Praskliny
Klára Vlasáková
Když se na Zem snese malý kulovitý útvar, není člověka, v němž by tento jev nevzbudil očekávání. Koule sice levituje pár desítek centimetrů nad povrchem a je podivuhodně rezistentní vůči jakýmkoli pokusům o její přesun či zničení, ale jinak z ní nic nevychází. Nikomu a ničemu neškodí, ale ani neprospívá. Lidé, vyhladovělí po mystice i přesahu, si začnou její přítomnost vysvětlovat různými způsoby a ve společnosti se najednou cosi pohne – a pak už dlouho potlačované frustrace, neurózy, vyčerpání, ale i problémy s klimatem nelze dále ignorovat...... celý text
Přidat komentář
Abych byla upřímná, naprosto se ztotožňuji s geniálním podprahovým sdělením a silnou kritikou postfaktické společnosti. Všichni se zabýváme mediálně zajímavým problémem a uniká nám "to" hlavní, bráníme se řešit "to" skutečně podstatné a nebo "to" dokonce popíráme. Příběh dohromady účinně vyvolával dojem jakési davové psychózy, křehké lability lidských povah a nekonečně depresivní úzkosti, nicméně... jako by to nějak nefungovalo. Vnímám frustraci Prasklin, avšak význam jednotlivých aktérů mi uniká... Zajímavá, ale možná až příliš artová próza.
Pro mě bylo tohle tak trochu vytržení ze stereotypu - ne úplně můj typický žánr. Posloucháno jako audiokniha - přednes Terezy Dočkalové byl opravdu skvělý. Trochu depresivní čtení (poslech), první asi polovina mě bavila víc pak už jsem se jen snažila dostat ke konci a pochopit o co celou dobu šlo.
Zvláštní atmosféra dnešní společnosti se podařila autorce v celku zajímavě vystihnout
Není to kniha pro každého, ale svoje čtenáře si určitě najde.
Kniha ve mně silně rezonovala každou kapitolou, stranou i myšlenkou. Autorka se dotýká aktuálních problémů, které skrze perspektivy jednotlivých postav přibližuje tak, že se silně dotýkají reality nás všech. I díky tomu je čtení často až depresivní záležitostí, protože si přitom čtenář uvědomuje křehkost vlastního světa.. a ostatně i toho "našeho" společného.
Ačkoliv chápu, že nebylo možné udělat "pořádný" a uzavřený konec, přišlo mi, že přišel až moc náhle, a zanechal za sebou spoustu nezodpovězených otázek.
Celkově zhodnoceno, za mě skvělé čtení!
Silně depresivní kniha o vyhořelých lidech propadajících se do úzkosti, kteří nevědí co se životem a nedokážou se ze svého stavu vymanit. Všechny postavy si byly podobné a u všech mi bylo v podstatě jedno, jak to s nimi dopadne.
Těžce depresivní příběh. Nevím jestli je to geniální dílo nebo naprostý blábol ale líbilo se mi to.
Úplně nejsem jednoznačně
pro plný počet hvězdiček(trochu zklamání z polootevřeného závěru), ale knize není co vytknout(závěr je holt jen a jen autorčino pole autonomie).
Asi nejsem na tenhle typ knih stavěná. V textu jsem se těžko orientovala, vlastně jsem mnohdy nechápala co je tím "sdělením", nebýt toho, že jsem si tu přečetla některé komentáře, díky kterým jsem si to trochu v hlavě poskládala, tak vlastně nevím co jsem četla a o čem to bylo.
Takhle vypadá úzkost. Klára Vlasáková velmi uvěřitelně zachycuje strasti a bolesti našeho světa, strachy a obavy, kterých se nedokážeme vlastními silami zbavit, a tak pro ně alespoň hledáme nějaké vysvětlení. Kulovitý útvar je ta příčina, kterou lze všechno odvysvětlit, nestojí ale v centru pozornosti po celou dobu. Námět je výborný, úzkost až zalézá za nehty, jednu hvězdičku ale ubírám za velké množství kostrbatých, mnohdy nepochopitelných spojení (která nefungují ani jako metafory).
Znepokojující román, který akcentuje ty nejvýraznější problémy našeho života v současnosti – asi tak by se v krátkosti daly shrnout Praskliny. Ovšem debut Kláry Vlasákové si zaslouží více prostoru.
