Příběh služebnice
Margaret Atwood
Příběh služebnice / Príbeh služobníčky série
1. díl >
Proslulý román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti Spojených států amerických, které se z demokratických výšin propadly do všeobjímajících hrůz totalitního režimu. V okovech nemilosrdného klerofašistického režimu se z každého, kdo se proti němu jakkoli prohřeší, stává otrok. Z plodných žen pak ještě něco mnohem horšího – služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají… Kniha byla odměněna Cenou Arthura C. Clarka pro nejlepší román roku a následně se stala předlohou pro filmové a aktuálně také pro úspěšné seriálové zpracování.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
The Handmaid's Tale, 1985
více info...
Přidat komentář
Tato kniha pro mě byla neuvěřitelným zážitkem, bylo mi líto, že je vlastně docela krátká a že jsem ji zhltla tak rychle - ale jinak to nešlo. Až do konce nemá čtenář jasnou představu, jak Gileád vznikl, kdo vlastně za ideologií stál a proč nastala změna politického i společenského režimu. Vše se odkrývá postupně tím, jak se rozvíjí příběh.
Samotná filozofie Gileádu mi i teď přijde trochu nejasná a potřebovala bych si přečíst ještě nějaké rozbory, nicméně knize nemůžu vůbec nic vytknout.
Fiktivní gileádská společnost, kterou autorka stvořila, je hodně děsivá vize budoucnosti. :) Tak nevím, zda autorka tímto antiutopickým románem chtěla poukázat na trend ženského karierismu a úbytek porodnosti, nebo naopak kritizovat zažité přesvědčení, že hlavním úkolem ženy je rodit děti, zkrátka si s interpretací nevím rady, ale zajímalo by mě, jak ji takové téma vůbec napadlo... Nicméně se nejedná o oddechové čtení, příběh je značně depresivní, jak to však u antiutopie má být. Vyprávění působí spontánně, ztráta svobody, apatie, bezmoc a zoufalství z knihy jen čiší, dokonce i opovržení. Zajímavý byl i otevřený konec završený smyšleným dodatkem o historii příběhu. Určitě nebudu číst znovu, ale díky knize jsem ráda za společnost, v níž žiju.
Knizku jsem cetla na zaklade recenze z casopisu a protoze bych se rada podivala na serial... Tema bylo moc zajimave, ponury a depresivni svet, osud, ktery nechce zadna zena zazit, ale nektere pasaze me vylozene nebavily, proto tri hvezdy.
Co se týče způsobu psaní, tak Atwoodová píše opravdu dobře. Styl je podmanivý, drží čtenáře v napětí.
Ze všech věcí, které jsem kdy četla, mi Příběh služebnice připomínal 1984. Paranoia, deprese, strach. 1984 však bylo cíleno na celou populaci, Služebnice je však zamřená velmi markantně na ženy, na jejich hříchy, jejich jediný cíl - počít potomky. Takový návrat do dob temna na mě doléhal opravdu tíživě.
Celkově však kniha byla výborná. Četla se lehce, ačkoliv občasná absence uvozovek v přímé řeči mě mátla a musela jsem si na ni zvyknout. :) Střídání přítomnosti se vzpomínkami bylo hezkým oživením děje. Rozhodně doporučuji (ale ne jako oddechovou četbu :))
Skvělé, úžasné, čtivé! Krásná utopistická představa budoucí světa... No, kdo ví, třeba to až tak nereálné není... Při čtení mě dost často mrazilo a bylo mi zle při představě, že by k něčemu takovému opravdu mohlo dojít. Autorka má navíc skvělý styl psaní. A poslední věta tohoto díla je opravdu úžasná! Ráda si přečtu další knihy od této autorky.
Další ponurý příspěvek do rodiny románů z fiktivních totalitních režimů, vojenská teokracie Gileádu. Tentokrát hledáčkem ženského pohledu, z pozice převychované služebnice, jejíž postavení je osekané na chodící rozmnožovací ústrojí a její čas vyplňuje depresivní, ostražitá nehybnost a vyčkávání.
Nenabízí nějaký ucelený pohled na celé soukolí gileádské mašinérie, jen jakési nahozené náznaky, podrobněji popisuje spíše výseč ženských kast, tuhých pravidel vztahů mezi nimi, a prolíná se se vzpomínkami hrdinky na život "před" (vsazené do děje místy trochu chaoticky).
Hlavní postava (o vedlejších se nic moc vlastně nedozvíme) svou opatrností, pasivitou a snahou o přežití čehokoli či obchodnickým taktizováním, jak může jakýmkoli vybočením z pravidel směnit riziko za výhodu, ve mně moc sympatií nebudila. Na druhou stranu to však přispívalo k velké autenticitě a věrohodnosti vyprávění, stejně jako závěrečná přednáška.
Možná autorka knihu nekoncipovala jako feministickou, já však ten podtón zde vnímám...nejen volbou tématu a úhlem pohledu, ale i díky náhlým šlehnutím nějakého přirovnání nebo postřehu, velmi trefného a výstižného, ale tak nějak chladně tvrdého a ostrého jako skalpel. Nevím ani, jestli mi to je úplně příjemné, každopádně je však její styl velmi osobitý, výrazný a zaujal.
