Projekt: pravda
Mariusz Szczygieł
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/314056/bmid_projekt-pravda-zWP-314056.jpg
4
64
64
Jsou události, které vám převrátí život naruby, a chvíli trvá, než se s nimi vyrovnáte. Těžké období nedávno prožíval i známý polský reportér. Vyrovnával se s ním pomocí slov, a tak vznikla jeho nejnovější kniha působivých příběhů z vlastního i cizího života. V citlivě psaných textech hledá autor nový smysl života, životní filozofii, svou i cizí pravdu. Hledá ji ve Varšavě, v Praze, Londýně, Paříži, New Yorku, Barmě i Laosu. Hledá ji v umění, literatuře, malířství i v hudbě. Ptá se na osobní pravdy slavných osobností, ale i neznámých cestujících z vlaku, taxikářů, prodavaček, hospodských štamgastů či návštěvníků kaváren a knihkupectví. V Česku mu pravdu přinášejí například malíř Filip Černý, spisovatel Jan Herben, fotografka Lenka Faltejsková, v Polsku osobnosti jako Ryszard Kapuściński nebo Hanna Krallová. Tato výjimečná kniha svědčí ve svém jádru nejen o bolesti ze ztráty, ale vyjadřuje především přitakání životu a naději.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2016 , Dokořán , Jaroslava Jiskrová - MájOriginální název:
Projekt: prawda
více info...
Přidat komentář
Projekt: Pravda je sbírkou střípků příběhů a vnitřních pravd, které více než cokoliv jiného vypovídají o nás samých, o tom kým jsme, odkud pocházíme, na co myslíme. Vnitřní pravdy jsou našimi prubířskými kameny, našimi stébly, kterých se chytáme, když se svět pod nohama hroutí. Možná proto se mnohým z vás zdá kniha temná a bolestná, ale pro mě je naopak o cestě zpět k nám samým, k tomu, co zůstane stát, když všechny masky, kudrlinky a hezké slova spadnou. Je otazník na začátku i konci našich životů, na kterou si každý musí odpovědět sám.
A i když uznávám, že některé příběhy by se dali uchopit lépe, Projekt: Pravda pro mě zůstává více než velmi zajímavým experimentem, který nejen, že pokládá otázku a nabízí odpovědi, ale nutí vás hledat, ptát se, zkoušet a přebírat vše, čemu jste o vás samých doposavad věřili.
Protože každý z nás má mnoho pravd, ale kolika z nich se opravdu ve svém životě neochvějme řídíme?
Na Szczygiela mám slabost a všech pět hvězdiček je čistě osobních. Zprvu se mi knížka zdála až moc smutná a temná až jsem se bála, že z ní budu také smutná. Pak to začalo být milé, někde i legrační a někde zase smutné, přesně takové jako pravda. Každý máme tu svou. Asi si tuto knihu koupím, abych se do ní mohla kdykoli podívat, když mi bude pravda chybět...
Nadchlo mě téma, ale přišlo zklamání z toho, že se ho autor důsledně nedržel. Kdyby sbírka obsahovala jen vyslechnuté „životní pravdy“, přišla by mi sevřenější a zajímavější. Nejvíc se mi líbily ukázky z románu Portrét z paměti. To dílo by mohl někdo přeložit do češtiny. „Mluvil jsem, abych nic neřekl, psal jsem, abych nic nenapsal.“ – „Musím pracovat pro vítězství světa nade mnou.“ – „Teprve, když jsem sám, napřímím se v celé délce.“
Kniha Mariusze Szczygiela mne oproti jeho předchozím knihám, které jsem s chutí přečetla, trochu zklamala. Popravdě jde o volbu celkově těžšího zpracovávaného tématu, menší nadhled a jakousi krizi autora, který se v té pravdě nimrá. Námět je do jisté míry určitě zajímavý, ale některé úvahy a vhledy "projektu" nejsou úplně dotaženy do konce, zdá se, že autor trochu tlačil na pilu.
Eseje k zamyšlení a hledání podstaty té životní pravdy, kterou máme každý jinou, protože jsme všichni osobnosti. Szczygieł zřejmě potřeboval v těžké životní situaci nějaký ventil a tak vznikla tahle kniha. Čtení je to zajímavé. Někdy méně jindy více. Občas jsou to spíše jen fragmenty určitého celku. Ze všech těch příběhů mi asi nejvíce utkvěl pán z vlaku, co se stěhoval kamsi na místo, odkud všichni jinak prchají za prací, protože tam jsou levnější nájmy a požadavky na život, aby zde začal znovu. Jako celek ale tento všímavý projekt za ostatními knihami autora trošku jen přesto všechno razantněji pokulhává.
Podle názvu jsem čekala spíše duchovní literaturu.
Ale i zachycení "obyčejných" každodenních pravd nakonec bylo krásné.
