Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Knížka se dobře četla. Jako vždy to není lehké čtení, je hodně depresivní,ale autorka tak píše. Mám autorku a její knihy moc ráda, ale musím také uznat , že mi tato kniha připadla trošku slabší. Něco mi tam hodně chybělo. A to bylo závěrečné rozuzlení. Konec tu prostě není.
Téma opět velice hutné, krk svírající podobně jako ruce matky rdousící svého malého syna. A spousta otázek, které si nepokládá jen sama hrdinka, ale i čtenář. Proč to máma udělala? Co se muselo stát, aby se uchýlila k něčemu tak děsivému? Proč ji nechala na světě napospas všem otázkám, které ji budou nejspíš sužovat po celý život? Obětí byl sice syn, ale v důsledku i dcera, kterou to, co se jí stalo v útlém dětství, nikdy neopustí a bude trápit nejen jí, ale nakonec i celé její okolí. Rekonstrukce se četla rychle, odsýpala, ale něco mi tu tentokrát chybělo, něco naopak přebývalo. Některé situace, které hlavní hrdinka prožívala, vlastně jen zbytečně natahovaly děj, který ovšem nikam neposunuly. A chybělo pro změnu nějaké vyústění. Trochu mi nesedla Eliška a i když jsem její pohnutky chápala a držela jí palce, i tak mi vadilo, že ve svém sobectví ubližuje i okolí, které se snažilo být jí nápomocné. Z knížky jsem trošku v rozpacích, byla vlastně dobrá, ale nebyla výborná a zatím ji zařazuji až za dvě předchozí autorčiny knihy. 3,75.
Bez dlouhého rozmyšlení uděluji pět hvězd zatím každé její knize už jen z toho důvodu, že se její postavy (na rozdíl od postav např. paní Třeštíkové) chovají věrohodně, mají své kostlivce, které náležitě rozebírá a především až do poslední stránky člověka zajímá, jak to dopadne jakkoliv je to (pro mě až někdy fyzicky bolestivé) utrpení dočíst knížku až do poslední stránky bez náležitých přestávek. Minimálně jedna hvězdička je i za její nestrannost a nevznášení žádných kategorických soudů nebo vytváření nějakých rozhřešení pro hlavní hrdinku. Prostě někdy něco v životě není možné zpětně posoudit a Hanišová krásně nastiňuje obě varianty, tu ve které se člověk neustále užírá otázkama a honbou za přízraky a pak i tu, kdy dochází k jakému smíření, které klasicky nastane až na poslední stránce a čtenář si musí rozhodnout sám, jakou cestu si hlavní hrdinka ve svém dalším životě zvolí.
***
Myslím, že se snažíš najít smysl v něčem, v čem není."
"Chceš říct, že to, co dělám, tedy že se snažím zjistit, proč mi matka zničila život, je kravina?"
"Nemyslím si, že je tvůj život zničený. Spíš mě napadá, jestli si ho nezničíš tím, že budeš pátrat po něčem, co neexistuje.
" Ale nějakej důvod tam přece musel bejt, proč to udělala."
Snažím se ti vysvětlit, že i kdybys přesně zjistila co k tomu tvoji matku dovedlo, stejně v tom žádný smysl nebude."
Z knížky jsem hodně na vážkách. Celkově se četla dobře, za jedno odpoledne, ale něco tomu chybělo. Pořád jsem čekala nějaké rozuzlení a konec byl více než divný. Slyšela jsem názory, že je paní Hanišová lepší než A. Mornštajnová, ale ta je pro mě teda mnohem vyšší level. Každopádně si zkusím přečíst ještě houbařku.
Ano,ano tentokrát mi také něco scházelo.Nejsem spisovatel,nikdy bych nic nenapsal,ale myslím že se dalo z námětu dostat víc.Ani vedlejší postavy mě nebavily.Každopádně stojí Rekonstrukce s Houbařkou i Anežkou na vrcholu současné tuzemské literatury.
