Půl žlutého slunce
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470585/bmid_pul-zluteho-slunce-ptI-470585.png
4
159
159
Nigerijská separatistická republika Biafra si za svůj znak zvolila vycházející slunce. Co se však stane, když slunce zapadne dřív, než stihne vyjít nad obzor? Šedesátá léta minulého století byla pro Nigérii bouřlivým obdobím plným krve — po vojenském převratu došlo k etnickému pogromu a následné občanské válce, která si vyžádala miliony obětí. Právě do této historicky zásadní doby zasazuje Chimamanda Ngozi Adichieová příběh pěti pozoruhodných postav. Dospívající chlapec Ugwu, původem z chudé vesnice, nastupuje do služby k docentu matematiky Odenigbovi. Olanna po studiích sociologie utíká z nablýskaného světa svých bohatých rodičů mezi revolucionářské intelektuály. Její sestra Kainene naopak částečně přebírá otcovu firmu a seznamuje se s plachým britským spisovatelem Richardem. Republika Biafra, s níž jsou všichni nějakým způsobem spojeni, se však zmítá v neustálém ohrožení, a když se situace v zemi vyostřuje, musí si každý z nich vybrat, jestli je pro něj nejdůležitější rodina, politika, nebo láska.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Host
Originální název:
Half of Yellow Sun, 2006
více info...
Přidat komentář
Teprve má druhá kniha od autorky a nezdráhám se říci, že již patří mezi mé oblíbené autory.
Kniha na mě velmi zapůsobila. Téma je velmi aktuální a zcela jistě nikdo z nás toto nechce zažít... Mělo by být povinnou četbou na školách.
Knížka je čtivá a krásně si hraje s psychologií postav. Oproti jiným knížkám autorky mě ale zaujala o něco méně. Přičítám to hlavně tomu, že jsem příliš nerozuměla politickým událostem v pozadí a některé části proto pro mě byly trochu zmatené.
Určitě se jedná o (pro nás) exotické a neznámé téma. Z toho mám vždycky trochu strach, někdy mám pocit, že mentalita tak vzdálených národů pro mě bude nepochopitelná. V tomto případě tomu tak rozhodně nebylo, naopak, postavy a jejich jednání mi byly srozumitelné. Vadilo mi ale střídaní časových rovin - jindy s tím nemám problém, ale exotická jména a názvy to v tomto případě komplikovaly.
Veľmi výstižný názov knihy, lebo polovica žltého slnka sa nachádzala aj v štátnom znaku Biafry, ktorá bola väčšinou štátov sveta neuznaná a existovala iba v rokoch 1967 až 1970 na juhovýchode Nigérie.
Autorka ma môj obdiv, lebo dokázala na živote niekoľkých fiktívnych postáv priblížiť konflikt, ktorý sprevádzalo masové vraždenie, etnické čistky aj hladomor, a naveky tak poznačil život celých generácií.
Pre mňa bolo veľmi zaujímavé pozorovať, ako sa menil charakter postáv vplyvom okolností, čo je pre nás ľudí veľmi prirodzený jav.
Okrem toho mala kniha pre mňa pridanú hodnotu z pohľadu autentickej prezentácie života a zvykov inej a pre mňa dosť vzdialenej kultúry. Skvelý čitateľský zážitok.
Velký zážitek! Autorka dokáže bezprostřední prožitek na čtenáře beze zbytku přenést, a tak jsem se na několik desítek hodin stal Biafřanem a vše veselé, ale zejména to smutné, tragické a frustrující prožil s jejími hrdiny.
Jsou knihy, které člověka nasměrují v jeho dalším zájmu, a tato je pro mě vlajkovou lodí co se Nigérie týče. Rozhodně není poslední knihou od autorky, ani o Nigérii, Igbech či Biafře. Čtenářská výzva mi tak v závěru roku přinesla patrně nejsilnější letošní čtenářský dojem.
