Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Knížka se mi četla dobře, určitě zajímavé téma, jenom konec mi přišel takový dost unáhlený. Autorce se ovšem podařilo poukázat na to, že si může člověk z dětství nést trauma i do dospělého života, a pokud si nedokážeme pořádně užívat přítomnosti, může nás naše minulost nebo strach z budoucna dostat až na samé dno...
Po Houbařce jsem se na Rekonstrukci docela těšila, navíc se stále chystám i na Anežku...
A jaké to bylo? První část knihy měla spád, byla jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál, co se Elišce podaří zjistit, jak se s tím popere. Dokonce jsem si říkala: "Jo, Hanišová má fakt potenciál, jestli to tahle potáhne dál, bude to vážně hodně dobrý!"
Jenže kvalitní se mi kniha zdála tak do tří čtvrtin, pak to najednou ztratilo úroveň a už se to jen sunulo k takovému nedbalému, unáhlenému a zmatenému závěru. Pořád jsem čekala na nějaký zlom, ale nic takového se nekonalo - místo toho přišel jen pád.
Když pominu, jak strašně nesympatický mi byl David, stále víc jsem si při četbě říkala, jak nedůvěryhodně působí ty osoby, které Eliška kontaktuje - jejich motivaci jsem vůbec nepochopila. A co ta Liška? To byla zvláštní odbočka - nicneříkající, vyprázdněná.
Pozitivně hodnotím vložení skutečných příběhů jiných matek a osudů jejich dětí (to bylo silné, syrové a sedlo to tam jak... no prostě sedlo to =), škoda jen, že to autorka nedoplnila i nějakými těmi otcovskými příběhy - jistě by se také nějaké našly.
Nakonec tedy knihu po dočtení hodnotím jako průměrnou, přesto dám autorce ještě šanci a přečtu si Anežku, nevylučuji, že případně nezkusím i nějakou autorčinu budoucí knihu.
SPOILER: Jen pro vyjasnění chci doplnit, že mi nevadí, že nebyla smrt Eliščiny mámy a bratra vyřešena, to se po těch letech přeci ani nedalo čekat. Otevřené konce mají své kouzlo, ostatně kdyby mnohé knihy nebyly uzavřené, výrazně by tím získaly na kvalitě...
Četlo se mi to moc dobře a líbilo se mi víc než Houbařka, která byla na mě až moc depresivní. Tady jsem hlavní hrdince fandila, ale kvůli konci, který mě zklamal (i když si uvědomuji, že je to můj "problém", že mám radši šťastné konce), ubírám jednu hvězdičku.
Zajímavé téma, fandila jsem hlavní hrdince. Později se to ale přímo převrhlo a měla jsem jen vztek a knihu chtěla odložit. Jen další otázky, žádné odpovědi.
Možný spoiler:
Mateřství je zkrátka náročné dobrodružství, v knize snad ale nebyla žena, která by ho zvládala bez narušení, léků, odborné pomoci, či vraždy a sebevraždy.
Trochu jsem z této knihy zmatená. Čekala jsem od tohoto zajímavého tématu více a zajímavější závěr. Téměř do konce jsem byla zvědavá, zda přece jen se nedozvíme pravdu. Pak mě ale uzemnil konec, který byl pro mě dost psycho.
Houbařka mě nadchla, Anežka mě psychicky zmasakrovala, ale Rekonstrukce mě nejvíc ze všeho štvala. Jak obě první knihy vyvolávaly obrovské množství všemožných emocí, Rekonstrukce tak nefungovala. Ač je opět výborně napsaná.
Kniha se rozběhla dobře, ale pak mi připadalo, jak kdyby autorka nevěděla, co si s tím vším počít. Působilo to na mě nějak násilně, nevěřila jsem postavám a štvaly mě. Jako když si uděláte plný talíř výborné kaše, polijete ji čokoládou a posypete malinami... ale když s chutí sníte polovinu talíře, kaše vychladne, začne lepit, táhne se v puse a vy vůbec nevíte, jestli ji máte chuť dojíst. Tak takhle přesně jsem já bojovala s knihou, tedy s její druhou polovinou. Lepila a táhla se. Poslední třetina nebo čtvrtina mě už štvala tak, že mi vlastně bylo jedno, jak to celé dopadne. Proč číst o všech těch případech, kdy matky zavraždily své děti, navíc na tolika stránkách? Nejsem vůbec přesvědčená o tom, že to nějak vylepšilo atmosféru knihy.
Chápu, že o to, co se stalo, vůbec nešlo. Že to bylo "jen" o Elišce, stejně jako v předchozích knihách, ale tady to u mě nefungovalo. Celá ta posedlost násilnými případy a touha vědět mi neseděla. Nebyla pro mě tak uvěřitelná, jako psychické rozpoložení postav z prvních dvou knih.
Velmi dobře se to četlo. Člověk nikdy přesně neví, jak by se choval, pokud by byl ve stejné situaci a to přes všechny teorie. Já se trochu divila, že se hrdinka, když už se chtěla do otevření historie pustit, nesnažila dříve kontaktovat otce. Co se přímo jí týče, možná to chtělo vyhledat psychologa. Závěr mě trochu překvapil - jako bych někde nedávala dost pozor. No rozhodně mě vše donutilo k zamyšlení.
Pro mě nezajímavá až nudná kniha s nejasným koncem. Trochu mě naštvalo, že se nedozvíme důvod vraždy Eliščina bratra a sebevraždy její matky.
"Soustřeď se na to, co máš, ne na to, co nemáš."
Další zajímavý příběh paní Hanišové mě zaujal především čtivostí a samotným tématem, které nebylo vůbec lehké. Hlavní hrdinka mě chvílemi sice iritovala svým sobectvím a věčnou nespokojeností, ale šlo nejspíše o záměr pro větší věrohodnost.
