Původ ctnosti

předevčírem

Kdybych měl vybrat Top 10 nejzásadnějších pop-věd knih, které by měly být povinnou četbou pro každého, kdo chce nosit v kapse občanku, je ve výběru Původ ctnosti bezpečně.

20.07.2022

Je člověk dobrý anebo zlý? Je možné vytvořit "nového člověka", jak chtěli nacisté, ale i komunisté? To bychom popírali zákonitosti. V knize jsem se mnohokrát našel. V knize Sapiens od Yuvala Noaha Harari jsou daty doložená fakta, že tam, kam člověk přišel, tam začaly mizet živočišné druhy, které se nedokázaly bránit lidské chamtivosti. Pokud nyní hovoříme o "přírodních" národech, které žily, nebo žijí "v souladu s přírodou", pak to snad mohou být jen ti, kteří se dokázali včas ukáznit ještě před tím, než si všechny zdroje ve svém okolí vymlátili.
Ne, ne, idealismus tady nefunguje.

15.11.2021

dechberouci priklady fungujicich a spolupracujicich spolecenstvi v prirode, bilancovani altruismu a kooperace vuci zrade a podvodu a pro me naprosto jedinecna kapitola o uvadejici priklady nastaveni spolecenskych pravidel tak, aby fungovala a byla dodrzovana bez dohledu statu. Samoregulacni statky.

31.12.2019

Možná už částečně překonané, ale rozhodně doporučuji, v oboru evoluční psychologie/biologie chování zcela zásadní dílo. Překvapí i kapitolka o Ekologickém hnutí (ekologismu) jakožto náboženském fanatismu - také velmi trefné a vizionářské pojednání - neobávejte se však bludů a la Klausův poradce Hájek a spol..

16.07.2019

Asi jsem kvůli velmi vysokému hodnocení očekával příliš. Nebo po přečtení Červené královny byla laťka moc vysoko. Z knihy mám rozpačitý pocit. Červená královna se mi nesmírně líbila, protože postupně vysvětlovala. Zde jsou spíš různé eseje a výklad mimo začátku nemá žádný směr. Nebo jsem ho nepostřehl.
Kniha obsahuje spoustu různých příkladů z biologie, které ilustrují různé druhy altruistického chování. Už od prvních kapitol je závěr jakoby daný. Dnes už je dokázáno, že se lidé rodí jako altruisté. V době psaní knihy tento důkaz ještě neexistoval. Ridley si je sebou samozřejmě dost jistý, což v době vydání knihy muselo působit drze. Důkaz prostě neměl.
Nejspíš měl však tolik znalostí a věděl, že se to jednou prokáže. Paradoxně mi tak v knize chybělo právě to, co jsem kritizoval u Červené královny. Spousta Ridleyho úvah zasahujících do různých oborů.
Původně jsem chtěl dát pouze 3 hvězdy. V poslední třetině se však objevuje kritika naivních představ o primitivních společnostech. U některých lidí zabývající se moderní [pseudo]esoterikou se opět objevují představy o ušlechtilém divochovi. Že jsou tyto společnosti duchovnější a ekologičtější než naše škaredá civilizace.
Bohužel zlá statistika řekla, že v těchto společnostech zemře víc mužů násilnou smrtí než v naší dekadentní civilizaci. Ani nemají přirozené chápání ochrany přírody. Jednoduše nemají technické prostředky přírodě příliš škodit. Ostatně megafaunu jsme vyhubili už před tisíci lety. (To neznamená, že nějaké „duchovní“ kmeny nemohou existovat. Bude se však jednat o výjimky.)
Původ ctnosti asi nedokážu ocenit. Jednoduše nemám načteno. Ridley často zmiňuje filozofy Hobbese a Rousseaua. I zde se objevují Adam Smith a David Ricardo. Asi si tak probíranou látku nedokážu zasadit do širších souvislostí. Nečetl jsem ani knihy, které této předcházely jako třeba Sobecký gen. Chyba.
Koho zajímá biologický původ našich vlastností rozhodně doporučuju. A taky esoterikům „věřícím na indiány“, ikdyž to bude možná nepříjemné vystřízlivění. Já jsem si však čtení nějak nedokázal užít. Proto "jen" 80%

