Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Tak to byla teda síla, dávám plný počet hvězdiček. Za mě určitě nejlepší kniha od této autorky. Hodně silný příběh, dost drsný. Ale dobře se to četlo. Doporučila mi jí kamarádka a jsem ráda, že jí mám ve své knihovničce.
Druhá knížka v pořadí, kterou jsem z pera autorky přečetla, opět nezklamala. Velmi čtivý, famózně sestavený a popsaný příběh hlavní hrdniky, která chce znát co, proč a jak se stalo. Doslova jí honba polapí, ohrozí to i její okolí a potýká s jistýmy démóny... Psychyka a hlava jsou velmi nevyzpytatelné jednotky
Jedná se o moje první setkání s touto autorkou. Jako celek hodnotím knihu velmi kladně, líbil se mi jazyk, jakým autorka píše a právem patří mezi nejlépe hodnocené současné české autorky. Příběh o tom, co na mladé dívce zanechá trauma z milosti a snaha najít příčinu této tragické události. Minus bod za to, že kniha nemá jasný závěr, většinu knihy čekáme na rozuzlení, které nakonec nepřijde. Naopak plus bod navíc za úžasnou obálku.
Tak nevím. Houbařka byla dokonalá, nejen příběhem, ale měla něco navíc, "to" něco, co ve vás ještě dlouho zůstane. Od Rekonstrukce jsem proto asi čekala podobný zážitek, ale ve výsledku se mi dostalo jen průměrného vyprávění, které postrádá onu očekávanou atmosféru, jednoduchého lineárního popisu očima hlavní hrdinky, jež vás navíc místy dost irituje, závěr mi pak přišel možná až moc "mišmaš". Za mne bohužel zklamání.
Přestože jsem si tu přečetla dost kritických recenzí, obsah knihy mě zaujal a rozhodla jsem si ji přečíst. Není to žádný literární skvost, ale příběh je rozhodně uvěřitelný a pochopitelný. Jediné, co mě trochu zaráželo, bylo to, že se Eliška popisuje jako zakřiknuté dítě, vychovávané, nebo spíš ignorované podívínskou a samotářskou tetou, přesto po překročení dospělosti a náhlé smrti tety vykročila najednou do života jako suverénní slečna a užívala si bezstarostného mládí.
Každopádně pozdější nástup psychických obtíží, způsobených dílem genů a dílem její urputné snahy dopátrat se pravdy, byl celkem předvídatelný. A že jsme se nedověděli motiv počinu její matky? Tak to v životě chodí, činy psychicky nemocných lidí prostě logické vysvětlení nemají. A že má příběh otevřený konec? To je naprosto reálné, psychická onemocnění jsou během na dlouhou trať s nejistým cílem. Nebo tu někdo čekal, že příběh skončí tím, že se vzali, milovali, měli kupu dětí a žili šťastně až do smrti?
Jak nás může poznamenat minulost, ztráta blízkých – živých i mrtvých, lze se od toho všeho zcela odpoutat nebo nás to pohltí …? Takové otázky klade ve své knize VH. Většina z nich je zodpovězena, ale zároveň je jasné, že zůstává vždy na síle jednotlivce, jak dokáže temným stínům minulosti čelit.
Moje první setkání s autorkou. Dřív jsem se českým autorům bránila, ale teď je tu po Mornštajnové další zajímavá osoba. Knížka byla čtivá a téma se mi líbilo, pokud se to tak dá nazvat. Trochu mě zklamal otevřený konec. Ke konci jsem z hlavní hrdinky neměla dobrý pocit - to její chování k synovi jsem nedovedla pochopit. Po tom všem, co prožila...
První polovina působí jako kompaktní, i když trochu povrchní příběh o rodinné zničující záhadě. V druhé jako by toho autorka chtěla sdělit příliš - něco o tom, že minulost nás může sežrat, upřednostňujeme-li ji před životem, něco o psychóze, která nás přepadne nečekaně, o hledání smyslu, rodině, dětech, smrti, chorobném zmítání se v nepochopitelném světě... Možná to chtělo jen přesnější zacílení. Na druhé straně, četlo se dobře, knihu lze zvládnout na dva zátahy.
Tohle se moc nepovedlo. Měla autorka vlastně namyšlené, co bude psát za příběh? Nebo jsem jenom tu podstatu v knížce nepochopila, jestli tam byla? Nevím, kdyby na konci bylo alespoň nějaké rozuzlení, nebyla bych tak naštvaná, že jsem knížku dočetla do konce.
Knihu jsem začala číst jako společnou výzvu v jedné skupině. Musím říct, že byla až moc depresivní, hlavní hrdinka mi od začátku lezla na nervy a ten závěr knížky ani nemá cenu komentovat... Byla to první knížka od této autorky, teď zvažuji zda si zkusím přečíst nějakou jinou její knihu....
Tak skvělý začátek, ale v poslední třetině jsem se já (a přijde mi, že i autorka) tak nějak ztratila. A opravdu mi vadí, že se žádná záhada nerozlouskla, i když tak to právě někdy v životě je a člověk se s tím buď smíří nebo mu z toho hrábne jako Elišce... Poslední stránky, kde popisuje vztah ke svému synovi a k nenarozenému miminku byly pro mě fakt děsivé a říkala jsem si u nich, že v tomhle případě by možná ta sebevražda nebyla zas tak špatný nápad...
