Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Asi ještě nikdy jsem nebyla z konce knihy tak frustrovaná, jako z Rekonstrukce. Už z anotace vyplývá, že příběh se bude zabývat Eliščinou minulostí a mnohokrát zde padne slovo "proč". Jenže, jako by hlavní otázka byla snad málo, v průběhu čtení na nás začnou vyskakovat další a další otazníky, na které by rádi znali odpověď jak hlavní hrdinka, tak i čtenáři.
Když už mi zbývalo pouze několik posledních stran, moje zoufalství vzrůstalo.
Přes to všechno, a možná právě proto, na mě zanechal tento příběh hluboký dojem, na který jen tak nezapomenu. Viktorii Hanišovou považuju oprávněně za jednu z nejlepších současných českých autorek. Děkuju jí za to, že mě takhle krásně naštvala.
(SPOILER) Když jsem knihu četla, čekala jsem, že se dozvím proč teda umřeli. Ale to jsem se na konci nedozvěděla. A nakonec mi to ani nevadilo. Příběh měl pěkné tempo, hlavní hrdinka mě místy opravdu iritovala a to zvláště ke konci. Určitě si od této autorky ještě něco přečtu.
Tohle bylo boží! Neměla jsem moc velká očekávání, ale už začátek mě totálně rozsekal a překvapil. Bavilo mě objevovat Elišky minulost a její pátrání, které ale vlastně nebylo klasické detektivní pátrání. Elišky myšlenky a uvažování bylo zajímavé a bavilo mě její myšlenkové pochody číst. Moc doporučuju, zajímavá knížka nad kterou budete ještě nějakou dobu po dočtení uvažovat.
Přečteno za dva dny. Smutné a pro mě až depresivní čtení, hlavně popisy opravdových "matkovražd", pro které já nemám absolutní pochopení. Elišky mě bylo líto, neboť ta si takove dětství a rodiče nevybrala.
Před pár dny jsem dočetla tuto knihu od Viktorie Hanišové a opět to byla smršť emocí, kdy človek vpodstatě vydechnul až po dočtení. Hlavně byly v knize použity opravdové případy z Česka, kdy matka zavraždila své děti...
Tak doufám, že Eliška žije i její děti. Skončilo to tak, že nevím zda její hledání minulosti bylo ukončeno. Ale to je asi právě moc fajn. Musím spustit svou fantazii a představovat si její život dál. Moc čtivě psané.
Další kniha od Viktorie Hanišové, která se mi líbila. Opět velmi čtivá jako Houbařka.
Eliška urputně pátrá proč její maminka spáchala sebevraždu a zabila jejího brášku. Při pátrání se setkává s lidmi, kteří nebyli vždy psychicky v pořádku. I její kamarádka měla šrámy na duši. Po tom všem se nedivím, jakým směrem se sunula psychika Elišky.
I když to nejsou oddychové knihy, mně se velice dobře čtou. Ještě si přečtu Anežku.
Knihu jsem precetla skoro jedním dechem za 2 dny. Autorka pise jednoduchym jazykem, větami, ale příběhy jsou silné. Stručně popsaný život ich formou vyprávěny Eliskou, ktera v životě zažila tragedii a snaží se ji pochopit. Jen ja jsem asi nepochopila konec. Každopádně je to silne cteni s mesicnim mimcem;-) Obecne i kdyz me kniha zaujala, Houbarka se mi libila vic.
Velice čtivá kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Ubrané hvězdičky jsou za velmi tísnivý pocit, který jsem měla v druhé polovině knihy (vraždy dětí jejich vlastními matkami). Pro tohle prostě nemám pochopení i když se jedná o psychicky nemocné jedince.
Na začátku knihy to vypadalo, že jde opravdu o to, detektivně vypátrat příčinu, proč matka hlavní hrdinky zabila svého syna a potom sebe. Po přečtení knihy mám dojem, že zde jde o to, ukázat, jak moc nás všechny ovlivňuje prvních pár let života, kdo nás vychovával, co se kolem nás dělo, co jsme viděli, zažili. Možná víc, než jsme si ochotni sami připustit.
Těším se na Houbařku.
Styl autorky, její popisnost a svižnost v jednom, zajímavé (traumatické) téma a odhalování - nezklamali (dříve čtena Houbařka). Podobně jako hlavní hrdinka Sára v Houbařce i Eliška neoslovila charakterem, ale očekáváním co udělá dál. Až do konce. Doslova.
