Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Zpočátku zajímavé. Ale postupně přibývají nelogické slepé uličky a výplňová vata. Přibližně od poloviny začíná narůstat podezření, že z toho nic nebude. To se následně potvrdí, když se na konci otevřou dveře a za nimi prázdno. Celkově amatérská práce. Nedomyšlené, nevyrovnané tempo, nedostatečný spád, bez závěru. Asi chápu, čím kniha měla být, ale nepovedlo se. Zůstal pocit, že mě paní spisovatelka podvedla a zbytečně připravila o čas.
Kniha se mi moc líbila! Přišla mi částečně jako detektivka, ovšem s nějakým jasným rozuzlením na konci se moc počítat nedalo vzhledem ke zkušenostem s knížkami autorky, které jsem četla dříve. Četla se moc dobře, dělalo mi potíže ji odložit, abych si kus nechala ještě na příště. ;-)
Poslední kniha roku 2022 a zároveň první dočtená v novém roce. Jde o mou třetí přečtenou knihu od Viktorie Hanišové a stejně jako ty minulé knihy, mě i tato velmi zaujala.
Jde o ponurý příběh, který vám nedovolí knihu jen tak odložit.
Tak řečeno slovy Denisky z Aristokratek, bylo to "psycho". Příběh zajímavě začínal, chápala jsem snahu Elišky přijít věcem na kloub. Prostřední část byla plná tápání, zbytečných pokusů, odboček, které nikam nevedly a místy mne moc nebavila. Měla jsem obavy, že vše skončí bez konce, což nemám ráda. Nechci psát spoilery, snad jen tolik, že podle mně tam konec byl a nebyl dobrý...
Konečně jsem se dostala také k této knize od Viktorie Hanišové. Četla jsem již Houbařku a Dlouhou trať a obě mě moc bavili. U Rekonstrukce tomu není jinak. Hanišová si vás svým psaním ,,zaháčkuje'' a už nepustí. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout. Hlavní hrdinku jsem svým způsobem chápala i nenáviděla. Chvilkami mi ji bylo líto.
Kniha nádherně ukazuje, jak těžko se vymaňuje z událostí, které se nám staly. A také to nejdůležitější, že rodiče jsou pro dítě ta největší jistota na světě a pokud v tomto vztahu dojde ke zradě (ať už ze strany rodiče nebo dítěte), je to rána na celý život, která se jen tak lehce nezahojí.
Posledná Hanišová, ktorú som ešte nečítala, ma nesmierne bavila. Dlho som sa jej vyhýbala, lebo zlé internetové jazyky tvrdili, že je to jej najslabšia kniha, s čím absolútne nesúhlasím. Opäť kvalitná oddychovka, ktorej nechýba napätie, pohltila ma po pár stranách a vírila mi v hlave ešte dlho.
Príbeh Elišky, ktorá sa rýpe v minulosti svojej rodiny a hľadá odpovede na nezodpovedané otázky súvisiace s odsúdeniahodným činom vlastnej matky možno čitateľa v závere neuspokojí, niekoho možno aj na naštve, ale aj o tomto je dobrá literatúra.
Zajímavé čtení a pátrání po minulosti, chvílemi bych hlavní hrdince doporučila jít dál. Nesnažit se najít pravdu a pochopit, co se stalo. Nechat některé věcí spát. Škoda konce, čekala jsem, že se dozvím víc, ale tak to v životě chodí, zkrátka někdy nepřijde to, co bychom očekávali nebo chtěli. Čte se velmi dobře.
Zvláštní kniha s krutým příběhem. Místy mě pátrání bavilo, někdy jsem Elišce přála, ať to už pustí z hlavy a "jen" žije. Přijde mi, že i po konci zůstává ve vzduchu plno otázek.
No teda, řekla bych... Mazec .. ale dalo se to čekat .. nicméně silné kafe .. pro slabší povahy nedoporučuji..příběhy jak matky zavraždily své děti byl hodně drsný.. ale jinak kniha se mi líbila..
