Bouda
Jaroslav Velinský
Ota Fink se tentokrát stal – a ne vlastní vinou – takřka psancem. Jeho obavy, že bude prvním podezřelým z vraždy neznámého muže v kajutě opuštěného hausbótu kdesi na břehu Libeňského ostrova, jsou opodstatněné… Najednou (jako ostatně už mnohokrát) nemá jinou možnost než vypátrat pachatele brutální vraždy sám, a jeho odhodlání posílí i to, když se doví, že obětí není jemu neznámý muž… Jako obvykle mu pomáhají rozmanité krásné dámy (už dávno se obávám, že ten šťastný chlapec za celý život jiné dámy než krásné ani nepotkal!) a kromě toho musí konečně rozřešit vlastní dilema: Má na něj Dženy od karlínských Modravých stínů skutečně podivný, až nadpřirozený vliv?... celý text
Přidat komentář
Ota Fink je prostě sympaťák a Velinský je dle mého jedním z našich nejlepších detektivkářů. I tento příběh byl super.
"Třeba je to nějaká la puta, na to Chozé zadumaně. Bral bych její adresu, hele. Hledám model na focení. Takovýhle by to bylo jedno."
"La puta je co? Slepice?"
"Štětka."
"Copak u nás jsou nějaký "
,,Amigo... Nesmíš vidět jen starší žákyně, dorostenky a ženy s kuželama. Existujou i docela jiný seňority v docela jiným světě.
Tohle mě bavilo od skvěle retrospektivního začátku až do konce.
Jasně. Objektivně to není vrchol detektivky, ale začátek v konspiračním bytě neměl chybku.
Vlastně jsem to vůbec nečetla jako detektivku, ale jako prázdninovou trampskou klauniádu uprostřed Modrejch stínů :o)
Ostatně jako celýho Otíka Fanfána Finka.
Zase je to nádherně vzpomínkovej díl! Proto se OMLOUVÁM ZA DÉLKU CITÁTŮ :o) možná mi to jen sedlo do nálady, ale za mě to bylo skvělé!
"Obava byla na místě; House je poslední husitský práče, má plný kapsy devítimilimetrovejch ložiskovejch cíněnek a se svou pověstnou zbraní, ocelovým prakem čili kaťanem s leteckejma gumama ustřelí mouše nohu na patnáct kroků."
"Bohužel socialistická pseudomorálka je ještě horší než ta křesťanská. Nejspíš se shodneme, že slečna Zvoníčkova je brutálně živočišná. Řek bych přímo vzornej sexuální symbol, co?"
"Když si to tehdy páni domácí takhle poroučeli stavět, nemysleli na to, že za pouhou dýlku jedinýho lidskýho života budou všecky ty nalepený římsy, andělíčci, rozšklebený ksichty a světlem oděný dámy s krásnejma chodidlama a nadbytečnejma špekama patřit do jediný společný kategorie POZOR, PADÁ OMÍTKA. Já vím, není to žádná originální myšlenka..."
"Jako ve většině těchhle starejch domů, kde bydlíval tak zvanej lid (než se ujal vlády a přestěhoval se do paneláků), vedly dveře z pavlače přímo do kuchyně."
Díky za úsměv od ucha k uchu k nebeský bráně, Kapitáne Kide. . .
6/6
Tohle Otovo dobrodružství mi připadá ještě o něco víc vybájené než těch předchozích čtrnáct. V konspiračním bytě, obklopen celou trampskou osadou a čtyřmi kráskami (House, Dženy, Marie, Maky) si nehraje na Fanfána ani na Bigglese, ale znovu na Phila Marlowa. Naštěstí je jeho vyprávění jako obvykle příjemně staropražské, včetně popisů reálií jak trvalých, tak i těch, co po revoluci v devětaosmdesátém zmizely navždy v propadlišti dějin.
75 % (zatím 41 hodnotících s průměrem 86 %).
...
Nato vešla paní s kafem ve dvou růžovejch hrníčkách a hromotluk s odhodláním ve zraku. Typickej milicionář; taky mi trochu připomněl známýho harlejáře řečenýho Bejčí držka.
...
Hele, ty, syčela na mě chudinka holka House, jak ve vazárně pohřebních věnců nemohla ječet, už zase lezeš do kdovíjakýho průseru, že jo? A zase mě z toho vynecháváš, jen aby se mi propánakrále kdovíco nestalo, co? Hlavně že si vybíráš za komplice samý ženský; co máš s Maky, hele?