Krásná kniha, která mě mnohokrát dojala a také pobavila. Sesbírané příběhy přispěvatelů - hledačů své osobní pravdy, jsou sepsány s velkou úctou k citům a soukromí lidí. Samozřejmě, že v takovém množství příběhů se našlo i pár, které mě neoslovily, ale celkový dojem nijak nenarušují.
Projekt jednoho z nejnadanějších současných polských spisovatelů, čechofila a otce Gottlandu - Mariusze Szczygieła - hledání pravdy - nikoli pravdy společné pro celé lidstvo, ale dílčí pravdy, kterou si s sebou životem nese člověk jako jednotlivec, je poetickým, obohacujícím a jaksi bezšelestným valčíkem mezi titěrnými i hlubokými smysly života - ať už prodavačky z večerky za rohem nebo masarykovce a zapomenutého českého realisty Jana Herbena. Szczygieł se, prostřednictvím sloupku v novinách, nebo třeba jen tak - na ulici, ptá zcela neznámých lidí na to, jestli našli svou pravdu. Ptá se také přátel, rodičů, kolegů v práci. Výsledkem jsou velice intimní a osobní zpovědi nejrůznějších typů osobností, z nichž někdo je přesvědčený, že ji má - nikdy si nemysli, že víš, co je pro druhého nejlepší, měj u sebe vždy stovku, ať můžeš druhým v nouzi pomoci, když nemůžeš být tam, kde jsi doma, vezmi si kus domova s sebou. Jindy autor preparuje smysl ze svých zkušeností z cest po světě - třeba v Laosu, kde se setkává s klíčenkami a náramky vyrobenými z roztavených amerických bomb, kterými Američané Laos ve dvacátém století zasypali (každých osm minut spadla jedna). Zužitkovat všechno - i smrt. Několik desítek pravd je popsáno, aby autor nakonec dospěl k tomu, že se smysl našeho bytí, podle kterého celý život žijeme, může sesypat a změnit během dvou sekund, kdy se ocitneme na prahu smrti. A ze všeho nakonec zbyde jen krásný den.
„‘Žádná kniha s člověkem v názvu se nemůže ocitnout na smetišti. Já si ji vezmu, jestli dovolíte.‘
Paní Wiesia se zřejmě rozhodla přenést můj život do svého bytu. Asi s ním udělá něco zcela jiného než já.“
„‘Ježíš mi spadl do klína z kříže nade dveřmi,‘ začala vyprávět.
‚Byl lehký, z plastu, a doslova slétl, uslyšela jsem jen takový šelest.
Bylo mi jasné, že ho musím zase pověsit.‘
‚Ježíš vám spadl do klína? Mělo to něco znamenat?‘
‚Ano, nedrželo lepidlo.‘
‚A metaforicky?‘
‚Jestli metaforicky, to nevím, ale pochopila jsem, že teď ho mám ukřižovat já osobně, a ne někdo z dávnověku, nýbrž já, Ela, teď hned. Na chvíli mě polilo horko a hlavou mi vířilo, že mi třeba chtěl něco sdělit. Ale co? Možná to, že jsem špatný člověk? Myslela jsem, že jde o poučení, že teď musím za trest osobně přibít Ježíše na kříž. Ale dost rychle jsem se uklidnila. Není přece možné, že všichni ti lidé, co Ježíše každý den přilepují nebo přibíjejí na kříž a potom na různé zdi a hroby, jsou špatní. A přesto Ježíše přibíjejí na kříž několikrát za den.‘“
Kniha populárního reportéra a čechofila je otevřenou bilancí. Sám autor ji nazval svým záchranným lanem. Skvělý pozorovatel a vypravěč tentokrát pátrá ve vlastních i cizích příbězích. Z jakékoliv situace, z kteréhokoliv místa. Skládá vedle sebe rozhovory a pozorování, aby odhalil pravdu. Ta ale není jedna. Zdá se, že jsou stovky malých pravd. Žádná z nich není lepší nebo větší. Nic nemá přednost. Jako jakýsi rejstřík pravd je koncipována sama kniha. Titul je rozdělený do dvou částí. První se nese v duchu osobního vyprávění, deníku. V druhé části nám Szczygieł nabídne pravdu hlemýždě z Krymu, náhradní pravdu, pravdu bez iluzí nebo třeba pravdu českého spisovatele. Autor si ve své knize podržel styl lehkého a chytrého psaní. Některé pasáže vypráví jen pomocí dialogů, skvěle ovládá zkratku a neztrácí humor.
„Projekt: Pravda“ v sobě nese společenské, náboženské i filozofické otázky. A také otázku, která je v souvislosti s pravdou asi nejpodstatnější. Zda ji opravdu chceme poznat.
Ke knize jsem přistupovala lehce nedůvěřivě a opatrně. Vždyť co je to Pravda? Pro mne už mnoho let jen úhel pohledu různých lidí dle jejich zkušeností, znalostí, prožitků....Bála jsem se dogmatismu. A to přesto, že se mi kniha Gottland od stejného autora líbila moc.
