Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Opět mě kniha od autorky úplně dostala. Jsou to tak hluboké myšlenky! Tak silný příběh!
(SPOILER) Už dlouho se mi nestalo, že bych přečetl knihu o 300 stránkách za jedno odpoledne. Velmi chytlavé, stejně jako Houbařka a Anežka. Stejně jako u Anežky se mi líbilo, že skutečné příčiny vlastně rozklíčovat nejdou, rekonstrukce je spíš obsese a vše je jen ve slovech postav, které mají na věci různý názor. Rovněž se mi líbí, že Hanišová se dotýká provokativních témat (a že to dnes ještě jde), i když ne vždy to dělá úplně dokonalým stylem, některé motivy jsou trochu přehnaně kýčovité. Ale jestli bude psát dál, může ten styl ještě vypilovat a já se na cokoli dalšího budu těšit.
(SPOILER)
Autorka opäť využíva vzorec nefunkčná rodina verzus temná tragická minulosť.
Začiatok bol super, mal spád, ale postupne sa začal príbeh akosi komplikovať a prešlapovať na mieste, aby potom vyústil do nervy drasajúceho pomaly až hororového konca.
Chorobná posadnutosť zistiť pravdu a nedostatok citov vo výchove doviedla hlavnú predstaviteľku tohto románu k sebadeštrukcii, a čitateľov naopak k pochopeniu ako a prečo...
Príbeh bol na mňa tentokrát až priveľmi depresívny a chýbala mi tu akási objektívna vyváženosť pohľadu na vzťahy matiek k svojim deťom, väčšina z nich je totiž pre matky zmyslom života a nie akousi prekážkou, ktorej je potrebné zbaviť sa, ako boli opísované všetky v príbehu. Táto skutočnosť je zároveň dôvod, prečo nehodnotím na plný počet.
Z knihy jsem na rozpacích. Otevřený konec mi nevadí. O uzavřený konec v knize myslím ani nejde, spíše jsme měli sledovat vývoj hlavní postavy. Ale ani ten nebyl popsán moc dobře. V knize byly pasáže, které byly zbytečné. Jednání hlavní hrdinky úplně nesmyslné. Hlavní hrdinka totálně nesympatická. Měl to být záměr? V knize nebyla snad jediná "normální" postava, která by neměla nějaký psychický problém, bylo to příliš koncentrované. Vykreslení a jednání některých postav nedávalo vůbec smysl. No, jsem zvědavá na Houbařku, kterou mám v plánu dál.
Poslední z volný trilogie a já jsem tý knížky TAK plná! Myslím, že se mě dotkla víc než Anežka a Houbařka, je hrozně smutná, drsná, všechno to pevně stojí, i když se svět kymácí. Líbí se mi to reálný myšlení, který Viktorie Hanišová dává svým hrdinkám, ta strohost a skutečnost bez nějakých zbytečně podsouvaných emocí - však k těm si člověk stejně dojde sám.
Velmi cením reálie ohledně vražedkyň a zmínku o vytváření vzpomínek.
Rekonstrukce se mi moc libila. Patrani v minulosti mam v knihach obecne moc rada a autorka toto tema zpracovala opravdu vyborne. Za me konec nemohl byt lepsi. Doporucuji!
Nejhezčí z volné trilogie, jednoznačně mohu jen doporučit... kritikům bych jen chtěla dodat, že přece rozhřešení v životě taky vždycky nepřijde a proto je to všechno tak zajímavé.. skvělé je, že se Eliška nevzdala.
Tak jsem tuto knihu dočetla jen s velkým přemáháním. Nechápu tu omáčku kolem příběhu, popisování zcela nesmyslných příhod, které tam byly vepsány asi proto, aby kniha neměla jen sto stran. Přitom potenciál by ta kniha měla mít, námět je dobrý. Eliščin postupný rozvrat osobnosti mohl být napsán mnohem lépe. Otevřený konec tu skoro všichni kritizují, kupodivu ten by mně až tak nevadil, kdyby mě to vtáhlo do děje, dokázalo vzbudit nějaké emoce. Nic.
Tak trochu /ne/povedená rekonstrukce jedné události, která zásadním způsobem ovlivnila život hlavní hrdinky. Chce pochopit motivy jednání své matky, jež zavraždila své dítě a sebe. Nebo to vše bylo jinak?
Zpočátku jsem byla nadšená - a zvědavá na výsledky pátrání, do něhož se Eliška na vlastní pěst s vervou pustila. Časem jsem však spíše byla unavená a roztrpčená - chování hrdinky se totiž později dalo i předvídat, období její "mánie" se opakovala s děsivou pravidelností. Otevřený konec celému příběhu rozhodně nepřidal.
Pro Elišku se samotné přehrabování v minulosti stalo smyslem života, kvůli němu zcela odsunula svůj život současný. Její posedlost mi přišla jako určitý druh obsedantně-kompulzivní poruchy spolu s rysy bipolární afektivní poruchy. Nejsem odborník, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by s takovými potížemi dokázal někdo tak dlouho žít bez stanovení diagnózy. Navíc těch "bláznů" kolem ní bylo až podezřele hodně - kamarádka s depresemi, otec žijící minulostí, kantorka trpící bludy... O její matce se toho vlastně příliš nedozvíme. Odnášíme si jen pocit, že "rekonstruovat" chování druhého člověka je zhola nemožné. Hrdinka na to šla matematicko-analytickou metodou, ale uvažování a prožívání člověka se prostě nedá zjednodušit na jakési vzorce: ostatně, nejsme žádné stroje.
Zajímavá mi přišla postava vyšetřovatele, jenž Elišce leccos k tématu vražd ozřejmil, zároveň se však nebál odkrýt své pochybnosti, které mu jeho práce nakonec paradoxně přinesla.
