Proměněné sny
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/170552/promenene-sny-170552.jpg
4
208
208
Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo. Nikoli tedy protokoly ze zasedání biskupské konference či nějaké další dokumenty, které nikdo rozumný nečte. Tyto rozhovory jsou určitou „anatomií“ (vetšinou) mladých křesťanských životů a jejich nehod. Jednotlivá vyprávění přinášejí svědectví o tom, co je to duchovní moc a jakých destruktivních podob může nabýt. JAN JANDOUREK Díky všem těmto setkáním jsem si uvědomila, že schopnost věřit je pro člověka životně důležitá. Není podstatné, zda věříme v Boha, ve vztah, v budoucnost či cokoli jiného. Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život. Nezáleží na tom, zda se proměna jednotlivých lidí odehrála pozvolna nebo radikálně, směrem k Bohu a církvi, či spíše opačně. Nelze hodnotit, co je správné a co špatné, protože soudit lidský život nenáleží nikomu, ani církvi, nebo dokonce ideologii. PETRA DVOŘÁKOVÁ... celý text
Přidat komentář
Víra v Boha není rozzářenou stálicí na nebeské klenbě. Určitě ne pro každého. Pro mnohé je to přelud či berlička, pro další zdroj síly a naděje a pro jiné pak třeba boj mezi iluzí a deziluzí v závislosti na okolnostech, které člověka v průběhu jeho života utváří. Deset zásadních rozhovorů s deseti svým způsobem bezvýznamnými lidmi, kteří mají společné jedno. Víru, kterou jedni ztrácí, jiní nachází, další o ni usilují nebo ji zatracují. Ať už souhlasím či nesouhlasím s názory zpovídaných, pointou je, že rozhovory se vůbec staly. Dokládají totiž, že skutečná víra není pouze slovo, ale že zasahuje do lidských životů a je součástí jejich radostí či strastí, nadějí či zoufalství. Svou upřímností dali zpovídaní protagonisté příběhům sílu a Petra Dvořáková sice možná neobjevila kolo, ale přece úplně stačí, pokud člověka přiměje k zamyšlení o vlastním životě a životech lidí kolem sebe.
Knížku jsem chtěla odložit, ale pak jsem přece jen pokračovala dalším příběhem (který jako jediný stál za to). Příběhem o ženě, která cele pochopila, že církev není totéž to víra, přestala se sápat po berličce a rozhodla se postavit na vlastní nohy, vidět věci takové jaké jsou, čelit realitě a nikoli plakat či lát nad tím, že církev nefunguje jak má. Což je znak přechodu z naivního a sladce nevědomého dětství do dospělosti (který nesouvisí s biologickým věkem).
Protagonisté ostatních příběhů byli více či méně nezralí jedinci, co se v tom plácali podle toho, jak k nim byly vnější okolností (ne)příznivé, a řečeno kultovní scénou z filmu Matrix: sahali zásadně jen po modré pilulce a ani náhodou po červené.
Ústředním tématem příběhů je zjištění člověka, že církev (nikoli Bůh) není ideální ať svými představiteli jakožto jednotlivci či svými ideály, pravidly a dogmaty nebo jako celek - a jak se s tím kdo popasoval. Kdyby těmto lidem přišla do cesty jakákoli jiná překážka, plácali by se v tom velmi podobně, protože člověk dle své podstaty stejně automaticky "sáhne buď po modré nebo po červené pilulce".
Kniha je tedy vlastně o ochotě uvidět pravdu, tedy o odvaze, resp. jejím až fatálním nedostatku, takže nic nového pod sluncem.
Což o to víra důležitá je.
Zde však bylo spíše ukázáno jak církev manipuluje a zastrašuje, je plná demagogie,předsudků, fanatismu, strnulosti a lží bez jakéhokoliv porozumění a lásky k bližnímu svému.Co všechno se dá schovat za boha.
dlouho po přečtení knihy jsem o těchto intimních zpovědích přemýšlel, ale ani v jedné jsem nenalezl víru/přesvědčení v existenci boha/Boha, nýbrž víru jako sugesci nebo náhražku chybějících sociálních vazeb; všechny příběhy spojuje nějaká psychická odlišnost jedince, ať už způsobená biologicky nebo zapříčiněná prostředím (většinou ponížení v dětství), slabost, kterou okolí krutě zneužívá a trestá; postižení nejsou schopni dospět a sami za sebe převzít odpovědnost a pak hledají náhražku "otcovské/rodičovské" autority, která by je v životě vedla, v těchto případech ji supluje jejich představa boha na nebesích; prakticky ji pak hledají v církvi, která jim onen kýžený řád a režim spíše vnutí, než nabídne (překvapilo mne, že ve všech popisovaných případech se církev projevuje jako instituce, která už tak poničeného jedince dobije a ještě více poníží)
zajímalo by mne, co se s těmi lidmi děje dnes, jak se dále vyvíjejí jejich osudy
Ke knížce jsem se dostala jako slepej k houslím, vůbec to není můj žánr, tak bych to sama asi ani nečetla. Ale když už... tak to nakonec bylo docela zajímavé. Některé příběhy jsou i docela drsné.