Pozor na zjednodušené interpretácie etiky od popularizátorov vedy. Ľudská morálka má aj biologické korene a človek je spoločenský živočích, prečo ale morálne nehodnotíme správanie zvierat, ale len jednanie človeka? Brať vážne evolúciu človeka znamená aj pripustiť, že knihu o evolúcii sama evolúcia nenapíše. Dobre to zhrnul prof. Sokol:

"Prostý fakt, že evolučný původ určitých rysů člověka i společnosti vůbec neznamená, že bychom je museli přijmout a že bychom se s nimi mohli smířit: pokud je „mravný cit“ samočinným výsledkem přírodního výběru, jsou jim právě tak i „nemravné“ rysy člověka. Podstatná část lidského kulturního úsilí se proto neřídila výsledky biologické „evoluce“, nýbrž směrovala právě proti nim. Že se o celkový úspěch lidského druhu podstatně přičinily takové „protipřírodní“ vynálezy, jako monogamní rodina, jazyk, morálka nebo právo, svědčí o tom, že reduktivně „biologický“ pohled na evoluci je mylný.

Pokus učinit (dosavadní) evoluci také soudcem, jak to činí „sociální darwinismus“ (H. Spencer) nebo novější „morální naturalismus“ (M. Ridley), je pak jen zdánlivě vědeckou a spíše ideologickou obhajobou společenských poměrů a lidského sobectví.“ Sokol, J.: Etika, život, instituce: Pokus o praktickou etiku, s. 40-41.:

Cnost a dobrota (teda etika) je opakem toho, co v evolučním procesu přinášelo úspěch: vyžaduje ne sebeprosazování, ale sebeomezení a ohled, a nejde jí o přežití nejschopnějšího. "It demands that each man who enters into the enjoyment of the advantages of a polity shall be mindful of his debt to those who have laboriously constructed it ; and shall take heed that no act of his weakens the fabric in which he has been permitted to live." T. H. Huxley: Evolution and Ethics, p. 33.

01.01.2019

Nenápadná kniha, o to zásadnější, zvlášť v dnešní rozpolcené době. Máte pocit, že dnešní (západní) svět je politicky a ideologicky rozdělen jako nikdy předtím? Pak neváhejte a začtěte se do téhle knihy. Pomůže pochopit polarizaci a motivace jedinců, potažmo společnosti.

Autor nejprve rozebírá altruismus a cnost z evolučního pohledu. Na příkladech ze zvířecí říše ukazuje, proč se tyto vlastnosti vyvinuly a k čemu nám během k těch statisíců a milionů let lidské evoluce sloužili. Úvahy vedou k docela paradoxním závěrům. Altruismus je vlastně sobecká vlastnost, jejímž cílem je buď uplácet svědomí (dělám dobře sobě), nebo v budoucnu očekávám nějakou společenskou výhodu, například posun na společenském žebříčku směrem výš (reciproční altruismus). Je jasné, že se tento závěr nečte snadno. Bylo by však skutečně zajímavé zjistit, nakolik všichni ti co prohlašují „uprchlíci vítejte“, ono pověstné „Wir shaffen das“, apod. si jen podvědomě plní své sobecké touhy po uplacení svědomí, nebo očekávají odměnu v budoucnu v podobě např. zvýšení společenské prestiže? Pánové pak možná očekávají více sexuálních partnerek z řad podobně stižených dam? I v tom může být evoluční strategie.

Možná ještě důležitější je druhá polovina knihy, která se snaží ukázat důsledky výše uvedeného na jedince fungujícího ve velké lidské společnosti. Od altruismu, přes vězňovo dilema po tribalismus. Poslední kapitoly již zcela nepokrytě popisují ateistická skupinová náboženství, autor si vybral jako konkrétní příklad enviromentalismus. Šlo by aplikovat i na další společenské jevy: sociální spravedlnost, politickou korektnost, radikální feminismus, i další -ismy. Jevy zcela přesně zapadají do tribalismu „my vs. oni“ popisovaných v předchozích kapitolách. Kdo není s námi, je proti nám. Člověk má tohle „my vs. oni“ zakódováno stovkami tisíc let evoluce. Beru si z toho závěr, že západním člověk odmítl teistické náboženství, ale takto bezprizorní dlouho nevydržel a raději si hned, nevědomě, našel tyto ateistické nástupce.

