Proč nejsem křesťanem
Bertrand Russell
Významný představitel buržoazní filosofie 20. století vykládá své životní krédo, které vyznívá v rozhodné odsouzení náboženství v jeho historických i soudobých formách. Russell se neomezuje jen na negativní kritiku. I když není marxista, hlásí se otevřeně k víře v pokrok, vědu, sociální spravedlnost a světový mír.
Přidat komentář
Kniha "Proč nejsem křesťanem" je poměrně starého vydání a pokud si ji opravdu chcete přečíst, tak občas nedoporučuji sjíždět pohledem k poznámkám překladatelů věčně elegantně demonizujících Západ a propojujících náboženství s kapitalismem. A to jenom pokud si knihu opravdu CHCETE přečíst, což bych vám příliš nedoporučoval a to z několika důvodů.
Prvním důvodem je notorické omývání negativních historických skutečností církve, o kterých již sami ze zkušenosti musíte vědět dost. Druhým není v žádném případě objektivní pohled na věc, ale na druhou stranu ten se ani nedá očekávat, protože hlavním cílem odpovědi na otázku "Proč nejsem křesťanem" jsou jistojistě negativa křesťanství. Dále mi přijde nepochopitelné Russellovo (záměrné?) vyjímání slov z Bible a jejich doslovné rozumění, což s Russellovým nevídaným nadšením pro vědecké poznání, které mimojiné slouží jako zdroj společenského štěstí, plodí nanejvýš pochybná tvrzení, o nichž stále nedokážu s jistotou určit, jestli je bral autor vážně – například: "Kristus nám přikazuje, abychom se stali takovými, jako jsou malé děti, avšak malé děti nemohou pochopit diferenciální počet ani zásady peněžního oběhu ani moderní metody boje s nemocí."
Na druhou stranu musím přiznat, že některé pasáže o výchově dětí v náboženském duchu a o špatných vlivech náboženství na společnost měly něco do sebe, ale jelikož texty pocházejí někdy z 20. let minulého století, jsme nyní schopni zpětně říci, že si z nich církev vzala ponaučení a částečně svá dogmata obměnila, či objasnila trochu jiným způsobem. Ani já se ale na to ve většinově ateistické zemi nemůžu dívat nezaujatě, ale vím, že některé pro společnost nepřínosné fundamentalistické názory jsou některými stále zastávány, v některých zemích dokonce většinou společnosti. Myslím tedy, že Russellovy názory částečně pomohly k uvědomění chyb na straně všemožných církví, přitom ale také pomohly rozohnit novou nenávist mezi ateisty a věřícími, které možná někteří ateisti po přečtení této knihy mohou považovat za nevýslovné primitivy, což ale v žádném případě nemusí být pravda. Jsem si ale téměř jist, že Bertrand Russell toto nikdy nechtěl, jeho protiválečné názory, v nichž chtěl najít štěstí společnosti jsou toho důkazem.
Poslední část knihy byl rozhovor mezi Russellem a knězem Coplestonem o existenci boží. Nejdříve jsem si myslel (jak je dobrým zvykem všech takovýchto rozhovorů), že jedna strana (ta, která to publikuje - tudíž Russellova) vyšle favorita proti někomu, kdo je buď inteligenčně na velmi nízké úrovni, nebo zrovna po náročném dni odchází z práce a vůbec se mu nechce debatovat s nějakým chlápkem, ať už tvrdí cokoli. Nakonec jsem byl ale touto debatou příjemně překvapen, argumenty na obou stranách byly zajímavé a nevšiml jsem si ani náznaku nějakých urážek. Russell ale stále obhajoval morální principy a dle mého názoru neměl svoji obhajobu tak logicky objasněnou jako jiné části svých teorií. Zajímavé bylo, že Russell obhajoval morální principy velmi podobné křesťanským a nedokázal zcela dobře vysvětlit odkud tyto principy u něho pramení (nechtěl se jak přiklonit na stranu toho, že je získal od svých "tetiček a chův", jimiž často kritizoval vliv trestů na přirozený vývoj dítěte, na druhou stranu argumentace jeho "pocity" mi připadala nedostatečná). Z toho (dle mého názoru plyne) ponaučení, které by se ve slušnější formě dalo zformulovat: "Nejez tam, kde vykonáváš potřebu"
Abych vyzdvihl taky nějaké pozitivum, tak je to Russellova úderná kritika církví a jejich nepřiměřené moci. Nakonec se tedy Russellovi snad podařilo spolehlivě odpovědět na otázku, proč není křesťanem ve smyslu členem organizované církve.
