Robinsoni a donkichoti
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/492705/bmid_robinsoni-a-donkichoti-8W2-492705.png
4
158
158
Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale – málo platné – někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. „Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu,“ říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?... celý text
Přidat komentář
Knihy rozhovorů od autora mám ráda. Nejvíce se mi líbila Raději zešílet v divočině (tu jsem četla už podruhé), ale upřímně musím přiznat, že s každým dalším dílem pociťuji lehké zklamání, opravdu jen nepatrné, ale je tam. Z tohoto dílu jsem zklamaná nejvíce, zaujal mě snad jen rozhovor s básníkem a malířem (na obálce), ale to je tak všechno. Mnohem raději bych četla o lidech, kteří žijí jinak z vlastního přesvědčení a jsou se svým životním stylem spokojeni, vyhovuje jim, čtenář jim pak může fandit, zamyslet se, inspirovat se, získat pochopení pro volbu jiného životního stylu, obdivovat neobvyklé zájmy... z této knihy ten pocit rozhodně nemám. Teď se nabízí otázka, zda to bylo vybranými lidmi či samotným autorem - to nevím, ale občas mě zamrzelo, že na nějakou zajímavou poznámku či historku autor už pak nijak nereagoval, nerozvinul ji dál a ptal se zase na úplně něco jiného. Ráda bych si autora znovu přečetla knihu, která je kvalitou totožná se šumavskými samotáři. Dávám průměrný počet hvězd. Jako plus hodnotím nádherné fotografie a celkový vzhled knihy.
Další skvělá kniha Aleše Palána o lidech ještě "jedinečnějších" než jedineční.
Jak níže píše "Zorka" :
...."Člověk srovnává, nechápe, klepe si na čelo a v mnoha případech si říká: "Jsou to blázni. Co budou dělat, až budou staří, nemohoucí, nemocní? Jak můžou takhle žít?" Ale někde v koutku duše je člověk chápe. A možná i tak trochu "závidí". Ne jejich životní styl, nekomfort, sklony k alkoholu, nepořádek, nedostatek financí a osamělost. Ale tu svobodu. Kniha rozhodně stojí za přečtení, protože díky takovým příběhům se člověk učí tak trochu poznávat i sám...."
Při čtení jsem měl stejné myšlenky a obdivoval vnitřní svobodu"jedinečných"a jejich kuráž podle ní žít.
Pro mě velké zklamání. Předchozí dva díly o šumavských samotářích a následně podivínech z různých koutů ČR byly skvělým důkazem vynikající novinářské práce Aleše Palána. Obsahovaly vše, co správná kniha tohoto typu obsahovat má, tedy nejen dobré téma, ale i dobré zpracovní tématu. To se bohužel v Robinsonech neopakuje. Jako kdyby měl autor stihnout dodat nějaké příslíbené dílo v určitém termínu. Nebo snad AP ztratil svůj vytříbený profesní nadhled a "bral", co bylo ? Výběr osobností do knihy se podle mě nepovedl. Čtenář chce poznávat "jiné", protože i když se s tím neztotožní, přesto může být takový rozhovor inspirující. Rozhovory s "labilními alkoholiky a ztroskotanci", kteří se perou sami se sebou a spíše se nechávají "vláčet osudem", než aby svůj osud proaktivně stavěli na jinakosti z důvodu vnitřních přesvědčení a světonázorů, se stává po druhém třetím rozhovoru monotónním, nudným... po pátém šestém dokonce iritujícím. Neodsuzuji životní styl těchto lidí (je to koneckonců volba každého člověka, jak se rozhodne žít), ale od zkušeného renomovaného publicisty jsem očekávala větší senzibilitu při výběru materiálu a touhu naplnit prvotní poslání spisovatele/novináře - myslet především na své čtenáře a nabídnout jim tu nejvýše možnou kvalitu.
Opět zajímavé rozhovory s nekonformními lidmi. Zvláštní životní osudy novodobých samotářů. Často mají za sebou opravdu netradiční životní poutě, ať už jde o těžko uvěřitelné exotické cestování Lenky nebo Petrova pouť do Jeruzaléma. Každý má nějakou svoji životní filozofii, která třeba u Petra vede skutečně k zamyšlení. Někteří jsou pro naši společnost tak trochu blázni. Zajímavé je i přesto nahlédnout do jejich životů, myšlenek a životních postojů. Palánovy rozhovory jsou jednou za čas /když vyjdou/ takovým osvěžením běžného čtení.
