Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Do poloviny knihy jsem byla nadšená a chtěla jsem knihu hodnotit 5*. Čekala jsem nějaký překvapivý objev, rozuzlení. Čtenář se však ani jednoho nedočká, škoda.
Temné téma, temné. Co už může být horšího než když matka ublíží svému dítěti?! Větší tragédie by byla snad jen rozpad Dua Jamaha. Co by pak zbylo? Jen Jamaha? Uno Jamaha? Samé otázky. Nicméně zpět ke knize. První část byla hutná, příběh se na nás valil jak čoko pudink do Miloše Zemana. Čin tak hrozný, že nás to nutí o něm přemýšlet, dotýkat se ho, číst jen číst dál. Ale ta druhá polovina, ta druhá polovina byla jak z písně Honzy Nedvěda, kde to maj holky tááák těžký, že hodně brečí, jsou protivný a nikomu nic neřeknou. Spousta návnad, kdy už si člověk řekl - ha, tudy povede cesta a vono zase nic. Úvahy, který mě nebavily a nepřišly mi ani moc originální. Škoda škoda, bylo by to pětihvězdí jak vyšitý.
Velice dobré. Tak dobré, že mě téměř po celou dobu svíral pocit úzkosti. Litovala jsem všechny. Elišku, Mikyho, matku i otce. Ano, to co se stalo, byl výsledek řetězce událostí, rovnice o spoustě neznámých, a já jsem nechodila v jejich botách, proto nemůžu nikoho odsuzovat, ale také nechci chápat, protože bych se v té depresi mohla utopit. Zakončení je reálné, jako ze života, nejsme v červené knihovně. S traumaty se všichni ještě budou muset poprat. Dokonalý jazyk, prokreslení postav a silný příběh je vlastně už třetí v sérii o mateřství a rodičovství a paní Hanišové se povedly všechny, těžko pustím příběh Elišky z hlavy. Určitě doporučuji, ale upozorňuji, není to žádné oddychové čtení.
O tom, že někdy je těžké prekročit svůj vlastní stín. Že minulost vás svírá jako okovy a nedovolí vám se vymanit a jít dál. Že přežít ještě neznamená, že žijete. Silný příběh, těžké téma, zpočátku adrenalinové tempo, které vás nutí číst a nepřestávat, ale...
Je tu bohužel to ale. V druhé polovině příběh ztratil tempo a zaživa ho sžíraly emoce. Výčitky. Svědomí. Vina. Smrt. Podkopává vám to nohy a vy padáte a padáte. Až se jednou nezvednete...
Na jednu stranu jsem to chápala. Když v sobě něco dusíte, jednou si to najde cestu ven. A už to potom nikdo nezastaví - ani vy.
Smutný, bolavý příběh, který je navzdory temnotě v něm čtivý tak, že ho nebudete chtít odložit... Co mě však zklamalo, byl konec. Ačkoli i to chápu. Některé otázky prostě mají zůstat nezodpovězeny...
Podle mého názoru trochu slabší než Anežka nebo Houbařka téže autorky, hlavně druhá polovina knihy byla pro mě do jisté míry zklamáním. Především snaha Elišky dobrat se motivu matčina činu, která se stupňuje až v posedlost - a otevřený konec je v tomto případě na místě (i když - je to opravdu otevřený konec?) A - ano, je to opravdu nebezpečná kniha. Při čtení vás provází pocity tísně a úzkosti, ještě umocněné uvedením skutečných příběhů matek - vražedkyň.
REKONSTRUKCE je kniha tíživá...
Vnikne vám do myšlenek. Pronikne hluboko do vás samotných... Zahalí vás do oblaku deprese a bezvýchodnosti.
Čtete ji, protože musíte, i když je vám ze samotného textu občas dost zle. Čtete ji, protože jste v absolutním transu. Nemůžete přestat, i když se vás s přibývajícími stránkami zhmotňuje čím dál větší úzkost.
Mrazilo mě...
Mrazí mě ještě teď.
Neusnu. Bojím se, abych se ve snu nevtělila do ženských hrdinek tohoto příběhu.
Autorka si se mnou tak vyhrála, že jsem se až děsila toho, co mě při čtení občas napadalo. Přepadávaly mě myšlenky, které v mé hlavě nikdy předtím nebyly...