Docela se divím, že se hrdinka neobrátila spíše na skutečné odborníky, tedy psychology a psychiatry, kteří se problematikou zabývají - místo toho jen sjížděla medializované případy vražedkyň. Text se tak zcela zbytečně "nafukuje" nudnými citacemi z reportáží, které jsou důležité pouze pro hlavní hrdinku.
Najdeme zde ale zajímavé úvahové pasáže - například tehdy, když se David snaží Elišce vysvětlit, jak nespolehlivé naše vzpomínky mohou být, a své myšlenky opírá o prokázaná fakta.
Oceňuji úsilí autorky přiblížit nám téma, o němž se příliš nemluví: motivace žen k vraždám v rámci vlastní rodiny. Román přináší i spoustu odkazů na další literaturu. Ztvárnění postavy Elišky však přeci jen lehce pokulhává.
Velmi dobře napsaný uvěřitelný příběh. Kniha mne nenechala chladnou, není to jen krmivo (rozuměj - bytostně musím číst, tak jako musím jíst), ale zážitek. Je to už pár dní, co mám dočteno, ale stále ji mám v hlavě, přemýšlím o různých pasažích, střípcích.
Osud Elisky byl silny a zaroven nebyl. Po precteni jsem si chtela precist dalsi Hanisovou, jelikoz me zaujaly jeji namety, jeji styl psani. S odstupem casu vsak musim rict, ze me dojmy vyprchavaji a nyni (asi mesic po precteni) bych dej shrnula dvema vetama: "Kdyz jsou lide unaveni, nebo psychicky nemocni, mohou udelat neco nemyslitelneho. Ale vic o tom bohuzel nevim."
Z knihy mám opravdu zvláštní pocit. Celou dobu jsem doufala, že se dozvím, co se opravdu stalo. Také jsem čekala rozuzlení rodinné situace samotné Elišky - vztah s Davidem, Kubíkem i nenarozeným dítětem. Chápu, že vše bylo na pozadí událostí v jejím životě, pátrání a pravděpodobně zděděné psychické poruchy, ale očekávala jsem tak nějak víc.
Opět skvele temná Hanišová. Skvěle se čte, skvěle staví příběh a skvěle ho graduje. Opravdu požitek z cetby, kniha z kategorie neodlozitelnych. Závěr byl spojen s takovou úzkostí, že je opravdu potřeba autorce zatleskat!
To zase byla síla.. Ještě teď mi z knihy běhá mráz po zádech.. Krásně napsaná kniha, i když téma bylo vážné a kruté.. Hlavně nejsem moc spokojená s koncem, nějak bych ho trochu víc rozvedla, i když možná hledaná odpověď neexistuje.. Možná je v knize uvedené vše a člověk to tak prostě musí brát.. Líbí se mi autorčiny knihy, jsou výjimečné tématy i podáním..
Tak to byla opravdu zdařilá rekonstrukce. :o( Stejně jako u předchozích knížek od Hanišove jsem se nemohla odtrhnout a obdivovala uvěřitelnost příběhu i jednotlivých postav. Poměrně dlouho jsem se ale pozastavovala nad Eliščinou vyrovnaností a schopností i přes prožité trauma normálně fungovat. Každopádně i jí jsem, stejně jako Houbařce a Anežce, držela palce až do poslední stránky.
(SPOILER)
Tak tohle byla pecka. Nenápadná, vcelku útlá knížka, ale tak nadupaná dějem a úžasně zpracovaná, že mi vzala dech. Vypráví příběh devítileté Elišky, jejíž matka zabije svého syna a spáchá sebevraždu. Eliška pak bydlí se svou tichou a nemluvnou tetou ve velkém domě.Má vlastně všechno, ale nemá nic. Nemá rodinu. Nemá vztahy. Nemá informace o svém otci, nezná pohnutky, jež vedly její matku k tak strašlivému činu. vyrůstá tak v informačním i citovém vakuu, které formuje i její další vztahy, jak přátelské, tak milostné a později i vlastní vztah k mateřství.
Rozhodně to není oddechová kniha, ale rychlému čtení napomáhají krátké a úderné kapitoly, které vždy končí nějakým zvratem, který nutí čtenáře hltat další a další stránky. Moc se mi líbilo výborné psychologické zpracování všech postav, i to, že si hlavní hrdinka vybírá za své přátele také lidi s nějakým způsobem "pokřivenou" osobností. Příběh plyne lineárně a logicky a já se určitě vrhnu na další knížky od této úžasné české autorky.
Moje první kniha od této české autorky. Měla jsem ji z Databáze knih v podvědomí, stále ve veřejné knihovně na poličce, pasovala mi do ČV 2021, tak jsem po ní sáhla. Byla čtivá, napínavá, psychologická a překvapivá.
Ukázkový příběh toho, jak nás naše šrámy z dětství ovlivňují v dospělosti. A nebo taky ne.
Geniální.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Ne úplně lehké čtení. Tragédie, s níž se nikdy zbývající členové rodiny nevyrovnali. Ačkoliv se může zdát, že z Elišky vyrostla normální žena, z té rány se nejde vzpamatovat. Snad jí její nejbližší pomohou. Nejhorší je, že člověk zůstane se svými nočními běsy i pocity sám, protože ví, že tohle nikdo jiný nepochopí. Je těžké překročit svůj stín.
Pouze pasáže, které popisovaly podobné, skutečné zločiny na dětech, jsem přeskočila. To mi vskutku coby matce dobře nedělalo. Ne proto, že bych byla přecitlivělá, ale těch hrůz je kolem už nějak moc.
Nicméně obdivuji a smekám před každým, kdo neměl jednoduché dětství a přesto se dokázal postavit na vlastní nohy.