Poslední lanovka
John Irving
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534317/bmid_posledni-lanovka-663b72a1b217c.jpg
4
32
32
V roce 1941 závodí Rachel Brewsterová v Aspenu v Coloradu na národním mistrovství ve sjezdu a slalomu. Malá Ray, jak se jí říká, neskončí ani zdaleka na stupních vítězů, ale podaří se jí otěhotnět. Doma v Nové Anglii se stane lyžařskou instruktorkou. Její syn Adam vyrůstá v rodině, která se vymyká konvencím a vyhýbá se otázkám týkajícím se pohnuté minulosti. Po mnoha letech se Adam vydá hledat odpovědi právě do Aspenu. V hotelu Jerome, kde byl počat, se setká s několika duchy. A nejsou to první ani poslední přízraky, které uvidí… Patnáctý román Johna Irvinga je monumentální rodinná sága, čtivý a dramatický příběh s duchařskými prvky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , OdeonOriginální název:
The Last Chairlift, 2022
více info...
Přidat komentář
Irvingovské atributy v klasické podobě. A přesto mám pocit, že tuhle bichli splácala umělá inteligence podle zadání: divnomatka - divnosex - divnosmrt - změny pohlaví - zápas - Vietnam - Kanada - spisovatel - hotel. Ach, Garpe, Owene, Homere, moji milovaní...
(SPOILER)
shoduju se se čtenářem finn69 níže a přidávám:
zatímco pozdní Kunderovy romány kondenzují, Irving ve své zjevně opravdu "poslední" lanovce (na onen svět) předkládá homeopatikum: jako by zrecykloval své nejlepší motivy a zápletky a rozředil v barelu univerzální hnědé řídké omáčky; román se dělí na tři části nesouměrného rozsahu: cca 150 - 200 - 650 (Irving zjevně slepil 2-3 rozepsané romány), přičemž na prvních padesáti stranách nalezne čtenář vše, co dělá Irvinga Irvingem (odškrtával jsem si v tomto pořadí): hotel - chlapec vychovávaný ženami z příbuzenství, ale ne matkou, otec neznámý - slabí a hloupí muži / silné ženy - sport - křesťanství - nemanželské těhotenství - menší dědičný hendikep, malý vzrůst - muž oblékající se jako žena - New Hampshire - otěhotnění lesby - různé sexuální orientace - rakouský žid - poranění končetin - starší žena / mladší muž - zápasení - medvědí tlapy - Dickens - adopce - bizarní úrazy a úmrtí - netradiční sexuální zážitky, často s osobami z rodinné přízně... = pak mě to vypisování přestalo bavit
na začátku přehršel rádobycynických komentářů k předsudkům, snaha nahromadit spoustu excesů, podivností, nechutností a krutostí, a od poloviny, když se začne s postupným umíráním postav, najednou obrat k patosu, rétorice životních mouder a sebedojímání; význam "duchařské" linie jsem asi nepochopil...
text by zasloužil nemilosrdně škrtajícího redaktora, zpočátku jsem předpokládal, že to nadměrné opakování na různých úrovních je nějak záměrné, ale myslím, že není: většina postav i motivů je zdvojena = tety, strýcové, sestřenice, lesbické kamarádky, demence, úrazy, dušení a dávení..., až z toho čtenář vidí dvakrát, pak se začnou opakovat irvingovské zápletky i v rámci jediného příběhu a při tom všem, jak se skáče z jedné linie do druhé a různě se vrací, se neúměrně často a rozsáhle znovu a znovu opakují informace, které se čtenář dozvěděl o dvě stránky dříve (jako by si je senilní vypravěč musel sám připomínat)
pokud měl v 70. a 80. letech Irving úspěch, protože otevřeně hovořil o ožehavých tématech, intimních a společenských tabu, tak v roce 2022 je nekonečné opakování slov jako plenkař nebo vaginální infekce až trapné, už na dvousté stránce jsem nevěřícně kroutil hlavou, jaký neuvěřitelně nudný bizár to vlastně čtu, a nezachrání to ani poslední část "ze současnosti", naředěná už k uzoufání a uzavřená (konečně!) ještě zoufalejší, tradiční sentimentální pointou
Tak tohle bylo zvláštní, ze začátku se mi knížka líbila, ale ke konci to už prostě nešlo, posledních cca 100 stran jsem nedočetla, což se mi nestává.