Velmi zajímavá a dobře napsaná kniha. Příběh plyne pomalu, relativně poklidně, bez nějakých výrazných dramat. Přesto je čtenář v podstatě nucen číst dál a dál a zjistit, jak to nakonec celé dopadne. Líbilo se mi, že za hlavní hrdinku byla zvolena "průměrná" žena, která se smířila se svým osudem, přizpůsobila se okolnostem, nesnaží se celý systém nějakým způsobem porazit, nebo proti němu nějak zásadně bojovat, jako např. její kamarádka Moira (u knihy s podobným námětem bývají hlavní hrdinky/hrdinové povětšinou typu Moira).
Představa žití v tamějším světě je dost děsivá. Postavení žen, které nemají téměř žádná práva a byly degradovány na pouhé služebnice, jejichž jediným úkolem je rodit děti, případně sloužit jiným, ale zároveň i postavení některých mužů je otřesné. Pro hlavní hrdiny románu muselo být asi nejhorší to, že si pamatovali dobu předtím a museli se srovnat s totální změnou, s nově nastoleným světovým řádem, diktaturou. Jejich děti a děti jejich dětí již s těmito vzpomínkami bojovat nebudou a jejich život bude svým způsobem snazší.
Trochu mě zklamalo, že konec knihy zůstal relativně otevřený, nevíme, jak to dopadne s hlavní hrdinkou. Ostatně celý příběh by mohl být trochu podrobnější, s detailnějšími popisy fungování celého systému apod. Ačkoliv to už by pak nemohl být vyprávěn z pohledu služebnice. Konec je alespoň trochu dokreslen závěrečným doslovem, do jehož přečtení jsem se však musela nutit. Proto 4/5
Bez veľkých emócií, stroho, miestami až depresívne. Ale čo čakať od antiutopie. Príbeh zaujme, aj napriek tomu, že dej sa pomaly odvíja. Núti čitateľa čítať stále ďalej a ďalej, nakoľko svet, v ktorom sa odohráva je pre nás veľkou neznámou, takže nevieme čo nás čaká na ďalšej stránke. Autorka v tom 1985-om napísala celkom nadčasovú knihu, ktorá má kopec skvelých postrehov a myšlienok. A najstrašidelnejšia je tá, že človek si asi naozaj zvykne na všetko ... teda mnohí z nás. A koniec? ... mne osobne sadol.
Kniha sama o sebe nie je zlá, len dojem z nej trochu zráža seriál. Vďaka záverečnej "Historickej poznámke" pôsobí ucelene, aj keď posledná kapitola nechá čitateľa v očakávaniach. Príbeh je taký skromný a komorný. V podstate všetko z knížky môžete vidieť v prvej sérii seriálu, ktorý navyše väčšinu myšlienok rozvíja ďalej, ukazuje nám viac a keďže to robí pútavou formou je v porovnaní s knihou víťazom.
Četl jsem na základě shlédnutí seriálu, takže můj názor je jím samozřejmě ovlivněn (a musím říct, že seriál knihu adaptuje dobře).
Vzhledem k tomu, že jsem děj již znal, se mi kniha nejevila příliš napínavá. Svět vykreslený Margaret Atwood je ale strašidelně skvělý. Jsou v něm často vidět autorčiny inspirace komunistickým blokem, které jsou hlavně v chování lidí mrazivě přesné.
Nejlepší je ale styl vyprávění v první osobě, díky kterému člověk vlastně neví, co je jen pozorování Ofred a co je realita.
Rozhodně jde o zajímavý kousek v oddílu dystopické literatury.
Trochu depresivní čtení. Lidé si opravdu zvyknou na jakýkoli režim. Představa, že něco podobného by se mohlo stát i mně je děsivá
Na tuto knihu budu vzpomínat ještě dlouho. Jedna z mála knih u které jsem váhala, zda dočíst a přitom vlastně chtěla vědět, jak to vše dopadne. Místy se mi z knihy dělalo špatně a přemýšlela jsem, co vše je pro nás v dnešní době automatické a životem Fredovy bychom ztratili.
Něco tomu chybělo (kromě děje). Nějak jsem se nedokázala začíst - a ten konec mě vlastně v kontextu celé četby moc nepřekvapil. Dvě hvězdy spíš za téma a jeho závažnost.
Asi jsem po shlednuti casti serialu cekala jeste o neco vic.Ale kniha se cetla dobre,vse pekne zpracovane vse se da predstavit.Velmi zajimava predstava dystopie.Urcite stoji za precteni.