Doporučila bych pro přečtení asi hlavně některým ortodoxním katolíkům.
Z knížky mi vyplývá jedno hlavní téma - celibát je blbost! Nechápu, že ho pořád ještě nikdo nezrušil.
Deset osudů nad kterými se musí člověk zamyslet. Pokud v tíživé situaci nepomohou nejbližší, musíte to zvládnout sám i když každý člověk má nějakého Boha/osud/, kterému věří.
Vesměs smutné osudy.... Víru hledá jen nešťastná duše?
Je někdo, kdo věří v Boha a zároveň je šťastný a vyrovnaný ve svém osobním životě? V těchto příbězích vidím existenci Boha jako berličku pro trpící, církev jako zkostnatělou instituci bez opravdového přínosu obyčejným lidem...
V nouzi může pomoci víra, může pomoci člověk, ale církev???
Autorka se dokázala vcítit do osudů zpovídaných.
"Děkuji odvážným lidem, kteří dokázali odhalit své nitro s radostmi i ranami, které v sobě nesou. Díky nim jsem mohla znova a jinak pohlídnout na život a dotknout se jeho ceny." (s. 12)
Zajímavě nastavené zrcadlo nejen církvi, ale celé společnosti, respektive nejbližším těch zpovídaných lidí...
Hodně bolestivá kniha o křehkosti víry i člověka, chybějící komunikaci a smutném přehlížení přirozených zákonitostí.
Ano je pravda, že příběhy vypovídají o stavu církve po skončení totality. Ovšem nikde (bohužel ani v předmluvě) není zmíněno, že je to důsledek systematické devastace církevního prostředí, nucené uzavřenosti a násilného, nedobrovolného odtržení od reality.
Stejně tak se logicky v subjektivním pohledu aktérů příběhů ztrácí to, že pouze ve zdravých přirozených podmínkách a rodinách lze vystavět zdravou víru jako nadpřirozenou hodnotu. Na iluzích to jde ztuha.
Zdeněk Volf píše na přebalu, že je to kniha tíhy. Podle mě nikoli jen tíhy církve, ale celé společnosti. Protože problémy mladých lidí a jejich životních situací vychází z atmosféry společnosti čtyřicet let nemocné totalitou, strachem, nedůvěrou a pokroucenými vztahy, z čehož se vzpamatovává dodnes.
Křehká lidská nitra, víra a svědomí tuto nemoc odnesla nejvíc.
Jak píše Balumba, každý jeden si zaslouží úctu a omluvu a určitě jim můžeme moc přát, aby dokázali odpustit a najít nové světlo na cestu.
Knihu jsem přečetla po letech, vzbudila ve mně soucit, ale i vzdor a odvahu poprat se za pravdu, která mi u aktérů příběhů trochu chybí. Asi to vychází z povah a rodinného zázemí, které většinou nebylo nejlepší :(
Nikdy jsem asi nečetla podobnou knihu, knihu plnou pravých příběhů a lidí a jejich zkušeností s vírou. Kniha vás nějakým způsobem donutí přemýšlet, stejně jako víra, a možná někomu může ucelit názory či si vyjasnit iluze a deziluze, které víra přináší.
Pro mě osobně přínosná kniha.
Kniha je velice pravdivá avšak nikoli objektivní. Přesně jak píše Cipori. Autorka do ní bohužel příliš promítá svou životní zkušenost. Rozhodně však stojí za přečtení a ještě více za přemýšlení a smysluplné rozhovory:))
Některé rozhovory/osudy jsou trochu šokující, ale opravdu nechápu zcela konsternované reakce některých lidí.
Ať už žijete uvnitř církve nebo vně: Představujete si snad, že církev je tvořena pouze samými lidmi s blahosklonným úsměvem, svatozáří kolem hlavy a dobrotivým, NIKDY neselhávajícím srdcem? Bohužel, církev je plna lidí plných pochyb, lidí, kteří způsobili někomu bolest, ale i fanatiků a lidí, kteří jsou mimo a ignorují dnešní svět. Kdo toto nechápe, tak je naivní a zcela mimo realitu... ovšem rozumím tomu, že je v takovém případě úlevné namířit prstem a říct: církev je špatná. Každý člověk s reálným pohledem a alespoň minimálním rozhledem však vidí i to dobré, za čím církev stojí: hospicy, vzdělání, vědecké pokroky atd.