Za zmínku též stojí, že autor, možná nevědomky, nebo lépe, nezamyšleně, skvěle ukazuje, proč komunismus inherentně nemůže fungovat. Argumentaci v textu lze použít v neprospěch všech co tvrdí variace na „komunismus je nejlepší politická forma, bohužel se ho zatím nikdy nepovedlo doopravdy zavést, nikdy to zatím nebyl pravý/ideální komunismus“. Vítejte v realitě, člověk není a nikdy nebude ideální bytost. Vězňovo dilema všechny tyto úvahy rozboří a ukáže jejich nesmyslnost.
Na druhou stranu je zřetelná stejně evolučně dána neustálá snaha rovnostářství zavést, lidský druh je dle autora až obsesivně rovnostářský již od dávných lovců a sběračů, až fanaticky tabuizuje chamtivost. Toto evoluční naprogramování se odráží v reálném světě.

To co dnes vidíme skrze současné společenské jevy, ať již politickou korektnost, sociální spravedlnost, genderismus, je zjevný návrat ke kulturnímu determinismu, tj. názoru, že člověk je od narození nepopsaný list, který lze vychovat/utvářet k obrazu libovolného diktátora nebo sociálního inženýra. Tedy myšlenkový směr, který se v minulosti ukázal být tragicky mylný. Za svědky tohoto mylného tvrzení budiž minimálně těch sto miliónů obětí komunistů. Kniha tento tragický omyl kulturního determinismu ukazuje v plné nahotě.

Kniha dává, zejména v závěru, odpovědi na otázky, které mě v poslední době napadají. Co je špatně s dnešním světem a proč existuje tak značná politická roztříštěnost. Přijímám autorův závěr ohledně přílišné byrokratizace a nárůstu státní moci, tolik v rozporu s lidskou přirozeností. Jednoznačně doporučuji.

10.08.2018

Rozhodně zajímavá kniha pro zvídavé čtenáře. Čte se poměrně dobře, je srozumitelná běžnému laikovi. Některé části jsou hodně zajímavé, jiné méně. Přínos pro mě je v tom, že jsem získal zase trochu jiný pohled na svět a zajímavé je, že mnohé potvrdilo mé ať už v podvědomí skryté nebo pociťované stavy a skutečnosti. Bohužel před poslední kapitolou jsem si tak nějak říkal, o čem to vlastně je? Přišlo mi to jako trochu neuspořádané seskupení myšlenek, ale poslední kapitola to vše rázně a jasně shrnula. 70% a 4*, 10.8.2018.

20.06.2017

Vyberám poučný úryvok z knihy, ktorý nádherne poukazuje na to, že pravda o podstate ľudskej prirodzenosti je komplikovaná: "Hľadať poučenie v prírode je niekedy ošemetné. Prírodovedec musí so svojou loďou veľmi starostlivo plávať medzi dvomi pokušeniami - po jednom boku ho ohrozuje Scylla, ktorá mu vnucuje priame paralely so zvieratami a snaží sa mu nahovoriť, že sme rovnakí ako naši bratranci. Tak sa Kropotkin domnieval, že musíme byť byť inštinktívne cnostní, pretože aj mravce sa k sebe chovajú pekne. Spencer si naopak myslel, že ak je príroda neľútostným bojiskom, neľútostný súboj je správny. My ovšem nie sme vo všetkom ako zvieratá, sme neopakovateľní a iní, tak ako je každý biologický druh neopakovateľný a líši sa od iných druhov. Biológia nepojednáva o pravidlách, ale o výnimkách; hľadá a nachádza diverzitu, nie veľké všeobsažné teórie. Spoločenský život mravcov nehovorí o ľudských cnostiach vôbec nič. Ak je prirodzený výber krutý, neznamená to, že krutosť je mravná alebo morálne správna. Dajte si ale pozor, aby ste svoju sa svojou loďou nepriblížili príliš k druhému brehu. Tam Vás totiž láka Charybda, ktorého zvodná pieseň až príliš zdôrazňuje ľudskú jedinečnosť. Nabáda nás, že od prírody sa nemáme čo učiť. Tvrdí, že sme sami sebou, stvorení k obrazu Božiemu alebo obrazu kultúrnemu (podľa chuti). Ak cítime sexuálnu túžbu, je to preto, že sme sa jej naučili a nie preto, že by nejak súvisela so zvieracími inštinktmi. Sme uvážliví, racionálni a obdarení slobodnou vôľou, čo nás odlišuje od zvierat. Za jazyk ďakujeme kultúre. Takmer každý veľkňaz humanitných vied opakuje tieto obhajoby ľudskej jedinečnosti, z ktorých teológovia čerpali svoju silu, dokiaľ Charles Darwin otriasol ich stromom poznania. V súlade s tradíciou, ktorú zahájil Robert Owen, kedy sa z ľudského mozgu zúfalo snažil vypitvať ústrojenstvo, ktoré by bolo vlastné len človeku, prehlasujú aj dnešný antropológovia, že nás existencia kultúry, rozumu a jazyka povyšuje nad biológiu."

