Proměněné sny
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/170552/promenene-sny-170552.jpg
4
209
209
Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo. Nikoli tedy protokoly ze zasedání biskupské konference či nějaké další dokumenty, které nikdo rozumný nečte. Tyto rozhovory jsou určitou „anatomií“ (vetšinou) mladých křesťanských životů a jejich nehod. Jednotlivá vyprávění přinášejí svědectví o tom, co je to duchovní moc a jakých destruktivních podob může nabýt. JAN JANDOUREK Díky všem těmto setkáním jsem si uvědomila, že schopnost věřit je pro člověka životně důležitá. Není podstatné, zda věříme v Boha, ve vztah, v budoucnost či cokoli jiného. Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život. Nezáleží na tom, zda se proměna jednotlivých lidí odehrála pozvolna nebo radikálně, směrem k Bohu a církvi, či spíše opačně. Nelze hodnotit, co je správné a co špatné, protože soudit lidský život nenáleží nikomu, ani církvi, nebo dokonce ideologii. PETRA DVOŘÁKOVÁ... celý text
Přidat komentář
Docela síla. Zajímavé rozhovory. Smýšlení některých lidí nikdy nepochopím. Někdo sáhne na mě nebo moje dítě a já v tom vztahu setrvam dalších 13 let kvůli církvi?
Autorku jsem si oblíbila, tak jsem byla zvědavá na její prvotinu, ač křesťanství je mi na hony vzdálené. Velmi zajímavá sonda do duší několika lidí, ať už o tom, jak se k víře dostali a našli se v ní, nebo naopak o tom, jak a proč se od víry odklonili.
Paní spisovatelku moc obdivuji, proto jsem nemohla vynechat její prvotinu, která se mi moc líbila. Jedná se o velmi křehké svědectví týkající se víry. 10 odvážných osob, které sdělily svůj příběh a my tak můžeme nahlédnout do sond jejich životů. Doporučuji.
Kniha mě velmi zaujala. Některé zpovědi lidí reflektovaly přesně ty otázky, nad kterými poslední dobou zrovna přemýšlím.
Bohužel mě mrzí, jakým způsobem je celá kniha podaná. Kritizuje církev, mnohdy i svými podbízivými otázkami autorka směřuje respondenty právě tímto směrem. Myslím, že by si kniha zasloužila i nějaký pozitivní příběh. Velmi jsem přemýšlela nad autorčiným vztahem k víře a církvi (její vztah je patrný, spíše mě zajímá cesta, která ji dovedla až sem), protože se v tom odráží její nutkání církev nějak pošpinit. Mrzí mě, že má tak špatné zkušenosti. Nemít vlastní (převážně pozitivní) zkušenosti, naznala bych, že všichni kněží i řádové sestry jsou zlí, krutí, manipulující nebo zvrhlíci. A věřící lidé fanatici nebo aspoň slabí hlupáci.
Určitě nerozporuji těžkosti, které museli dotyční prožívat, ale tento vzorek lidí, zdá se mi, není úplně reprezentativní. Asi bych se více zamyslela nad psychikou některý dotazovaných, jejich charakterem, inteligencí atd. (Zvláště u posledních příběhů). U mnohých je patrné, že tak velké těžkosti, co v dětství prožívali, musely nutně ovlivnit jejich život. Ale zde se vše hned hodí na církev.
Asi (díky Bohu) mám tu možnost stýkat se s věřícími lidmi vyrovnanými, inteligentními a chápajícími, ale zároveň natolik silnými, aby své životní těžkosti zvládli tak, aniž by házeli zodpovědnost na církev. (Společenství je takové, jací jsou její jednotlivci. Kritiku dogmat však chápu.)
Tím však nechci říct, že vše je růžové. Jsem ráda, že jsem se seznámila i s odvrácenou stranou, s mnohými názory souhlasím. Jen mě velmi mrzí tak zjevná prvoplánovost, s jakou byla kniha napsána. Těším se, až se seznámím s dalšími díly této autorky, které mi pomohou poznat její životní (i duchovní) cestu.