Mám ráda africké autorky, protože dokáží evropskému čtenáři předkládat úplně jiný obraz života, než na jaký jsme zvyklí. Události, které souvisejí s válkou Biafře mi jsou dobře známé, je mi ale jasné, že to není konflikt, který by znala masová veřejnost.
Styl autorky je poměrně specifický, brzy si na něj ale zvyknete a začtete se do příběhu obyčejných lidí a jejich touze po životě
Velmi zajímavé, ale kruté čtení! Až v průběhu románu jsem si uvědomila, že obrázky podvyživených dětí a neustálé nabádání k dojídání jídla, které mě v dětství provázely, jsou spjaté právě s válkou Nigérie proti Biafře a hladomorem, který ji provázel. Knížka je velmi zajímavě napsaná. Začíná to jakoby nic. Intelektuální prostředí univerzitní atmosféry ve svobodomyslné Nsuce, debaty profesorů, jejich filozofické večírky, běžné starosti s láskou, tchýní, proces asimilace mladičkého domorodého sluhy Ugwua do toto prostředí, jeho snaha o vzdělání, to vše je poklidné a pohodové. Pak se ale události stupňují, napětí narůstá a autorka nás nechává projít událostmi vyhlášení svobodné Biafry, ale vzápětí pogromy na Igby, válkou Biafřanů za nezávislost, hladomorem a nakonec jejich nevyhnutelnou porážkou, kterou to vše ale zdaleka nekončí. Autorka nás nechává vařit jako žábu a mistrně stupňuje napětí. I když to vlastně nedělala ona, spíše události samé. Hodně se mě dotkly sestry Kaienne a Olana i jejich muži a sluha Ugwu. Byli to lidé velkých snů a ideálů, kteří se ale hrůznými událostmi nenechali zlomit. Obdivovala jsem, jak nereptali a přijímali prudce se zhoršující životní podmínky, strach a nebezpečí. I na tak silné lidi toho ale nakonec bylo příliš. Jsem moc ráda, že jsem si knihu díky výzvě přečetla.
Velmi skutečně vykreslené postavy a jejich vztahy a osudy ve válkou zmítané zemi. Nedočkáme se popisu, co přesně se kolem republiky Biafry dělo (žádný výtah z archivu), ale jak tu situaci lidé prožívali. A od toho je přece dobrá literatura.
Nádherný, strhující román. Nejde říct, že v pozadí příběhu se odehrává občanská válka v Nigérii, protože tu válku čtenář vnímá tak intenzivně, až je ta válka najednou v popředí. Vztah dvou sester Olany a Kainene, osobnosti jejich manželů, vývoj sluhy (a časem v podstatě člena rodiny) Ugwua, růst a strádání malé Baby, ten kontrast mezi mezi životem před válkou a během ní, sčítání ztrát po konci Biafry, to vše je popsáno tak brilantně, že to ve mně ještě dlouho silně rezonuje. Doporučuji!
Naprostá bomba. Tedy téma samozřejmě ne. Válka a s ní spojené utrpení, je vždycky strašná. Ale líbí se mi, když jsou dějiny vyprávěné jako příběh. Autorka zvolila dvě časové roviny a ty mezi sebou střídala. Někoho to možná mate, ale mě se tento postup líbil. Zvyšovalo to napětí už tak dost drsného příběhu. A je fajn vědět, že i ve válce jsou lidi schopní chovat se lidsky. Bohužel člověk taky zjistí, že je úplně jedno, zda jsi bílý, černý nebo puntikatý. Když chceš mučit, trápit a nadřazovat se, tak barva kůže nehraje roli.
Žluté slunce jako symbol nové země. Žluté slunce, rodící se z krve počínající občanské války. Žluté slunce, symbol naděje, ale i skonu, neboť ti, kteří se k němu upínali, nemohli tušit, co svým žárem způsobí...