13.02.2017

Lidských společenství vždy bylo mnoho různých druhů, a přestože se tato společenství v mnohém (někdy i celkem radikálně) liší, ve všech známých kulturách lze pozorovat rozvoj téměř shodných základních témat, jako rodina, láska, rituály, přátelství, předsudky, skupinová loajalita, aj. Z našeho chování pak lze v zásadě vyvodit, že je založené na zákonech všeobecně převládající slušnosti, a to navzdory tomu, že jsme po celou tu dobu mezi sebou zápasili o přežití. Kde se ovšem tento altruismus v lidském chování vzal?
Ridley objasňuje např. postoje „nového“ pohledu na evoluci, s kterým přišli v 60. letech 20. století, Williams a Hamilton (později ho zpopularizoval Richard Dawkins), podstatou jejich myšlenky bylo, že „to, co živí tvorové dělají, se neděje v zájmu jejich skupiny, … ani jich samotných … (ale) každý jedinec se snaží, aby jeho chování prospívalo jeho genům“. Živočichové a rostliny se tedy nechovají v souladu se zachováním jedince nebo druhu, ale v souladu se zájmem svých genů – a někdy je v zájmu genů, aby jedinci pomáhali svým příbuzným. Mohou tedy za náš altruismus naše geny? Jsou zodpovědné např. za náš pocit odpovědnosti za své příbuzné, který následně vede k takovému chování, které jim napomáhá přežít? Výsledkem pak je, jak říká Ridley, že pokud bychom z uvedeného došli k závěru, museli bychom konstatovat, že příbuzenský altruismus není nesobeckým aktem, ale sobeckým zájmem, jak nejlépe šířit svoje geny: „Člověk je nejen jedním z mnoha zvířat ale navíc slouží jako dočasná hračka a nástroj pro spolek sebestředných genů.“
Příbuzenský altruismus ovšem pro nás vlastně není nijak zvlášť překvapivý, genetická příbuznost je dobrým důvodem pro spolupráci, ... jinak je tomu ale s altruismem recipročním.
Proč už naši nejstarší předkové vytvářeli spolupracující skupiny (kromě přímé rodiny), které se staraly mj. o bezpečnost, ale i o své potomky? Je to tak, že od počátku vzniku lidské společnosti všechny interakce mezi jedinci procházely určitým sítem přirozeného výběru, vytvářené strategie vzájemných vztahů se „vytřídily“, a skrz pomyslné síto prošly jen ty odolnější, přinášející větší prospěch? A z nich se pak postupně vyvinuly, ustálily a rozšířily určité vzorce chování, které daly vzniknout všemožným společenským strukturám, pro život a rozvoj člověka zásadním? Při výběru těchto strategií byl pro člověka rozhodující především výsledek, resp. tedy to, aby výsledek byl lepší než u jiných alternativ, protože ti, kteří se takovou strategií řídili, přežívali častěji. A jsme u základů recipročního altruismu :-).
Na tyto altruistické teorie se hned záhy „vrhli“ matematici a podrobili je Teorii her :-), výsledkem byl v podstatě popis situací, které popisovaly „spolupráci“ dvou egoistů, resp. čistě racionálních jedinců, nezatížených žádnými morálními zábranami, takže jsme se dostali k popisu situací, nezobrazujících „správné jednání“, ale pouze „logicky nejlepší postupy“, chovat se sobecky, znamená chovat se racionálně. A tak naše otázka: Jak je možné, že evolučně úspěšnou strategií a základním rysem všech známých lidských společenství je vzájemná důvěra a od ní se odvíjející kooperace?, stále není zodpovězena :-), máme před sebou jen, jak by řekli matematici, paradox, na který se snaží nalézt odpověď: za jakých podmínek se stává kooperace řešením logickým?
