Postřižiny
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/215184/bmid_postriziny-McA-215184.jpg
4
1278
1278
Jeden z nejznámějších románů Bohumila Hrabala. Vypráví o krásné ženě správce pivovaru, svérázném strýci Pepinovi i o životě na maloměstě (Nymburk) v době, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům, kdy probíhala překotná modernizace, kdy se "zkracovaly vzdálenosti i časy".
Přidat komentář
Památné scény a stačí jen jednu vyzdvihnout a srdce mnohých zaplesá radostí. Mám strach z výšek. Zdřevění mi nohy, schopen slova nejsem,pátraje k nějakému přirovnání a stažen úzkostí nepopsatelných emocí. Vznášet se. Kdo by nechtěl.
Respekt z takových výkonů. Poníženě s úctou i pokorou. Ta pasáž s komínovým (tenkrát ještě bez čápů) šplháním strýce Pepina s Maryškou,nezapomenutelné.
Přesto všechno jim to děsně závidím. Dělat věci jen tak. Poněvadž se jim chtělo. Cítit prožívat a nejenom Hrabalovsky žít, ale celkově žít vůbec :)
Ten vítr co pohrává si se záclonou, tak jako s vlasy paní správcové při projíždce na kole do blízkého městečka a jiných kratochvílných vzpomínek.
Není co dodat, znáte skoro všici.
Za svitu petrolejových lamp,prosté velké dík !
Kdo by neviděl film, aby při čtení si nepředstavoval paní Vašáryovou jak se zakusuje do řízků, lahodně vychutnává pivečko a ty vlající vlasy.... Další a další krásné nezapomenutelné scény. Myslím si, že kdybych neviděla filmové zpracování, kniha by mi nepřipadala tak úžasná.
Přidávám se k těm, kterým se film líbil více než knížka. Dle mého to bylo jednak skvělou režií, ale také hereckými výkony. Magda Vašáryová dala paní sládkové trochu jinou fazónu, protože knižní předloha musela být trochu řachlá.
Výborné, lyrické, krásné. Až na jeden temný okamžik, který byl z filmu vypuštěn a říkala jsem si, co je to za nánu... ale řekla bych že to bylo od Hrabala záměrné, jeho láska ke psům a opovrhování špatným zacházením s nimi je vidět i v dalších knihách
Kniha se mi na rozdíl od jiných Hrabalových děl četla dobře a dočetla jsem ji tak až do konce. Ale také musím říct, že film se mi líbíl více, samotná kniha tolik vtipných momentů jako film nemá. Natočit Menzel film jen podle knihy, asi by to byla trochu nuda.
Nechci myslet na to, jak moc je román autobiografický, protože za tohoto předpokladu by byla paní Kilianová, vlastně Hrabalová, blázen, který řeže psům ocasy a pouští do doktorů elektrody. Přes moji antipatii k Hrabalovi rád uznám, že se knížka příjemně čte, že prostředí prvorepublikového pivovarského města čiší romantikou a že mnohé scény jsou příjemnou kombinací dojemnosti a komičnosti, v čemž hádám vrcholí scéna na komíně a vlastně snad i každé Pepinovo slovo.
Tenhle skvělý Hrabal mi dlouho chyběl. Samozřejmě jsem znal film a musím říci, že jakkoli je to skutečně jedna z nejlepších filmových adaptací Hrabalovy předlohy, její kvality ani zdaleka nedosahuje. Kniha je citelně zemitější a méně komická, jakkoli jsou zde i téměř všechny ty z filmu známé humorné situace. Jistě, je zde i spousta nostalgie po uplynulém dětství. Postřeh George Gibiana, podle něhož je novela tak trochu "Babičkou sedmdesátých let [20. století]", je skutečně přesný. Zajímavým detailem je to, že v ději zcela chybí děti. Přitom když se manželé Hrabalovi stěhovali do Nymburka, bylo Bohumilovi pět let. To samozřejmě není výtka, spisovatel má na fabulaci plné právo, jen upozornění na to že ta kniha zase není tak autobiografická jak by se na první pohled mohlo zdát... Celkový dojem: 95%
Tohle je nepřekonatelná klasika, ke které rád vracím a nikdy mě nepřestane bavit.
Film Postřižiny mám moc ráda, ale knížka mě, ani nevím jistě proč, zklamala. Ten film je vlastně hodně podobný, věrný té knize, ale celkové vyznění, pocit ze čtení, byl úplně jiný. Například Francinova žena mi ve filmu připadá úžasně vtipná a plná života, v knize na mě působí trošku psychopaticky. A stejně tak strýc Pepin. Prostě toto je jeden z mála případů, kdy film přesahuje svoji předlohu.