A bála jsem se zbytečně. Mariusz Szczygiel je člověk, který umí lidem naslouchat, umí slyšené jemně a nenásilně vepsat do slov, je schopen hlubokých úvah i občasné sebereflexe. Kniha je skvělá! Možná bych místo slovo "pravda" použila jiné - snad moudrost či přesvědčení či poznatek, ale to vlastně není podstatné. Je to soubor hlubokých zamyšlení, zastavení a úvah velmi různorodého spektra lidí. Některé "pravdy" mi byly nesmírně blízké, jiné mne spíše pobavily, některé zcela minuly. Ale v této knize (dle mého) nejde ani tak o definování jednotlivých "pravd", jako o ten proces, kterým k nim dochází. Je to kniha hluboce lidská, rozmanitá, plná zajímavých myšlenek a různých úhlů pohledu na to každodenní člověčí snažení.
Jako bonus pro mne byly fotografie Lenky Faltejskové, které knihu nesmírně obohacují. Tuto fotografku obdivuji už hodně let, takže toto nečekané setkání bylo velmi milé a příjemné.
Rozhodně zajímavý projekt. I já teď přemýšlím o své pravdě i když ... já bych to možná spíše nazvala svojí prioritou nebo svým úhlem pohledu. Pokud zůstanu u termínu pravda, mám jich asi více.
Autora mám moc ráda a jeho knihy jsem si vždycky užívala. Touhle jsem se prokousávala dlouho, není příliš lehká. Ale přesto čtení stálo za to, bylo o čem přemýšlet. Jaká je moje pravda?....
Je málo autorů, od kterých jsem přečetla všechny (většinu) knih. Mariusz Szczygiel k nim patří. Tento soubor krátkých textů je dokonce "terapeutickým" dílem. Pro autora - vyrovnává se tak s rodinnou tragédií - a svým způsobem i pro čtenáře. Protože:
- každý má svou pravdu;
- také pravda druhých se může stát tou vaší.
str. 28: "...nejdůležitějším návykem..., jaký člověk v životě musí získat, je smířit se s tím, že všechno se mění. Na životě je důležitá jen změna, jen ta má smysl. Nic nám není dáno na delší dobu, ale vstáváme a padáme, stále se vítáme a loučíme."
Troufám si říct, že pan Szczygieł je jediným současným polským spisovatelem, který byl opravdu přijat českými čtenáři. Největší zásluhu na tom nejspíše mají vybraná témata týkající se naší historie a kultury, ale stejnou měrou se na tom bezpochyby podílí autorův styl. Jeho díla jsou psána s lehkostí, hravostí a člověk se do nich velmi rychle začte. Kromě jiného je Mariusz Szczygieł dobrým pozorovatelem a své postřehy dokáže skvěle zpracovat. Co se týče samotné knihy "Projekt: pravda", je jiná než ty předešlé. Na mě osobně působila tak nějak ponuře, ale chápu, že se autor potřeboval "vypsat" ze své nemilé životní zkušenosti. Kniha rozhodně není špatná, jen je prostě jiná.
Jsem velký fanoušek předcházejících Szczygiełových knih (Gottland, Udělej si ráj a Láska nebeská) a možná právě proto mě tato kniha mírně zklamala. Některé úvahy a jakési minireportáže jsou čtivé, poutavé a z mého pohledu i pravdivé, ale je tam mnoho balastu, nedotažených úvah a vlastně i nudy. Chápu, že knihu autor psal pod vlivem osobní tragédie a je to jakási forma vlastního vyrovnání, ale to se na relativně nezaujatého čtenáře přenáší obtížně a zde se to bohužel moc nepovedlo.
Velice pravdivá kniha o hledání pravdy v životě brána z různých pohledů známých i obyčejných lidí. Některé kapitoly zaujmou, jiné odzbrojí, smutné úvahy se střídají se všedními (zdánlivě). V knize je hodně hlubokých myšlenek, každá z nich stojí za přemýšlení a rozepsání minimálně na celou knihu... vše je podáno líbivým novinářským stylem, ale ten úvahám neubírá na kvalitě, spíše je přibližuje lidem.
Je to mé první setkání s autorem, ale určitě ne poslední, protože... "....mnoho píšících lidí si myslí, že svět výjimečných slov je tím nejlepším světem k životu."
MS nezklame. Kniha je sbírkou životních pravd (nebo spíše kréd, zásad a poznání) přátel a lidí, které autor potkal nebo oslovil. Čtivé a zajímavé jako vždy. Například osobní zkušenost s Rusem, který měl vůči Polsku výčitky svědomí, protože ho prý ho nechali po roce 1989 napospas západu...
A jedna sebraná pravda na závěr:
"Poslední útěchou... jsou naše pohlavní orgány"