Proč děti neprospívají

26.01.2022

Fascinující čtení. Detailní pozorování toho, jak se konkrétní děti v konkrétních chvílích chovaly, když samostatně řešily nějakou úlohu (většinou matematickou: práce s různě dlouhými tyčinkami, rozdělování předmětů do kelímků a abstrahování principů těchto operací). Autor popisuje nejen to, jak to dítěti dřív nebo později "zapálilo" (anebo někdy "nezapálilo"), ale z výrazu tváře dítěte či z obsahu a tónu otázek, které dítě klade, usuzuje autor také to, jak se dítě cítí a co jej motivuje buď si s příkladem poradit nebo jej vzdát nebo se nechat zmást. Ukazuje, že dítě při učení nezapojuje jen inteligenci, ale řešení úlohy je pro něj také úkol společenský: selhání nebo vyřešení úlohy mění jeho sebehodnocení, vztah s ostatními, očekávání, která na něj budou příště kladena... Kniha obsahuje velké množství popisů toho, jak přesně byly děti dovedeny k chybným odpovědím a hlavně k tomu, že vůbec nezačaly přemýšlet a namísto toho jen hledaly správnou odpověď. Přemýšlení vyžaduje například klid a svobodný vnitřní prostor, který některé děti postrádaly. To, a nikoli snad nižší inteligence, bylo důvodem jejich neúspěchu.
Ukázky: "Neúspěšné děti se nesnažily, i když neúspěšně, dělat totéž co ty úspěšné. Dělaly něco úplně jiného. Viděly školu a svůj úkol v ní úplně jinak. Bylo to místo plné nebezpečí, a jejich úkolem bylo vyhnout se mu, jak to jen šlo. Jejich zaměstnáním nebylo učit se, ale unikat."
"Teprve až se učitelé ve třídách osvobodí od svých tradičních učitelských povinností – nařizovat, trestat, hodnotit –, budou schopní rozumět svým žákům natolik, aby dokázaly přijít na to, jak jim být co nejvíc užiteční."
Zaujalo mě, jak se učiteli vyplatilo snížit tempo vyučování: "Když jsou děti v situaci, kdy na ně není vyvíjen tlak, aby správně odpovídaly, a už vůbec ne rychle, dokážou úžasné věci."

24.07.2016

Skvělá kniha, která otevírá oči. Autor citlivě podává problematiku zastaralého školství, zkostnatělého způsobu výuky i přístupu k dětem. Tradiční školní výuka podrývá sebevědomí těm nejmenším, a to mnohdy nenapravitelně. Na mnoha příkladech je vysvětleno, jak děti uvažují a jak nakládají s problémy, které mají vyřešit. Poutavé čtení doplňuje spousta autorových zkušeností, rad a poznatků - střízlivých a objektivních. Není co vytknout. :)

„Není žádný rozdíl mezi žitím a učením… je nemožné, zavádějící a škodlivé přemýšlet o nich odděleně.“

24.05.2016

Pro mě kniha poctivého učitele i člověka, který hledá pro děti to nelepší. Jak jim to dát? V prostředí tradičních škol John Holt přes veškeré úsilí cestu nenašel, proto se přiklonil k domácímu vzdělávání. Ne ve všem s ním souhlasím a ne vše mohu a chci uplatnit v praxi, ale jeho myšlenky stojí za přečtení a zvážení a jsou velmi inspirativní. Kniha, ke které se ráda vracím.
"Jednou z věcí, kterou pozorujeme u našich inteligentních dětí, je to, že jsou silně zaujaté životem. Ráchel, Pat, Elaine, Garry, to jsou všechno snílkové. Ale Barbara, Betty, Maria, Ralph a Hal se od světa nevzdalují, přijímají ho. Uvažovali jsme jednou o milostném poměru k poznání. Zdá se, že tyto děti milují život. Vzpomeň si, s jakým gustem Betty, Barbara nebo Sam vyprávějí i tu nejjednodušší historku ze svého života.
Inteligentní děti se chovají tak, jako by si myslely, že svět má nějaký smysl. Porovnávají svoje nápady a myšlenky se zdravým rozumem, zatímco jiné děti, které neočekávají, že by odpovědi měly mít nějaký smysl, které nevědí, co smysl je, nevidí žádný důvod k tomu je prověřovat, nevidí žádnou možnost jejich prověřování. A přesto ten základní rozdíl může být ještě hlubší. Zdá se, že ty děti, které považujeme za inteligentní, mají pocit, že ke světu lze mít důvěru, dokonce i tehdy, když nedává žádný smysl, že dokonce i tehdy, když mu nerozumíš, můžeš si být zcela jistý, že se nechystá zkoušet na tebe nějaké špinavé triky. Jak duchovně blízké je to Einsteinově poznámce: „Nemohu uvěřit tomu, že by Bůh hrál se světem kostky.“"