Prsa a vajíčka
Mieko Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478067/bmid_prsa-a-vajicka-gx8-478067.png
4
262
262
Co byste dělali, kdyby vám rodiče jednoho dne řekli, že nejste jejich syn, že jste byl počat ve zkumavce a donošen v cizí děloze? Srovnáte se s identitou člověka bez minulosti? A co když jste stále mladá, ale už zdaleka ne nejmladší žena – bez partnera, bez vidiny rodinného štěstí, o mateřství ani nemluvě? A jako na potvoru jste sice šťastně single, ale také bez chuti na sex a zmítaná nezvladatelnou touhou po dítěti…Po celosvětovém úspěchu románu Prsa a vajíčka se k českým čtenářům dostává příběh, který vypráví nejen o etických dilematech a rozčarováních, rodinných poutech a rozkolech, ale také o (ne)porozumění vlastnímu tělu, jeho potřebám a smyslu. Haruki Murakami o knize řekl: Nikdy nezapomenu na pocit naprostého úžasu, když jsem dílo poprvé četl.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Odeon
Originální název:
夏物語 (Nacumonogatari), 2008
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavá kniha z hlediska témat. První část mě bavila, protože bylo zajímavé číst myšlenky mladé dívky ohledně menstruace. Někdy jsem nad tímto přemýšlela i já. Druhá část mě bavila ještě více, protože jsem se zatím nesetkala s tématem umělého oplodnění. Mile mě překvapilo, že jsem mohla číst o dvojím pohledu na umělé oplodnění (pohled dítěte ze zkumavky a ženy, která chce otěhotnět). Obecný dojem je takový, že se mě kniha v některých částích velmi dotkla a musela jsem si udělat přestávku nebo trochu zpomalit. Určitě se k ní někdy vrátím
Tedy tohle je zvláštní kniha. Spíš melancholická, smutná. Četla jsem ji snad 14 dní, musela jsem si dělat přestávky a přemýšlet nejen o zivotě v Japonsku.
Mieko Kawakami - děkuji!
Cizí a trochu podmanivá, protože japonská žena je pro českého muže poněkud neprobádanou látkou.
Mieko Kawakami ale píše velmi poutavě a seznamuje čtenáře s problémy, kterým čelí v Japonsku svobodná žena (o některých ale raději nemluví, ty by se pak hodily spíš do knih Rjú Mirakamiho), navíc žena, která chce odnosit a vychovat dítě naprosto sama.
Nejednou mě napadlo, jak málo porozumění a ochoty pomoci chybí mezi lidmi, a to nejen v Japonsku, a tak vyrábíme problémy a překážky pro ostatní tam, kde by stačilo prostě jen nechat ostatní na pokoji či jim jen trochu usnadnit cestu.
Snad abychom se o vlastní nepovedené životy mohli podělit s nimi.
Velmi zajímavý pohled do cizího světa, který ukazuje i ty problémy, se kterými se čtenář na vlastní kůži nesetká.
Zvláštní a podnětná kniha o ženství, kterou je třeba číst pomalu. Jaká jsou očekávání (japonské) společnosti od žen? A je hlavním smyslem života ženy porodit dítě? Tenhle román opravdu není pro každého, ale tematizuje problematiku, která se týká žen (i můžů) napříč společností zdaleka nejen v Japonsku. Někdy mě provokovala až přílišná upjatost hlavní hrdinky, ale i ta upjatost byla popsána velmi autenticky, uvěřitelně. Vzhledem k tomu, že mateřství porodem nekončí, ale teprve začíná, dost mi chyběla praktická rovina příběhu - ohledně výchovy dítěte singl matkou.
Po delší době se v Tokiu scházejí rodinné příští příslušnice jiste rodiny. Nacuko tezkzo zoufale touží po synovy ze zkumavky, bohužel nema prisi velké nadeje. Midoriko chce žít život ve dvojice život s dětmi či bez nich, sama se chce rozhodnout.
