Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537842/bmid_probudim-se-na-sibuji-663765d580491.jpg
4
1311
1311
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by tu zůstala navždy. Záhy se však přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ve stavu podivné poloexistence zůstane uvězněná v hranicích magického kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí metropolí, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, její čtyřiadvacetileté já v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Japonska a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem melancholické povídky z období Taišó. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly…... celý text
Přidat komentář
Označení „svěží“ je nejpřesnější. Kniha je dokonale odpočinková, a přitom ne banální, vyprávěná příjemnou hovorovou češtinou. Myslím, že cílová skupina čtenářů by asi měla být o něco mladší než já - Jana řeší své milostné vztahy, svoji touhu cestovat, studovat obor, který jí učaroval, její kamarádka zase složité vztahy s rodiči. Přestože tohle všechno mám ve svém středním věku už jaksi utříděné, bavilo mi se na chvíli při čtení do svých studentských let vrátit. A ta porce duchařiny byla zábavná.
Současná česká próza mi opravdu mimořádně sedí. Ani jedna z nejvíce omílaných českých knih roku 2018 není výjimkou. Anna Cima vytvořila na debut velmi vyzrálý román, který boduje zejména použitým jazykem. Autorka zvolila hovorovou češtinu, ovšem pozor, v žádném případě se nejedná o jazykově plytkou knihu. Forma zde napomáhá k vykreslení atmosféry, celkový dojem podtrhuje a v žádném případě neruší. Cima si výborně pohrává s tempem, čemuž napomáhá i členění do krátkých celků a rozdělení příběhu do několika dílčích rovin. Ty jsou všechny vyprávěny v ich formě, a jak čtenář očekává, nakonec splynou dohromady. Není to taková pecka jako Cesta na jih od Michala Ajvaze, přesto jsem si na jeho knihu párkrát vzpomněl. Moderní, vtahující a niterné. Palec nahoru i za ilustrace, pro které mám v literatuře slabost.
Současná česká próza mi opravdu mimořádně sedí. Ani jedna z letos nejvíce omílaných knih není výjimkou. Anna Cima vytvořila na debut velmi vyzrálý román, který boduje zejména použitým jazykem. Autorka zvolila hovorovou češtinu, ovšem pozor, v žádném případě se nejedná o jazykově plytkou knihu. Forma zde napomáhá k vykreslení atmosféry, celkový dojem podtrhuje a v žádném případě neruší. Cima si výborně pohrává s tempem, čemuž napomáhá i členění do krátkých celků a rozdělení příběhu do několika dílčích rovin. Ty jsou všechny vyprávěny v ich formě, a jak čtenář očekává, nakonec splynou dohromady. Není to taková pecka jako Cesta na jih od Michala Ajvaze, přesto jsem si na jeho knihu párkrát vzpomněl. Moderní, vtahující a niterné. Palec nahoru i za ilustrace, pro které mám v literatuře slabost.
Promyšlený postmoderní kousek. Zezačátku jsem měla obavy, že nedám to pražské nářečí. Ale naštěstí to po čase ustoupilo do pozadí. Takové japonsky posmutnělé, ale zároveň se mi to četlo strašně lehce. Příběh ve mně vzbudil chuť přečíst si něco z japonské literatury.
Za mě tedy velice zdařilá prvotina, která velmi umně a propojuje život vysokoškoláka, umění překladu a „detektivní“ pátrání s nádechem tajemna. Ani hovorový jazyk není na škodu, spíše naopak. A konec mi přišel… no přesně tak (ne)čekaný, jak jsem předpokládala.
Hlavní hrdinka je místy dost namyšlená, ale proč ne… nikdo není dokonalý, navíc její frustraci z nedostatečně intelektuálně podnětného kolektivu spolužáků dokážu v jistých momentech i pochopit. Díky prostředí vysoké školy jsem s Janou naprosto soucítila, osobně mám z Barthese, potažmo celé literární teorie, dodnes osypky, ale fascinovalo mě, že o něm až do magistra neslyšela. Sama jsem kdysi koketovala s japonštinou a japanistikou, a i když osud mě zavál malinko jinam, tohle téma mi je stále nesmírně blízké, knihu jsem navíc četla krátce po návratu z Tokia, takže atmosféru lidnaté Šibuje jsem měla stále před očima.
Jen se divím, že se Ministerstvo kultury ČR podepíše pod něco, kde je tolik otřesných pravopisných chyb a překlepů. Vrchol byl, když se Jana pošklebovala kamarádce, že v jejím případě se podmět a přísudek nikdy neshodnou, abych se o pár stran dál dočetla něco ve stylu „děti dělali“. A přitom je na konci uvedeno i jméno korektora (hanba, pane!).
