Prsa a vajíčka
Mieko Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478067/bmid_prsa-a-vajicka-gx8-478067.png
4
262
262
Co byste dělali, kdyby vám rodiče jednoho dne řekli, že nejste jejich syn, že jste byl počat ve zkumavce a donošen v cizí děloze? Srovnáte se s identitou člověka bez minulosti? A co když jste stále mladá, ale už zdaleka ne nejmladší žena – bez partnera, bez vidiny rodinného štěstí, o mateřství ani nemluvě? A jako na potvoru jste sice šťastně single, ale také bez chuti na sex a zmítaná nezvladatelnou touhou po dítěti…Po celosvětovém úspěchu románu Prsa a vajíčka se k českým čtenářům dostává příběh, který vypráví nejen o etických dilematech a rozčarováních, rodinných poutech a rozkolech, ale také o (ne)porozumění vlastnímu tělu, jeho potřebám a smyslu. Haruki Murakami o knize řekl: Nikdy nezapomenu na pocit naprostého úžasu, když jsem dílo poprvé četl.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Odeon
Originální název:
夏物語 (Nacumonogatari), 2008
více info...
Přidat komentář
Příběh první se mi líbil, i když některé motivy nejsou vůbec dotažené. Ale je to hezký popis japonské společnosti. Druhý díl už byl na čtenářskou koncentraci náročnější. Vypravěčka stále dokola dumala o možnosti početí dítěte. Je pravda, že takto pojatý popis ženské touhy po dítěti jsem ještě nečetla, myslím si ovšem, že ženy v této situaci řeší spoustu jiných, méně filozofických a více praktických, problémů než hlavní hrdinka.
Posledních pár týdnů nejsem ve správné čtecí náladě a trochu s tím bojuju. Prsa a vajíčka nejsou z těch knih, které se čtou samy, chci o ní přemýšlet a vnímat ji na 100 %, zároveň na to momentálně nemám prostor a v knihovně je na ni rezervace, takže si tu odkládám, že jsem skončila na straně 260 a věřím, že se ke knize brzy vrátím.
Neobvyklý čtenářský zážitek. Nejprve se mi nedařilo do knihy začíst, a protože nerada nechávám rozečtené kapitoly, někdy na mě kapitoly byly příliš dlouhé, tempo vyprávění je pomalé…,a přesto mě to neustále táhlo se k příběhu Nacuko vracet. Měla jsem celou dobu pocit, že jsem součástí života hrdinky, prožívám s ní každý všední den a myšlenku, dokázala jsem se do ní vcítit, cítila jsem smutek, tíhu její samoty a situace. Je to hluboká a nevídaná kniha. Dlouho jsem z četby neměla takto zvlastni a silný zážitek.
Tématem mateřství, ženství a feminismu může působit jako kniha, která bude blízká ženským čtenářkám, a témata jsou jistě současná, palčivá a atraktivni. stylem psaní a délkou ale kniha rozhodně není pro většinové publikum.
Muže bych ráda podpořila, aby se nezalekli titulu. Rozhodně to není ryze ženská literatura, naopak si myslím, že přesně muži by tyto knihy měli číst - nejen aby nedopadli jako muži zmínění v knize, zejména dárce spermií (nejvtipnejsi i nejsmutnejsi pasáž knihy zároveň)
Jsem ráda, že jsem na tuto knihu narazila. Možná pro někoho nudná knížka. Pravda, je hodně jiná, spíš jí pochopí ženy než muži. A pochopí jí spíše ženy než dívky.
Nicméně hodně věcí k zamyšlení, ale někdy se nad vším přemýšlí až moc - ohledně sexu by Nacuko neměla až tolik přemýšlet, někdy je dobré nechat vše plynout. I když, kdybych uvažovala jako Nacuko, ušetřila bych si plno citových problémů:-)
Prsa v knížce nejsou prvořadá, jde spíš o vajíčka. I když pán hovořící o kvalitě svých spermií též zaujal. Těžko říct, jak bych reagovala sedět naproti němu. Zneužívání i chudoba se netýká pouze dětí v Japonsku.
Líbilo se mi, jak se snaží všichni sdělit přímo své pocity. S city už měli trochu problém. S rodinou jsou problémy všude. Ale nakonec je jeden rád, že nějakou rodinu má.
Zvláštní, ale rozhodně ne zbytečná kniha.