Podle úvodu, kdy se na Zemi snese podivný kulatý, bíle světélkující útvar, jenž se zůstane vznášet pár desítek centimetrů nad zemí, by se mohlo zdát, že se jedná o science fiction. Nenechte se ale mýlit, protože tahle koule je jediným sci-fi prvkem románu. V lidech vyvolává otázky (Odkud se vzala? Proč tu je? Je nebezpečná?) a mnozí se ji pokoušejí interpretovat jako nějaké varování. Podle některých koule upozorňuje na umocňující se klimatickou změnu, podle jiných na neukotvenost a plochost lidského života, jemuž chybí jakýkoli duchovní přesah. Postavy románu se potýkají s více problémy; s neurózami a snahou řešit psychický stav a priori léčivy, jež vyvolávají závislost; s citovou vyprázdněností; s překotnými změnami na trhu práce… Hlavní hrdinové jsou pak lidé bez ambic, bez motivace, vlastně jsou pouhými loutkami, které se životem, jemuž nerozumí, nechávají jen tak vléct. A „koule zůstává stále stejná, ke všemu zcela netečná“.
Není to snadné čtení, ale možná to je právě tím, že zde rezonují velice palčivá a aktuální témata, s nimiž si v mnoha ohledech stále neumíme vůbec poradit.
Na zem se snese útvar – velká koule, která nic nedělá, neškodí, jen tak si levituje. Lidé si její přítomnost začnou vysvětlovat různými způsoby, až do té doby, než se ve společnosti něco pohne – frustrace, neúrozy, vyčerpání….
Tak toto je knížka, kterou úplně přesně nevím, jak uchopit. Na jednu stranu se mi moc líbila. Pohled na dnešní společnost a její problémy. Můžeme se tam najít každý sám. Témata jako přepracování, vyhoření, hledání sama sebe, úzkost, deprese. Prostě všechno, čím se dnešní společnost potýká.
Na druhou stranu „sci-fi“ pohled, mě úplně nepohltil. Já asi chápu autorčin záměr, ale neoslovilo mě to tolik, jak by asi mělo. Celkově je to depresivní a ponurý děj. Jednotlivé postavy mi jsou nesympatické a je to psáno takovým způsobem, že mě to citově nezasáhlo, ač se tam jedná o závažná a osobní témata.
Knížka je rozhodně zajímavým počinem a najde si své čtenáře, kteří budou nadšení. Ani já nechci říct, že je špatná, ale rozhodně není pro každého.
3,5*/5*
Vaše životy za nic nestojí, tlučte hlavou do stěn vašich stereotypů a třeba se objeví prasklina, kterou se z té životní nicoty budete moci dostat ven. Možná to autorka myslela trochu jinak. Ale to mi můj bezprostřední dojem už těžko může vzít. Na knihu budu vzpomínat jako na negativní zážitek, který jsem přežil a který mě vlastně i bavil. Něco jako když s vymknutým kotníkem procházíte krásnou přírodou.
Zajímavý text, který tematizuje a zesiluje civilizační úzkost podobným způsobem, jako třeba Anna Bolavá tematizuje a k nesnesení zesiluje úzkost neurotickou. Postavy v Prasklinách jsou víceméně nerozlišitelné, všechny mluví, uvažují a chovají se podobně, ať jde o pětiletou holčičku, nezaměstnaného otce nebo ředitelku firmy. Ve světě Prasklin se nade vším vznáší neurčitá, postupně se zesilující hrozba, lidé se začínají chovat čím dál divněji, podnebí se otepluje a systém (školství, zdravotnictví) selhává do nefunkčnosti. To ale není to hlavní. Hlavní je ta úzkost, nechuť k budoucnosti, která nabízí jen opakování nesmyslných vzorců, únava a neurčité vědomí, že všechno změní jenom zdánlivě nesmyslná krutost.
Já jsem to malé procento, které po mediální masáži knihu zakoupilo, ale nezvládlo dočíst, protože v knize nenašlo vůbec nic, co by se mu líbilo. Nesedlo mi vůbec nic, ani příběh ani styl psaní.