Ačkoliv má autorka pořád prostor k růstu, její prvotina si (alespoň podle mě) 5 hvězd zaslouží. Za vlasy přitažené situace, v nichž se postavy ocitaly, byly kupodivu uvěřitelné, a dějové linky byly poutavé a napínavé. Potěšilo mě, jak do sebe místy zapadaly a doplňovaly se, zatímco příběhy "obou" Jan byly samy o sobě perfektně vybalancované a vhodně prokládané fragmenty překladu díla onoho spisovatele Kawašity. I přes tuto roztrhanost dokázala kniha skvěle fungovat jako jeden celek. Možná i proto mě čtení ani na chvíli nenudilo a jsem za tento svěží objev v české literatuře moc ráda.
Zajímavá zápletka, čtivě psaná, konec v Murakamiho stylu, ale celou knihu sráží forma, jako je psaná a odfláknutá korektura (řada překlepů, zapomenutá slova, chyba v rodokmenu, kde je Satošiho bratr označen jako jeho strýc,...). Ještě horší než překlepy je ale nekonzistentní používání hovorového jazyka. Proti použití hovorového jazyka jako takového nic nemám. Ale tady jsou hovorová slova "rozsypaná" mezi spisovná zcela nahodile. Kdyby byla např. odlišena přímá řeč nebo myšlenky postav hovorově a popisy spisovně, tak je to o něčem jiném. Takto je klidně v jedné větě půlka hovorově a půlka spisovně, slovo, které je v jednom řádku hovorově je hned o řádek níž spisovně... To, co autorka nejspíše považovala za ozvláštňující prvek tak v konečném důsledku je prvek velmi rušivý, který kazí požitek z četby. Škoda, potenciál tam byl podle mě velký.
Je to lehounce napsané, zároveň hravé, vtipné, zaujaté tématem a velmi chytré. Příběh rozdvojení budoucí japanoložky, jejíž mladší Já vegetuje na Šibuju a starší studuje v Praze japonského autora, jenž byl v životě i ve smrti spjat s vodou, kombinuje spoustu prvků, které najdete třeba u "posledního Murakáče" (pro mne momentálně Komturova smrt) - nevysvětlitelné tajemství, hru s časem, proměnu člověka v myšlenku, ducha či příšeru, hrůzu z pobytu v uzavřeném prostoru a temnotě, nebezpečí ze zobrazení (malbou, fotografií, atd.), posedlost určitou osobou, místem, ideou, nebo ztělesnění ideje či představy, motiv ztráty, komplikované lásky, loučení, podivné příbuzenské vztahy... A když se k tomu přidá konkrétní skladba postav, to zvláštní formální zavinutí příběhu do sebe a téma hledání a potvrzování vlastní identity, je to znepokojivé. Bavilo mě to velmi.
Moc se mi kniha líbila. Vlastně těch několik příběhů. které se v knize prolínaly. Byla jsem velmi mile překvapena.
Je to takový mladistvý literární styl - a i když jsem už jiná věková kategorie, tohle mě opravdu bavilo. Je vidět, že autorka zná všechno, o čem píše, a to dává románu šťávu. Jen škoda toho konce, ten působil jako z nouze ctnost. Jakoby už autorka neměla čas a chuť napsat něco promyšlenějšího. Ale přesto je to bezva čtení, které za sebe doporučuji.
Takový trochu intelektuálnější dívčí román. Čtivé, připomínalo mi to Afterdark od Murakamiho, akorát v podání naivní studentky japanologie. Přiznám se, že jsem stále rozpačitá. Hlavní postava mne místy iritovala, stále opakující se motivy taktéž a u konce jsem měla pocit, že čtu úplně jinou knihu. Přebal knihy a grafika moc pěkná, ilustrace od samotné autorky také.
Určitě kniha něčím vybočuje, ale zda bych ji doporučila k přečtení si nejsem úplně jistá.
Tak trochu naivní příběh (hrdinka), ale největším problémem není přímočarý příběh, jako spíše literární styl. Zápletka sama o sobě by obstála, ale způsob, jakým je to napsané, mě iritoval. A tím nemyslím hovorový jazyk - ten mi přišel skvělý! Spíše přílišná popisnost, opakování některých věcí... člověk vždy dokáže odhadnout, co se na následujících stránkách stane. Tohle chtělo editora, který by do toho pořádně zasáhl. Ale kniha se dobře četla, na tom se asi shodnou úplně všichni, a studium japanologie zní fantasticky!
S touto knihou som zároveň čítala Lososa v kaluži od M.Lukáškovej, a knihy mi prišli podobné z hľadiska paralelných svetov. Obe postavy boli mladé, ženské, obe postavy nemali veľa ženských kamarátov, alebo teda ani mužských kamarátov a oboch ich občas trápili chlapci.
Akurát kniha Probudím se na Šibuji, mala v sebe viac prepracovanú zápletku, či už, čo sa týka poviedky zabudovanej v knihy, ale aj detektívnej vsuvky, ktorá pátrala naprieč minulosťou, aby vypátrala zmiznutého spisovateľa. Trošku si neviem pomôcť, a knihu by som zaradila do YA žánru, pretože každý kto má nad 25 rokov, sa už takýmito vecami úplne nezaoberá, alebo aspoň vo svojom okolí mám pocit, že 25+ riešia úplne iné veci, a nie to, či sa dajú dokopy s nejakým Viktorom Klímom, ktorý vraj nie je ideál krásy.