Nabyla jsem Boudu v podobě divně rozházeného e-textu, což v počátku čtení
neprospělo. Nehledě na to:
Fanfán pozbyl věrný montgomerák, obluzen trampskou femme fatale páchal nehodné skopičiny, případ se bez obvyklého elánu jaksi kašírovaně kodrcal a na mě to působilo, že má knížka dva až třikrát víc slov, než je vzhledem k danému rozsahu možné. Jakkoliv tradičně vtipné, přišlo mi to tentokrát zbytečně okecané.
Boudu jsem využila na tři až čtyři hvězdičky max., ale protože jsem dotčená, anebo jí spíš nedotčená, dávám tři. Což je stará známá "dobrá" s trochu zdviženým prstem.
Jaroslav Velinský se stává více a více bájivým, Otu Finka nechává provádět partyzánštinu ve velkém a z Moldánka dělá měkkosrdcatého plyšáka. Jenže já ho nikdy nečetla jenom kvůli případu. Pořád mě v jeho knížkách baví svěžest nespisovné češtiny, dialogy a Otovo vtipné glosování. Každé mé hlasité zasmání znělo jako cinknutí další hvězdičky, takže - zatím dobrý.
„Mluvíš jako ta věštkyně v Delfách.“
„Tam to neznám.“
„Bodejť by jo, je to v Řecku.“
„Ty jsi byl v Řecku?!“
Došel jsem k názoru, že na něj musím jadrně, lidově a odborářsky. Vstal jsem, přešel sem a tam, pak jsem se prudce zastavil, otočil se k němu a v mírným předklonu (asi jako Vladimír Iljič Lenin na tom náklaďáku) zahulákal: „Co bych tak asi dělal v Řecku, ty vole? Čet jsem o tom a taky jsem chodil do školy, ne?!“
Tady měl Ota jaksepatří namále!!! S obrovským kusem štěstí se z toho vykecal, kapičku spoiler...
"Jmenuje se Martin... Mně se to jméno docela líbí. Je to svatej na koni a dal prej žebrákovi půl pláště."
"Moh mu dát celej," řekl jsem." Pokud byl ten kůň jeho, jistě měl prachy na novej mantl."
Moje řeč!
Rozhodně to není mistra Kida nejlepší kousek. Přesto je to pořád parádní počteníčko. V knize je uvedena i tato slovní hříčka: bouda v Boudě. Docela se divím, že se tak nejmenuje i titul sám.
Jinak z knihy jasně vyplývá stará známá pravda, že naprosto všichni máme své kostlivce ve skříni.
Na závěr ještě jedno moudro: Kdyby si člověk měl vybírat kamarády podle foglarovek, žádný by neměl.
Tentokrát šlo o dost drsný případ. Kvůli Dženy (ta holka mi byla vždycky hrozně nesympatická) se Ota dostal do děsného průšvihu. Na krku dvě kruté vraždy, v patách veřejnou bezpečnost (to by nebylo tak zlé) a partu podvodníků odhodlaných ke všemu (to už šlo o život) a pár dní na to, aby odhalil vraha a zachránil si krk. A nebyl by to Ota, aby se mu to nepovedlo... a ještě mu zbyl i smysl pro humor.
Začátek jiný než všechny předchozí Finkovky, příběh napínavý a hezký, doporučuji jako všechny předchozí.
Pro Finkovi trochu netradiční začátek knihy. Ale pak už je to klasický Ota Fink. Myslím si, že Bouda patří k těm nejlepším dílům celé série. Vřele doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Na završení krásného a dosud trvajícího léta jsem si po dlouhé době dopřála Otakara Finka - a bylo to úžasné, škoda, ze čtu tak rychle, ale nedá se od toho odejít. Zdá se mi, že tentokrát se Mistr Velinský obzvláště vytáhl - Otovi v pátrání nepomáhaly žádné náhody, vše vyřešil na základě opravdu pečlivého profesionálního pátrání. K tomu navíc prostředí staré Libně - bývalé čtvrti dělnické, čtvrti skladišť, ohrad, továrniček, zaplevelených proluk, dodnes je tam ten genius loci cítit. Bouda je jako vždy psaná vtipně se spoustou kulturních a literárních odkazů, duchem doby, zkrátka moc se mi to líbí a mrzí mě jediná věc - že musím tak šetřit. Jinak bych se ihned hladově vrhla na další díl. Díky, Oto, za tu radost!