Zahrádka smrti
Jaroslav Velinský
Je harakiri únosný způsob sebevraždy, byť je sebevrah znám pod přezdívkou Samuraj? Je to snad přijatelnější způsob smrti než utonout se závažím na noze jako málem Edmond Dantés? Ti dva pánové o tom mezi sebou možná diskutovali, ale jak s tím souvisí vrchol Matterhornu a tajemný Japonec Hajaši Kurošiva? A opuštěná svůdná Janina bojující sama z gangem zloduchů, kteří jí chtějí vyrvat jakési záhadné tajemství … A podivná japonská zahrádka na Císařském ostrově, k níž se víže dávný příběh, mlčí.... celý text
Přidat komentář
Dobrodružné! Marlowe Fink ze Solidarity tentokrát na mém oblíbeném Císařském ostrově mezi vodami, pražská galérka, jíž zákon šlape na perka, a samuraj i s gejšou. Výborné! Moc pěkný komentář od mi-380 pode mnou vystihuje moji náladu a pocit z tehdejší doby i tohoto dílu přesně. Zdá se jen, že lidi tenkrát měli spoustu času? Číst to je čiré potěšení.
Tenhle amatérský detektiv je naprosto originální. S ukecaným, stále zvídavým soustružníkem s dobrým srdcem Otou/Biggles/Fanfánem Finkem absolvujeme další osvěžující bloumání Prahou začátku šedesátých let. Případ je to smutný, ale život se zdá v porovnání s dnešní rychlou dobou jednoduchý a nekomplikovaný, skoro až idylický. Na každém rohu hospoda nebo bufet s věrnými štamgasty, zahrádkářské kolonie, pivo za korunu čtyřicet, telefonní budky, lístek na tramvaj za šedesát haléřů, výplaty patnáct stovek, minimální rozdíly mezi chudými a bohatými (Churchill označoval socialismus za spravedlivě rozdělenou bídu, na rozdíl od kapitalismu, tomu říkal nespravedlivě rozdělené bohatství). Soustružník si dělá poskoka z doktora práv a svým bystrým mozkem klopotně, a tu a tam s naivním zápalem, řeší starou záhadu. Autor vytvořil nejen originální postavu, ale i jeho styl a humor je zcela specifický, navíc jde vždy o skvělý popis doby a města z pozice mladého outsidera, který s tehdejším režimem nemá velké problémy, je k němu jen lehce kritický a díky proletářské rodině ho víceméně respektuje.
85 % (zatím 36 hodnotících s průměrem 91 %).
Určitě ho našli tady vevnitř, zašeptala holka House, sotva jsem domluvil. A protože nebylo zamčíno, hrnula se dovnitř jak velká voda, a že prej honem a na co čekám, za chvilku se setmí a už tam neuvidíme nic, i kdybysme vyškrtali všecky sirky, proč jsme si sakra nevzali baterky, a já připustil, že snad čtyři oči uviděj víc.
Byl to omyl, tam by bejval víc neviděl ani Bystrozrakej se světlometem a mikroskopem. Jestli tam totiž někdy něco zajímavýho bylo, tak teď už tam nebylo ani to nezajímavý. Jako by sem z okolí postupně vlez kdekdo, ti slušnější možná až nakonec.
No bohužel tohle už příště ne, pro mě 200 stran utrpení, hodně naivní záležitost ale proti gustu....
"Deburizace je způsob, jak utratit bůra. Bůr je padesát šoufků. Když si k tomu uvědomíte, že dva bůry jsou pětka, která platí deset kaček, musí vám bejt jasný, že naše měna si ve složitosti nijak nezadá s anglickou."
Asi bych se nechtěla z komentáře "vyvlíct" pouze citací některé z mnoha vtipných hlášek. A mimochodem si uvědomuju, že je těžké vybavit si jinou sérii, kde by se prostě v jednom každém díle nabízela taková snůška uvedeného, aby bylo nejen možné, ale dokonce obtížné vybírat...
Jenže můj pocit z tohoto dílu popsal už přede mnou ve svém komentáři Česneksmedem. Přesně; jakoby na mě jaksi studeněji fouklo, než jsem u Velinského zvyklá.
Vtipná jako vždycky. Jen, řekněme, daleko míň hravá je tahle skvělá část...
Tak tenhle 14. díl Oty Finka byl z těch, který jsem dosud četl asi nejsmutnější. Ne, že by zde nebyly dobrý a vtipný hlášky, ale ten samotný příběh rozhodně nebyl k popukání. Asi je to dáno tím, že zde byla holčička (s panenkou Hacapajdou), její mladší bráška a jejich máma, která se těžce prodírala životem. Navíc měla jednu libůstku, která ji dostávala do průšvihů. Nebyl by to ale Ota, kdyby jí nepomohl, i když to byl: ...problém pro dvouhlavýho génia. Tu nejlepší hlášku s kozím bobkem vám neprozradím. Málem jsem si u ní pokropil spodní patro. Knihu doporučuji!
Tentokrát s Otou poznáme další část Prahy na začátku 60. let. Seznámíme se s partou drsných zlodějů a opět nechybí i krásná ženská. Ota se opět projeví jako gentleman a ochranitel slabých žen (jen se ukáže, že ta žena nebyla tak slabá). A při tom všem objasní dvě (respektive pět) vraždy a dvě loupeže, i když pachatel asi nebude potrestán. Opět mistrně popsané nejen prostředí, ale i nejrůznější lidské charaktery.
Klasický Ota. Cpe se kam nemá a málem na to doplatí. Ale opět to dobře dopadne. Jak jinak. Tentokráte se skoro nezaplete s ženskou, protože je věrný holce House. Kidovi se podařilo krásně vykreslit atmosféru 60. let. Vřele doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Pomyslný vrchol alias Matterhorn Finkovek? Jednen z nejvyzrálejších příběhů a nejvypsanější lehkohumorné pero? Taky trochu retrospektivy, která mi s přibývajícími díly vždy potěší.
Krom toho byl pro mě opět pohlazením po duši Otův skromný příspěvek k Dějinám národa skakeckýho! Na Skalce jsem totiž s chutí začala bydlet asi 10 let po Otovi a ještě chodila volat do stejných budek :o)
"Vždycky když do tý boudičky v Olešský ulici lezu, abych vytočil číslo...vzpomínám si, co tu bejvalo někdy v šestatřicátým roce, kdy jsme se přistěhovali. Jediná telefonní budka byla v Uhříněveský, skoro až u křižovatky s širokánskou a pustou ulicí Na padesátém, která vlastně vedla a ještě pořád vede odnikud nikam. V Olešský, naproti místu, kde až po válce postavili tenhle dru- hej skaleckej automat, měl trafiku pan Baša a hned vedle směrem do Kralovický ulice stála prkenná, zeleně natřená bouda, ve který si jistej pan Klomínek s ortopedickou bo- tou zrichtoval hokynářství."
Co do tématu - ještě, že tam byla Hacapajda, co ušil táta, kterýho zabásli za vraždu, protože to bylo trochu nahořklé. A taky Ota, co ani s přibývajícím věkem neztrácí rytířskou čest. . .
Výborné.
7/7