Celkom ma udivuje všeobecne negatívne hodnotenie tejto knihy, lebo je zaujímavá v mnohých smeroch. Chápem, že štýl akým je napísaná asi každému nesadne (fanúšikom Murakamiho by mohla), ale na druhej strane otvára veľa dôležitých tém ženstva, materstva, sexuality a prináša neznáme informácie o tom ako fungujú možnosti umelého oplodnenia v Japonsku. Naviac sa každá žena nájde v niektorej postave, lebo všetky v sebe riešime tieto zásadné veci a máme odlišné postoje. Možno sa niekomu môžu zdať mnohé scény pritiahnuté za vlasy, ale život sám taký často je.
Prsa a vajíčka od Mieko Kawakami, původně blog, dnes knižní bestseller, který slaví mezinárodní úspěch. Já o něm vím díky Odeonu.
V Japonsku, stejně jako u nás, nelze získat dárcovské spermie, pokud se nejedná o léčbu neplodného manželského páru. Aspoň ne legálně. Nacuko je sama, partnera nehledá, ale chtěla by „se setkat se svým dítětem”, chtěla by prožít těhotenství, mateřství.
Román se točí v různých polohách. Perspektiva neplodnosti, samorodiče, dárce spermatu i jeho potenciální příjemkyně, pohled člověka, který se dozví, že jeho biologickým otcem není ten muž, který ho vychovával. Nacuko se zamýšlí nad tím, zda není sobecké toužit po dítěti a zda je etické přivést ho na svět, kde může čelit mnohým utrpením. Text ale nehodnotí, nementoruje, pouze vypovídá.
Prostředí Ósaky, krámky, bary, pačinko, stánky s nejrůznějším jídlem, tvrdá práce a chudoba. Taková druhá rovina knihy, čerpající z autorčiných vlastních zkušeností.
opravdu tezke docist az do konce, temata zajimava ale nejak postradali "fresh" dej, nejakou linku, co by to plynule, a temer neslysne a neviditelne vedla dal jako zminovany shikanzen... tady to se vleklo jak lokalka, kdy clovek sice ma sanci pozorovat vse ze vsech stran a xy krat se zastavi v zastavce aby se po nejake dobe vzdy zas pomalu rozjela, ale clovek dojde do cile sice stastny ale strasne ukodrcany a utahany. Takto nejak to mam ja s touto knizkou. Nemusi to byt vzdy jizda jako v sikanzenu, ale rozhodne bych rychlejsi tempo uvitala.
Děkuji mému oblíbenci Haruki Murakamimu za skvělý tip. Kniha se mi opravdu líbila.
Autorka v ní na příběhu hlavní hrdinky a několika dalších ženských postav ilustruje sociální postavení žen v současném Japonsku. Že to mají o poznání těžší ve srovnání se ženami z evropských či jiných civilizovaných zemí, o tom není pochyb. Příčinou je zřejmě přetrvávající silně konzervativní (tradicionalistický) přístup Japonců k otázkám manželských či rodinných vztahů.
Kawamaki rozhodně nezapře svůj feminismus, který rezonuje celým dílem. Cožpak o to, nemám nic proti němu a je mi sympatický. Nelíbí se mi pouze jeho radikální projevy, jimiž jsme tu a tam svědky.
Moc mi konvenoval autorčin styl psaní v mnohém připomínající již zmiňovaného Murakamiho (včetně těch odkazů na japonskou gastronomii). Někomu by se možná zdál pomalý či rozvláčný, ale to mně vůbec nevadilo. Projev to byl veskrze civilní, bez zbytečného patosu, jedním slovem přesvědčivý.
Vřele doporučuji všem milovníkům kvalitní japonské literatury!
První půlka mě vůbec nebavila a přemýšlela jsem, že knížku odložím… To ale bohužel moc neumím, tak jsem četla dál…
Buď jsem si pak zvykla, nebo se to zlepšilo, ale četlo se mi to líp…
Proto dávám 2 hvězdy…
Vzdávám to. Přečteno asi 300 stran za více jak měsíc a už to prostě dál nedám. Naprosto o ničem, pouhé tlachání, žádná hluboká myšlenka, nic, co by mě přesvědčilo knihu dočíst. Ke všemu musím za tak nepodařenou knihu zaplatit pokutu 30Kč knihovně za pozdní vrácení - stále jsem to nechtěla vzdát, ale už mi nic jiného nezbylo.