Přeneste se do Nové Anglie a poznejte Rachel. Jako mladá se účastnila závodů v lyžování, ale jen do té doby, než si z jedné takové akce přivezla místo medaile těhotenství. Stane se lyžařskou instruktorkou a svého syna Adama vychovává pomocí své rodiny. Adam se po mnoha letech rozhodne, že se vydá do Aspenu hledat odpovědi na otázku, kdo je jeho otec. Čekají tam na něj však duchové…..
Rodinná sága a duchařský příběh? Proč ne! Mě to ohromně bavilo. Knihy Johna Irvinga mám moc ráda. Kdykoliv vyjde nová, hned ji musím mít. Přečetla jsem téměř všechny, viděla i filmy, které podle nich byly natočené. A díky knize Svět podle Garpa jsem se stala milovnicí Odeonek.
I v Poslední lanovce je cítit autorův typický rukopis, pokud jeho knihy milujete, oblíbíte si i tuto, pokud byste však chtěli s autorem teprve začít, doporučím vám spíše některou z jeho předchozích.
V příběhu poznáme spoustu postav, budete prožívat jejich radosti i starosti. Tím, že se příběh odehrává během sedmdesáti let, čeká vás opravdu hodně různých témat – dostaneme se tu od rodinných vztahů, k LGBT i k politice, k lyžování, ke smrti, k prvním láskám, ale jak už bylo řečeno, i k duchařině. Čeká na vás příval emocí a tím, že tu jsou tak rozdílná témata, i jejich škála bude široká. Někdy si pobrečíte, jindy se pobavíte.
Jelikož je hlavní hrdina Adam spisovatel a scénárista, budete mít pocit, jako byste četli životopis Johna Irvinga. Často jsem si musela připomínat, že čtu „jen“ smyšlený příběh. Mám moc ráda, když název knihy dostane díky příběhu nový rozměr a tady se to opravdu povedlo a kdykoliv uvidím lanovku, uvidím zároveň s ní i tento příběh.
Někdy si budete myslet, že vás poklidné a až zábavné vyprávění nemůže ničím překvapit, ale nebojte, autor dokáže připravit opravdu neskutečné zápletky. Nezapomeňte pozorně sledovat všechny postavy, neboť každá se dostane ke slovu v ten správný čas.
Ač jsem si ze začátku myslela, že to bude pomalejší a že mám před sebou dlouhých 1000 stran, tak jsem se začetla natolik, že jsem nakonec byla smutná, nechtěla jsem se s Adamem rozloučit a klidně bych četla ještě dál.
Kronika jedné rodiny v proměnách času.
Měla jsem dva momenty, kdy mě čtení nebavilo, jeden cca v půlce a druhý ke konci, ale i tak jsem si čtení užila.
Postavy, krom jedné, která mi neskutečně lezla na nervy a doufala jsem, že umře při nějaké bizarní nehodě, byly skvělé a hlavně uvěřitelné.
Četla jsem Irvinga jakého mám nejraději, kdy každá maličkost do sebe zapadne, postavy jsou uvěřitelné a příběh je kvalitní.
Příšerně dlouhé, těžká kniha neuchopitelná a nepoužitelná ke čtení v ruce, divný životní "film" s duchařskou linkou navrch...
Irving není mým oblíbeným autorem, nevyhledávám ho a po tomhle se jím rozhodně nestane.
Irvinga mám ráda, dlouhé knihy mi nevadí, právě naopak, ale touhle jsem se prokousávala opravdu dlouho. Váhala jsem mezi 3 a 4 hvězdami, protože výsledný dojem kniha zanechala, jako všechy Irvingovy knihy je hluboce lidská, nakonec jsem dala 3, protože by jí opravdu pomohlo, kdyby jí někdo trochu proškrtal.
akoby ste dostali obrovskú štvroposchodovú bonboniéru. zobnete si z nej, zobete ďalej a čudujete sa, koľko tam tých bonbónov ešte je. a potom odrazu siahnete – a nenájdete už nič. krabica je prázdna. ale všetko, čo v nej bolo, zostáva vo vás, zmieša sa to s vašimi myšlienkami, predstavami, snami, názormi, až neviete rozlíšiť, čo bolo napísané a čo ste si vymysleli alebo domysleli.
každý ďalší irving je náročnejší a náročnejší. v tomto prípade sa oplatí vydržať. táto rieka vás dovedie do cieľa.
krásna kniha.
