Přibližné řešení
Jaroslav Velinský
Přidat komentář
Opět jsem se k Otovi uchýlila v poněkud těžších životních chvílích a tentokrát nezafungoval. Nemohla jsem se do příběhu ponořit, spád se mi zdá menší, nemá to tu obvyklou lehkost. Nicméně nemůžu dát míň než 4 hvězdy, to by nebylo spravedlivé k autoru, který mi dává mnoho radosti, ani k Otovi. Asi se nějak špatně srovnávám s jeho zvážněním a ztrátou nadšeného, občas trošku nešikovného amatérství. Stává se z něho prostě kriminalistický profík... Šjoukje van Houten pobavila ve svém skromném utíkáčku i koktejlových večerních a držím jí palce, aby jí štěstí vydrželo a nemusela nikdy posmutnět. Přitom tuším, že se to někdy stane _ a nechci to.
Ota Fink dělá kapitánu Moldánkovi užitečného idiota i ve svých jedenatřiceti letech. Kromě detektivní zápletky, do níž byli zapojeni dokonce i příslušníci spřátelených zemí (NDR a PLR), bylo pro mne mírným zdrojem napětí také sledování poměru mezi Otou a holkou House. Má to budoucnost? Nemá?
Jinak jde ale o vraždy, a to ne jen tak ledajaké, pomáhat při řešení musí i hospodská trampská parta.
Spád a humor nechybí, ale nějak u mě došlo k mírné redukci toho bezmezného nadšení z úvodních dílů.
80 % (zatím 36 hodnotících s průměrem 91 %).
…
Dolíček na kůži zůstal; nebyla sice ještě úplně studená, ale svejch povinnejch třicet šest šest už taky zdaleka neměla. A hlavně — tu hlavu měla v tak šíleným úhlu, že to veškerý pochyby vylučovalo.
Ota to samozřejmě nemohl tušit, ale Sjoukje van Houten skutečně existovala. Narodila se jako poslední ze čtyř dětí 13. listopadu 1859 ve vesničce jménem... Finkum.
Kdo se asi ujal Mikiho? Pan Zátora?
"...hotel Lumír stojí v nejdivočejší a nejžižkovštější zástavbě, kde se točívali pardálové, lupič Kravatička tam šmelil s koksem a všechny saze měly ofinu." Prostě paráda...
Příběh mi přišel skvělý. Ota, tentokrát nezastřeně angažován majorem Moldánkem, přitvrdil a konspiroval ostošest.
Vyšetřování příčiny úmrtí podezřele poznamenané mrtvoly, nalezené na naprosto absurdním místě, se - jak jinak - komplikuje. Přes nevinné přátelské styky dvou žen, navštěvujících se svými pejsky stejné psí cvičiště, se přesouvá do zaprášené noblesy hotelu pro "střední třídy" a za pomoci pozorovatelky v přestrojení, takto Otovy neohrožené kamarádky Marie, přibývá podezřelých, avšak sama podstata zločinu dlouho uniká. U jedné mrtvoly nezůstane, jenže tvrdošíjná "loajalita" personálu dlouho zametá stopy…
Bylo to napínavé a veskrze báječné, při finální scéně v baru jsem se nejen královsky bavila, ale znovu tonula v obdivu (a nejen při ní) k autorovu nevyčerpatelnému arzenálu originálních jazykových prostředků.
Droboulince (no, vlastně dost :)) mi vadilo nepochopitelné autorovo vstupování do děje poznámkami ke "spanilým čtenářkám". Třeba v obavě o narušení jejich křehké rovnováhy při líčení něčeho, přes co by se nemusely snadno přenést, nabádáním k přeskočení příslušné pasáže. Přišlo mi to stejné, jako by v kině zlosyn pronesl cosi pro dámská ouška nevhodného, či provedl obzvlášť děsný mord, a na plátně naskočil titulek s omluvou velectěnému publiku. To nechceš...