Myslím, že právě Prsa a vajíčka se stávají dosti předělem moderní japonské společnosti.
NTsuko, a dvanáctiletá Midoriko.
hmjemstvi.
Tato kniha se mi líbila mnohem více než Nebe. I přestože autorka ve značné míře ukazuje všední, každodenní situace, popisuje je takovým způsobem, že vás to do nich naprosto vtáhne. Kniha ale také především poskytuje vhled do intimního života žen dnešního Japonska v kontrastu s koncepcí jejich pojetí očima japonské, v mnoha věcech stále velmi konzervativní společnosti. Pohrává si s etickou otázkou dětí ze spermabanky, pohledu rodičů na tuto problematiku vs. názoru takto zplozených dětí, nevyjímaje vlivu jejich původu, který na ně celoživotně působí. Rozhodně to bylo zajímavé čtení k zamyšlení.
Nic neskrývá a úhledně nebalí. Neotřelé představy a nápadité popisy prostých situací a jejich citlivě uchopené vjemy posouvají příběh, který je sám o sobě podpokličkově křiklavý, o patro výš. Z okna vlaku přemoderního střihu Nacumi pozoruje své vlastní věky fungující tradice a má se rozhodnout, jak se chce cítit. A vyřeší to s vědomím, že raději udělá chybu než nic...
"Proto odvracím zrak a snažím se na to nemyslet. Pak je ovšem čím dál těžší rozeznat, jestli jádro své úzkosti odháním, nebo ho k sobě naopak připoutávám."
"Touha důvody nepotřebuje."
"...ale probírali jsme spolu různé nápady a sdíleli jsme své myšlenky, jak si to všechno představujeme."
Tělo.
Manifestace duše v prostoru, na kterou máme absolutní moc a zároveň ji vůbec neovládáme. Můžeme ji přetvářet, jak nás napadne, tu přidat, tu ubrat, mi ji krmíme, napájíme a provádíme světem. A ona nás poslouchá stejně tak, jako si žije vlastní život - vzniká, vyvíjí se, rodí se, roste, dospívá, stárne, schází, umírá.
Vztahy.
Mezi rodiči a dětmi. Mezi sourozenci. Mezi dětmi a rodiči. Mezi kolegy, přáteli, milenci.
Společnost.
Bohatí a chudí. Pravidla patriarchátu. Dominance a podřízení. Vztek, smíření, soucit, pochopení. Tradice a jejich bourání.
To všechno jsou Prsa a vajíčka. Nebýt exaltovaného projevu narátorky anglické audioverze, konalo by se možná i nadšení. Takhle musí stačit jen uznání autorce.
Pokud bych někdy chtěla definovat "feminní literaturu", pak by to byla právě Prsa a vajíčka. Zápletka není to hlavní, naopak se pozornost věnuje hlavně zkušenostem žen, které jsou společností spíše přehlíženy a brány jako samozřejmost. Poselství knihy je silné a dobře zpracované, najdeme zde hodně úhlů pohledu na "ženskou otázku". Dala bych pět hvězdiček nebýt toho konce, trochu mě to zklamalo. Čteno v anglickém překladu.