Wtf? Jako vazne? Celou dobu mnou prochazelo takove prijemne napeti, co Eliska vlastne zjisti, ale poslednich 20 stranek snad kdyby radsi nebylo. Vic se asi vyjadrovat nemusim, nektere zdejsi komentare moje myslenky dost vystihuji. Autorka mi byla doporucena od kamaradky se slovy: kdyz se ti libi Mornstajnova, tohle te taky nadchne. No, zprvu jsem nadsena byla, ale zaverem jsem dost zklamana. I tak ale rada zkusim nekterou z predchozich knih, jak tak ctu, mohly by byt lepsi nez Rekonstrukce.
Oproti předchozím autorčiným knihám je "Rekonstrukce" průměr. Plně souhlasím s tím, že začátek je super, jste vtaženi do děje a jeho vývoj vás nutí otáčet jednu stránku za druhou. Ale potom se pocity ze čtení změní. Hlavní postava je otravnější, ufňukanější, ostatní ji vůbec nechápou a bla bla bla, kde jste kdo, okamžitě mě politujte. Dějově se příběh de facto nikam neposune, čtení mi nic nepřineslo. Jak se to slibně rozjelo, tak to upadlo.
Doufám, že v další knize autorka naváže na svoje umění, které předvedla v knihách "Anežka" a "Houbařka".
To je jak naschvál! Tak já ji oproti nové Mornštajnové vychválím a ona to hned takhle podělá! Nebylo to dobrý, nebylo. Ani tak čtivý jako předchozí knížky. Hlavní hrdinka je ufňukaná sobecká koza, která vlastně celou dobu řeší jen to, proč, proč, proč, nehledí nalevo, napravo, prostě se z té mojí záhady všichni podělejte, já jsem hlavní postava, kolem které se svět točí a budu vám o tom vykládat ještě dalších 50 let. No a ke konci už jí z toho začne šplouchat....jako co to má sakra být???!!! Mexická telenovela??? Nemůžu se zbavit dojmu, že autorka si to původně nějak vymyslela, v půlce zjistila, že takhle to nepůjde, tak to nakonec přepsala, aby se to stihlo vydat včas. Nevyčítám jí, že jsme se nedozvěděli motiv....ale my se vlastně nedozvěděli NIC!
SPOILER:
Uplně zbytečná kniha. Člověka to vtáhne do děje, je to napínavé, čtivé, hledá spojitosti, vyšetruje to společně s Eliškou, ale kdybych věděla, že ani sama autorka neví jak to dopadne, tak to ani nečtu, po všem tom šíleném napětí, depresivním čtení, protože tam neni ani jedna postava normální by si čtenář zasloužil aspoň nějaké rozuzlení. Kdyby aspoň na konci Eliška se zabila, nebo zabila sebe a děti, mělo by to nějaký konec, čtenář by si to vyložil, jako nějakou dědičnou poruchu a aspoň by ta Eliška věděla proč to matka udělala. Ale tohle? Nic se tam nestalo, nepochopila jsem ani na konci to jak ji z pytle vypadla ta fotografie matky jak kouká na ní. Prostě to celé nechápu.
Dělá to na mě dojem, že autorka začla skvělou knihu, do které se sama zamotala a nevěděla jak to ukončit.
Kdo byl nakonec pan neznámí? Kdo byl ten “otec Soucek” co si s ni psal anglicky? Prostě nic. Nic ná autorka neřekla, bylo to velké zklamání. Dávám ale 4* protože mě to pohltilo a musela jsem číst dokud jsem nebyla u konce, ale ten mě zklamal. Škoda.
Nanic(ovaté): první třetina byla napínavá, uprostřed se to ale začalo rozplizávat, poslední třetina už vypovídala jen o tom, že autorka neví kudy kam s rozehraným příběhem. Takže ani závěr nemohl přinést žádný objevný ocenitelný zlom a vysvětlení. Všechny postavy bez výjimky byly podivné a hlavně neuvěřitelné, stejně jako jejich vztahy a mizivý vývoj. Věrohodnost snad chtěla autorka posílit zbytečně detailními několika stránkami o počítačové tvorbě achitektonických návrhů (bez jakéhokoli významu pro děj) a přehledem všech možných skutečných vražedkyň dětí a jejich příběhů (ohavnost na druhou - jakoby rešerše bylo třeba publikovat v románu).
Mea culpa, nechala jsem se zlákat ohlasy na novou autorku a novou knihu, a zažila jeden z nejnepříjemnějších pocitů po dočtení - zbytečné ztráty času, mysli a očí. A depresivnost táhnoucí se celými 300 stranami se ještě zvýraznila.
Suma sumarum: tahle rekonstrukce nebyla ani dokončená, natož povedená.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Má první kniha spisovatelky. Vybrala jsem si ji na základě recenzí a taky zvědavosti, jak příběh dopadne. Jsem spíše na thrillery a detektivky, ale Rekonstrukce mě jakožto spíše psycholog.román překvapila. Styl psaní mi sedí, četl se velmi dobře. Určitě přečtu i další knihy spisovatelky.