Chtěla jsem dát knize šanci a hledala chyby u sebe, jakože mi uniká nějaká ta silná
podprahovost, ale prostě nuda šeď . V originále "Letní příběhy" tomu odpovídají, prostě plácání o ničem. Ta hluboká témata, chudoba, samoživitelky, rodinná pouta, etická dilemata, kde že to bylo?
Pokud v NY to bylo na seznamu TOP 100 něco, tak tedy panbu s námi. Přečetla jsem milion lepších knih než je tato.
Vracím do knihovny a je zapomenuta.
Další skvělej japončík. (ice) Jenom ta cena , nebýt doporučení mého oblíbeného autora a záměrnému nákupu s několika zlevněných titulů , nikdy bych nekoupil ,nečetl.
Dlouho jsem měla pocit, že čtu japonskou Obermannovou - "veselé historky" z ženského světa, které mne mají zaujmout tak, jak leží a běží, bez přesahu a nějakého zvláštního, skrytého smyslu. Postupně jsem ale banalitu začala vnímat jako jedno z témat a jakžtakž se s tím smířila; jen díky tomu jsem byla schopna knihu dočíst (pravda, za mnohého vynechávání a přeskakování textu). Respektuji téma touhy po dítěti a hledání řešení ve společnosti, která nabízí a umožňuje jen jedno a ostatní vylučuje, bavilo mě zobrazení čistě ženské komunity, do níž muži neumějí a asi ani nechtějí vstoupit coby rovnocenní partneři a v níž ani komunikace mezi ženami není prvoplánově bezproblémová, i postupně se měnící myšlení Nacuko - ale stačil by mi poloviční rozsah a přesnější zacílení (opravdu ne každý nápad a obraz by se dal tesat).
Absolutní zklamání...Autorka se v knize dotýká mnoha hlubokých myšlenek, celkově téma ženství, neplodnosti atd. je velmi zajímavé, ale... Děj je NEUVĚŘITELNĚ rozvleklý, hlavní hrdinka nesympatická, každá hloupost popsána 10x podrobněji než by zasloužila. Navíc cena nové knihy šílená (600,-??). Málokdy knihu vůbec nedočtu, ovšem tentokrát jsem udělala výjimku.
Zrejme som knihu nepochopila, určite autorka do príbehu priniesla rôzne významné témy týkajúce sa ženstva, sebaobrazu, očakávania spoločnosti voči ženám, nerovnosti medzi mužmi a ženami. Ja som sa nechala "oklamať" veľkým wau ktoré bolo okolo knihy na internete a čakala som zrejme niečo iné z čoho pramení aj moje sklamanie. Ale čo mi teda išlo vyslovene na nervy, bolo večné potenie sa hlavnej hrdinky, tu zámer autorky ozaj neviem pochopiť, lebo teda v každej kapitole buď tiekol pot po chrbte, alebo som čítala o zarosenom čele alebo zlepených vlasoch...
(SPOILER) SPOILER První (a kratší) novela pro mě určitě byla zajímavější, u druhé jsem se několikrát přistihla, že se nudím, ale naštěstí se to vždycky nějak přehouplo a víceméně se dá říci, že jsem se vždycky těšila, až přečtu zase pár stránek. Celkový dojem je nicméně trochu rozpačitý. Témata, která kniha řeší, mi nějak zvlášť blízká nejsou, občas jsem měla pocit, že se hlavní hrdinka ve svých pocitech až trochu moc babrá a zbytečně se motá v kruhu. Unikal mi smysl přítomnosti některých vedlejších postav, děj několikrát vyloženě zahnul do slepé uličky, následně ji neuměle opustil a začalo se na jiném konci, což mě vytáčelo. Některé scény (setkání s "otcem" nebo návštěva rodného domu) mi připadaly do děje zbytečně nalepené či protahované. Doporučení od Murakamiho je velké lákadlo, ale Prsa a vajíčka rozhodně nebyla to pravé ořechové. Navíc uspěchaný happyend, z toho jsem taky nebyla moc nadšená.
Kupovala jsem společně s "Tancuj, tancuj, tancuj", také jsem se nechala zlákat přebalem s doporučením autora výše zmíněné knihy. Tím ale pro mě veškeré srovnání Kawakami a Murakamiho končí.
Kawakami podle mého názoru dokázala alespoň přiblížit, jak ženský mozek funguje. 100 a jedna myšlenka, nepodstatná vedle zásadní, povrchnější vedle hluboké, detail vedle metafory (nepoukazuji na stereotypní labilitu, ale komplexnost :D). Moje oblíbená byla hlavně první část - nedivím se, že zdánlivá prostoduchost tématu a absurdní rozuzlení Murakamiho zaujala.