Co víc můžete vzít muži než život a co ženě než život, jenž stvořila? A co ještě má takovou hodnotu, že si bez toho neumíme představit své bytí? Co svoboda? Právo vlastnit, právo mluvit, právo se volně pohybovat? A co kdyby vám všechno někdo vzal? Všechno včetně té poslední cetky a tretky a řekl vám, že je to v zájmu vaší bezpečnosti? V zájmu bezpečnosti celé společnosti? Určitě byste křičeli. Jenže co kdyby se to dělo postupně? Jako s onou příslovečnou žábou, kterou když budete ohřívat postupně, nechá se nakonec dobrovolně uvařit, i když vlastně mohla celou dobu vyskočit? A tohle všechno tu už bylo. Tímhle vším už si lidstvo prošlo. Dějiny našeho druhu jsou dlážděné útlakem, násilím, zneužíváním moci, strachu a animální touhy přežít.
Margaret Atwoodová sice stvořila teokratickou dystopickou společnost, ta však nese rysy všech diktátorských režimů minulých i současných, jež vás jen napadnou. A nese i poselství pro přítomnost i budoucnost. Nelze zakrývat oči a odvracet pohled věčně. I když se nám to nelíbí, rovnost pohlaví i v naší vyspělé společnosti zůstává mýtem – muži jsou stále lépe placeni a stále se těší větší a přirozenější úctě. Bílá rasa vymírá a není to jen proto, že ty ostatní mají vyšší porodnost. Trávíme sebe sama. Necháváme se trávit. A necháváme se děsit, manipulovat sebou a ještě za to cítíme vděk.
Příběh služebnice není prostým vyprávěním, nebo možná je, pokud nejste schopni vztáhnout si jednotlivé výjevy k širším souvislostem. Představa absolutního vykořenění, devastace hodnot a změny řádu je nesmírně děsivá, ale ne nereálná.
Skutečně jeden z nejsyrovějších a nejsurovějších příběhů, které se mi v poslední době dostaly do rukou.
(Audioverze v podání Zuzany Kajnarové na mě silně zapůsobila. V protikladu k jejímu výkonu je tu otřesný doslov režírovaný jako konferenční panel, pan Myšička mi potvrdil, že mi posazení jeho hlasu a způsob interpretace textu nejsou ani trochu příjemné a hlasy „z publika“ jsou pak vyloženě amatérské. O dodaném smíchu, potlesku a cvakání klávesnice ani nemluvím, nebýt to do té doby tak strhující záležitost, hodně by to celkový dojem devalvovalo. Už jsem se chtěla One Hot Book v duchu omluvit, nicméně opět nezklamali a aspoň část audioknihy nese jejich rukopis, kvůli němuž se jejich adaptacím raději vyhýbám.)
Příběh byl zajímavý, ale hodně mě zklamalo velmi otevřené ukončení. Dovětek z konference mi přišel naprosto mimo, vůbec bych ho ke knize nepřidávala.
V poslední době si ženy nechají líbit čím dál míň (viz různé akce typu MeToo apod.), takže prezentovaná představa o budoucnosti je opravdu nepředstavitelná a o to více děsivá. Budoucnost, kde ženy oproti dnešku, neznamenají vůbec nic.
Velmi zajímavá kniha. Jen mě mrzí, že nebyla delší, celý příběh podrobnější. A ten konec..., ale hodí se tam ideálně.
Bohužel nedočteno, příliž pomalu se rozvíjející se děj mě odradil. Autorka se snaží navodit ponurou atmosféru, nicméně dějově si hlavní hrdinka na prvních cca 150 stranách došla koupit kuře na trh a nic víc. Odloženo
Byla to vlastně neskutečná depka. Paralely s vyprávěním Anny Frankové jsou na místě, byť se jedná o jiný příběh a smyšlený (popis “obyčejného” života ve velmi prapodivné společnosti v budoucnosti, která není zcela nereálná). Nejděsivějším momentem pro mě nebyly zažité hrůzy, ale chvíle, kdy hlavní hrdinka popisuje reakci svého partnera na změnu společnosti a svůj pocit, že on z toho zas tak vykolejený není, protože jeho se to přímo netýká. Styl vyprávění mi úplně nevyhovoval, chyběly mi emoce, byť chápu, proč to tak bylo napsané.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie děti ženy kanadská literatura zneužívání znásilnění feminismus náboženský fanatismus patriarchát zfilmováno – TV seriál nepochopení kasty, kastovní systém teokracie světová literaturaAutorovy další knížky
2008 | Příběh služebnice |
2018 | Alias Grace |
2020 | Svědectví |
2001 | Slepý vrah |
2005 | Přežívá nejsmutnější |
O tom, že se jedná o strhující téma, které nenechá chladným snad nikoho, asi netřeba polemizovat, ale ještě nad něj bych chtěla vyzdvihnout zpracování. Knihu jsem zatím četla jen v angličtině, ale styl psaní autorky mi neskutečně sedl a visela jsem na každém slově. Hlavní hrdinka, občas živá a skoro opilá iluzí svobody a volby, které se jí dostane, nebo týraná vzpomínkami na to, co bylo tak samozřejmé a teď se spíš zdá samozřejmé, že to není; častěji pak už spíš jako stín, pasivní a pohlcená tou prázdnotou (aliterace nezamýšlená) kolem ní. Člověk si vždycky během čtení podobných románů uvědomí tolik věcí, třeba jak se máme líp, ale... "Better never means better for everyone... It always means worse, for some."