Dlho očakávaná kniha od obľúbeného autora. Bavilo ma to, i keď sa musím prikloniť k predošlým komentátorom, že to bolo pridlhé a občas nie príliš pútavé, ale čo už, mám to za sebou. Tuším toto je jeho najdlhšia kniha, ni? Možno aj posledná? Autor už nie je najmladší, hm...
Mám Irvinga ráda, ale dočíst tuhle knížku mě stálo dost úsilí. Některé pasáže byly fajn, ale pak tam bylo hodně moc věcí navíc - alespoň z mého pohledu. A taky, jakoby autor tak trochu vykrádal sám sebe. Dočetla jsem to asi jen proto, že přece neodložím knížku oblíbeného autora.
Uf, knihu jsem dočetla, ale přestože mám ráda dlouhé knihy, tak tato mi nějak nesedla. Téma, svérázné postavy, vlastně skoro nic. Přitom autora a jeho dřívější knihy mám ráda, tak tato k nim nepatří.
Jak mám Irvinga rád, měl jsem problém Poslední lanovku dočíst. A to nejen proto, že je to opravdu hodně tlustá bichle (přes 900 stran).
Bohužel mě moc nechytily ani postavy, ani děj. Postav je tam opravdu hodně, a jako to už u Irvinga bývá, jde často o různé samorostlé podivíny. Nicméně k srdci mi nepřirostla žádná. Malá Ray je jako matka hodně slabý odvar Jenny Fieldsové a sněžničářka Elliot nesahá (doslova) Robertě Muldoonové ani po kotníky. O dost zajímavější byly Nora a Em, i když časem se i tohle duo stalo poněkud monotématickým. Hlavní hrdina Adam je mimo jiné scénáristou a část knihy je vyprávěná formou jeho scénářů. Alespoň je nám zcela zřejmé, proč se podle nich žádné filmy netočí.
A přišlo mi to občas, jako by si Irving vytáhl z každé své knížky tu nějakou postavu, tu kousek příběhu, nechal to pořádně vyblednout a zvětrat na slunci a pak to použil v Poslední lanovce. Hlavně aby tam nic nechybělo. Najdete tu snad všechna jeho oblíbená témata: Rakousko, lyžování, zápasení, LGBT, Vietnam, spisovatele, středoškolské profesory angličtiny, sexuálně podezřelé podivíny a podivínky, emigraci do Kanady, potraty atd. Chybí bohužel medvědi, které ovšem nahrazují za mě hodně bezúčelní duchové.
Já bych opravdu hodně a ještě víc krátil a škrtal, těch 900 stran je na Adamův život zbytečně moc. A doporučuji vám ostatním, abyste si místo Poslední lanovky raději přečetli některý z vynikajících Irvingových románů, třeba Modlitbu za Owena Meanyho, Svět podle Garpa, klidně ještě jednou Svět podle Garpa, Pravidla moštárny nebo z těch novějších Rok vdovou nebo Dokud tě nenajdu.
Patrně poslední Irving. Je mu přes osmdesát, prý každou knížku píše cca 5 let. Už se asi nebude pouštět do další. Proto jsem si Poslední lanovku koupila a čeká na přečtení. Těším se:)
Autorovy další knížky
| 2003 |  Svět podle Garpa |
| 2005 | Pravidla moštárny |
| 2016 |  Ulice Záhadných tajemství |
| 1994 | Modlitba za Owena Meanyho |
| 2013 | V jedné osobě |
Občas (no, spíš dost často) jsem vůbec netušila co čtu, o čem to má být a jaký mají některé věci a obrazy význam. Buď mám omezenou fantazii, nejsem dostatečně sečtělá (politika, rozhodně) nebo si jen neumím dát dvě a dvě dohromady, a nebo to opravdu žádný smysl nedává. Nicméně díky tomu, že převážnou většinu postav jsem si oblíbila, několikrát se zasmála jak už dlouho u knihy ne a i slza asi dvakrát ukápla, se dostávám na 3 hvězdy. Myslím, že je to kniha, která vám při druhém, třetím čtení dá vždy neco nového, ale já si neumím představit, že bych ji měla číst znovu, I kdyby jen jednou.