Strhující a velmi brilantně napsaný román. Nečte se lehce, nejen kvůli líčenému utrpení, ale spíše kvůli stylu - tvoří jej zdánlivě nesouvisející obrazce, které až na závěr vytvoří barvitý mozaikovitý obraz. Děj není kontinuální: odehrává ve dvou časových rovinách - v první a druhé polovině šedesátých let, a tyto časy se střídají, což způsobuje poněkud horší orientaci v textu.
Na pozadí osudu rodící se země, zvané Biafra, sledujeme komplikované vztahy dvou párů: Odenigby s Olannou a její sestry Kainene s Richardem. Vše je navíc nahlíženo pohledem dospívajícího nevzdělaného chlapce Ugwua, který zaznamenává rozhovory a všímá si dění kolem sebe, avšak nerozumí ničemu, co se kolem něj odehrává. Zpočátku nic nenasvědčuje blížící se tragédii: děj začíná ve chvíli, kdy se chlapec ocitá jako sluha v domě akademického vědce, matematika a revolucionáře Odenigba. Některé momenty jsou dokonce i vtipné, například když se poprvé setká s vymoženostmi civilizace, jako je elektřina či lednička. Jeho pán je přesvědčený komunista, idealista a volnomyšlenkář, u něhož se schází spousta lidí, diskutujících nad aktuálními problémy své země. Jeho milenka Olanna, která vystudovala sociologii, pochází z bohaté rodiny: bouří se proti předsudkům a odmítá muže, jehož jí předurčili rodiče. Její sestra Kainene, je naopak zastánkyně tradičních hodnot, a paradoxně se sbližuje s novinářem Richardem, který touží více poznat tehdejší Nigérii.
Skrze ně se dozvídáme o zásadních problémech, které hýbou celou společností: na jedné straně bohatí Afričané, pro něž sluhové nejsou lidmi, na druhé straně ti, kteří slouží bělochům... Dále pak dědictví koloniální země - území, na němž žijí příslušníci hned několika národností: Havsové, Jorubové, Ikbové a Fulbové, toužící po vlastní samosprávě... A v neposlední řadě svár mezi tradiční kulturou přírodních národů proti vzdělancům moderní éry. Když dojde k převratu, všichni jej vítají... ale následný válečný konflikt pak zcela zamává se životy všech zúčastněných a změní je v pouhý boj o přežití.
Své postavy autorka zvolila zcela záměrně: každá z nich zastává jiné hodnoty, navíc novinář Richard představuje nezaujatý pohled cizince na dění v cizí zemi, kde se ocitl téměř náhodou. Příběh je to věrohodný - a vlastně se mohl udát v jakékoliv jiné zemi, kde ještě doznívaly ohlasy kolonialismu. Text dokreslují výrazy v ikbotštině. Kniha se mi líbila, měla spád a o napětí rozhodně nebyla nouze: postavy mi natolik přirostly k srdci, že jsem se o mnohé nepřestala bát až do konce.
PS: zajímavě působí zmínka o botách od Bati i o Československu, kde mnozí z tehdejších intelektuálů studovali.
"Náhle si Ugwu přál, aby se pán jeho matky nedotýkal, protože její oděv čpí stářím a zatuchlostí a protože pán neví, že ji bolí záda a že vždycky měla bídnou úrodu na svém jamovém políčku a že má opravdu oheň na prsou, když kašle. Co vůbec o tomhle všem může pán vědět, když nedělá nic, než že pokřikuje s přáteli a v noci pije koňak?"
"Když se Ugwuova matka od něj dozvěděla, že on bude bydlet v garsonce pro sluhu, byla skoro ohromená. Je to, jako by dostal vlastní, oddělený dům, který bude mít pro sebe. Požádala ho, ať jí garsonku ukáže. Žasla nad tím, že je větší než její chýše. A potom řekla, že už se cítí tak dobře, že bude pomáhat v kuchyni."