Velmi zajímavý příběh dívky, která pátrá, proč její matka v minulosti zavraždila bratra a spáchala sebevraždu. Těžké téma, napsané lehkou rukou. Četlo se to velice dobře, nutilo vás to číst dál a dál až na poslední stránku. Ale právě kvůli podivnému závěru, který jsem doteď jaksi nepochopila nemůžu dát plný počet hvězdiček. Mé hodnocení: výborně napsané, trochu depresivní, čtivé, chytlavé, ale pro mě podivně ukončené. Rozhodně ale stojí za přečtení.
Toto byla první kniha, kterou jsem od autorky přečetla. Musím říct, že jsem opravdu překvapená. Současnou českou prózu vůbec nečtu, ale tohle mě dostalo.
Autorka píše velice čtivě a téma knihy je víc než zajímavé. Setkáváme se s tím, jak člověk v sobě dokáže vyřešit selhání své vlastní rodiny a hlavně jak to samotného člověka poznamená.
Myslím si, že se autorka téma zhostila více než dobře. Vůbec jsem se během čtení nenudila. Příběh tak nějak sám plynul, žádná část mi nepřišla zbytečná a dokázala jsem se vcítit asi do každé postavy.
Opravdu klobouk dolů před autorku. Doma už mám připravenou i její knihu Houbařka, do které se v nejbližší době rozhodně pustím.
Hodnocení 5*/5*
V roce 1999 se stane hrůzný čin. Kateřina S. zabije své dítě a pak sebe. Nikdo neví proč a co se stalo. Malá Eliška zůstane sama. Dovedou ji k její tetě kde je teď její domov. Celý život se snaží přijít na to co se stalo a rozhodne se tak o rekonstrukci událostí.
Spisovatelka tady velmi krásně popsala situaci kdy to co se nám stane v útlém věku, jak nás to může ovlivnit po celý život. Velmi kvalitní kniha, která vám zůstane nějakou delší dobu v hlavě. Mě tedy chytila na 100%. Stojí za přečtení.
Tato kniha byla první knihou, kterou jsem od paní Hanišové četla. Začala jsem ji číst a ač je celé ústřední téma knihy poměrně ponuré a neveselé, tak jsem zkrátka musela dočíst. Rychle. Smutný příběh Elišky, které se v dětství zabila máma a ještě předtím zabila jejího bratra, je plný neveselých pasáží o hledání pravdy toho, co se stalo, o hledání sama se a možná i trochu o tom zkusit překonat rodinné stereotypy a chtít pro své děti něco lepšího, něco víc.
Autorka až mrazivě přesvědčivě vykreslila komplikovanost vztahu matka-dcera, jeho bolavost, hloubku zrady a pocitu ublížení, tu neúplnost a palčivou potřebu znát odpovědi na své otázky, které ale nepřicházejí.
Za mistrovský tah považuju paradoxně to, co mě i nejvíce nazlobilo a to je absence konce. Respektive on tam je, ale otevřený a je vlastně na čtenáři, jak ve své fantazii celý příběh ukončí... A právě proto já nad knihou už několik dní přemýšlím i přesto, že už jsem ji dočetla.
Jako mámu od dvou malých dětí mě až fyzicky bolelo číst o tom, co si Eliška možná nese z dětství, co možná zdědila, jak se jako máma chová ona. To mě osobně zasáhlo nejvíce.
Na to, jaký má Rekonstrukce krutý námět, je to překvapivě “pohodové” čtení. Hlavní hrdinka celou dobu hledá odpověď, kterou zná jen její matka, vražedkyně a sebevražedkyně v jedné odobě. A v této situaci je těžké přijít s nějakou pointou, protože zkrátka neexistuje. Takže po 300 stranách zůstal dojem, že Eliška vynaložila spoustu energie zbytečně a Viktorie Hanišová napsala dvě lepší knihy. To neznamená, že Rekonstrukce je špatná. Ale samotná anotace ve mně vyvolala více emocí než celá kniha.
Toto bylo mé první setkání s paní Hanišovou. Absolutně jsem tuto autorku doposud neznala a nechápu, jak je to možné. Začala jsem s její třetí knihou, novinkou.
Kniha mě bavila, lákalo mě číst i když na to vlastně nebyl čas. Kdyby čas byl, přečetla bych ji mnohem rychleji.