Kristus ustanovil církev, která žije i 2000 let po jeho smrti (žádná jiná organizace v dějinách takto dlouho neexistovala), zprostředkovává svátosti a učení, které ustanovil, proto je hodna následování. Co je však důležité - nebýt slepou ovcí: zachovávat si svůj vlastní rozum, nástroj, který nám byl Bohem dán, a jít ruku v ruce se svým svědomím. Nebojme se...
Knihu jsem přečetla za den jedním dechem. Některé příběhy mě oslovily méně, některé více, ale každý z nich měl velkou hodnotu svědectví o víře a katolické církvi. Já sama často pochybuji o katolické církvi a tato kniha mi předložila nové pohledy na věc a rozšířila mé obzory. Myslím, že je nutné, aby katolická církev změnila a přehodnotila některé své postoje, kterými ničila a ničí životy svých "oveček".
Jsem ateista a po přečtení jsem se jen utvrdila v tom,že to tak zůstane... Je fakt,že autorka mohla zařadit i nějaké pozitivnější příběhy,ale to je na jednu stranu ta tvář církve,která nám je většinou prezentována,takže proč to celé neukázat i z té druhé,méně líbivé. Každopádně doporučuji přečíst. Já budu o jednotlivých osudech určitě ještě dlouho přemýšlet...
Opravdu zajímavé rozhovory s deseti lidmi. O víře a hlavně o současné katolické církvi.
Docela síla, ale kladu si otázku, nakolik byla autorka objektivní. V knize jsou prakticky jen samé tragické příběhy. Jakoby se čtenáři podsouvalo - církev je špatná...
Velice čtivá zamyšlení nad vztahem k Bohu, církvi, nad vlastními pocity, selháními, vítězstvími. Určitě doporučuji přečíst jak lidem nevěřícím, tak věřícím. Pro konzervativní věřící možná může být knížka místy těžko skousnutelná, nicméně tyto rozhovory s lidmi o jejich životě s vírou na mě rozhodně nepůsobí tak, že by chtěly útočit na náboženství, církevní věci. Chtějí se na ně podle mě jen podívat komplexněji, z různých úhlů pohledu, zkušeností obyčejných lidí, kteří se ocitli přímo uvnitř určitého společenství, hierarchie atp. A seznámit se s takovými bezprostředními upřímnými "svědectvími" může být dle mého zajímavé a obohacující pro každého.
Výborná kniha rozhovorů...každý je jiný, každý je silný, všechny se shodnou na tom, jak zkostnatělou institucí je církev, ale to nebrání tomu, aby si každý našel svojí cestu k víře. Pro mě jako ateistu je v tom jasná zpráva, že víra v Boha nebo vyšší moc je o každém jednotlivci, v co chce věřit a jak "to" bude nazývat...a s kostelem, knězi apod. to nemusí mít nic společného.
Doporučuju přečíst už jen z toho důvodu, že některé příběhy jsou tak silné, že člověk uvědomí, co častokrát řeší v životě za nesmysly, místo aby byl šťastný, za to co má.
Rozhodla jsem si ji přečíst po zhlédnutí rozhovoru s autorkou v DVTV. Kniha by si určitě zasloužila pomalé a přemýšlivé čtení, namísto hltání příběhů jeden po druhém, jak jsem to udělala já. Odnesla jsem si z ní 2 věci: 1. ne všichni lidé, kteří věří, jsou hodní. 2. Kolísání ve víře je normální a ač by mě to nenapadlo, týká se kněžích stejně jako normálních lidí.
Štítky knihy
náboženství víra faráři katolická církev reportáže církev kněžské semináře řeholnice, řádové sestry religiozita, zbožnost Magnesia Litera
Předesílám, že jsem praktikující katoličkou. A jsem možná víc, než je zdrávo, kritická k církvi coby instituci. Proměněné sny Petry Dvořákové považuji za důležitou, pečlivou sondu do životů těch, jimž církev nějak (ať už pozitivně, nebo negativně) zasáhla či zasahuje do života. Jde o příběhy plné bolesti, neporozumění i nenaplněné touhy po nalezení smyslu, ať už v náručí církve, nebo za jejími hranicemi. Jenže - často to vypadá, že právě církev je vinna, aniž by autorka či pisatel předmluvy připomněli, že už zázemí, z něhož pochází většina zpovídaných, je nějakým způsobem pochroumané. Nikoli nutně proto, že zpovídaní vyrůstali v (tradičním) katolickém prostředí. Všichni jsme jenom lidé a bez vztahů se neobejdeme.