Jde o deset dialogů autorky s lidmi, jejichž životní cesta je spojena vírou v Boha a různými zkušenostmi s katolickou církví. Brala jsem to čistě sociologicky, protože katolická církev jako instituce mi není příliš blízká. Souhlasím ale s Petrou Dvořákovou v tom, že schopnost člověka věřit, a to v cokoli, nejen v Boha, je pro každého životně důležitá, že víra dokáže člověka vnitřně proměňovat a určovat životní cestu jednotlivce. Každý z dotazovaných na mě působil autenticky, ta niterní odžitost (poznání života) se všemi utrženými šrámy, cesta, kterou každý z nich urazil, a proto měli, co sdělit, byla hmatatelná. Nemyslím si, že by kniha byla vyloženě protikatolická nebo proticírkevní. Absence jakékoli kritiky či sebekritiky či otevřeného dialogu vzbouzí spíše podezření, minimálně proto, že svědčí o absenci jakéhokoli vývoje či schopnosti sebereflexe. Nelze si asi představit zkostnatělejší instituci, než je katolická církev, už tou historií, řadou dogmat atd. Trochu zdravé kritiky z vlastních řad řadových věřících ji asi těžko může skolit. Spíš si myslím, že tahle instituce jede jako buldozer a pro ochranu svých zájmů klidně obětuje jednotlivce a jeho/její osobní spokojenost. V tomto přesvědčení mě kniha spíše utvrdila. Petře Dvořákové patří dík, že pohledy neznámých věřících zprostředkovala i nám ostatním. Docela by mě zajímalo, jak by na svou situaci (život i poznání života) nahlíželi dotazovaní dnes.
Zajímavá kniha zkušenosti více lidí. Jiný úhel pohledu o skrytých faktech.
Rozhovory o zkušenostech věřících s katolickou církví. Církev v této knížce nevychází úplně s čistým štítem. Nijak příběhy nezpochybňuji, jsou silné a bohužel uvěřitelné. Nicméně výběr příběhů je činěný očividně s úmyslem ukázat odvrácenou stranu katolické církve - ani to není chyba, ale chybí mi nějaký úvod autorky proč tuto knihu sepsala, co tím sleduje, jaký je tedy její vztah k víře / církvi. Myslím si, že by to bylo ku prospěchu věci.
Fantastické rozhovory, a to hlavně díky tomu, že jsou úplně o němčem jiném než na co jsme zvyklí z internetu, časopisů nebo televize. Podnětné a k zamyšlení.
Proměněné sny jsou knihou rozhovorů a reflexí současného stavu církve. Budu teď znít jako nějaká šílená ezoterička, ale ta knížka mě úplně prostoupila. Ty příběhy silně rezonují a jakkoliv je to paradoxní, přes všechnu svou děsivost jsou mi milé a blízké.
A věřte tomu, že vás ta jednotlivá svědectví budou bavit, ať už jste nebo nejste nábožensky založení.
Knihu jsem četla poměrně dlouho, protože jsem se snažila nechat si mezi jednotlivými rozhovory delší časový odstup. První asi čtyři rozhovory jsem totiž přečetla hned za sebou a dost mi splývaly. Přestože příběh byl každý jiný, tak jsem měla pocit, že způsob vyprávění, styl, jazyk i vyjadřování dotazovaných je hodně podobný. Autorka sice v závěru uvádí, že se snažila maximálně zachovat charakter každého rozhovoru, já jsem však tento pocit neměla.
Každý příběh je jedinečný, ale v mysli mi zůstaly snad jen dva pro mě nejsilnější. Co jsem si však z celé knihy odnesla je to, že pouhá víra nestačí. Je potřeba spoléhat i na sebe a zdravý selský rozum.
Já prostě paní Dvořákovou miluju a obdivuju a čtu a poslouchám ji strašně ráda.
Tentokrát jsem se konečně dostala k autorčině prvotině a jsem nadšená! Některé knihy prostě nestárnou a mají neustále co nabídnout.
10 neuvěřitelných příběhů, 10 odvážných a upřímných lidských duší, 10 sond do života. Chtělo to velkou odvahu ode všech aktérů, ale kdo jiný by se měl ptát než Petra Dvořáková.
Jsem praktikující křesťanka a sama se děsím kolik myšlenek a pocitů mi bylo až neuvěřitelně blízkých.