Eliška a její osud je k politování. Na jednu stranu jsem s ní soucítila a chápala jí, ale na stranu druhou mi to bylo ke konci knihy už trošku protivné. Její posedlost znát odpověď na otázku PROČ? Bylo to pořád dokola.
Elišky přítelkyně Romana mi byla sympatická a přítel David ještě víc.
Já jako matka jsem ukázky o zabití dětí vnímala strašně a když se teď podívám na svou dceru, miluji ji ještě víc.
Do předchozích knih autorky se určitě jednou pustím.
Přiznám se, že jsem lehce v rozpacích. Asi takto: kniha se mi četla neuvěřitelně snadno a lehko, navzdory těžkému tématu, kterým se kniha zabývá. Autorka zde zpracovává velmi těžké a silné téma komplikovaného vztahu matka-děti, ale i tak se kniha četla moc dobře, což na V. Hanišové hodně obdivuji. Autorčin styl psaní mi neuvěřitelně sedí a já byla celou dobu napjatá, jak se bude celý příběh vyvíjet. Přesto mne celý příběh nezasáhl a nedotkl se mne tolik, jak jsem očekávala. V tomto ohledu zůstává stále mým "favoritem" Houbařka. Ale je dost pravděpodobné, že kdybych byla sama matkou, možná by mne Rekonstrukce tzv. "dostala víc". Bez vlastních mateřských zkušeností jsem to asi neprožívala tolik. Nicméně, kniha se mi celkově líbila a rozhodně ji mohu doporučit. Určitě si knihu za pár let přečtu znova a kdo ví, třeba to bude pro mne mít daleko větší přesah, než to má teď.
Třetí kniha autorky je pro mě zklamáním. Těžké téma samo nevytvoří dobrou literaturu, musí tam být něco víc. V této knize jsem to nenašla. Vývoj hlavní postavy nemá žádnou logiku - z nejasných pohnutek minulost nejdřív řeší, pak neřeší, na závěr zase řeší. Podobně jako v knize Osamělost prvočísel jsem spíše než k hrdince cítila sympatii k jejímu partnerovi, říkala jsem si, jak ten k tomu přijde. A to i přesto, že vedlejší postavy stejně jako postava partnera jsou schematické, většinou vysloveně divné (záměr?). Nemůžu ani přidat hvězdičku za snahu, jako jsem to udělala u prvotiny Anežka. Je to už třetí kniha a Houbařka byla výborná. Snad příště.
Naprosto dokonalá kniha. Autorce se skvěle podařilo uchopit velmi závažné téma. Vlastně ani nejsem schopná napsat komentář, protože cokoli bych napsala, by jen nedokonale komentovalo skvělé dílo.
Těžko nacházím slova, abych správně vyjádřila své pocity. Z přečtení Rekonstrukce jsem zděšená, zároveň zhnusená i chápající, nadšená i zklamaná... Vše mělo být tak, jak to Viktorie Hanišová napsala a ne jinak. Kdyby kniha skončila cca 30 stran před koncem, hřálo by nás sice u srdíčka, ale rozbředlý závěr by tím zcela zničil koncept románu. Ten pravý finish je na roztrhání knížky a poslední věta na několik panáků vodky, ale přesto (nebo právě proto?) se jedná o jedno z nejlepších rodinných dramat, jaké česká literární scéna má.
Začala jsem to číst a musela dočíst... Za mě dost,, hustá kniha" jsem z ní trošku vypleskla a asi na ni ještě pár dní budu myslet. Rozhodně stojí za přečtení, ale nelze zaručit že z ní nebudete mít depku.
Velmi těžké téma, o kterém se vlastně tak moc nemluví. Každý vnímá matku jako superhrdinku, která vše zvládne. Jenže co když ne? Mateřství je plné náročných situací. A některé věci komplikuje i minulost, s tou je také potřeba se vyrovnat... I já jsem tuto knihu zhltla za pouhý den. A chválím!
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Necelý pět hvězd. Úžasná kniha. Silná a v něčem hodně pravdivá. Bohužel od udělení plných pěti hvězd mě drží ten konec, který mi moc nesedl. I přesto budu Rekonstrukci s klidným svědomím doporučovat dál.