Věta co jsme s kamarádkou nepobraly: "Nikdo jiný si vzducholodě buď nevšímá, nebo jí prostě nevěnuje pozornost." Co je v tom za rozdíl? :D
I když by se zpočátku mohlo zdát, že se jedná o sci-fi, není tomu tak. Praskliny jsou velmi aktuální společenský román zasazený do mystického prostředí, díky kterému knížka působí velice zvláštním dojmem. Proto musím souhlasit s tím, že Praskliny určitě nesednou každému. Příběh je podivně roztříštěný do jednotlivých kapitol, ve kterých se různě prolínají osudy jednotlivých postav. Do jejich životů pronikají aktuální společenské problémy, ať už je to nemoc v rodině, ztráta zaměstnání, stereotyp, deprese a vyčerpání či klimatická změna. Knížka tak i navzdory levitující kouli působila neskutečně reálně a chvílemi mi při čtení běhal mráz po zádech.
Nicméně i když se mi knížka líbila, mám k ní několik „ale“. První polovina je naprosto fantastická, ale ta druhá brzy spadla do jakéhosi stereotypu, kde už mě nemělo co překvapit. Některá témata mě nezasáhla natolik, jak bych si představovala, možná za to mohl styl vyprávění, který byl místy příliš stručný. Chvílemi jsem absolutně netušila, co si mám o událostech v knize myslet, řekla bych, že někdy to na mě bylo mystické až příliš. I tak ale hodnotím Praskliny velmi kladně, a to především za aktuálnost témat, kterým se autorka věnuje.
Kniha s děsně zvláštní naléhavou atmosférou. Nemohu říct, že by mě to extra chytlo, že bych to musel přečíst na jeden zátah, ale pomalu, plíživě a znepokojivě mě zajímalo, co bude dál. Výborně svá prvotina, která se vyjadřuje k dnešnímu světu, krizi lidství a možnému dopadu klimatické krize. Sci-fi to není vůbec, podobnost s filmem Příchozí jen nepatrná, ale všiml jsem si ji. Zvláštní knížka, která stojí za přečtení.
Souhlasím se sgjoli takřka bez výhrad. Jen dodám - toto je vynikající čtení, bez ohledu na to, zda jde o debut či nikoliv. Lidstvo v depresi bez nároku na řešení. A bílá koule nad Farskou loukou rozhodně nic neřeší...
Praskliny jsou dost depresivní, hutné a místy poněkud ubíjející čtení. V příběhu se velmi silně odráží atmosféra dnešní společnosti. Únava, přepracování, honění se za jakýmisi cíli, které často postrádají smysl. Věčný a nikdy nekončící koloběh života, ničím nenarušený, pořád stejný, až člověk někdy neví, proč vlastně ráno vstává, žene se do práce, aby se pak zase večer vrátil a šel spát. Skoro mne až děsí, jak jsem se v některých pasážích viděla. V tomhle ohledu mi kniha přinesla řadu podnětů k zamyšlení, zda ve svém životě nedělám něco špatně a jestli bych taky neměla trochu zvolnit své tempo.
Postavy jsou vyčerpané, umdlené, vnitřně trochu (trochu více?) porouchané a neví, kudy kam. Ale přitom mají možnost být čtenářům blízké, protože často prožívají to, co řada čtenářů asi už v nějaké formě nejspíš viděla (ať už u sebe, nebo u někoho blízkého). Nebo aspoň na mne to tak při čtení dělalo dojem.
Přiznám se však, že se mi kniha místy četla trochu hůř. Nejen proto, že je celkově dost depresivní a neutěšená, ale také proto, že atmosféra knihy působí chladně a odosobněně - skoro až strojově. Což asi není nutně špatná věc, ale ne každému se to bude číst lehce.
Je to hodně svérázné čtení, hodně specifické pro svoji atmosféru a střípkovitost příběhu. Nečekejte akční děj, je to skutečně spíše mozaika mikropříběhů několika postav a vzájemně propojených linek.
Kniha nebude podle mne pro každého, ale své čtenáře si jistě najde. A já jsem ráda, že jsem se nakonec nechala nalákat na přečtení, protože to byl velmi zajímavý čtenářský zážitek.