Milý příběh točící se kolem malého pivovaru vyprávěný mladou pokrokovou zlobivou bláznivou dámou.
Na první pohled zdánlivě laskavý příběh, který však obsahuje scény obludné bezcitnosti a surovosti. Film tyto scény naštěstí odfiltroval. Jinak by dost možná tak oblíbený zdaleka nebyl.
Bohumil Hrabal vypráví čtenářům příběh trochu upjatého správce pivovaru Francina, jeho krásné a velmi nekonvenční manželky Maryši a poněkud bláznivého a hlučného bratra Pepina, který nečekaně vpadne do jejich zaběhlého stylu života a převrátí jej úplně naruby. To všechno napsáno vskutku mistrovsky a čtivě, krásnou místy až poetickou češtinou a s velkým citem pro jazyk. Na motivy této knížky pak natočil režisér Jiří Menzel výborný a všeobecně známý film.
Příběh jako takový se mi vcelku líbil. Jediné, co mi vadilo byla dlouhá souvětí, ve kterých jsem se občas trošku ztratila.
Někteří čtenáři tvrdí, že Na Větrné hůrce se shromáždilo nejvíce psychotických postav. Tito čtenáři asi ještě nečetli Postřižiny – role imbecilů jsou zde svěřeny sice jenom dvěma exotům, ale tihle zato mají olympijské proporce.
Francinově suchému přístupu ke všemu se vůbec nedivím – mít bratra s náběhem na Tourettův syndrom, v trojkombinaci s retardací a vžitým sebeklamem o vlastní vtipnosti, není lehké. (Zaplaťpánbů za profesory University sv. Montyho Pythona, kteří dokázali vyvrátit Pepinovu teorii, že vtipnost je přímo závislá na hlasitosti přednesu).
A mít za manželku p.zdu (dámy prominou, ale tohle stvoření odmítám zváti ženou), která považuje za dobrý nápad nalákat důvěřivého psa na kremrole a v rámci jakési vlastní mánie mu fiknout ocas, aby se daný pes mohl bolestí zbláznit a být zastřelen... která se nepřirozeně ráda ráchá ve krvi prasete, fascinovaně popisuje zbičování koní, a která za vrchol žití považuje matlání prasečí krví po tvářích jiných... to taky není lehké. Vlastně Francina obdivuju, žít se dvěma mamlasy, zralými pro kazajku a nezbláznit se...
Jediné, co se mi na knize líbilo byl jazyk a maratónský běh doktora Gruntoráda.
Kniha oslavující konzum, pojmenovávající sobeckost chutí k životu, s menší příměsí emancipace, a to zabaleno v staromilských kulisách (se kterými dle mého soudu pracoval třeba takový Poláček lépe), kdy všechno bylo lepší, lidé si měli blíže, tráva byla zelenější a žvýkačky dělaly lepší bubliny... Tohle není Jméno růže, uživatelko palko452.
1* za jazyk a doufám, že Menzelův film je lepší.
Musím říct, že tuhle knihu Hrabal opravdu nahrabal. Říká se, že tento autor není pro každého, ale když k tomu vezmeme v potaz, že jsem nikdy neviděla film Postřižiny, nepiju pivo a už vůbec si nechci představovat krvavou zabijačku, tak toto dílo bylo pro mne opravdu šlápnutí vedle.
Kniha mě nebavila číst, dělalo mi problém udržet pozornost a Hrabalův styl asi opravdu nebude mým šálkem kávy. Hlavní postava neboli ztřeštěná žena napsaná mužem mi taky sympatická nebyla, k tomu všemu svou debilitou zabila psa. Aspoň pasáže se strýcem Pepinem byly občas vtipné, ale jak říkám, tak jsem film neviděla a často se ztrácela, takže jsem se do této knihy nevžila jako ostatní. Měla jsem možnost si přečíst i další autorova díla, ale po tomto zážitku jsem se rozhodla, že ji nevyužiji, i když Ostře sledovaným vlakům dám pravděpodobně ještě šanci.
Štítky knihy
zfilmováno česká literatura pivo
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Naprosto úžasná kniha. Četlo se to úplně samo a díky tomu, že znám film jsem se kolikrát smála, hlavně díky strýci Pepinovi :) všechny postavy byly velice milé a moc se mi líbilo jaký byl jemný a vtipný děj....nic špatného, nic zlého :)