Mieko Kawakami se díky tomuto románu dostala do podvědomí čtenářů po celém světě. Kniha je rozdělena na dvě části, první se odehrává v roce 2008 a druhá v letech 2016 až 2019. Upřímně, na začátku jsem si vůbec nebyla jistá, co si o knize myslet a zda by nebylo lepší odložit ji a věnovat prostor jiným. Jednotlivé části spolu vůbec nesouvisí - v první je největším tématem zvětšení prsou a špatný vztah mezi matkou a dcerou. Ve druhé se řeší touha hlavní hrdinky „chtít poznat“ své vlastní dítě. Hlavní myšlenkou se stává problematika umělého oplodnění u svobodných žen. Naskytne se nám i pohled lidí, kteří v dospělosti zjistili, že jsou „ze zkumavky“. Dílo je poměrné rozsáhlé (má 500+ stran), ale myslím si, že kdyby se tak třetina textu vypustila, nic by se nestalo. Do čtení jsem se ke konci musela trochu nutit, proto dávám hodnotím 3/5
Pravděpodobně nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Dlouho mi trvalo, než jsem se tímto mnohovrstevným příběhem prodrala, nelituji však jediné stránky. Autorka na poměrně velkém prostoru mapuje mnoho témat: vyrůstání v chudobě s příšerným otcem, ale milující maminkou a babičkou, sesterskou a mateřskou lásku, vztah ženy k vlastnímu tělu, postavení ženy v japonské velmi patriarchální společnosti, a zejména mateřství a velmi různé přístupy, který k němu ženy mohou mít. Přináší mnoho námětů k přemýšlení, a právě o tom by dobrá literatura měla být.
Na japonskou beletrii se s chutí vrhám, ale tady jsem zklamaná hned od začátku. Okamžitě se totiž ponoříme do depresivního života v Tokiu a vzpomínek na Osaku (a měření chudoby/bohatství podle počtu oken v bytě - už ne tedy rozlohou v počtu tatami...).
Dvě dospělé sestry a jedna nepochopitelně nemluvná pubertální dcera, jejíž matka přijela do Tokia ani ne tak za sestrou, jako za svým "snem" - prsními implantáty! Děs a hrůza, dál to nepůjde (samé plácání se v bezobsažném plácání) - a podle anotace jsem včas varovaná před dalším tématem, které mne tedy taky neoslovuje. Dost.
(SPOILER)
Příběh ve mně stále rezonuje.
Krásně vykreslené problémy, které žena má.
Zajímavé na tom je fakt, že je prožívají Japonky - nám na hony vzdálená mentalita lidí.
I proto se mi líbil důvod, proč Midoriko nemluvila se svou matkou. Láska, která se jevila jako nenávist. Ach.
Trochu nereálně na mě působil Nacučin příběh. Ale i tak jsem za šťastné náhody/konce/emoce ráda. I takové k životu patří.
Tolikrát jsem měla chuť ji už zavřít a zahodit. Do čtení mě někdy táhla myšlenka toho, jak už se těším na jiný lehčí žánr a taky že ji musím vrátit do knihovny. Chvílemi mě kniha opravdu bavila. Myšlenky jsou dokonale zpracované z mnoha úhlu. Sonda do života Japonska. Otevírání těžkých témat jako láska asexuální ženy. Styl psaní mě hned v počátku chytil, ale některé popisné pasáže a opakující se myšlenky jsem už přeskakovala a nedokázala jsem si je vychutnat. Přes to všechno, jako ostatní, nezvládnu dát knížce nízké ohodnocení... Nakonec mám pocit, že ta kniha musela být tak dlouhá a náročná na čtení, abychom mohli hlavní hrdinku pochopit a jít do hloubky.
Trochu jako Murakami bez magického podivna, trochu jako Itami bez vyšší společnosti a s mnohem intenzivnějším prožíváním tématu ženství a mateřství. Kawakami tne do živého a nezdráhá se házet na čtenáře nejen zdánlivě nesourodý tok ženských myšlenek (jak víme, náš mozek je jako klubko drátů pod proudem, všechno souvisí se vším), ale i různé názory ženských postav na roli a (ne)důležitost mateřství v jejich životech.