Napriek tomu kniha bavila, čítala sa dobre a veľmi oceňujem nádherné grafické spracovanie. Teším sa na ďalšie knihy autorky, dúfam, že ešte niečo napíše, aby som mohla sledovať vývoj jej štýlu.
Zajímavý literární počin, jak představit čtenáři japonskou kulturu a společnost. Nejedná se o zážitky z cest, jako je např. Deník japonské manželky, ale o japonský život. Celý příběh byl velmi zajímavě vystavěn, prolínání dějů se zápisky nebo překlady z Kawašitovy tvorby mi nijak nevadilo, právě naopak. Velmi se mi líbilo doplnění o japonské znaky.
Ale. Nemohla jsem se za žádnou cenu vžít do role vypravěčky. A jak tu již bylo zmíněno, celý ten "obal" příběhu mi až moc připomínal romantický dívčí románek.
Japonská kultura mě snad vždycky fascinovala. A vysokoškolské prostředí jsem taky uvítal.
Ve výsledku jsem spokojen. Jsem rád, že jsem si ji koupil a dal se do čtení. A jako bonus si rozšířil "japonské obzory".
Není to kniha jen pro nadšence do japonské kultury. Někomu nemusí sednout hovorový styl vyprávění a ta jakoby neuzavřenost konce knihy. Ale tento konec se sem hodí.
Jak již bylo ve více příspěvcích přede mnou zmíněno, ve vydavatelství si tu knihu měli pořádně pročíst a odhalit chyby. Ty dojem z knihy trochu kazí.
Pro milovníky japonské literatury skvělá příležitost na tři dny v důvěrně známém prostředí, ale ani ostatní čtenáři otevření novým poznatkům nebudou zklamáni. O dívčí románek se opravdu nejedná, ani napětí či "mystery" prvky nepřekračují přijatelné meze. Jediné, co mně při četbě trochu vadilo, je spousta překlepů, vynechaných písmenek a občas dokonce i nesmyslných spojení, které mohl pečlivý redaktor vychytat (přečetla jsem zatím jen "tři třetiny" knihy).
Sice zajímavý motiv a neotřelé prostředí, ale v konečném důsledku není kniha ničím víc než dívčím románkem s detektivní zápletkou. První dvě třetiny knihy jsou dobré, nebojím se říci, že výborné, ale poslední třetina - vztahovka - celkový dojem sráží. Škoda.
Ještě jsem knihu nedočetl, ale už se mi dlouho nestalo, že bych přečetl sto stránek za den a mezi tím si ještě odskočil do práce.
Šibuja mě oslovila hned několikrát: hlavně je v ní poznávání a věda představeno jako detektivka a dobrodružství hledání, které vás může dovést na zajímavá místa. Nejen ve vaší mysli, ale i ve fyzickém světě. Není to sice nic nového, ale je příjemné to zase prožít a znovu si uvědomit, co dává našemu životu smysl (pokud jste tedy takoví vědátoři, jako je Jana nebo Klíma). Vůbec prostředí fildy a jeho postavičky jsou v něm dobře vykreslené, včetně motivu uvedení do studia na VŠ. Všechno je to skoro hmatatelné. Pro někoho možná samozřejmost, ale já smekám.
Autorka má kromě tahu na branku i skvělý smysl pro humor. Nasazuje si trochu nezbednou masku (pro mě nesmírně sympatickou). Výsledkem toho je, že je to jako román vypravěčsky velmi povedené, i když poznáte pasáže, které vznikaly uměle jako nástavba do plánu, což ovšem může souviset hlavně se změnou stylu, který je trochu sušší. Nicméně je za tím stále vidět, kolik s románem měla autorka práce, aby to bylo napsané takto suverénně. Jako prvotina je to totiž skoro nepravděpodobné.
Knížku ocení ti, které baví ryzí, přirozené vyprávění, jež dokáže vstřebat i opravdu pěkné metafory a stylistickou různorodost: postmoderna tu vykukuje hned za rohem (viz učenecký, nikoliv univerzitní román, tematizace textu/rukopisu a la Eco, román jako otevřené dílo). A navíc, jak už jsem naznačil, Šibuja je opravdu vkusně vtipná. Pro čtenáře typu "něco jsem se dozvěděl" a "dostala jsem poučení" to taky splňuje účel.
Pro mě po dlouhé době opravdu radost číst.
Nominace na Literu je řekl bych jistá.
Štítky knihy
prvotina Japonsko česká literatura japonská literatura magický realismus rozhlasové zpracování Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena
Super! Ani jsem netušila, že mě to tak chytne. Povedené, svěží, neotřelé.