Naprosto souzním s komentáři pode mnou. Aleš Palán umí vést rozhovory nepřekonatelným způsobem, ale přiznám se, že ani já tentokrát nezažívala stejný pocit, jako při čtení Samotářů. V této knize byly pro mě těžko pochopitelné existence, které (až na Ivana) nepůsobily, že jsou vlastně spokojené. Šumavští i mimošumavští samotáři žili v souladu se svým životním prostorem a člověk jim jejich větší či menší spokojenost věřil a chvílemi možná i záviděl. To se u mě v této knize nekonalo. Spíš jsem vnímala jakýsi pocit zmaru a vnitřního neštěstí a chvílemi si přála, ať už to rychle dočtu a jsem z té depky pryč. Původně jsem plánovala hned přejít na Bílou vodu, ale asi by to chtělo nějaký optimističtější literární svět. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale asi ji pošlu dál do světa. Vracet se k ní nejspíš nebudu.
Pokaždé, když čtu knihu rozhovorů, kterou napsal Aleš Palán, znovu a znovu obdivuji tu pokoru, s níž tyto dialogy vede. Ať už je dotazovaný jakýkoli, autor ho nechává promlouvat tak, jako by přístup právě tohoto jedince byl v daném případě správný a lehko pochopitelný. Nesoudí, nehodnotí člověka ani prostředí, v němž žije, nenavádí účelově k odpovědím, které by byly za každou cenu senzací. Popisuje a nechává popisovat a vysvětlovat. Jako čtenář jsem se pochopitelně hodnocení některých "hrdinů" neubránila. Člověk srovnává, nechápe, klepe si na čelo a v mnoha případech si říká: "Jsou to blázni. Co budou dělat, až budou staří, nemohoucí, nemocní? Jak můžou takhle žít?" Ale někde v koutku duše je člověk chápe. A možná i tak trochu "závidí". Ne jejich životní styl, nekomfort, sklony k alkoholu, nepořádek, nedostatek financí a osamělost. Ale tu svobodu. Kniha rozhodně stojí za přečtení, protože díky takovým příběhům se člověk učí tak trochu poznávat i sám sebe.
7 lidí, 7 neobyčejných setkání, 7 pozvání do vnitřních světů…
Aleš Palán je úžasný ve své pokoře a přístupu k lidem, což dělá jeho knihy neobyčejnými.
Po setkání se samotáři tentokrát přináší rozhovory s lidmi, kteří sice žijí o samotě trochu méně, i tak ale mají k životu unikátní přístup.
Praskání našich osobních sociálních a myšlenkových bublin je potřeba, protože nás to vede k lepšímu pochopení světa. Tohle je dalo by se říct sedm takových prasknutí, které možná nevedou úplně k pochopení světa, ale rozhodně k přemýšlení nad ním a možná i nad námi samotnými.
Skvělé čtení je navíc doplněno fotografiemi Karla Cudlína, které mluví samy za sebe.
Pan Palán se opět pokouší vstoupit do stejné řeky, a téměř uspěl, ale opět to není na výbornou. Mezi touto knihou a Raději zešílet v divočině je nějaký drobný, ale zásadní rozdíl. Tam to pro mě fungovalo, tady ne.
Aleš Palán hned v úvodu prozradí, co stojí za jedinečností jeho "samotářských" knih rozhovorů - umí naslouchat. A k tomu je výborný pozorovatel, neodsuzuje, zkoumá, učí se a to, co vidí nejen očima, dává do knih.
Přiznám se, že narozdíl od autora ne všemu věřím. Některé rozhovory/osobnosti se mi líbily velmi, jiné méně a u dvou donkichotů bych se po pěti minutách hovoru otočila a odešla, tolerance má své meze.