Eliščino trauma, její ztráta a změny, které z toho plynou se odkryjí hned v úvodu. Avšak je mi záhadou proč ji autorka nastavila jako pečující a milou osobnost (proč ne, to je možné vždy), která se chce vyrovnat s minulostí, když pak kolem ní dost věcí „přetáhne“. Vše jde jako po másle, když tu se náhle lidé kolem ní chvíli objevují, chvíli vypařují, ona sama se otočí o 180 stupňů několikrát za sebou, dobře promyšlený plán co spěchal vlastně počká, ne týdny nebo měsíce, ale roky… Každý má jisté zlomy v životě, ale tady je ta účelovost bijící do očí:o(( Další charaktery postav bez komentáře, to ať si každý udělá svůj obrázek, stejně jako o závěru….
Jistou ideu mi příběh potvrdil - ať se člověk sám snaží sebevíc dost záleží na okolí, jak se k ní/němu postaví a to může často rozhodnout. Je jedno, zda jste extro- nebo introvert. Nikdo si ve své podstatě nevšiml, jak se Eliška cítí a nikdo se jí na to neměl čas (znáte tahle slova?) zeptat. Plavala životem docela dobře sama, jenže bez podpory okolí dojdou síly a … anebo se člověk přestane holt snažit, když je břeh daleko…..
Myslím, že každý z nás si může určité chvíle ve svém životě zpětně "zrekonstruovat" a zjistit, že bez někoho mohla nějaká z nich být pro život zlomová. Možná máte štěstí a zatím žádná…. Kdosi mi řekl takové přirovnání - jsme jako polínka v ohni, když je nějaké moc na okraji uhasíná a může uhasnout úplně. Ne nadarmo naši předci říkali, že láska hřeje…. Život i my svou pozici měníme…. Občas stačí málo dostat se na kraj. Nebo někoho z kraje přesunout?
Paní Hanišová rozhodně psát umí. A nic na tom nemění ani to jak mi Eliška lezla na nervy. Nejprve jsem ji chápala, chtít vypátrat proč matka spáchala tak hrůzný čin. Bohužel postupně se Eliška stává posedlou a bohužel se nezmění ani mateřstvím. A konec, nevím co si o něm myslet, skoro jako by se najednou všichni zbláznili.
Stejně jako předchozí knihy i tato se mi líbila. Dobře se četla i přes smutné téma. Ani mi tady nevadilo, že konec vlastně nemá žádné rozuzlení. Prostě příjemný čas s touto knihou.
Jako - COŽE ?
Nějak nechápu celkovou podstatu knihy ...
Příběh byl pro mne ve finále absolutně nijaký. Jasně, četl se dobře, ALE ...
Nepochopila jsem absolutně takový konec. Za mne zklamání.
(SPOILER) S klidem můžu říct, že Houbařka byla mnohem lepší, než Rekonstrukce. Zdála se mi propracovanější a její téma bylo mnohem lépe podchycené, než téma v Rekonstrukci, které někdy až zaběhlo ke klišé (na mě v knize bylo až moc rozhovorů, které vlastně k ničemu nevedly) a tak trochu slepým místům (sešla se s velmi málo lidmi, ale přesto měla spoustu informací). Konec knihy byl opravdu velmi uspěchaný, autorka ho celý shrnula jen na pár stránkách, které čtenáře ani nenavedly k nějakému konci, který by si třeba mohl sám odvodit. Viktorie Hanišová má skvělý styl psaní a její knihy mají v mé knihovně místo, ale podle mého názoru ho zrovna v Rekonstrukci (oproti zmiňované Houbařce) nedokázala plně využít.
za me nejslabsi kniha od autorky, zpocatku super, pak me to prestalo bavit, z moralne hodnotne obdivuhodne holky se stane totalne neschopna neakcni matka a nevim jak vy, ale ja jsem ten konec naprosto nepochopija, uprimne mi prijde, ze snad ani autorka nevedela, jak z toho vseho vybruslit
Moje první kniha od této autorky. Námět perfektní, knížka se krásně četla, ale bohužel od třetí třetiny mě kniha přestala bavit. Hlavní hrdinka nesympatická, sama případ pro psychiatra a konec nevyřčený. Mám ráda otevřené konce, ale tenhle mi nesedl. Škoda. Autorce ale fandím a těším se na další knížky od ní.
Díky komentářům jsem ke knize nepřistupovala jako k detektivce, kde očekávám rozuzlení a případného pachatele. Brala jsem ji jako příběh dívky, které pátrání po důvodu hrozného činu matky ničí život i ji samotnou. Vcelku se mi líbila, jednu hvězdičku ubírám za chaotický konec. Jinak si myslím, že pochopení se může dopátrat každý čtenář po svém.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Nezklamala. Čtivá kniha od které se nešlo odtrhnout. I když jsem lehce rozhozená a konec knihy už mě tak nebavilo, jako začátek který jsem hltala. Určitě stojí za přečtení