Zatímco první část knihy je (snad až příliš) podrobné vyprávění, kterak hrdinka tráví pár letních dní se svoji sestrou a její pubertální dcerou ve vypjaté chvíli, kdy se vše točí kolem prsních implantátů, druhá část knihy po hlavě skáče do jiného konfliktu duše a těla - početí a mateřství. Druhá část je delší, mapuje dění několika roků a čtenáře dere bez nože mnohostránkovými monology postav, které vyjadřují své postoje k dětem, k mateřství a k rodinnému životu, a vnitřními konflikty hrdinčiny morálky se sobeckým přáním "já chci". Z textu čiší ženský pohled na problematiku, vše je plné protichůdných emocí a v momentě, kdy se zdá, že hrdinka už má jasno, se v následujícím odstavci objeví protiargument a celé dilema začíná nanovo.
Je to dlouhé a náročné čtení. Ne každá rozvleklá pasáž by zasloužila tolik místa, kolik jí bylo dáno, některé pasáže mi dělaly fyzicky nevolno (jo, mluvím o tobě, anonymní dárce O.!) a po dočtení knihy se na mě snesla tíha všech emocí, které knihou prostupují. A po delší době jsem potřebovala čas, abych to všechno vstřebala. Je to silný ženský román, silný ve své uvěřitelnosti. A co víc, není to prvoplánově feministicky laděný blábol.
V tomto příběhu není nic idylického a nic nefunguje ani zdánlivě dobře. Japonsko v podání Kawakami ukazuje odvrácenou tvář dokonalé společnosti a čtenáře protahuje chudinskými čtvrtěmi Ósaky a umaštěnými bary s postaršími hosteskami a Tokijskými zapadlými ulicemi s podivnými existencemi. Strhává masky zdánlivě fungujícím rodinám nesoucí "hanebné břímě" neplodnosti a nezdráhá se poukázat ani na temnější stránky rozpadlých rodin - bití, ponižování, zneužívání a dlouhodobý dopad zažitých příkoří na lidskou psychiku.
Neskutečně mě štve, že tato kniha čekala na český překlad celých 13 let, ale její rozšíření bylo zajisté na místě. Nedovedu si představit, jak musel příběh působit v době svého vzniku. Doporučuji!
Prsa a Vajíčka mě příliš nezasáhly. Je to poměrně zapomenutelné - ostatně - tak jako každá kniha, která neosloví vaši dušičku. Mateřství a peníze zkrátka nejsou moje téma. Nicméně si pamatuji, že jsem byla ráda, za věrohodný knižní výlet do Japonska. Další Kawakami knihu určitě nevylučuju, když se mi trefí do vkusu i tematicky, bude to láska!
No teda! Ani nevím jak to shrnout..
Tak tedy postupně..
První část knihy byla zbytečně zdlouhavá, všechno to podstatné by se dalo shrnout na pár stránek.
Ale část druhá. Ta mě úplně dostala. Problematika dárcovství spermií pro svobodné ženy, problematika dospívání, samoty, mateřství .. to mě dostalo.
Je třeba tyto témata otvírat a nebát se o nich mluvit :)
Mieko tne do živého, otvára veľa dôležitých tém ženstva, sexuality a materstva, ktoré riešimi úplne všetky. Možno sa niekomu bude miestami zdať pritiahnutá za vlasy, ale garantujem vám, že život sám taký často je.
Prsa a vajíčka jsou jednou z těch obsáhlejších a náročnějších Odeonek.
Klade si otázky jako:
Musí žena mít partnera?
Může žena žít sama?
Musí mít žena děti?
Může žena vychovávat dítě sama?
Příběh se věnuje všemu zmíněnému, ale zároveň zpracovává například i téma umělého oplodnění…
Byla to prostě síla! Knihu jsem si musela dávkovat a možná i proto, že jsem se s hlavní hrdinkou tolik ztotožnila…
Maximálně doporučuju.
Kawakami patří k japonským autorům, kteří píšou knížky, které můžete číst pořád dokola a vždy tam najdete něco nového. Ač je tam na mě občas popisů více, než bych potřebovala, tak mi to bohatě vynahrazují myšlenky, které postavy v knize pronáší a které nás nutí zamýšlet se nad tématy ze všech možných úhlů.