Kniha přináší nemálo sebereflexe a uvědomění si vlastního pohledu na odlišnost a odsuzování. Osobně by má láska k bližnímu asi vzala za své, kdyby na mě vyskočila "veverka" v ulicích Brna a přitom je to tak krásný člověk a pro mě nejpěknější rozhovor z knihy.
Fotky jsou mistrovské.
U prvních tří příběhů jsem byl nadšený, bylo v nich nejlépe znát, jak jsou dotyční přirozeně sami sebou, na základě své osobnosti a svého způsobu myšlení. Další rozhovory už mi přišly vyloženě jako životní příběhy a stylem mi připomínaly knihy se samotáři. Mé zaujetí už nebylo tak silné a ke konci jsem s dočtením spěchal. Nicméně dávám plné hodnocení, zpracování knihy pana Palána je opět perfektní, rozhovory byly zajímavé a četly se samy.
Jeho knihxy jsou skvělé a i tahle, poslední se povedla. Nálada je v ní taková, že máte okamžitě chuť se taky stát Robinsonem, uprostřed lesa nebo někde u rybníka. A kdo na to nemá odvahu, třeba jako já, může cestovat na stránkách téhle knihy.
Od Aleše Palána snad ani nejde čekat nic špatného. Stejně jako ty předešlé knihy rozhovorů - i tato je skvělá.
Aleš Palán mě opět nezklamal. Fascinuje mě, jak dokáže na svých stránkách zachytit osudy, které tak snadno přehlédneme. Každý příběh je svým způsobem zajímavý a unikátní, ale jedno vím jistě. Až se zase vydám do svého rodného Brna, budu očima vyhlížet Šimona :-)
Tyhle rozhovory mě oproti předešlým bavily nejméně, rozhodně ale i tak stojí za přečtení.
Knihy AP jsou zloději času. Jak se člověk začte, čte, dokud nedočte. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Z některých příběhů mi bylo trochu smutno, jiné mě znepokojily, jeden i pobavil - Kostra nozdra :-). Skvělá kniha a tak trochu zrcadlo našich postojů vůči lidem, kteří žijí, vypadají jinak.
Sedm nových divných přátel Aleše Palána, sedm rozhovorů, které jsou o něčem. Přítel dětství Gavin, pouliční básník Šimon, sklepní Flyp, chemik Mojmír, pozorovatel počasí Petr, majitel bazaru byvších věcí Ivan a neuvěřitelná pábitelka Lenka. Některé věci jsou k neuvěření, některé mezi nebem a zemí. Díky.
Nová kniha rozhovorů jihlavského rodáka Aleše Palána se sedmi lidmi (šesti muži a jednou ženou), kteří tak úplně nezapadají do většinové společnosti.
Někteří jsou bez domova, někteří žijí v odlehlých koutech (na chatě na samotě, ve vybydleném domě, ve sklepě), někteří trpí duševní chorobou, někteří mají problémy s alkoholem, někteří jsou velmi věřící, někteří vůbec, někteří jsou bez práce, někteří pracují až moc, ale všichni shodně hledají své místo na světě, a to se střídavými úspěchy.
Nejvíce mě asi zaujal příběh brněnského pouličního básníka Šimona, nejvíce rozporulných pocitů jsem měla z příběhu Lenky (to, že se v životě starala o stovky psů a desítky koní, mi místy trochu zavánělo týráním zvířat, omlouvám se, jestli jsem to nějak špatně pochopila).
Knížka je opět doplněna spoustou fotografií, tentokrát Karla Cudlína (obálku jsme si my čtenáři odhlasovali na Palánově facebookové stránce).
Protože mě na knihách vždycky zajímají hlavně příběhy lidí, a tahle je na příbězích vyloženě postavena, hodnocení je samozřejmě nejvyšší...
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Většina z nás nemá příležitost a asi ani odvahu popovídat si s někým divným, odlišným, žijícím nějak jinak... Jsem ráda, že Aleš Palán to dělá za nás. Díky němu a jeho knihám tak máme možnost nahlédnout do soukromí a osudů lidí, kteří žijí jinak, po svém. Nejvíc mě zaujal pouliční básník Šimon, Petrova pěší cesta do Jeruzaléma, Flypovo bydlení ve sklepě a osudy paní Lenky vždy nějak související se svířaty.