, které dotváří atmosféru u čtení, a opravdu se mi líbila dávám pět hvězdiček z pěti.

16.01.2021

Pohádky z trochu jiného soudku, než jsou Češi zvyklí. Snad právě proto nás dokážou zaujmout a najdeme si v nich každý ty své klady i když nemusí nutně končit dobrem, tak jak jsme zvyklí. Možná je člověk víc ocení až je zralejší a více nad nimi pouvažuje. Takže jsem si je díky čtenářské výzvě 2020 vybrala a opět ráda přečetla.

30.12.2020

(SPOILER) Andersen neměl rád pohádky, soustředil se spíše na romány či divadelní hry, paradoxně se ale stal známý právě díky svým netradičním pohádkám nebo dle mého spíše povídkám či bajkám.
Za pohádky v pravém slova smyslu bych je totiž neoznačil. Typická pohádka v této knížce není ani jedna. Vždy je na ní něco divného. Tak třeba ve Sněhové královně místo aby Kaj zachraňoval Gerdu, je tomu naopak. V Křesadle je hrdinou voják, který se neštítí zabít čarodějnici, která mu ale pomohla k bohatství a pak nechá zabít krále i královnu, čemuž princezna bezděčně přihlíží. Hloupý Honza je parodií na pohádku, Císařovy nové šaty jsou absurditou a Mořská ženka skončí špatně.
V pohádkách nejsou typičtí pohádkoví hrdinové. Nenajdete tam krásného, chudého ale chytrého mládence, který překoná více či méně nadpřirozené zlo pomocí svých sil a více či méně nadpřirozeného dobra a vyslouží si tak lásku života. To vše s morálním ponaučením.
Zde je hrdina mnohdy nezajímavý prosťáček, nebo dítě či opovrhované zvíře nebo rostlina či hračka. Řeší banální záležitosti netradičním způsobem, naruby a nutí čtenáře dívat se na příběh jinak, než by zprvu čekal.
Andersen nechtěl čtenáři zprostředkovat onu krásu pohádek, spíše pomocí příběhu či bajky poukázat na temnější stránky života i smrti.
O to více mě překvapilo, když jsem zjistil, že má velmi oblíbená pohádka O Janovi a podivuhodném příteli vychází z Andersenovy pohádky Dva přátelé.

29.12.2020

Tohle lze ocenit až v dospělosti... Ilustrace geniálního Jana Trnky dodávají knize nesmrtelnost!

23.12.2020

Krásná kniha pohadek ke kterým se jednou za čas ráda vrátím. Tentokrát pro to, abych splnila čtenářskou výzvu.

01.12.2020

Do pohádek jsem se pustila díky čtenářské výzvě a musím říci, že v této době náramně přišly vhod. Sice některé se mi špatně četly, některé skončily smutně, ale celkově to byl balzám na nervy. Na chvilku se vytratit ani ne ze šedi všedních dnů, ale přímo z černoty všedních dnů a zrelaxovat. Asi by to chtělo čas od času se vrátit do pohádek.

01.12.2020

Pohádky jsou krásné. Někdy mi přišlo,že to vlastně nejsou ani klasické pohádky, je tam hodně i ze skutečného světa. Lesk a bída společnosti, kde chudí jsou utiskovaní. Autor tyto pohádky psal ze zkušeností svého ne zrovna šťastného dětství. proto je v pohádkách hodně smutku, ironie a slz. Přesto stojí za to si pohádky přečíst. Jsou k zamyšlení.

28.11.2020

Andersenovy pohádky jsem si už dlouho chtěla přečíst a konečně na ně přišla řada. Ač je hodně z nich slabších, rozhodně jejich poctivé četby nelituji. Přijde mi, že je to jedna z těch knih, která inspirovala mnoho dalších (Narnie?) a je pevně zakotvená v naší kultuře.
Za mě nejlepší pohádky (velmi subjektivně řečeno, snad bych tedy raději měla říct, moje nejoblíbenější): Mořská ženka, Slavík a Šťastná rodina (vím, poslední volba je trochu netypická...)
(Pokud vás zajímá můj bližší názor, pak jsem jednotlivé pohádky komentovala zvlášť.)

19.11.2020

Dostala jsem od tety. Ale moc se mi některé nelíbily a dost těžko se četly.

19.11.2020

Pohádky jsem si znovu přečetla jen díky čtenářské výzvě. A pořád jsou krásné a tolik smutné...

20.09.2020

V dětství jsem tyto trošičku náročnější pohádky s různými sociálními, psychologickými a jinými přesahy nedokázala docenit. O to více jsem se z nich radovala v pozdějším věku. Ano, je to smutné, o to víc však pravdivější a ze života. Pohádky jako život sám, ve vší kráse, strádání, naději, boji, utrpení, lidské povrchnosti apod. Jsou prostě pokladem. Chápu, že někomu to nemusí být sympatické, ale život takovej prostě někdy je.

01.09.2020

Nejsou to zrovna pohádky, které bych četl malým dětem. Cestu k nim si musí najít sami a může se stát, že některé ji nenajdou vůbec, ani v dospělosti. Mně se ale líbí i přes svoje pro nás někdy nepohádkové konce.