Do Prasklin jsem se ze začátku příliš nehrnula, anotace, začínající tím, že se zjeví kulovitý útvar, ve mně vyvolávala dojem, že půjde o scifi, což není můj žánr. Nechala jsem se nalákat recenzemi, které knihu velmi chválily a rozhodně jsem nešlápla vedle. Kniha popisuje rozklad společnosti, dotýká se se spousty aktuálních témat (ztráta motivace, nezaměstnanost, závislosti...), naprosto se hodí do dnešní doby, kdy se vše svádí na koronavirus, tady mají kouli. Je to velmi depresivní čtení, rozhodně ne pro každého, ale já moc doporučuji, jen čekejte, že vás knížka vhodí do zvláštní nálady. vytkla bych jen to, že kniha neměla nějaké důraznější zakončení, o to vyzněla ještě depresivněji, ale třeba to byl záměr. Kniha ve mně zůstane a budu z ní dlouho čerpat. Poslech knihy byl příjemný.
Autorovy další knížky
| 2023 |  Těla |
| 2020 | Praskliny |
| 2020 | Spiritistky |
| 2021 |  Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? |
| 2023 | Club of opportunities / The Garden of Problems |
Klára Vlasáková hned v několika rozhovorech uvedla, že k napsání knihy je potřeba silné téma, téma, o kterém je třeba hovořit, které ve spisovateli dřímá, až se nakonec dostane na povrch. Mám pocit, že v podcastu Liberatura kromě toho také zmínila, že na procesu psaní ji nejvíc bavil vývoj postav. Oba tyto aspekty dovádí v Prasklinách téměř k dokonalosti. Byť na první pohled může zjevení koule evokovat ve čtenářích nějaké sci-fi čtení, mnohem spíše je kniha společenským románem, který pojmenovává (ale neodsuzuje) fenomény dneška anebo spíše méně či více vzdálené budoucnosti. Velmi oceňuji její práci s důkladným zakomponováním jednotlivých motivů do knihy, některé (např. všeobjímající sucho, praskající beton, nedostatek vody) se v textu mihnou jakoby mimochodem, čímž mi Praskliny připomněly třeba Zlodějku mýho táty Petry Hůlové, jiné (jako přístup k práci, užívání psychofarmak, snaha někam patřit) uchopuje autorka konkrétněji. Celý příběh je pak vystavěn kolem širšího rodinného kruhu. Hrdinové knihy nejsou ani vyloženě kladní, ani vyloženě záporní. Na mě osobně nejvíce zapůsobila Lara. Ta se k ústřední rodině dostala při velmi vážném incidentu, při němž nechybělo málo, aby přišla nejmladší dcera o život. S její charakteristikou si autorka vyhrála nejvíce, díky tomu, že máme možnost nahlédnout i její minulost, můžeme také nejsnáze pochopit její nynější chování. Výraznou osobností je ale i otec Oto, se kterým se podle mého může mnoho lidí vyčerpaných životem docela snadno ztotožnit. V tomto ohledu bych rozhodně doporučila audioknižní zpracování namluvené Terezou Dočkalovou. Její hlas působí sice odtažitě, má ale určitou hloubku, vyzařuje z něj jakýsi apel a je to jedno z nejlepších spojení příběhu (a také postav) a narátora, s jakým jsem se dosud setkala. Velmi vhodně zvoleny jsou také zvukové předěly vyvolávající pocit elektrizujícího napětí, což může souviset jak s koulí samotnou, tak právě sloužit jako paralela k pnutí ve společnosti. V neposlední řadě musím knihu ocenit po stylistické stránce, přestože se jedná o debut, není Klára Vlasáková žádným spisovatelským nováčkem, má za sebou několik povídek a pravidelně publikuje např. pro Salon Práva. Ne každému sednou její svérázné popisy působící zejména na smysly (evokace barev, chutí, pachů, pocitů na kůži) či časté opakování leitmotivu netečnosti koule, pro mě jsou ale právě stylistické aspekty něčím, co posouvá knihu za hranice v současnosti běžně vydávané české prózy. To ovšem samozřejmě činí už i námět samotný. Podobně jako zmiňuje v doslovu knihy Jan Bělíček, mě nenapadá žádná jiná kniha, kromě Jezera Biancy Bellové, která by se Prasklinám byť jen vzdáleně podobala.