Jako agnostik se zájmem o antropologii náboženství jsem si knihu vychutnala. Autor nebrojí proti dogmatům dogmaty, ale argumentuje, ukazuje rozpory a upozorňuje na slabá místa nejen křesťanství, ale náboženství obecně. Kniha není přednostně určena anti-křesťanům, přínosnou jí shledají i lidé věřící, kteří jsou otevřeni i jiným názorům a slepě neodsuzují bezvěrce, jako příšery dobré jen na zátop v pekle.
Proč doporučuji k přečtení knihu, kterou hodnotím pouze 20%? Jak jinak vyjádřit rozpor u knihy, u které považuji za velice přínosné, že vznikla, a přitom její závěry odporují mému přesvědčení? Navíc si paradoxně myslím, že je přínosnější, aby si danou knihu přečetli ti, kteří se považují za křesťany, než-li odpůrci křesťanství. Neboť každá kritika je inspirativní a důležitá, aby člověk neustrnul v povrchním přesvědčení. S mnohou kritikou souhlasím, je opodstatněná, ale to neznamená, že bych hned zavrhl celou církev a křesťanství. Vidět v dějinách křesťanství pouze zápory a nevidět klady to je zaslepenost, stejně to platí obráceně. Ona ani víra ve vědu a lidský pokrok sebou nenese pouze pozitiva.
Skvělé a na svou dobu jistě odvážné dílo. Ale nepochybně je aktuální i dnes, kdy stále ještě různé církve a různí věřící prohlašují hloupá dogmata své víry za obecně platné a správné morální zásady.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1961 |  Proč nejsem křesťanem a jiné eseje |
| 1927 | Problémy filosofie |
| 1993 |  Logika, věda, filozofie, společnost |
| 1931 |  Manželství a mravnost |
| 1931 | Boj o štěstí |
Ačkoliv argumentace a celkový přehled Russella nedosahuje té úžasné úrovně knih Dawkinse nebo Sagana, pořád mají co nabídnout.
Russell připomíná "hříchy" církví, některé znáte, některé nejspíš ne, ale i ty, co už znáte neškodí si připomenout.
Lid totiž rád zapomíná, proto je třeba připomínat i to zjevné.
Název knihy je mírně zavádějící, text se neopírá pouze do křesťanství, ale do náboženství všeobecně, bez ohledu na vyznání. Což je v pořádku, všechna náboženství jsou stejně nesmyslná. Kromě druidství, protože jsem druid :)
Z pohledu dnešního člověka jsou některé pasáže poněkud zastaralé, ale je třeba brát v potaz rok vzniku a tak je brát v kontextu té doby.
Například co se výchovy dětí týče.
Co bych knize vytknul, je přílišné zaměření na rozbor morálky a (oproti zmíněnému Dawkinsovi nebo Saganovi) slabší argumentace kritiky náboženství a církví.
Za mě to je velmi jednoduché. Morálka musí vycházet z empatie, nikoliv ze strachu z trestu nebo z touhy po odměně, které náboženství nabízí (ale až po smrti, protože to nic nestojí a těžko si někdo přijde stežovat..)
Ačkoliv kniha nepatří mezi nejlepší v žánru, pořád stojí za pozornost a může nabídnout mnoho materiálu k úvaze. Knih propagující analytické / kritické myšlení není nikdy dost.