Tím se, podle Ridleyho, jevily úvahy ve smyslu: „správné chování závisí na chování ostatních lidí“. Pokud z výsledků „hry“ vyplývá, že jediným racionálním řešením jednotlivce je sobectví, dokazuje to pouze nesmyslnost herních pravidel. Víme, že výsledky v matematice nejsou ovlivněny okolnostmi, ... zato náš běžný život je na okolnostech přímo závislý. V životě prostě není možné řídit se čistě algoritmem pro to, co se nám vyplatí nezávisle na ostatních :-). Když do „hry“ zahrneme lidské emoce (a všichni víme, že na nás, na lidi, mají city a intuice velký vliv), mohou být zřejmou příčinou, proč sobectví není racionálním postupem :-)... (o tom je dnes možné si přečíst v spoustě jiných /novějších/ studiích, které rozvíjejí právě myšlenky rozšířeného altruismu založeného na tom, že člověka "formují" jeho emoce).
Podle Ridleyho je celý tento systém vyvážený tak, aby se sobecké ambice jednotlivců uspokojily, ale pouze společnou prací ve prospěch celku. Můžeme tedy říci, že specializace práce nás takto přivedla k závislosti na druhých, a také, že čím víc se lidské společenství rozrůstá, tím většího významu pak nabývá vytváření tzv. přátelských koalic, protože jenom ty jsou následně schopné prosazovat zájmy své skupiny proti skupinám jiným. Ridley ale také říká, že život není hra s nulovým součtem (to je pro Vás, páni matematici :-), protože ta má vždy vítěze a poraženého), někdy získají nebo ztratí obě strany a díky dělbě práce pak můžeme uspokojit své sobecké ambice oba, stejně jako jsme oba vedeni svými sobeckými ambicemi, tak oba můžeme prospět sobě i společnosti (na obranu matematiků, ti dnes už také rozvíjejí své teorie her se zahrnutím faktu, že člověk je tvor iracionální a k svým výzkumům používají stochastické procesy, víc zaměřené na zohlednění náhody, nebo prostě čistě iracionálního rozhodnutí :-)).

Závěrem bych ještě citovala autora: „nízké motivy mohou vést ke správným věcem ... a lidská společnost může usilovat o společné dobro, aniž bychom si museli namlouvat, že jsme andělé.“

23.08.2016

Velmi poučná kniha, měl by číst každý, od ekologického aktivistu, přes antropology, sociální inženýry až po politiky. Vřele doporučuji.

23.02.2016

Odkiaľ pochádza cnosť menom altruizmus ? Čo nás núti nebyť sebcom a konať dobro iným ? Je to zásluhou spoločnosti, ktorá nás skultúrnila? Alebo je tomu naopak a vďaka altruizmu sa vyvinula spoločnosť a kultúra s ňou spojená ? Má altruizmus hlbšie, evolučno-biologické korene? Máme ho zakódovaný v našich génoch ? Prináša nám obetavé konanie a delenie sa s ostatnými nejaké výhody ? A nie je nakoniec blízko pravde onen okrídlený výrok "Stiahni z kože altruistu a odhalíš pokrytca" ?

Rozsahom neveľká ale obsahom monumentálna knižka Matta Ridleyho odpovedá na otázky, akí sme vo svojej najhlbšej podstate ...