Proměny démona
Michail Jurjevič Lermontov
Proměny Démona - Vnitřní obraz básníkova osudu v zrcadle jeho lyriky Výbor z básníkova lyrického díla, který nechce, jako až dosud, ukazovat básníka jako exaltovaného romantika, nýbrž jako odvážného mluvčího trýznivé reflexe filosofické. Zahrnuje především ty básně, ve kterých se básník, ať už přímo nebo nepřímo ztotožňuje s fiktivním hrdinou, svrženým andělem – Démonem, symbolem básníkova tragického nesouhlasu s myšlenkovými, citovými a mravními principy světa, symbolem, který prochází v různých podobách celým básníkovým dílem. Výbor doprovázejí výroky o básníkovi a kritiky básníkova díla z pera jeho současníků..... celý text
Přidat komentář
Nádherné melancholické verše, ze kterých intenzivně proudí hřejivé přívaly silných emocí, a to nejen těch autorových. Díky nim se Lermontov probil mezi mé nejoblíbenější autory. Nutnost pro všechny milovníky romantismu. ❤️
Přečtěte si tuhle knihu, odpoví vám na otázku, jaký vlastně Lermontov byl. A proč ho ovládal jeho "démon": "Usadil se ve mně jakýsi zběsilý démon, ale neměl vliv na mé skutky, pouze mě trýznil, křísil mrtvé naděje, žízeň po lásce, toulal se se mnou po okraji chmurné propasti a ukazoval mi v dálce celý ráj, jenomže k dosažení ráje bylo třeba bezednou propast překročit."
O svém démonu napsal i svou nejslavnější báseň.
Pro pochopení jeho divokého života jsou podstatné vzpomínky pamětníků i úryvky jeho básní. Všechno do této pěkné knihy ze základní řady Klubu přátel poezie zařadil báječný Emanuel Frynta, který jeho život shrnul v doslovu "Strůjce svého osudu" a nadepsal celou knihu slovy: "Vnitřní obraz básníkova osudu v zrcadle jeho lyriky". "Musím se vám přiznat s tím, co je mi den ze dne zřejmější: že ze mne nikdy nic pořádného nebude..." (z dopisu M.A. Lopuchinové). Jeho vzorem byl lord Byron. V jiném dopise napsal: "Smrti se nebojím, ne, ne. Bojím se zmizet beze stopy."
"Proměny démona" vám přiblíží život i smrt jednoho z největších ruských romantiků, nezklame vás ani výborná grafická podoba celé knihy. Vévodí jí magická přesmyčka 1814 -1841, let, kdy se básník narodil a tragicky zemřel...
Doufal jsem, že součástí bude Démon. Přestože není, vůbec to nevadí. Člověk se alespoň prostřednictvím této knihy může seznámit s méně známými verši. Kniha navíc obsahuje hodně informací o básníkovi.
Chcete se seznámit s kompletním dílem tohoto významného ruského romantika stručně a jasně? Není nic lepšího než tato kniha! Rozhodně doporučuji!
Autorovy další knížky
2012 | Démon |
1983 | Hrdina naší doby |
1978 | Z plamene a jasu |
1976 | Pieseň lásky |
1916 | Básně |
Lermontov byl romantik svým dílem i životem. Jestliže psal o umírajícím postřeleném vojáku v dalekém Dagestánu, kterému se zdá o zachmuřené dívce na rozjasněném plesu a vice versa, byla to báseň, která pouze nereflektovala realitu, ale v určité míře ji předjímala či žila. Romantismus obecně vzato je často chápán ve své velmi zpopularizované podobě jako něco přežitého, zastaralého, co se hodí tak možná do červené knihovny, jak je psáno v pěkné úvodní studii tohoto vydání. Je pak často třeba velkého úsilí, přesunout se přes rovinu teatrálnosti, přehnané lítostivosti lyrického subjektu k samé podstatě vnitřního konfliktu rozbouřeného člověka, protože do určité míry jsme všichni v určitých úsecích svého života bezmezně směšní romantici. A jen díky tomu nám i básně Lermontovovy mohou být po více jak 150 letech stále blízké.
Myslím, že romantickou revoltu – revoltu, která se snaží zbořit nezbořitelné – velmi pěkně vystihuje jeden básníkův verš:
"tak pustý chrám je stále chrám,
svržené božstvo – stále bůh."
Osobně mě zaujala jedna báseň hned zkraje této sbírky, a protože je pro mě zásadní z celého tohoto vydání, mimochodem umně připraveného KPP, uvedu ji zde celou. Že by i v rozervané, často až k nihilismu směřující duši Lermontovově, přece jenom byla kapka naděje?
Motlitba
Neobviňuj mě, Všemohoucí,
a přízeň, prosím, neber mi
za to, že země hřbitov tmoucí
já rád mám s jeho vášněmi;
za to, že zřídka v duši vchází
mi živých kázání Tvých proud,
za to, že z Tvojí cesty schází
rozum, jejž v tmách jsem nechal plout;
za to, že láva fantazie
v mé hrudi prudce klokotá,
za to, že běs, jenž ve mně žije,
mi kalí světlo života;
za to, že zemský svět mě tísní,
proniknout k Tobě že mám strach,
že často zvukem hříšných písní
nemířím k Tobě v motlibách.
Nuž zhasni tento divný plamen –
tu všežehnoucí hranici,
a obrať srdce moje v kámen
a osamoť zrak žíznící;
té strašné žízně zpěvopění
nechť zbavím, Bože, duši svou –
a úzkou cestou vykoupení
pak přijdu znovu za Tebou