Musím říct, že jsem hodně na rozpacích, jak tuto knihu hodnotit. Na jednu stranu obdivuji autorku, že se jí povedlo najít tak neobvyklé a silné příběhy (každý z nich by vydal na samostatný román), na druhou stranu jejich shromáždění v jedné knize působí dost tendenčně a ukazuje, že hlavním autorčiným cílem nebylo ukázat různé pohledy na církev (a různé zkušenosti s ní), ale ukázat pohled jediný (že církev je prostě špatná a tečka). Zkrátka to na mě působilo jako proticírkevní propaganda, trochu okořeněná bulvárem (třeba téma kněze, který se ožení, mi přijde docela bulvární), naprosto tam chyběl pohled z druhé strany.
Tím nechci říct, že já sama si myslím, že všichni věřící jsou světci a církev je bezchybná a ideální. To po čtyřiceti letech systematického útlaku a pronásledování ani není možné (příběhy se odehrávají v 80. a 90. letech). Nicméně v knize téměř všichni věřící působí jako ti největší darebáci a zloduši, navíc nejhorší z nich jsou obvykle kněží a řádové sestry. Nemůžu si pomoct, ale tohle je v přímém kontrastu s mojí vlastní zkušeností. Skoro jako kdybych žila v úplně jiné zemi nebo církvi.
Z toho důvodu mám jisté pochybnosti o věrohodnosti lecčehos, co se v knize tvrdí, a často jsem si kladla otázku, jak by ty samé události popsali a okomentovali ostatní účastníci. Možná bychom se setkali s dost odlišným pohledem na tu samou věc. Navíc u některých dotazovaných je znát dost velká zášť k církvi, s níž hodnotí negativně už naprosto cokoliv, co s církví souvisí (plus si člověk při pohledu zpět obvykle nerad přiznává vlastní chyby a hází špínu spíš na druhé). Dalším prvkem, který nepřidává na důvěryhodnosti, je nepříliš dobrý psychický stav a vůbec celková nezralost některých respondentů.
Zkrátka, na knize mi asi nejvíc vadí jedna věc – subjektivní pohled se zde vydává za pravdu.
Kniha pro mne byla zajímavým překvapením. Četné otázky, které si dlouhodobě kladu ohledně vzniku a vývoje fenoménu víry u jednotlivců nebo i během historického vývoje, jsou velmi přínosným způsobem zachyceny v knize „Proměněné sny“ formou rozhovorů. Jde např. o mechanismy zjevení, transcendence, okolnosti vzniku zjevení, možnosti jejich porozumění v rámci naší současné úrovně poznání. V rozhovorech „Proměněný snů“ se podařilo zprostředkovat nejen mechanismy vzniku víry u jednotlivců v okamžicích jejich vlastních náročných životních situací (bez přispění "vyšších mocností"), ale také jejich kritické poznání v důsledku jejich vlastních negativních zkušeností v rámci církve a jejích představitelů. Autorka se po zveřejnění této knihy sama stala terčem odvety ze strany církve, případně věřících. Církevní komunita v místě jejího bydliště zadala bez jejího vědomí interát na prodej jejího domu a autorka se nakonec odstěhovala do jiného místa. viz: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123228764-burianuv-den-zen/208562225300018
Zajímavé rozhovory nejen o víře, církvi a Bohu. Každý jednotlivec nám díky autorce přibližuje svoji zkušenost. Kniha určitě neosloví každého, k zamyšlení ale rozhodně je.
Bude to asi ode me zle, ale cele to bylo jako cist zapisky od lidi v psychiatricke lecebne.
Malá velká kniha o tom, že víra a církev není totéž, ba dokonce je mezi nimi ve velké většině téměř nepřekonatelný rozdíl. Některé příběhy byly opravdu zdrcující, jímala mě z nich hrůza, soucit i zhnusení z "bližních našich" zároveň.
Čím jsem starší, tím je pro mě víra víc a víc pochopitelná, stejně jako to, proč se k ní lidé uchylují. Tahle kniha rozhovorů mi otevřela mysl v mnoha ohledech a již dvakrát jsem se k ní vrátila.