Je to výborný příběh!
Ale raději se už knize se žlutou lopatičkou na obálce budu vyhýbat. Znovu do ní odmítám zahučet...
Potvrdila jsem si s touto knihou dvě skutečnosti:
1) I v české literatuře se dají objevit klenoty. A Viktorie Hanišová takovým klenotem je.
2) Literatura může být nebezpečná. Hodně nebezpečná.
Dejte si na tu knihu pozor!
Rozporuplné dojmy. Ze začátku si člověk říká, nic moc, dám tomu šanci. Pak se to začne rozjíždět a dobrý. Ale v druhé polovině knížky jsem už neměla trpělivost a přeskočila jsem několik odstavců... narychlo pročetla stránky, takže opět pocit nic moc - ať už to radši skončí. Teď se dám do čtení Dlouhé trati. Snad, podle hodnocení, nezklame.
Jsem z toho takova divoka.. na jednu stranu je to hrozne depresivni knizka, na druhou me to stale nutilo cist dal...
Všechno je temné a i to nejtemnější může být ještě temnější. Sklenice je spíš prázdná, než napůl plná, pozitivní postavu, aby člověk pohledal. Tak si tak bruslí příběhem a hledá v beznaději střípky naděje... Ale styl je podmanivý, krimipointu člověk ani nečeká...a psychologie mi tam tedy fakt nechyběla (tím chci říct: hulákala na mě z každé věty).
No neviem, mám rozporuplné pocity, čakal som lepšiu psychologickú sondu do duše postavy, ktorá si v detstve zažila také psycho... A ona mi zatiaľ prišla ako úplne pohodová, nekonfliktná šprtka, ktorá si v sebe nenosí žiadnych démonov a všetko v hlave má absolútne zrovnané...na moj vkus až príliš úhľadné, až mi to chvíľu pripadalo ako nejaká slohovka na výbornú... Nešlo mi o nejaké detektívne rozuzlenie, skor o skutočný psychologický ponor do postavy, a ten fakt nenastal...škoda, lebo téma to je vynikajúca... Možno som siahol po horšej knihe od tejto autorky, podla všetkého je jej kniha Houbařka omnoho lepšia...
Velice napínavá kniha, kterou jsem musela číst v každé volné chvíli. Doporučuji, styl psaní autorky mi vyhovuje.
Knížka mě vtáhla a už nepustila, přečetla jsem ji během dvou dnů, nedalo se odtrhnout. Co mě trošku zklamalo, byl závěr knihy, asi jsem čekala trošku jiné vyvrcholení - zhruba poslední čtvrtina mi přišla jakoby "odfláknutá", oproti za mě hodně propracovanému začátku. Kniha mě každopádně nalákala na další knihy Hanišové, tato autorka má bezpochyby talent!
Docela těžké téma. Napsáno poutavě a čtivě. Trochu jsem se ztrácela v ději. Náročné ale i poučné čtení.
Román od Viktorie Hanišové mě vtáhl a už nepustil. Velice dobře se čte. Přesto Houbařská mě pohltila o něco víc.
Hanišová patří mezi českou spisovatelskou špičku, o čemž mě přesvědčila hned první Anežkou. A ačkoliv je pro mě Houbařka jejím nejkomplexnějším dílem, Rekonstrukce mi nyní způsobila krušné chvíle. Zpočátku jsem měla dojem, že autorka neví, jak se s Eliškou a jejím osudem popasovat. Líčení obyčejných každodenních starostí, kamarádčiny problémy, potenciální přítel David, a teta, která byla dvojčetem její matky. Co z toho bude? Četlo se to velmi dobře, to ano, jen to nemělo takový náboj jako knihy předchozí. To jsem ale netušila, jakou bombu hodí autorka do éteru v posledních zhruba sta stranách. Doslova mě přikovala ke svému textu a já se pomalu nemohla ani pohnout, byla jsem chvílemi úplně paralyzovaná a cítila úzkost a nevolnost. Na mě, jakožto na mámu, to zapůsobilo jako flaška absinthu.