Druhá část byla zajímavá tím, s jakou lehkostí jsou předkládány všechny názory ohledně mateřství a rodičovství celkově. Prostost první části se vytrácí, psychologie postavy je více rozvedena. Občas zamrzela určitá předvídatelnost a tak nějak umělá "záhadnost".
Podivuji se nad komentáři, vždyť jakékoliv diskuzní vlákno na sociálních sítích je dnes plné "odborníků" na libovolné téma. Proč by Kawakami nemohla zaujmout nějaký postoj ve své knize? Pravda, za názory na internetech se sice nemusí utrácet, ale rozhodně nejsou ani trochu krasné. A otok mozku je u jejich čtení mnohem pravděpodobnější.
Drahý Odeone, tohle bylo šlápnutí vedle.... Stane se....
Twl .... co to bylo?
Som celkom prekvapená komentármi podo mnou, ktoré knihu hodnotia skôr priemerne. Neušlo mi, že často sú to práve muži, ktorí sa sťažujú, že im to kĺzalo na povrchu, a že ženy preberajú len klebety. Neviem, ako vy muži, ale verím, že vás farba vašich bradaviek nezaujíma a máte to v paži, pretože na vás spoločnosť nekladie nároky, aby ste boli navonok dokonalí bez odlišne sfarbených bradaviek, bez celulitídy, vždy upravení a pripravení slúžiť do smrti vašej rodine. A práve na toto, Kawakami, podľa mňa, upozorňuje- postavenie žien, ktoré je často a nielen v Japonsku, ešte vždy druhoradé a krásne sa to poukazuje na príklade Rii, ktorá sa sťahuje na vidiek, aby sa tam starala okrem manžela ešte aj o manželových rodičov, až do ich smrti, pretože predsa každá žena chce len to, kúpať a ošetrovať starých ľudí, lebo je to jej "povinnosť".
Súhlasím, avšak s tým, že kniha bola trošku akoby roztrieštená tým rozdelením na dve časti- v prvej sa teda riešia prsia a v tej druhej ženské vajíčka. Tá druhá trošku začína strácať dych či dynamiku a zbytočne sa na dlhej stranáži točí dokola.
Čo sa týka postáv, máme tu všetky ženské generácie a Kawakami nám ukazuje aj ich pohľad, čo sa týka materstva, ženstva ako takového, hľadanie identity a svojho ja. Každá z postáv má svoj názor, takže môžeme vidieť, že neexistuje jednotný prúd, ktorý by viedol každú ženu.
Mňa kniha bavila, priniesla to intímne, čo ženy riešia a veľmi často to iné autorky obrátia až príliš povrchne. Od Kawakami sa rozhodne chystám ešte niečo prečítať.
"Krása je dobro. A dobro vedie ku šťastiu. Šťastie môže byť definované mnohými spôsobmi a každá živá bytosť si pre seba hľadá, či už vedome, alebo nevedome, tú svoju podobu šťastia. Dokonca aj tí, ktorí sú v koncoch tak, až si prajú umrieť, hľadajú svoje šťastie v smrti. Šťastie vidia v ukončení svojho života. Šťastie sa nedá oddeliť od nášho vedomia, je jeho súčasťou, najväčšou ľudskou motiváciou."
"Žijeme vo svete, kde chápeme jednotlivé slová, ale nerozumieme obsahu komunikácie."
"Pripadala som si ako špagety, ktoré niekto mieša v hrnci s vriacou vodou."
"Matka uzatvára stávku, že dieťa, ktoré vrhne do sveta, bude minimálne rovnako šťastné, ale šťastnejšie ako ona sama, že z dieťaťa vyrastie človek, ktorý bude pokladať za šťastie, že sa narodil. To všetko je stávka matky. Prečo pochybovať? Keď niečomu verím ja, budú tomu veriť aj moje deti. Túto stávku nemôžem predsa prehrať. Ľudia v hĺbke duše, že sa im nič nemôže stať. Veria proste tomu, čomu veriť chcú. Sami kvôli sebe. Na celej veci je ale najhoršie, že do tejto stávky nevkladajú samých seba, oni si stavili na život niekoho iného."
Velmi aktuální téma mnoha žen, Které jsem naštěstí nikdy nemusela řešit, ale ráda jsem si o tom přečetla.