Nicméně penalizovat svého milovaného autora stržením hvězd nebudu... :))
(SPOILER)
K velkému světu špičkového mezinárodního hotelu patří velký počet Otových krycích identit, velký počet jeho přátel z řad cizinců a velký počet vražd, to jinak nejde. Nevím nevím, jak by Ota tentokrát obstál, nebýt jeho holandské přítelkyně Šjoukje van Houten, indických přátel v čele s Rahmánem Alim a kamarádky Žanety s echt dederónem! Budete si muset pořídit pár slovníků, protože tentokrát se tady mluví holandsky, hindsky, francouzsky a německy víc než česky. A k těm zavražděným – třeba vás uklidní, že nikdo z nich příliš nesplňoval vysoké požadavky kladené na budovatele socialismu.
„Ten Ind je synovec bejvalýho maharádži z Hajdarabádu a ta dáma,“ všimnul jsem si, že Vrtule poslouchá, „ta je tu jen jako jeho tlumočnice. Jakžtakž mluví po našem, študovala tady před válkou.“
„To ale vypadá mladě.“
„No jo. Oni tam pěstujou tu jógu, to víte.“
„Pravidelnost, sódruh profesor,“ na to Vrtule. „U nás věčná maladosť skrz ty věci. Jóga, kámasútra, bhagavadgíta i tak dálše. Jak u vás Čechy zase pivo, že áno.“ V tom Berenika vystřídala housle a začala snovat svoje sólo; Vrtule se zaposlouchala a řekla: „Slečna je ale chudóžnik na ten šamizén, pane jo.“
Jo, tak ještě rusko-český slovník někde vyhrabejte.
Rozjezd je pomalejší, to má Česneksmedem pravdu, ale během chechtání v druhé půlce to pozapomenete. Pořád Otu miluju.
(Dodatečná poznámka pro ty, kteří v životě o Otovi Finkovi neslyšeli: celý první odstavec - až na poslední větu - je míněn ironicky. Slovníky neshánějte!)
Začátek knihy byl línej a utahanej jak puberťák po čochu. Kolem stý strany jsem si říkal, že to je na trojku. Neměl jsem tím na mysli nic nemravnýho, ale pouze a jen tři hvězdičky do hodnocení.
Pak to najednou začalo mít šťávu, takže u nás milců Oty Finka nastala uvolňující katarze.
Protože ale šťávy jsou různý, tak to upřesním.
SPOILER!
Člověk má ve svým životě většinou možnost volby, a to i třeba pokud se týká vyjadřování. Nemusíte hned říkat děvka nebo to slovo začínající písmenem ká. Stačí, když uvedete, že jde o slečnu s jednoznačným funkčním zařazením. A taková slečna má nás ubohý závisláky svejch hormonů docela zmáknutý. A v první chvíli jí stačí: ...úsměv, kterej trhal ledy a tavil rampouchy s razancí autogenu.
Takže krátce shrnuto je to další parádní díl! Jen si dejte pozor na milijeu (nebo tak nějak).
Tento příběh mi nějak nesedl. Možná jsem neměla správnou náladu, ale konec mi přišel skoro jako parodie. Pochybný hotel, úchylní hosté, několik mrtvol včetně jedné rozřezané. Pan Chandler by záviděl.
Ota Fink po 13. a opět dokonalost. Snad nejlepším stylem napsaná Finkovka z Otových mladých let. Příběh rovněž parádní. Tak nevím....četl jsem Velinského nebo Chandlera??? Bez řečí plný počet!
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Růžena, Esterlita, Viki - Nefertiti, krutejma zážitkama otřískaná. Nehodná a svůdná Zuzana; stydlivá Marienka ze Spartakiády. Moldánkovic Radka, smutná Michaela, růžovoučká cukrářka Jitka a Viola Těšínská . . .
Hodně vzpomínkové, rekapitulační a tuze dobré.
Pro mě jako bonus místopis Strašnic, Malešic, Skalky i s Křenickou ulicí (kde jsem bydlela jako děcko), Solidarity, Žižkova . . .
Takový řízný Kabaret ze Žižkova za účasti evropských i východních hostů Čedoku, kde je Šjoukje van Houten největší hvězdou Oty Finka. Napěchované jiskřivým humorem a jazykovým talentem Bavilo mě to obrovsky. Asi nejlepší Finkovka?
7/7