Právě dočteno a troufám si říct, že jedním dechem. Četla jsem už Houbařku i Anežku, a ačkoliv s ohledem na zdejší hodnocení asi půjdu proti davu, pro mě je to prozatím nejlepší kniha od paní Hanišové. Úvodní kapitola a následný novinový výstřižek ve mně vzbudil takový úžas a napětí, že jsem se od knihy už nedokázala odtrhnout.
Hlavní hrdinka Eliška pátrá po příčině rodinné tragédie, která se udála v jejím dětství a která zcela zásadním způsobem ovlivnila celý její další život. Zatímco Eliščina touha zjistit, co dohnalo její matku k tak šílenému činu, se postupem času stává až posedlostí, u mě byla posedlost podobná. Ačkoliv oproti jejím zcela pochopitelným důvodům mě k té posedlosti vedla pouze zvědavost, jaké rozuzlení mě na konci knihy čeká.
Stejně jako u předchozích knih paní Hanišové, kde mi žádná z hlavních ženských hrdinek nebyla nijak extra sympatická, u Elišky je to podobné. Není to ani typická kladná hrdinka, která nosí téměř svatozář a kterou by si člověk zamiloval, ale taky to není ani žádná velká záporačka, kterou bych musela nenávidět. Vlastně je to úplně normální mladá holka, se kterou se osud vůbec nemazlil, a proto i většinu jejího jednání, které v mnoha případech není zrovna vzorem charakternosti, nedokážu odsoudit. Myslím, že těžko dokáže někdo, kdo se v podobné situaci nikdy neocitl, pochopit, co se odehrává v její hlavě. Pochopitelně zde velkou roli hrají určitě i rodinné geny, a vzhledem k tomu, jak skončila její matka, nedá se některým reakcím a vztahovým problémům Elišky ani moc divit. Možná právě tato nejednoznačnost charakterů všech ženských hrdinek autorky mě moc baví, nic není ani černé, ani bílé. Vlastně přesně jak v životě, který žije každý z nás. Takže Elišce jsem i přes její vztahové karamboly, kde byla většinou viníkem ona sama, moc fandila, a přála jí, aby se pravdy dopátrala, dostala do duše snad trochu klidu a našla tak odrazový můstek žít dál, nový život s lidmi, kterým jí na ní záleželo a bez kostlivců ve skříni. Nebudu spojlerovat, zda se jí to podařilo a jestli její touha a moje zvědavost byla naplněna (i když hodně předchozích komentářů už to naznačilo), nicméně kniha se opravdu moc líbila. Paní Hanišová píše prostě lehce, jednoduchým jazykem, bez hluchých pasáží, teď už ji definitivně zařazuju mezi své oblíbené autorky.
Zajímavý nápad, téma, kniha hodně čtivá. Popravdě - byla jsem hlavně hodně, ale hodně zvědavá na závěr, na příčinu, odhalení. Čekala jsem cokoliv, jen ne otevřený konec. A to mi trochu vadí, protože ač se zde řeší dvě smrti, moc to se mnou nezamávalo. Buď jsem tak cynická, nebo knize něco chybělo, nebo vše přebila pro mě značně nesympatická postava Elišky, ač se jejímu chování asi nelze divit. Geny jsou holt geny a prostředí v opomíjenosti určitě udělalo své. V každém případě jedna z knih, kterou si budu pamatovat.
Jedna z mála knih, možná dokonce první a jediná, ve které jsem nenašla žádnou spřízněnou duši, žádnou postavu, kterou bych si oblíbila, naopak všichni do jednoho mě rozčilovali a štvali. Nelíbilo se mi, že první polovina knihy je propracovaná do detailu a několik desítek stránek pak zůstáváme v jednom roce, nebo dokonce týdnu a naopak čím blíž jsme konci, tím rychleji plyne čas, aniž bychom dospěli k nějakému výsledku. Pokud to byl záměr, za mě nepovedený, tak jako tak, je to obrovská škoda, protože to je příběh s potenciálem, silný s hlubokou myšlenkou.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Zajímavé, čtivé a dobře napsané. Od autorky jsem četla Houbařku a určitě si přečtu i další knihy. Myslím, že jsem tuhle rekonstrukci pochopila, a proto si myslím, že je skvělá.