Povídky II. – Popis jednoho zápasu a jiné texty z pozůstalosti

12.04.2023

Tato sbírka povídek se mi četla ne příliš snadno a knihu jsem často odkládal i na několik týdnů. Proč? Snad asi nejvíce proto, že některé texty na mě působily více než nehotovým dojmem. Jako kdyby si Kafka místy jen pohrával s nějakým tématem a vůbec netušil proč. Na straně druhé jsou tu povídky, které člověka chytnou za pačesy a nepustí. Za zážitek z těchto povídek mi nakonec stálo celou sbírku přečíst. Škoda, že Kafka sám neměl dostatek sil, času, motivace atd. některé nehotové povídky dovést k finální uspokojivé podobě. Ale to by snad ani nebyl Kafka, kdyby se mu podařilo všechny texty dokončit (a ještě s nimi byl sám spokojen).

24.11.2018

Obskurní ikona, Kafka, je celoživotní studium (až na ty části, který leží skrytý v sejfu nejmenované banky v Izraeli, na kterou už plánuju heist, hned jakmile získám podrobnější info). V téhle knize, po jejímž startu jsem si objednal hned další kafkárny (takže teď mám tunu textů od Franze ke čtení), jsou například různé verze rukopisů stejných příběhů, hned třeba úvodní 'Popis jednoho zápasu', jež mě tak bavil, že byl impulsem k objednání dalších knih a který bych rád uvedl (verzi A) spolu s Obřím krtkem a fragmentem s názvem Most za nejkafkovštější části, který jsem si velice užíval. Většina knihy je tvořená tak nějak právě verzemi delších textů a nebo naopak mořem kratších fragmentů a poznámek, mnohdy ani nicneříkajícími slovy, odkazujícími na aktuální dění života - tohle já moc dobře znám z vlastních poznámek a hesel, prostě ze sebe dostáváte, kolik toho zrovna je (je to jako když někdo, kdo je hodně užvaněnej, spamuje na fb). Takže je fajn vidět, že za století se toho až tak moc nezměnilo. Jen já neumírám na tuberu a můžu, pokud chci, psát na PC. Kafka sleduje okrajově politickou situaci, lidi, ale většinu času je v textech soustředěný na sebe, na svoje univerzální pravdy, takže z něj tak nějak cítíte, že žije většinu času ve svojí hlavě (also relatable). A je to fascinující mysl. Způsob, jakým někdy rozpitvává a jak se dívá na určité věci, náměty, jaké si volí zápletky, jak někdy dokáže nabořit rytmus (Jorge Masvidal) textu tím, že v něm zničehonic použije cosi, co se vzpírá jeho logice, co působí téměř surrealisticky... to činí Kafku i dnes nesmírně populárním. Jak se dívá za roh, z úhlu, který by vás nenapadl. Často při čtení Kafky přemýšlím nad jeho přáním zničit všechny jeho nepublikované texty (což by byla drtivá většina jeho publikovaného díla), mnohdy na smrtelné posteli nebo ke konci života autoři přichází s radikální změnou pohledu na určitou věc, nebo přáním, aby něco bylo jinak, než jak to dělali. Takže, sic tuhle knihu hodnotím čistě kladně, poprvé začínám v Kafkovi spatřovat i určité mouchy, jenže je hrozně nefér hanit takový literární talent za něco, co nebylo dokončeno, nebo zkrátka jen potřebovalo víc času (nemluvě o Kafkově sebekritice, díky které svolil s publikací pouze minimálního množství svých prací). V knize jsou mdlejší části, které mě, i přestože Kafku žeru, nudily, nebavilo mě je číst, nezajímaly mě... a některé takové části tu jsou navíc dvakrát, takže, není to místy čtenářsky úplně nejvstřícnější, je to spíš pro lidi, co jsou Kafkou už tak trochu hraničně posedlí, nebo do něj chtějí hlouběji proniknout. No homo.

"Jsi úkol. A široko daleko žádný žák."