"Lék, co mi dal doktor, má velkou moc. Ale co mě zabije, je ten pach." "Jaký pach?" "V jejich ústech. Cítila jsem ho, když tvá madam s pánem za mnou přišli dnes ráno a taky když jsem šla na záchod." "Aha, tak to bude zubní pasta. Používáme ji na čištění zubů." Ugwu hrdě řekl "používáme", aby matka věděla, že ji používá taky."
"Zpíval i Ugwu a opět zatoužil vstoupit do Ligy civilní obrany nebo do domobrany, která se vydává pročesávat buš a chytat skrývající se Nigerijce. Den vyvrcholil zprávami z bojiště. Po ohromně rychlém bubnování velkolepý hlas sdělil: 'Trvalá bdělost je cena za svobodu! Zde Rádio Biafra v Enugu! Následují zprávy z bojiště!' Ugwu snil, že po těch hřejivých zprávách vstoupí do armády. Biaferské jednotky zneškodňují poslední nepřátelské síly. Nigerijci utrpěli veliké ztráty na lidech. Končí vyčišťovací operace. Ugwu bude jako ti branci, kteří odcházejí do výcvikového tábora. Jejich příbuzní a sympatizanti lemují silnici a jásají."
"Říkám vám, že už nemůžeme důvěřovat těmhle menšinám, které nemluví igbosky." Odmlčel se a pak se ohlédl, když uslyšel pokřik nějakých malých kluků, kteří si uprostřed nádvoří hráli na válku. Vypadali tak na deset, jedenáct let, na hlavě měli listy z banánovníku a drželi bambusové napodobeniny střelných zbraní. Ta nejdelší patřila veliteli biaferské strany, vážnému chlapci s vysedlými lícními kostmi. "Kupředu!" zavelel. Kluci se plížili vpřed. "Palte!" Pořádné se rozmáchli a hodili kamínky. Potom sevřeli pušky a vřítili se na ty druhé kluky na nigerijské straně, kteří to musí prohrát. Vousáč začal tleskat: "Tihle kluci jsou báječní! Jen jim dát zbraně a oni ty vandaly zaženou."
"Kainene dala Baby plechovku na skladování nábojnic a řekla jí, ať spolu se staršími dětmi vyrábějí pastičky na ještěrky, ať se učí splétat palmové listí a dávat do něho zámotek plný termitů iddo. Kainene nechala Baby, ať si potěžká dýku vychrtlého muže, který ve dvoře pochodoval a mručel - jen ať vandalové přijdou, jen ať přijdou hned! Kainene taky dovolila Baby jíst ještěrčí nohu. "Měla by vidět život takový, jaký je," řekla Olanně. "Ty ji před ním zbytečně chráníš."
Líbilo -jako vždy od této autorky. Umí báječně psát a vykreslit reálné charaktery postav. Tak uvěřitelné! Příběh je rovněž zajímavý, aneb jak málo stačí, aby se váš život obrátil pod tíhou vnějších okolností úplně naruby. Těmito okolnostmi zde byla válka - jak aktuální téma to bohužel dnes je... Máme ji za rohem, o to víc ze čtení mrazí.
Moc se mi líbil i Purpurový ibišek a Amerikána, ale Půl žlutého slunce je svým dějem nejsilnější a zároveň nejdrásavější.
Autorka velice realisticky popisuje každodenní život v Nigérii a skvěle vystihuje niterné pocity jednotlivých postav. I když se jedná většinou o bichle, vůbec mi to nevadí, připadá mi, že tam není ani slovo navíc. Jedná se o mistrně sepsaný příběh, kde se autorka nebojí nazývat věci pravými jmény a zavádí nás do světa mladých, idealistických revolucionářů a zároveň do děsivých detailů občanské války. Na pozadí této války jsou v knize stále stěžejní vztahy mezi postavami.