Člověku se lépe soudí a sám přitom neví, jak by vyrůstal po této rodinné tragédii, že...
Závěr mi přijde mírně uspěchaný a nedotažený, předkládá řadu otázek a nevyřčených odpovědí.
Rekonstrukce má strašně zajímavé téma. Mladá slečna se pídí po důvodu smrti matky a bratra. Po vazbách a příčinách. Je to taková trošku jiná detektivka.
Od Hanišové jsem četla ještě Houbařku, ta je ale úplně jiná, zaryla se mi do paměti a bude tam dlouho. Rekonstrukce je výborná knih, opět s abstraktním koncem a opět s velice zvláštní hlavní hrdinkou.
Houbařka je ale za mě výrazně lepší.
Klobúk dole pred autorkou aké témy vo svojich knihách dokáže spracovať. Popôrodná psychóza, trauma v detskom veku ktorá poznačila celý život hlavnej hrdinky, konfrontácia s vlastnou minulosťou ...skvelé,pútavé...len v druhej polke knihy som mala pocit, že sa hlavná hrdinka motá dookola a dookola a potom po 50 stranách prestupovania na jednom mieste odrazu posledných 20 strán obrovské zmeny v živote. Neviem nejako mi "neladili" niektoré veci v príbehu. Za prečítanie ale určite stojí.
Hezky pěkně jsem sedla na lopatičku... a právě z důvodu mých neutichajících konspiračních teorií mi ten konec přišel naprosto geniální... jak si s náma všema vytřela záložku! Protože ve finále šlo prostě jen o jednu rozdrcenou nešťastnou duši, která hledala svoje místo na světě... nešlo o to, co se stalo... ale o to, jak se s tím naučit žít... jak přežít... a neutopit se ve svojí vlastní pomuchlané hlavě...
Až mi bylo líto, že jsem téměř celé vyprávění zbodla na jeden zátah jako hon za důkazy a spekulovala a spekulovala a... spekulovala! Inu, není z těch tří zdaleka nejlepší, ale velký klobouček za to prozření... že je ten život přeci jen trochu o něčem jiném... důležitějším!
Vůbec bych netvrdil, že má román otevřený konec. Kniha končí naprosto strhujícím způsobem! Lidská psychika dovede být pěkně zákeřná. Je to smutný a tragický příběh, autorka velice přesvědčivě a napínavě vykreslila téma šílenství spojené s mateřstvím a osobním traumatem. Silné čtení.
Knihu jsem si vzala na dovolenou. Bohužel již třetí den jsem neměla co číst. Hltala jsem jí jedním dechem a dalo mi hodně práce, abych nenahlédla na pár posledních stránek... Otevřený konec mne lehce zklamal, protože jsem strašně zvědavá. Zato mne donutil k přemýšlení a rozhodně je to kniha, která mne "vzala za srdce"
Tento styl můžu :-) Přečetla jsem jedním dechem během odpoledne, abych se konečně dozvěděla, jak to vše bylo.... a čekal mě typický autorčin konec .... "dávám vám prostor k přemýšlení".... prostě tou knížkou jsem prosvištěla, abych na konci narazila do zdi :-) Ale proč ne, má to svoje kouzlo :-))))
Rekonstrukce zpracovává jedno z nejzávažnějších rodinných témat, jaké si lze představit. Hned u prvních stran mi bylo hrozně úzko a chvíli jsem váhala, zda knihu vůbec zvládnu přečíst. Podobný pocit mě provázel celou první půlkou, pak ale najednou kniha začala ztrácet dech. Točíme se pořád ve smyčce a příběh jako by ustrnul na mrtvém bodě a to bohužel až do samotného závěru. Celkové vyznění je tak, i přes závažnost tématu, takové nijaké... Hanišové ale nelze upřít spisovatelský um a chválím i mnohoznačný přilnavý název :)
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Vyprávění o životě po životě. O tom, kam až doputují vlnky, když u kraje zčeříme vodu a kolik lodí a lodiček nevědomky rozhoupáme. O tom, že najít kmen stromu, když cestujete od konce kořene, nemusí být vůbec snadné a taky o tom, že ho dost možná ani nenajdete (ale jak to, vždyť tam přeci někde být MUSÍ?). Taky o tom, jak trýznivé jsou otázky bez odpovědí a o tom, že jedna společná pravda neexistuje. Ano, můžeme začít na prstech vypočítávat snad až zbytečná klišé třeba to o jediné nejlepší kamarádce, která je proti outsiderce úplná hvězda, byť sama pochybuje (jak přes kopírák s Hruškoudóttir i Probudím se na Šibuji, ať nemusím lovit moc daleko v paměti a samozřejmě spoustou dalších knih), o chladném domově vedle chladné, zlomené příbuzné, jež se hrdinky ujme po tragédii (Hana) nebo třeba stereotypní postavy na škole. Můžeme nechápat, proč některé kroky Eliška (ne)udělala, ale to bychom ztratili ze zřetele to hlavní: to, jak zoufale potřebujeme odpovědi, jak zoufale potřebujeme vědět a jak zoufale potřebujeme pochopit, když se stane něco tak šíleného, jako je vražda dítěte vlastní matkou. Proč to udělala? A proč zemřel jen její bratr? Proč lidi jednají, jak jednají, proč (ne)udělali tohle a (ne)udělali tamto? A když odpovědi nedostaneme, nenajdeme, když nám je nikdo není schopný dát, může nás snadno stáhnout psychotický vír jejich hledání, který nás pohltí, aby nás mohl s klidným svědomím sem tam vyplivnout, protože moc dobře ví, že z pole jeho přitažlivost se nemůžeme nikdy vymanit.