(SPOILER) Nějak osciluji mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec dávám jen tři. Viktorie Hanišová umí víc, než předvedla tentokrát. Bylo by docela zajímavé sledovat postupný rozklad Eliščiny osobnosti, jak ji víc a víc stravovalo trauma prožité v dětství a nepřicházející odpovědi na její otázky. Taky příběh její spolubydlící Romany a přítele Davida byl krásně zakomponovaný. Ale proč děj tolik natahovat a rozbíjet nepodstatnými epizodami (exotický milenec na Erasmu, ateliérové dny, sraz se spolužáky ze základky, troska bývalé spolužačky Lišky...) a zdlouhavým vyprávěním o studiu? Celému tomu rozpitvávání studia architektury jsem nějak nemohla přijít na kloub. To aby byla hlavní postava uvěřitelnější? Nebo to měla být nějaká paralela rekonstrukce činu Eliščiny matky vs. rekonstrukce starých budov, kterým se chtěla Eliška v budoucnu věnovat? Že než by vybudovala něco nového a krásného, tak raději neustále rekonstruuje něco starého a prohnilého? Asi jo. A nebo se v tom už sama moc pitvám. Takže knihu hodnotím podobně jako Listopád od Mornštajnové: krásný jazyk, umně vyprávěno, ale příběh s nevyužitým potenciálem.
Téma knihy mě zaujalo, ještě jsem o tom nečetla. Chápu, jak to musí být těžké, mít takové životní trauma.
Již v půlce knihy jsem si říkala, že hlavní hrdinka je ujetá, hlavně když studovala. Na konci se mi to potvrdilo. Není dobré si zahrávat s informacemi, s tím, co do sebe vpouštíme.
(SPOILER)
Spoiler allert: Když v dětství najdete mrtvou matku a bratra, tak vás to na celý život poznamená.
A kolem toho se točí celá kniha. Čekala jsem na nějakou pointu či rozřešení a... nepřišlo. Snad jen v tom, že hlavní dostava čekala asi dost na to stejné.
Konec rychle, otevřeně ukončený. Na začátku čekáte, že se dozvíte, proč to matka udělala, ale pak se knížka zvrtne trochu jiným směrem. Ale čtivé to je.
(SPOILER) Za mě 5*. Sice 3/3 trochu slábla, nicméně v cílové rovince opět nabrala dech a ve finiši sprintovala. Původně sice jsme svědky pátrání Elišky po osudech své rodiny a toho co se vlastně stalo. Postupem času jsme ale spíše účastníky jejích osobního života a toho jak celé pátrání do něj zasahuje. Konec je sice otevřený, ale myslím, že hodně napovídá. Za mě velice pěkně napsané. Jdu hledat další knihy autorky.
Řekla bych už taková klasika od Hanišové. Kniha se četla dobře, příběh byl dobře strukturovaný a konec zůstal otevřený. Styl psaní Hanišové mi sedí, a ačkoliv mě třeba víc zaujala Houbařka nebo Anežka, tak Rekonstrukci bych také doporučila ke čtení. Možná mi jen přišla o něco slabší hlavní postavou, která mi od půlky knihy začala být značně nesympatická a neměla jsem tak potřebu se dozvědět, proč se jí to celý stalo. Člověk má pak pocit, že příběhu něco chybí. Ale celkový dojem z knihy hodnotím pozitivně.
Pro mě za pět hvězd, naprosto jednoznačně. Řekla bych, že se tu velmi zdařil rozbor dětské dušičky po tak traumatizujcím zážitku. Zůstat v podstatě sama, jen se svými myšlenkami, otázkami, se svou minulostí, přítomností a budoucností...to je fakt silné kafe. Doposud nikdy mě nenapadlo se nad tím zamyslet a k úplnému pochopení této knihy v sobě člověk musí mít nejspíš spoustu empatie. A slova - Přežít ještě neznamená žít - to dokonale vystihují.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Za mně hodně divná kniha...Ze začátku to šlo,ale pak mi připadalo,že autorka vlastně neví jak dál,nemá to domyšlené,tak píše cokoliv ji napadne,bez ladu a skladu.Dočetla jsem jen proto,že jsem doufala,že se z toho přece jen nakonec vyklube něco rozumného,to se bohužel nestalo,jsem velmi zklamaná,ztráta času