Autorka dokáže poskládat mozaiku příběhu ze zdánlivě nesouvisejících jednotlivostí a teprve z odstupu pak odhalí obraz hrůzy a lítosti nad tím, že hlavní postavy nemůžou rozpoznat klíčové chvíle, dokud není pozdě.
Biafra jako synonymum hladu v obklíčení lhostejnosti okolního světa. Připadá mi zvláštní, že mladí lidé dnes nic o krátké existenci této země nevědí, pro mě je slovní spojení "děti z Biafry" doslova idiomatické. A když ještě pomyslím na to, že někteří západní novináři označovali situaci v Československu po roce 1968 jako Biafru ducha...
Hvězdu ubírám za konec, který by si zasloužil možná víc propracovat.
Co se mě hodně dotklo, je věta Kainene, když si Olanna stěžuje, že se z jejího muže stal úplně někdo jiný:
"V téhle válce jsme všichni a je na nás, abychom se rozhodli, zda budeme jinými lidmi nebo ne."
Láska, válka, poměrně časté spojení, které zní jako paradox, ale vlastně není.. Jak mám říct, že se mi kniha líbila, kdyz popisovala takové hrůzy? Proč mají lidi v sobě tolik zlého, že se masakrují i když nemusí, že se to znovu a znovu děje kvůli moci, vlivu, postavení, rozdílnosti nebo podobným důvodům? Ve válce pak trpí všichni, nejvíc ti, kdo z ní žádný prospěch mít stejně nebudou.. vždycky. Brečím, když si představím hladem umírající či zmrzačené děti, které by si měly šťastně hrát nebo se učit, starostmi a strachem vyčerpané ženy, které navíc znasilňují a bijou, nebohé seniory, kteří by měli již v poklidu žít své poslední roky, ale i muže, kteří bojují prostě proto, že musí.. proč, proč, proč? V Africe, na blízkém východě, nyní v Ukrajině.. vždyť je to jedno kde, válka je vždycky svinstvo :(
Autorka píše čtivě, i když v něčem mi ten styl úplně 100% neseděl, proto (ne kvůli válce) jen 4 hvězdy.
Zajímavá kniha s tématem vztahů na pozadí občanské války v Nigerii. Určitě jsem ráda, že se mi k vůli výzvě dostala do ruky.
Chimamande by som po Amerikáne už šancu nedala. A preto som vďačná knižnému klubu, ktorý si tento titul vybral v rámci marcového čítania. Autorka si u mňa napravuje reputáciu a dozvedela som sa o občianskej vojne, ktorá sa v Nigérii koncom 60.rokov odohrala. Odporúčam, aj keď mi opäť vadilo prílišné zaoberanie sa mužsko-ženskými vzťahmi (podobne ako v Amerikáne) akoby autorka nevedela na ničom lepšom demonštrovať samotný príbeh.
Knížka, která odráží všechnu hrůzu války, včetně následků. Je sice poutavě psaná, avšak obsah je natolik děsivý, a zvláště v této době tak blízký situaci mezi Ukrajinou a Ruskem a vůbec námi všemi, že je to až burcující a volající po míru pro všechny lidi!
Mám ráda tenhle ´úsporný´, ale ve výsledku ´bohatý´ styl psaní paní Adichieové.. Krásně vystavěná románová mozaika historických, politických, etnologických, sociálních a partnerských gradientů mi představila jednu z dalších polozapomenutých událostí 60. let - genocidu nigerijských Igbů, existenci separatistické republiky Biafry a bolestný humanitární i osobní rozměr celé scény.. Rozhodně doporučuji k přečtení..
Štítky knihy
Afrika ženy zfilmováno milostné romány 60. léta 20. století 70. léta 20. století občanská válka Nigérie nigerijská literatura
Autorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Kniha zajímavá, víceméně mě bavila, ale konec už jsem trochu přeskočila, protože mi přišli, že děj už se často opakoval.